Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 9. kapitola

17.03.2010 (10:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3074×

Slunce se občas zjevilo na nebi a pak se opět ztratilo mezi mraky. Byla zima bez sněhu. Někdo by mohl říct, že teprve nedorazila, jiný, že už ji máme za sebou.

Protáhla jsem se uličkou mezi domy a již po několikáté se rozhlížela kolem sebe. Vyčkávala jsem na zlo, které nebylo daleko. Určitě nebylo. Cítila jsem jej. Číhalo za každým rohem, kde jsem se objevila. K mé smůle se mi však nedařilo. Už týden jsem neměla čerstvou krev. Mé oči nabraly odstín kvalitního uhlí a mým společníkům jsem se vyhýbala obloukem.

Williama jsem ignorovala permanentně, protože jeho slova nebyla důležitá. Neustále se jen vychloubal, koho skolil, koho vyděsil a kam až se dostal. V hlavě mi visela jeho poslední nechutná vzpomínka na mladou dívku, kterou svedl.

Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Musel jí ublížit. Upír přeci nemůže spát s lidskou ženou. Alespoň ne tak, aby ona mohla odejít. Na to měl pro mě jedinou odpověď, která měla napadnout i mě. Prý malý dezert před hlavním chodem. Otřásla jsem se hnusem.

„Prase,“ sykla jsem tiše na jeho adresu. Nebyl tu, tak proč čekat na reakce.

„Já?“ ozval se úlisný hlas za jednou z popelnic. Koutky úst se mi povytáhly do úsměvu.

„Kdo to byl?“ děsila jsem se na oko a ze stínu se zvedla postava. Byl to muž. Robustní a nejspíš pár dní nemytý. Zakryla jsem si ústa i nos ve snaze neutéct odporem, muž si však mé gesto vyložil, jako panický strach. Zvažovala jsem možnost, že ještě klidně pár hodin vydržím bez krve, než se přiblížit k tomuhle, ale muž to rozhodl za mě.

„Pojď si zašpásovat, kočko,“ mrkal na mě a v ruce svíral násadu od koštěte.

„To máš na mě,“ zasmála jsem se. Nešlo se ubránit. Muž znejistěl.

„Když budeš zlobit, tak ano,“ vyhrožoval. Zjistila jsem, že už nemám takovou potřebu povídat si s obětí před její smrtí. Místo toho jsem měla nutkání omluvit se mu.

„Odpusť mi, ale já tě teď zabiju, ano? Neboj, nebolí to. Bude to jen chvilička. Ani to pořádně nepostřehneš. Tvou mrtvolu pak spálím a nikdo po tobě neštěkne. Jen kdyby si byl tak laskav a ty mastné vlasy, co máš na krku – no mohl bys je dát stranou? Jinak bych se asi i pozvracela a musela na lov znovu. Pochop mě,“ krčila jsem ramena a vykročila k němu. Muž stál v němém úžasu s pusou dokořán, „ty vlasy pane,“ pobídla jsem ho opakovaně. K mému uspokojení si odtáhl pár pramenů z krku a nepřestával zírat. Musela jsem přemlouvat sama sebe, abych jej kousla. Kam ten svět spěje? Copak všichni elegantní a čistí zločinci se dali na poctivost, nebo co? Můj pohled se pověsil na krční tepnu, která splašeně tepala. Srdce měl splašené z toho, co se děje. To jediné mě přesvědčilo. Ani jsem na něj nesáhla. Jen z povinné blízkosti jsem ho konečky prstů chytila za rameny, aby necukal a pak…

Mé zuby projeli jeho krkem, jako nůž máslem. Žaludek se mi otočil jen jednou, než jsem konečně nasála krev.

Když mi doslova odpadl od úst, ani jsem se nesnažila najít něco po jeho kapsách. Škrtla jsem sirkou a odkráčela středem ulice.

Změna města je už nevyhnutelná, pomyslela jsem si. Jen bylo otázkou, jestli se ke mně Edward přidá.

„No jasně! To je skvělý nápad, Skye. Jdeme hned? Tady je stejně nuda,“ vykřikoval nadšeně William, který to nezapomněl nepřeslechnout. Edward ležel v síti a četl si. S mým příchodem ji zaklapl a věnoval mi veškerou svou pozornost. Will si hrál s krysou z kanálu, které přivázal na ocas provázek, aby mu neutekla.

„Záleží na Edwardovi, Williame,“ odbyla jsem ho a vrátila se pohledem k Edwardovi. Will jen protáhl obličej a věnoval se opět své hračce.

„Jsi si jistá, že tu nechceš zůstat? Byla si tu doma,“ ujišťoval se a měřil si mě pohledem.

„Už dávno nejsem doma tam, kde jsou pohřbeni moji rodiče, Edwarde.“ Jeho obličej se zamračil. Možná má slova byla až moc silná.

„Aha,“ vzdychl a odložil knihu, „v tom případě mě veď,“ jeho oči zaplály. Stála jsem, jako opařená ještě pár vteřin, než mi došlo, že vážně souhlasil. Že se mnou půjde.

„Můžu si vzít sebou Barbaru?“ zaškemral William. Upoutal tím naši pozornost a Edward se jen rozesmál.

„Koho?“ vyzvídala jsem.

„No, Barbaru, mojí novou kamarádku, Skye. Ty máš Edwarda a já Barbaru,“ vysvětloval. Neuvědomovala jsem si, že by v Chicagu byla další upírka. Ochranitelský pud mě přiměl zavrčet. Will vzdorovitě vytáhl bradu a Edward mě lehce pohladil po ramenou.

„Myslí tu krysu, Skylar,“ zubil se. Zalapala jsem po dechu a nakonec jen vzdychla.

„A tohle mě stvořilo,“ vrčela jsem směrem k Willovi, který v ruce svíral odpornou krysu a v druhé její vodítko.

Sbaleno, jestli se tomu tak dá říct, jsme měli během chvíle. Edward mi vzal mošnu, jako správný gentleman.

V ní už odpočívaly posbírané knihy, pár kusů oblečení a hygienické potřeby.

„Proč bereš tolik šamponu?“ divil se Edward, když jsem sbírala i lahvičky s nepatrným obsahem na úplném dně.

„Nechci vypadat, jako divoženka,“ bránila jsem se. Edward mi z rukou vzal asi deset lahviček, které byly vážně už prázdné, a zahodil je.

„Víš, na co Carlisle přišel, když zkoumal náš druh? Nepotíme se. Nemastí se nám vlasy, nepotřebujeme koupele a vonné masti. Naše těla jsou vyschlá a jediná tekutina v nich je nejspíš jed. To, že se koupeme, je jen pro náš pocit. Proto se nemusíš bát, že budeš mít zničené vlasy. Jed, který v sobě máš, je udrží krásné, jako vždy. Teoreticky by ti stačil jen ten hřeben,“ pokrčil rameny.

Proto se v mé mošně válely jen plné lahvičky, pro můj pocit čistoty a hřeben. Knihy si vynutil Edward. Miloval je. Dokázal číst celé dny a nejít ani na lov. Nemluvil, nehýbal se, jen hltal slova.

Snažila jsem se ho přesvědčit, že v novém městě budou taky knihy, že Chicag není jediná civilizace, ale nenechal se odbýt. Byl rozhodnutý nést je v ruce sám, kdybych mu neudělala místo v mošně, kterou stejně bral on. Will jen líně seděl na kraji střechy a pozoroval spící město. Občas se nám vysmál při dohadech, ale jinak nereagoval. Podle Edwardovy tváře jen myslel.

Vyběhli jsme chvilku po půlnoci a zamířili směr Philadelphie.

Edward mi vyprávěl, že tam jeden čas byl, než se vydal do Chicaga. Spousta právníků a ještě větší množství zločinců.

„To je jak restaurace, jen si objednáš,“ smál se William při představě onoho města.

„Jsi nechutný, Williame,“ vyhrkli jsme unisono s Edwardem. Jak moc jsme měli společného.

Vzpomněla jsem si na jeho smutný pohled, když jsem jej žádala, aby se mnou zůstal navždy. K jeho štěstí mu v odpovědi zabránil William, který si v tu chvíli přitáhl Barbaru.

Will na nás teď jen vyplázl jazyk a my se rozesmáli. Edwardovi plály oči a celá má vzpomínka vybledla. Určitě jsem si to jen namlouvala. Kdyby se mnou nechtěl být, nešel by. Odešel by jinam, ale on mě doprovází. Směje se po mém boku a dotýká se mě. Letmo na ramena, polibky na čelo, do vlasů, pohlazení na tváři…

Nedalo se pochybovat o jeho náklonnosti. Změnil názor. Propadl mi stejně, jako já jemu. Jen mu to trvalo o chvíli déle, než mně. Usmála jsem se na něj ještě víc a jeho pohled kmital ze mě na Willa. Bavil se.

Jakmile jsme se přiblížili k lesu, změnil se. Mrkl na mě a rozeběhl se mezi stromy.

„Hej, kam jdeš?“ křičela jsem na něj, když mi mizel ze zorného pole. Vyrazila jsem za ním. Ať jsem se s Willem snažila sebevíc, nedokázala jsem ho chytit. Najednou mě popadl děsivý pocit odloučení. Utíkal přede mnou. Čekal jen na správnou chvíli a pak pláchne. Byl neuvěřitelně rychlý a momentálně mi unikal mezi stromy.

„Ne!“ zařvala jsem hystericky a zhroutila se na zem. Svalila jsem tvář do dlaní a snažila se vzchopit. Netušila jsem, co se děje. Proč tak šílím? Ze země mě vytáhly prudce dvě pevné paže do vzduchu. Můj šok ze sebe sama byl tak silný, že jsem se ani nebránila.

„Co se stalo, Skylar?“ panikařil Edward a svíral mě v náruči. Rozhlížel se kolem a tiskl mě k sobě. Konečně mi došla moje paranoia. Přehnala jsem to. Vyděsila jsem ho.

„Nic, omlouvám se,“ zašeptala jsem. Opatrně mě pustil a zkoumavě si prohlédl mou bledou tvář.

„Proč si křičela? Co se ti stalo?“ nenechal se odbýt.

„Já – bála jsem se, že …“ skousla jsem svůj ret a zadržela slova, hrnoucí se mi z úst. Ostudy už bylo dost. Víc ponížení bych nemusela snést. Nejhorší bylo, že jsem se ztrapňovala sama.

„Až se naše cesty jednou rozdělí, povím ti o tom. Slibuju. Neuteču bez rozloučení,“ utěšoval mě. Jeho slova však místo klidného dechu způsobila kámen v žaludku. Jako kdybych si měla nést jeho pomník sebou. Pro případ, že mě opět nechá samotnou.

„A co kdybys neutíkal vůbec?“ snažila jsem se obrátit to v žert. Mile se usmál, pohladil mě po vlasech a nechápavě kroutil hlavou.

„Nechám si to projít hlavou, co ty na to?“ mrkl a znovu se vrhl do lesa. Mé myšlenky hystericky ječely, ale pusa zůstala zavřená. Nepanikař, spílala jsem si v duchu a vydala se za ním.

Až po chvilce mi došlo, že jsme byli tři.

„Williame?“ křičela jsem do lesa. Můj stvořitel se kdesi toulal sám.

„Je pryč!“ vyjekl hlas za mými zády.

„Kdo je pryč, Williame?“ Edward, zmizel. Je pryč. Nedodržel slib a prchl. Nechal mě tu.

„Barbara,“ zaskřehotal a svraštil čelo, „překousala provaz a zdrhla. Typická ženská. Už jsem ji nebavil, tak šla za jiným,“ vztekal se.

„Taky bych tě opustila, kdybys mě přivázal na provaz,“ rýpla jsem si do něj.

„Jenže tak silný provaz neexistuje, abych tě za něj mohl přivázat a hlavně – asi bys ho nepřehryzala,“ začal se při té představě smát. Pryč byla vzpomínka na Barbaru a mohlo se jít dál.

Na konci lesa na nás čekal Edward. Seděl pod stromem a pozoroval východ slunce. Měla jsem pocit, že přicházím do ráje.

Nebe mělo oranžový, fialový a bílý nádech, jako kdyby jej někdo podpálil a ten oheň spaloval tu noční modř. Vrcholky všeho byly temně černé.

Pohled se znásoboval i společností. Will stál po mém pravém boku a Edward se postavil k mému srdci. Tam, kde měl být a bude.

„Už si někdy lovila pumy?“ zeptal se tiše Edward a upoutal tím naši pozornost.

„Ježíši, vždyť to je samá srst. Tobě taky přeskočilo?“ halekal William a chytal se za čelo.

„Je to zábava. Jejich krev není tak odporná, jako třeba sobí. I lépe voní, Williame. Nechceš to zkusit? Jen jednou,“ pobízel ho Edward. Will zaváhal, což u něj nebývalo zvykem.

Patřil k upírům, kteří nejprve konají a pak se případně omlouvají za své činy. Nebyl zlý, jen to byl moula. Nadchla ho každá maličkost a rozzuřila prkotina. Byl, jako dítě. I když v té uličce, kde jsme se prvně setkali, nepůsobil, jako trdlo. Tenkrát mi naháněl strach.

William nakonec kývl – k mému šoku – a my se vrátili do stínů lesa.

Když slunce vyšlo na oblohu, mezi stromy se dralo k zelené půdě. Pozorovala jsem malá prachová zrnka ve vzduchu a přemýšlela, co by se stalo, kdybych vyšla na přímé slunce.

„Neřekl ti to, že ne,“ promluvil tiše Edward. Nevěděla jsem, o čem mluví.

„Prosím?“ Edward vykročil k paprsku slunce a zastavil, až když se ho světlo dotklo.

Spadla mi čelist. Viděla jsem, jak se jeho pokožka kochá pod slunečným dotykem. Jak odráží zář a hraje celou paletou barev. Byl jako jezerní hladina uprostřed léta, na kterou zamířilo slunce. Třpytil se ve světle a sledoval můj šokovaný výraz. Usmíval se a natáhl ruku. Bála jsem se pohnout, abych neporušila tu auru.

„Tak pojď,“ pobídl mě se smíchem a já sebou musela trhnout, abych se pohnula. Byla pravda, že mi Will říkal o tom, že na slunce můžeme, ale počítala jsem s tím, že myslel denní světlo, bez přímého slunce, protože před tím se William schovával. Přijala jsem Edwardovu ruku a vkročila do paprsku. Má kůže zazářila a po pokožce se mi rozeběhl jemný mráz.

Teplo…

Cítila jsem jej na své kůži. Hladilo mě a laskalo na každém volném místě.

Lačně jsem zaklonila hlavu a připadala si, jako slunečnice. Otočila jsem se za zdrojem a na tváři se mi rozlil úsměv.

„Vidíš, záříš,“ smál se Edward.

„No jo, záříme, páni,“ špitla jsem a otevřela oči, abych si znovu lokla z toho opojného džbánu krásy, zvaného Edward. Usmíval se, plamínky štěstí měl v očích a prohlížel si mě stejně překvapeně, jako já jeho. Vydrželi jsme tam stát, dokud se slunce neukrylo za mraky. Až po té dlouhé chvíli jsme se vydali lovit pumy, jak řekl Edward.

Když jsem se svalila do trávy, abych si užila další dotek slunce, tentokrát s plným žaludkem odporného šplouchání zvířecí krve, měla jsem skvělou náladu.

„Napadlo tě, co bude dál?“ vyhrkla jsem možná moc zbrkle na Edwarda.

„Asi jen milionkrát,“ pousmál se. Měl zvláštní úsměv, když byl vážně šťastný. Takový nakřivo, jako by se usmíval jen jedním koutkem a oči mu při tom žhnuly. Dokázal se prostě smát celou tváří. To mi bralo dech, tedy kdybych nějaký měla, vzalo by mi ho to.

„Povíš mi alespoň jeden nápad?“ škemrala jsem nedočkavě.

„Chtěl bych studovat medicínu, jako Carlisle a přidat se do armády,“ smál se. Musela jsem se smát s ním. Jak komické to bylo.

„Armáda?“ Dusila jsem se smíchy.

„No jo, co jinak má dělat člověk, který nepotkal lásku?“ Trhla jsem sebou a vše utichlo. Rovnou mi mohl utrhnout hlavu od těla, možná by to bolelo míň. Zasekla jsem svůj pohled do koruny stromů nad hlavou a mlčela. Nebylo co říct. Potřebovala jsem v sobě potlačit ten cit a najít opět krabici s nápisem – Edwardovo přátelství.

„Skylar, omlouvám se. Zase jsem to přepískl. Já doufal, že jsme si to vyříkali a jsme přátelé,“ omlouval se. Neměl důvod se omlouvat. Jenže to by nebyl on, kdyby se neomlouval. Má vina byla, že jsem si dovolila snít o něčem, co není. Jeho náklonnost patřila k přátelství. Jeho polibky do vlasů, na čelo – otcovské polibky – jak jsem mohla být tak pitomá a naivní? Proč jsem si dovolila doufat, věřit v naši budoucnost.

„Edwarde, nech to být,“ špitla jsem zlomeně.

„Ne, já to měl poznat, měl jsem…“

„Mlč, sakra!“ vybouchla jsem a rozeběhla se pryč. Jak jsem to říkala? I nenávist je lepší, než ignorance, protože to znamená, že nejste člověku ukradení? To jsem vážně řekla já? Taková hloupost…

Psal se leden roku 1926…

Mé shrnutí

Nomádka - 8. kapitola

Nomádka - 10. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 9. kapitola: