Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 48. kapitola

09.05.2010 (09:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3480×

A tak tu teď stojím, dívám se do topazových očí a mám chuť utéct, zůstat, obejmout jej...

Pocity se ve mně mísí, jak v šejkru.

Sleduje mě s překvapeným výrazem ve tváři.

Neusmívá se. Začínám se bát.

Nohy mám vrostlé do země a jazyk se mi přilepil na patro.

Nejsem schopná cokoliv říct.

Čekám, doufám, že promluví on. Že něco poví a prolomí to vězení všech slov.

„Skylar,“ vydechl tiše.

Byla to ona potřebná slova.

Mé jméno z jeho úst.

Kolikrát jsem si představovala naše první setkání po letech. Jenže nikdy jsem nepočítala s tím, že to bude takové.

„Ahoj, Edwarde,“ usmála jsem se z posledních sil. Snažila jsem se mluvit sladce, omamně. Potlačit v sobě ten strach. Být sebejistá.

Jenže on tu stál proti mně. Vypadal, jak bůh a jeho paže sklouzla z ramena brunetky. Byl v šoku. Možná méně, než já, ale byl.

„Jsi to ty?“ vyhrkl. Nevím proč, ale připomnělo mi to setkání z roku 1925.

Němě jsem kývla. Věděla jsem, že cokoliv bych řekla, narušilo by tu posvátnou chvíli. Bylo mi jedno, kolik očí se na mě překvapeně upírá. Byl tu on. Díval se na mě on.

Jediným pohybem zkrátil vzdálenost mezi námi.

Zaváhal. Nejistě trhl paží směrem ke mně.

Co to bylo?

Chtěl mě obejmout? Určitě ano, jen mu v tom něco bránilo.

Já?

Uvědomila jsem si, že jsem o kus ustoupila.

Co blbneš, Skylar?

Edward své paže nechal opět spadnout podél těla.

Tentokrát jsem to byla já, kdo se po něm natáhl.

Slyšela jsem zasyčení, když se naše kůže dotkly.

Ten krátký okamžik, který nám spojil nanovo naše životy. Naše existence.

Usmál se.

Na jeho tváři se roztáhl jeho sladký, pokřivený úsměv, když mě smotal do svého objetí a bezpečného prostoru své náruče.

Mé nitro slastně vrnělo blahem.

Objetí.

Má droga, kterou jsem tolik potřebovala posledních několik let.

„Tohle jsem potřebovala,“ špitla jsem do jeho košile. Edwardova hruď se nepatrně otřásla tichým smíchem.

„Jsem rád, že tě to ještě nepřešlo,“ culil se a tiskl mě k sobě.

„Nikdy mě to nepřejde, Edwarde, jen se to změnilo,“ vysvětlovala jsem a zavřela oči. Chtěla jsem si tuhle chvíli uchovat. Nikdy ji nepřerušit. Zůstat ve svém bezpečném přístavu.

„Pojď,“ vybídl mě a odtáhl z objetí. To se mi nelíbilo. „Povíš nám to uvnitř,“ dodal a vedl mě k domku. Celá společnost šla tiše s námi. Nikdo nemluvil. Nikdo neprotestoval.

Edward mi nabídl křeslo a sám se posadil naproti mně. Na opěrku jeho židle se posadila brunetka.

„Jsem moc ráda, že jsi v pořádku. Nejspíš jsi šťastný, co?“ usmívala jsem se smutně.

Vůbec mi nevadilo, že má tu dívku. I když jsem ji v prvotní reakci zavrhla, nyní jsem si byla jistá, že ona mu dává to, co já nemohla. Já to své už odevzdala a smrt mi to vyrvala z náruče.

Jediné, co mi zbylo, sedělo přede mnou a vyčkávalo, co mu chci říct.

„Jsem moc šťastný, Skye. Tohle je Bella,“ usmál se na brunetku, která si mě stále prohlížela s despektem. „Je to moje manželka a láska mého života.“

Proti své vůli jsem sebou trhla.

Spojení „láska mého života“ bylo pro mou duši bolestivé. I já ji měla.

„Omlouvám se, jestli přidělávám nějaké problémy,“ promluvila jsem jejím směrem.

Jen unaveně zavrtěla hlavou.

„Bella se nedá, klidně by ti to nandala,“ zasmál se vysoký upír s nakrátko střiženým účesem a krásnou blondýnkou po svém boku.

Tázavě jsem se podívala na Edwarda.

„Ou, promiň. Jsem z toho tak v šoku, že jsem zapomněl na slušné vychování,“ omlouval se a zvedl se ze sedačky.

Poté se mile usmál, nabídl mi dlaň, abych vstala a rozhlédl se po místnosti.

„Skye, tohle je má rodina. Carlisle, Esme, Alice, Jasper, Rosalie, Emmet – to je ten vtipálek, Jacob a Renesmee – naše dcera,“ zazářil hrdě.

Spadla mi brada.

Dcera?

To není možné! To nejde! Upíři nemohou mít děti!

„Ráda tě poznávám,“ usmála se malá Alice a objala mě, jako starou známou.

V hlavě mi stále křičelo: dcera, dcera, dcera…

„Asi si potřebuju odskočit,“ vyhrkla jsem neslušně. Edwardova tvář se zakabonila.

Znal mě. Cítil, že se něco děje.

Musela jsem ven.

Tak dlouho jsem čekala na tu chvíli, kdy se s ním setkám a teď? Utíkám?

V lese jsem se schoulila pod první mohutný strom, který jsem našla.

Objala jsem si kolena a přitiskla je co nejvíc k tříštící se hrudi.

Má ženu, dceru, rodinu…

Co si to udělala, Skylar?

Co sis proboha myslela, že děláš?

V co si věřila?

Hloupá, hloupá nomádko!

Třásla jsem se v přívalu agónie.

Myšlenky se mi motaly, slova pletla. Pohupovala jsem se, jako blázen dopředu a dozadu. Civěla do jediného místa a přála si vzít zpět svou volbu vydat se za ním.

Nemuselo by to tolik bolet.

Nech toho! Přeješ mu to! Buď s ním šťastná! Přestaň být jednou jedinkrát sobec!

Přeju mu to!

Bolí to!

Bolí ta skutečnost, že má vše, co jsem s ním kdysi chtěla mít já.

Teď už nechci, ale chtěla jsem.

Chtěla jsem to mít s Manu.

S mým oceánem.

S mou „láskou mého života!“

„Skye, jsi v pořádku?“ ozval se jeho hlas mezi stromy.

Nevzhlédla jsem. Styděla jsem se, že se takhle chovám.

Přála jsem si zmizet.

„V naprostém,“ zalhala jsem.

„Nikdy si neuměla lhát,“ špitl a posadil se vedle mě. Opřel se zády o stejný kmen a podíval se na nebe.

„Neuměla jsem spoustu věcí, Edwarde.“

„Například? Podle mě si uměla hodně, jen ses toho bála,“ usmál se.

„Bojím se toho do teď. Za těch několik let jsem zjistila neskutečné množství věcí, jenže bylo mi to k ničemu,“ vzdychla jsem.

„Nikdy není nic k ničemu,“ ujišťoval mě. Přestal sledovat nebe a otočil se ke mně tváří.

Klopila jsem oči k zemi. Nedokázala bych s ním mluvit a dívat se do jeho obličeje.

„U mě ano. Na co sáhnu, zkazím. Já vlastně zkazím i to, na co nesáhnu,“ vrčela jsem.

„Stejně jsem rád, že tu jsi. Stále mě mrzí to, jak jsem tenkrát odešel. Nebylo to ode mě pěkné. Bylo to nevychované. Víš, že jsem se tam pak vrátil?“ zasmál se. Konečně jsem vzhlédla.

Byla jsem v šoku. On tam byl? Kdy?

„Vrátil?“

„No jo. V roce 2004 jsem měl opět menší trable. Zkazil jsem to s Bellou a rozhodl se, že se pokusím nechat ji žít normálním životem. Doufal jsem, že tě v Chicagu potkám a pomůžeš mi, jenže Will říkal, že jsi odešla. Tenkrát mě to mrzelo, ale doufal jsem, že jsi šťastná. Byla jsi?“

Němě jsem na něj zírala, neschopná jediného slova.

Byl tam rok před mou návštěvou.

Will mi to neřekl.

Ani Claudia.

Nikdo.

Hledal mě.

„Nebyla, jenže to je jedno,“ špitla jsem, když jsem se vzpamatovala, „co tě přimělo se vrátit k Belle?“ dodala jsem otázku, jen aby se nezačal ptát on.

„Představ si, že skočila z útesu,“ usmál se.

Vyskočila jsem na nohy s děsem v očích. Celá jsem se roztřásla a nedokázala jsem to uklidnit.

Útes!

Skok!

Před očima se mi mihla celá scéna...

Manu oči se naposledy střetly s mým pohledem. Nebál se, spíš měl ve tváři lítost - nad ztraceným časem, rozhodnost – ke svému činu a spoustu lásky – patřící jen nám dvěma.

Než se ho však Felix dotkl a já začala hystericky křičet, odvrátil se a zmizel za hranou útesu. Skočil.

„Ne, ne, ne, NE!“ rozkřičela jsem se hystericky na celý les a zabořila prsty do svých vlasů. Ta vzpomínka byla až moc silná.

Kolem mě se omotaly dvě silné paže.

Felix!

„NE!“ ječela jsem.

„Skylar! Přestaň, to jsem já! Edward! Vše je v pořádku, proč křičíš?“ tišil mě. Uklidnila jsem se. Jenže můj třes neustupoval.

Skolily mě silné vzlyky. Kdyby mě neobjímal, složila bych se, jako hromádka karet.

„Kdo ti co udělal?“ šeptal nešťastně a hladil mě po vlasech.

Víc se neptal.

Jen mě držel v náruči, jemně houpal a tiše broukal jakousi skladbu. Uklidňovala mě.

„Máš štěstí,“ špitla jsem po chvíli.

„Myslíš?“

„Bella to přežila, ne?“

„To ano. A já jsem za to neskutečně šťastný. Zachránila mě.“

Odtáhla jsem se od něj a pohlédla mu do očí.

„Zachránila?“

„Když mi Rosalie řekla, že Bella skočila z útesu, odjel jsem do Itálie za Volturiovými, aby mě zabili.“

Zděsila jsem se.

„To si neudělal, že ne! Nejsi takový pitomec!“ vykřikla jsem.

Jen ta představa byla hrozná.

Potlačila jsem svůj osobní výsměch sama sobě, protože to byl původně i můj plán.

„Bella to stihla a zachránila mě. Mou hloupostí se na nás pak zaměřili a neustále nás hlídali. A když se potom narodila Renesmee,“ odmlčel se.

Trhla jsem sebou.

Jak jsem mohla zapomenout na jeho dceru?

„Upíři nemohou mít děti, ne?“

„To jsem si také myslel, jenže pak jsem si Bellu vzal a měli jsme líbánky. No a očividně upíři – muži, mohou mít děti. Renesmee se narodila necelý půl rok poté. Bellu jsem musel přeměnit, jinak bych o ni přišel.“

Sledovala jsem ho mlčky.

Miloval ji. O tom nebylo pochyb.

Jak já mu záviděla.

Dala bych cokoliv za to, aby můj Manu žil.

„Je krásná,“ špitla jsem.

„To zní trochu zvláštně,“ zasmál se.

Povytáhla jsem obočí.

Proč by mělo být zvláštní, že je jeho žena krásná?

„Prosím?“

„No, nevím, jestli sis toho všimla, ale mezi tebou a Bellou je jistá podoba. Jistá hodně velká podoba.“

„No jo, něco tam je. Jenže ona je nejspíš lepší.“

Edward si povzdechl a usmál se. Nejspíš jsem to řekla jinak, než jsem měla v plánu. Tohle vyznělo, jako žárlivá výtka, což jsem nechtěla.

„Skye, už jednou jsem ti říkal, jak to celé je. Jenže teď jsem našel svou třetí třetinu, chápeš? Ty máš stále tu část, jako předtím. Stále jsi má druhá část. Stydím se, že jsem tě nenašel dřív. Nebudu to hloupě omlouvat, protože bych si připadal, jako William, ale věř mi, že dřív, nebo později bych tě šel hledat. Jsem rád, že tu jsi,“ usmíval se.

Bylo krásné tohle slyšet. Být pro někoho opět potřebná. Dělat radost svou přítomností.

„Ostatní nejspíš ne,“ sykla jsem a pohodila hlavou směrem k domu.

„Jsou zvědaví, kdo jsi,“ zasmál se.

Nejdřív jsem přemýšlela, jak na tohle přišel, než mi došlo, že čte myšlenky.

„Čteš i Belle?“

„Občas, když mi to dovolí,“ postěžoval si.

„Dovolí?“

„Jo, víš, ona je štít. Nedostanu se jí do hlavy, pokud jej neodtáhne a nenechá mě nahlédnout. Frustruje mě to, jenže Belle to tak vyhovuje. Mimochodem i ty se pěkně schováváš,“ vytkl mi.

Zodpověděl mi tím mou otázku, která mě pálila na jazyku.

Uklidnila jsem se, že mi nevidí do hlavy.

„Povíš mi už, co se s tebou stalo? Vážně to je deprimující,“ prosil.

Nadechla jsem se a přemýšlela, jak začít. Hlavně odkud…

Mé shrnutí

Nomádka - 47. kapitola

Nomádka - 49. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 48. kapitola: