Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 49. kapitola

10.05.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3897×

Seděli jsme pod tím stromem celé dva dny.

Vyprávěla jsem mu svůj příběh a Edward tiše poslouchal každé slovo.

První ráno po mém příchodu mě jednou jedinkrát přerušil.

„Ehm, omlouvám se, ale myslíš, že by ti vadili další posluchači?“ zašeptal a podíval se směrem k domu.

„Bella?“ vyzvídala jsem.

Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu.

„Ne, ale Alice, Emmet a Rosalie by to zajímalo. Jsou to zvědavci,“ usmál se omluvně.

„Nevadilo, jen ať přijdou,“ kývla jsem.

Když se ti tři uvelebili tiše u kmene stromu, pokračovala jsem.

Vyprávěla jsem jim o Jasmine.

O mé jediné opravdové matce, která mi dala nejvíc v celém mém životě. Rozplývala jsem se nad popisem každého jejího detailu. Jejího úsměvu, gest, výtek.

Když jsem se pak dostala k jejím slabinám, rozbolelo mě srdce.

Jen stěží jsem dokázala vyprávět o malém Jole.

Rosalie se stočila do Emmetovy náruče a tiše štkala. Alice si okusovala ret a se západem slunce se mezi stromy mlčky objevily další tři siluety.

Jasper, Carlisle a Jacob.

Uvelebili se v trávě, jelikož kmen byl už obalený a poslouchali.

Připadala jsem si, jako kouzelná babička, která vypráví pohádku na dobrou noc.

„V roce 1989 jsem se seznámila s Manu,“ vzdychla jsem. Zadržela jsem dech. Očekávala jsem tupou bolest v hrudi, pálení v krku a třes.

Mé tělo mě nezklamalo.

Edward si mého chování všiml a natáhl po mně ruku. Smotal mou dlaň ve svých a smutně se na mě usmál.

Vyprávěla jsem jim o mé lásce. S každým slovem jsem trpěla víc a víc.

Se vzpomínkou na něj jsem se smála, zlobila, vzlykala…

Moje bolest se vygradovala v okamžiku, kdy jsem došla na španělský útes.

Edwardovi zamrzl úsměv na tváři.

Došla mu spojitost s mým křikem, když mluvil o Belle a jejím skoku.

Svraštil obočí v bolestné grimase.

„A pak se na mě usmál. Nádherně se usmál. Myslela jsem, že se mi to celé jen zdálo, než skočil. Prostě mi zmizel ze života. Vytrhl mě z něj, jako list papíru z knihy. Bez problémů, bez potíží. Nechal mě tam. Nechal mě tady. Nestaral se o to, co se mnou bude,“ vyčítala jsem.

Zuřila jsem. Prvně jsem kvůli Manu zuřila.

„Jen tě tím chtěl podle mého chránit,“ vzlykla Rosalie.

„Manu?“ špitl Jacob a zamyšleně hleděl do prázdna.

„Myslíš?“ odpověděl mu Edward na myšlenku.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tohle nesnášela a dloubla jsem do Edwarda.

„Promiň, ehm, Jacob si myslí…“

„Umím mluvit,“ štěkl uraženě.

„Promiň,“ sykl Edward.

Povytáhla jsem obočí. Ti dva se nejspíš milovali, jako já a Claudia.

„Tak ale mluv,“ vyhrkla jsem.

„Mám pocit, že jsem o nějakém Manu už slyšel,“ objasňoval Jake.

„No, víš, on nebyl jediný Manu na světě,“ rýpla si Rosalie.

Vzala mi slova z úst.

„Jenže říkala, že to byl Španěl a tohle byl taky Španěl,“ obhajoval se.

„Bože, to je pitomec!“ vřeštěla do nebe Rose. Emmet se začal smát.

„Hele, nenapadlo tě, že je Manu španělské jméno?“ řehtal se Emm.

Jacob se roztřásl.

„Zklidni se, Jacobe,“ sykla Rose.

Tohle jsem nechápala.

„Hele, jestli tu začneš štěkat, tak bacha na holky,“ vrčel Jasper a natáhl se po Alici.

„Nepřeměním se, neboj,“ sykl a snažil se uklidnit.

„Co?“ nevydržela jsem se svou zvědavostí.

„Jacob je vlkodlak, dokáže se proměnit ve velkého vlka,“ objasňoval Edward.

„To by vysvětlovalo ten smrad, promiň,“ sykla jsem.

Emmet se mohl potrhat smíchy a Edward se držel z posledních sil.

„Ty taky nevoníš zrovna hezky,“ vrátil mi to. Vyplázla jsem na něj jazyk, což nečekal.

Spadla mu brada v šoku a nakonec se jen začal smát.

„Co se dělo potom, Skylar?“ vyzvídala Alice.

„Odešla jsem. Hledala jsem Volturiovy, jenže jsem neuspěla. No, když jsem se jim chtěla pomstít, zjistila jsem, že už je jaksi po nich.“

„Promiň,“ pokrčil rameny s úsměvem Edward.

Rozesmálo mě to.

„Tak jsem se rozhodla jít za novými vládci,“ pokračovala jsem. To, že jsem hledala jeho náruč, jsem jim zatajila.

Zatím jsem byla rozhodnutá, že si i svou prosbu o smrt nechám pro sebe.

„Proč?“ překvapil mě Jasper.

„Co, proč?“ nechápala jsem.

„Proč z tebe cítím smrt?“ přimhouřil na mě oči. Měla jsem pocit, že to mám vytesané na čele.

„To nevím,“ odsekla jsem.

Edward se na mě zamračil.

Fajn, nový plán, držet se co nejdál od Jaspera.

Poznámka – je nebezpečně vnímavý.

Uběhla celá noc a další den, než se k nám přidal i zbytek rodiny.

Esme s Renesmee a Tanyou.

Jenže stále mi to nějak nesedělo.

První den jich bylo jedenáct. Teď jich tu sedělo deset.

„Kde je Bella?“ vyzvídal Edward.

„Trucuje,“ špitla Renesmee.

„To jsem nechtěla, já se moc omlouvám, jestli je to kvůli mně,“ brebentila jsem.

„Ale ne, uklidni se. Jen si musí zvyknout. Je už taková,“ ujišťoval mě Emmet s úsměvem.

„Emmete přestaň,“ sykl Edward a vstal.

Chtěl mě pustit, jenže já ho sevřela pevněji.

Překvapeně se na mě otočil.

„Půjdu já. Můžu?“ zašeptala jsem.

Edward se jen usmál a zavrtěl nechápavě hlavou.

„Víš co je hrozný?“ vyhrkl dřív, než jsem zmizela ze scény.

„No jo, to je vtipný,“ tleskala vesele Alice.

„Moc vtipný,“ sykl protivně Edward jejím směrem. „Vždyť já poprvé nic neuvidím, ani od jedné z vás. Má noční můra ožila,“ vykřikoval herecky a ostatní se smáli.

„To je můj splněný sen,“ vykřikl Emmet, když jsem už mizela mezi stromy.

Můj úsměv se vytratil se vstupem do domu.

Bella seděla v křesle, nohy smotané pod sebou a objímala polštář. Dívala se z okna.

„Ahoj,“ promluvila jsem.

Nepatrně natočila hlavu mým směrem.

„Čau,“ sykla.

„Hele, mrzí mě, že…“

„Co tě mrzí? Nemá tě co mrzet. Nech toho,“ mluvila monotónním hlasem.

„Chci se ti omluvit,“ ujasňovala jsem.

„Ne, nechceš. Chceš mít jen čisté svědomí. V tom ti nepomůžu.“

„Fajn, máš možná pravdu. Jen jsem ti chtěla říct, že se mě nemusíš bát.“

Konečně se na mě otočila. Nechápavě si mě prohlížela a pak se začala smát.

„Já se tě nebojím. Spíš se bojím o něj.“

„Miluje tě,“ vyhrkla jsem.

I když mě potěšilo, že tahle dokonalá upírka ve mně vidí konkurenci, znala jsem až moc dobře Edwarda. Neudělal by jí to. A momentálně, k mé smůle, bych to neudělala ani já.

„Tebe taky, vidím to na něm,“ odsekla mi.

Čekala jsem, kdy se začne smát, nebo mi nějak naznačí, že je to vtip.

„Kde si k tomu přišla?“

„Znám ho. Viděla jsem, jak se na tebe díval. Povím ti něco, co by ti on nejspíš nikdy neřekl,“ začala a nakonec mi vyprávěla o „útesu“ a o Jacobově lásce k ní. A samozřejmě její lásce k němu.

Bylo zvláštní to poslouchat.

Jenže čím víc povídala, tím víc jsem v tom viděla jiný trojúhelníky.

Já, Edward a Bella…

Já, Manu a Edward…

Bylo to stejné.

To, co cítila Bella k Jacobovi, jsem cítila já k Edwardovi.

To, co ona cítila k Edwardovi, já cítila k Manu.

Tolik společných věcí s touhle upírkou, zvláštní.

„On je můj Jacob, Bello,“ zašeptala jsem.

Bella jen kývla. Očividně se prala sama se sebou, aby tomu uvěřila.

Chápala jsem ji.

Rozhodla jsem se, říct jí o našem počátku a o tom, co se stalo, když se objevil v Chicagu.

Poslouchala mě a ani nedýchala.

Když jsem skončila, ještě chvíli mlčela, než ke mně natáhla ruku.

Nebyla to nabídka k objetí, jako v lese s Tanyou, ale i tak to bylo smířlivé gesto.

Přijala jsem nataženou ruku a Bella s ní jemně zatřásla.

„Jsem Bella, ráda tě poznávám,“ zasmála se.

„Skylar, těší mě,“ odpověděla jsem jí se stejným úsměvem.

„Edward už nejspíš šílí, jestli jsme se neporvaly, měly bychom jít za ním,“ vyzvala mě Bella.

Jen jsem se usmála a vyšla za ní do noci.

Bylo mi v téhle rezervaci dobře. Zvláštně dobře.

Dýchala tu na mě skrz Edwarda minulost. Ta minulost, která mě bolela nejmíň, protože jsem si nyní vytvářela novou.

Bude těžké říct si o pomoc, když jsou tu všichni tak hodní, jenže já nedokázala být déle bez své Luny, bez svého oceánu, bez svých frézií…

Mé shrnutí

Nomádka - 48. kapitola

Nomádka - 50. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 49. kapitola: