Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 10. kapitola

18.03.2010 (18:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2902×

Philadelphie ze střechy vysoké budovy vypadala v celku příjemně. Nebylo to Chicago a po rozhovoru v lese jsem vše viděla černě. Hlavně svou budoucnost. S Edwardem jsem odmítala mluvit a i když mi rvalo srdce, jak ho tím nejspíš týrám, stále jsem si připomínala, co udělal on mě. Nechal mě doufat a už podruhé mě následně srazil do pekel.

To jeho přátelství mi otevíralo kudlu v kapse. Kontakt se snažil navázat asi milionkrát, jenže mé zarputilé mlčení jej odradilo.

Aby toho nebylo málo, jediná osoba ke konverzacím zůstal William. Očividně ho šarvátky mezi mnou a Edwardem netrápily. Ignoroval to. Necítil ten hustý vzduch v prostoru, kde jsme se objevili všichni tři, a neviděl nevraživé pohledy z mé strany.

Zakázala jsem si dívat se na Edwarda. Jediný pohled na něj mi dokázal probudit v hlavě výčitky.

Pomalu jsem si začínala zvykat na tu skutečnost, že Edward nebude můj. Namlouvala jsem si to a doufala, že sama sebe přesvědčím natolik, abych se s tím srovnala. Doopravdy srovnala a nejen si to namlouvala. Nešlo to. Zatím ne.

Edward se stále snažil. Nosil mi knihy, oblečení, šperky, vloupal se dokonce i do malého obchůdku s květinami, jen aby mi udělal v únoru radost poupětem.

Jak těžké je mu odolat…

Když jsem se ten den vrátila z večeře – jak tomu říkal William – v mé síti na střeše domu ležela krabička. Zarazila jsem se a pozorovala ji z dálky. Přemítala jsem, co v ní asi je. Byla delší a vypadala, že je i hluboká. Milion věcí se do ní mohlo ukrýt, a přesto jsem měla pocit, že ani jedna z nich to není.

„Máš ráda divadlo?“ ozval se za mnou Edwardův hlas. Už jsem se otáčela v nadšené náladě, když jsem si musela připomenout, že mám být kamenná.

Z mého pohybu vzniklo jen prudké trhnutí tělem, které si Edward vyložil po svém.

„Ty mi to neodpustíš, že ne? Skylar, vážně se ti omlouvám. Nech si to vysvětlit, prosím,“ vzdychl. Otočila jsem se k němu, abych mu viděla do obličeje. Po dlouhé době jsem mu spočinula tváří v tvář.

„Poslouchám, Edwarde. Jak mi chceš vysvětlit své chování? To, že si mě opět odkopnul? Srazil na kolena, vzal mi důvod smát se. Jak chceš obhájit tvou náklonnost, kterou si mi prokazoval?“ sypala jsem otázky z rukávu a nedokázala sama sebe zarazit. Jakmile jsem vypustila toho démona uvnitř mě, nevěděla jsem, jak ho opět uzavřít. Edward sebou při každém obvinění nepatrně trhal a jeho obličej se víc a víc svíjel v bolestné grimase.

„Omlouvám se, že jsem ti tak moc ublížil. To jsem vážně nechtěl. Víš, mám pocit, že je moje mysl na tři části. Ta první je jen a jen moje. Jsem to já, tak, jak jsem si vždy přál. Voják, hrdina,“ odmlčel se a krátce se zasmál sám sobě, „ta druhá, ta je prázdná. Je tam tma a sám nevím, co pro mě skrývá. Vím, že jednou bude určitě plná a já najdu konečně to, po čem v podvědomí prahnu a toužím. A ta třetí část,“ umlkl a jeho pohled se mi zabodl do očí. Zněžněl, „ta třetí část jsi ty, Skylar. Jsi můj nejlepší přítel, pro kterého jsem ochotný obětovat svou vlastní podstatu a existenci. Přítel, který mě umí rozesmát, rozesmutnit, ranit a zahojit. Přítel, který mě vyslechne a který je mou součástí. Když jsem tenkrát onemocněl a věděl ještě o sobě - předtím, než mě horečka skolila - myslel jsem na tebe. Byla si křehká a tvé vztahy doma… nebylo možné si toho nevšimnout. Tvůj pohled, když jsme se pokaždé setkali, byl nadšený a klidný a pak, když si měla po boku rodinu, tvé oči tiše plakaly. Říkal jsem si – co s ní bude, jestli to nezvládnu a umřu? Viděl jsem to a mučilo mě to. Ani nevíš, jak těžké pro mě bylo, odmítnout tě. Nejen tenkrát, ale i teď. Jen vím, že tě potřebuju. Mám tě moc rád. Jsi mou součástí, Skylar.“ Tupě jsem na něj zírala a přemýšlela, jestli se mi to zdá. Myslela jsem si, že to víc už bolet nemůže, ale on to dokázal. Zabodl kudlu a otočil s ní do všech světových stran. Nesmím se nechat pokořit. Musím na to celé zapomenout.

Nejhorší bylo, že jsem to věděla. Celé jsem to věděla a proto mě ani tak moc nepřekvapil jeho monolog. Měla bych být zlomená a zoufalá, jenže jeho slova ke mně, jeho řeč, zpověď. Příběh tří částí. Věřila jsem mu, jako ostatně pokaždé, když mě přesvědčoval. Možná naše láska má budoucnost. Sice ne takovou, jakou bych si přála, ale má. Vždyť láska má mnoho podob, no ne? Nemusí být jen mezi mužem a ženou, ale i mezi přáteli, sourozenci…

Edward byl můj nejlepší přítel. Od teď a nejspíš napořád. Možná to ještě někdy zkusím zvrátit, ale zatím mi bude muset postačit tohle.

Smiř se s tím, Skylar Irwingová, jinak to nebude, nabádala jsem sama sebe v mysli.

„Miluju divadlo,“ usmála jsem se a dala do té grimasy veškerý pud sebezáchovy. Za výsledek to stálo, jeho oči se usmály a spokojeně kývl. Nesnažil se vracet ke své řeči a zavádět téma zpět. Pochopil to, ostatně tak, jako vždy. Možná chtěl skákat do nebes, možná se chtěl rozeběhnout lesem, jako vždy. Možná jsem si to jen namlouvala.

„Divadlo?“ Lekla jsem se, když za mými zády vyhrkl William a v ruce svíral mou krabičku. Vytáhl z ní dva lístky s nápisem: Prsy Thirésiovy. Drzoun!

Tu hru jsem neznala.

„Je to premiéra. Chtěl bys jít s námi?“ navrhl mu Edward. Potlačila jsem zasténání, když Will radostně přitakal a Edward vytáhl z kapsy košile třetí lístek.

„Co to vůbec bude?“ rozpoutával William diskuzi o představení a Edward se s úsměvem zapojil.

„Není to nic nevhodného, nemusíš se bát, Williame,“ smál se.

„Sakra,“ zaklel Will a vztekle si dupl, což nás pobavilo. Jeho bezděčné reakce byly kolikrát hodně překvapivé.

Jediná věc, která mě mírně děsila, byla skutečnost, že mám jít mezi lidi. Možná mě víc děsila přítomnost Williama.

„Tu hru napsal jakýsi Guillaume Apollinaire. Používá u toho latinský výraz surrealismus,“ zamyslel se Edward.

„Sur- co?“ vrčel William. Také mě to zajímalo, ale neměla jsem dost odvahy, zeptat se.

„Surrealismus, Williame. Kdyby ses věnoval trochu kultuře, dal by sis to dohromady.“ Děkovala jsem prozřetelnosti, že nemohu zrudnout a milovala jsem svou mlhu v hlavě.

„Tento směr navazuje na dadaismus, to snad víš, co je ne?“ Will kývl na souhlas. Silně jsem o tom pochybovala, ale Edward pokračoval, „ ty dva směry mají skoro stejný přístup k tomu, co se dělo v Evropě, jenže oproti dadaismu, surrealismus věří, že svět se může transformovat a změnit do místa lásky, svobody a poezie. Dostal se mi do rukou evropský časopis, který se surrealismem zabývá. Je zajímavý. V podstatě ten výraz surrealismus znamená v latině, nad realitou. Jsem zvědavý na tu hru,“ Edward tím byl tak silně pohlcen, že si ani nevšiml Willova zívnutí a mého nechápavého výrazu. Věděl toho tolik a já byla vedle něj, jako malé dítě. Chtěla jsem vědět, to, co on. Být tak vzdělaná a rovna jeho osobě.

„Jak se jmenuje ten plátek, Edwarde,“ vyhrkla jsem zvědavě.

„Surrealistická revoluce,“ usmál se. Svět se tak moc měnil.

Evropa se vzpamatovávala ze světové války, do které se Amerika moc nezapojila a ještě zvládla vymyslet nový směr.

„Jak si k té hře přišel, Edwarde?“ napadlo mě.

„Existuje zde malé divadlo, které hraje převážně evropská díla, aby náš svět spojil s tím jejich. Respektive, abychom nebyli pozadu proti Evropě, nebo Evropa proti nám,“ spekuloval o vhodnější variantě. Více mě nezajímalo. Mou jedinou starostí byl v tuto chvíli šatník.

„Nemám co na sebe, pánové. Dejte mi čas. Kdy je ta událost?“ vyhrkla jsem přes rameno těsně předtím, než jsem se hodlala vrhnout ze střechy do prostoru pode mnou.

„Zítra, Skylar,“ usmál se Edward a já mohla zmizet. Jeho úsměv mě doprovázel po celou dobu, kdy jsem sháněla šaty. Tentokrát jsem za žádnou cenu nechtěla zabít, abych je měla. Jen jsem si je chtěla půjčit v nějaké lepší domácnosti. Philadelphie měla spoustu smetánky. Nebyl nejmenší problém si vybrat.

Celé město spalo.

Protáhla jsem se pootevřeným oknem a proběhla velké sídlo. Pozlacené zábradlí a rámy obrazů, drahé koberce, mramorové podlahy a obrovská okna mě uchvátila. Tolik mi to připomínalo život předtím, než jsem se ocitla mezi upíry.

Šatník místní paní byl snad větší, než sám dům. Satén, krajka, hedvábí…

Němě jsem se kochala krásou a nedokázala se zorientovat.

„Má jich tolik, že ani nepostřehne, když jich pár zmizí,“ utišovala jsem se a sáhla po nejbližším ramínku. Šaty byly tmavě zelené s krajkou kolem dekoltu a s dlouhou vlečkou. Zvláštní móda, pomyslela jsem si. Kam se poděly normální šaty?

Nakonec jsem se rozhodla vzít náhodné modely a zmizet. I když jsem potřebovala jen jedny, další si postupem času odůvodním. Byla jsem žena, měla jsem právo mít svou garderobu, no ne? Bylo už vedlejší, jestli je moje, nebo cizí.

Před Edwardem a Williamem jsem svůj úlovek ukryla. Chvilku jsem přemýšlela, kde oni vezmou oblečení a pokud jim nemám také vzít z mužova šatníku pár kousků, ale zavrhla jsem to. Zvládnou to sami.

Svůj úlovek jsem schovala do tajné skrýše a spokojeně se vrátila k dvojici v doupěti.

Nebyli tam.

Využila jsem té chvíle a prohlédla si lístky do divadla. Zvládnu to?

Pozorovala jsem písmena na tlustém papíře a přemýšlela nad tím, o čem to celé bude. Edward říkal, že surrealismus se může přetvořit do lásky. Chtěla bych být surrealismem, nebo aby náš vztah s Edwardem byl surrealistický.

Nesnášela jsem ty pocity, co se ve mně mísily. Přátelství, láska, vztek, láska, přátelství, láska…

K čertu s láskou už, okřikla jsem se a odehnala myšlenky pryč.

Nad Philadelphií začalo svítat a já byla stále sama. Vycházející sluníčko slibovalo jasný únorový den, bez jediného mráčku, což pro náš trojlístek přinášelo výlet.

Musela jsem se usmát. Výlety v našem případě byl dietní den. Zvykla jsem si na to. Při každém hezkém počasí, kdy se normální upír skrývá, vyrážela jsem já, William a Edward na lov zvěře. William se těch dnů neskutečně děsil, protože plival chlupy ještě týden poté.

Mě Edward naučil správně pít, abych se chlupům vyhnula, takže já si chlupy z úst vytahovala potají, jelikož jsem asi byla málo učenlivá.

Po každém lovu se Edwardovy duhovky proměnili v tmavě oranžovou. Vrtalo mi hlavou, čím to může být, ale odvahu na zeptání jsem stále postrádala.

Dnes se ho zeptám. Dnes ano, přísahala jsem si.

Jenže slunce se pomalu vyhouplo nad město a ti dva se stále nevraceli. Začínala jsem být nejistá. Kde mohli být? Co ten William opět vyvedl?

Nezbývalo nic jiného, než vyrazit do lesa na vlastní pěst. Určitě jim to dojde a přijdou tam za mnou. Jen se zdrželi, nic víc. Zahnalo je slunce, nepanikař, Skylar.

Mé myšlenky řvaly šílenstvím.

Začínala jsem se o oba bát. Nejen o nezodpovědného Williama Dante, ale i o Edwarda. Nikdy nic podobného neudělali. Ani jeden z nich.

Přeskočila jsem pár střech a v objetí stínů se přesunula na konec města. Tam jsem si už konečně mohla dovolit proběhnout zbylou část do lesa.

Nešla jsem hluboko. Chtěla jsem mít panorama na dohled. Seděla jsem na jedné z větví mohutného stromu a čekala.

Na louce mezi lesem a městem se objevily dvě postavy. Dívka a chlapec. Drželi se za ruce a smáli. Kluk dívku několikrát políbil a vůbec jim nevadil mráz únorového dne, který se zdvojnásobil jasným počasím. Slunce ještě nemělo takovou sílu, aby hřálo a oni přesto vyrazili ven. Hřála je láska, ta potvora, která mi neustále unikala mezi prsty.

Kdo by o ni stál?

Dvojice proběhla okolo mě a se mnou to ani nepohnulo. Žádná spalující bolest, ani zatmění před očima. Jen tichá závist a bolest mi svíraly mramorové tělo.

K čemu byla krása a neodolatelnost, když jediný na koho to mělo platit, o to nestál?

Možná, kdybych se učila a začala žít, jako tenkrát on, měla bych šanci.

Ne, jsem zabiják. Jsem příšera noci, co přepadává lidi, aby je zabila. Neexistuje rozdíl. Ani má soukromá teorie, kterou William pojmenoval syndrom božství. Nic takového není. Výčitky se nejlépe odstraní, když se jim postavím. Přeci nemohu zapírat svou podstatu.

Může za to on, to on mě nutí tohle dělat. Jak nenávidím vrahy, zločince, násilníky a lásku! Nesnesu, aby byl šťastný obyčejný smrtelník. Oni to nepotřebují, mají krátký a nepodstatný život, nestihnout toho tolik, jako já. Oni jsou jídlo. Já jsem nad nimi. Jsem jako surrealismus, pomyslela jsem si a seskočila z větve na rovnou zem.

Milenci plýtvají časem a někdo by jim to měl konečně říct. Amor neexistuje, smiřte se s tím!

Vyběhla jsem směrem k místu, kde mladí zmizeli. Než jsem však udělala dva kroky, z lesa se ozval děsivý a panický křik. Ta dívka byla vyplašená.

„Že by se objevil William?“ ušklíbla jsem se pobaveně a zamířila jejich směrem…

Psal se únor roku 1926…

mé shrnutí

Nomádka - 9. kapitola

Nomádka - 11. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 10. kapitola: