Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 37. kapitola

16.04.2010 (15:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2983×

V následujícím roce jsem udělala velké množství rozhodnutí.

Jako první bylo, že zjistím, kdo mi poslal oba vzkazy. Živě jsem si vybavovala pocit, který mě ovládl, když jsem porovnala písmo. Panika, děs, zvědavost.

Druhé mé rozhodnutí se týkalo Voltery. Psychicky jsem se připravovala na náš střet po roce. Ve chvilkách, kdy Manu spal, zkoušela jsem svou mlhu. Až později mi došlo, že tiché tréninky jsou k ničemu. Nebyl tam nikdo, kdo by mi řekl, jestli jsou mé pokusy úspěšné.

Třetí rozhodnutí úzce souviselo s druhým. Přesvědčila jsem samu sebe, že mlhu ovládnu a až se objevím před Jasmine, opět utečeme. Získám tím spoustu času, což mě vedlo ke čtvrtému bodu mého nesepsaného plánu – odejít ze Španělska.

Pokud by se mi povedlo s Jasmine zmizet, nemohly jsme se vrátit sem. Našli by nás. Musely jsme za moře.

U svého pátého úkolu jsem stále váhala. Potlačovala jsem vlastní touhu, potřebu a sobeckost. Přesto se mé ego stále domáhalo Manu přeměny. Pouhé představy toho, že bychom před rokem na lodi byli oba upíři, mi zatemňovaly mysl. Nemusela bych se hlídat a s úplnou a slastnou odevzdaností bych nechala Manu, aby si mě vzal.

Manu by šel rozhodně s námi, doplnila jsem v duchu další bod své tiché smlouvy. Ani na vteřinu jsem neuvažovala o tom, že bych ho tu nechala. Obzvlášť ne poté, co jsme spolu trávili dvacet čtyři hodin sedm dní v týdnu. Malé kotě uvnitř mě předlo blahem, když jsem mohla sledovat spícího Adonise ve své posteli. A i přesto jsme spolu uzavřeli dohodu, že příhodu z lodě zatím necháme spát a nebudeme pokoušet štěstí.

Zvláštní bylo, že mi přišlo, jako bych tou netrpělivější byla já. Manu každou noc uléhal s úsměvem do postele. Tiskl mě k sobě a než se rozhodl spát, jemně a sladce mě políbil. Pak zašeptal láskyplná slůvka, která mě hřála celou noc až do jeho probuzení. Byla jsem poslední věc, kterou večer viděl a první, se kterou se probouzel. Chudák.

Občas jsem přemýšlela, jestli nemá v hlavě budík, který vždy zazvoní s novým svítáním.

Jakmile slunce vykouklo nad les, mohla jsem pohlédnout do těch nejmodřejších očí.

Východ slunce a následnou hru barev na obloze jsme sledovali spolu.

Každý den za posledních tři sta šedesát dní.

Trhla jsem sebou.

Luna se právě střídala se žhavou koulí a Manu se opět automaticky probudil.

„Musím do Voltery,“ vyhrkla jsem místo pozdravu. Jeho úsměv pohasl.

„Také ti přeji dobré ráno,“ zamručel a tlačil se z postele.

„Omlouvám se, nechtěla jsem ti takhle kazit den. Dobré ráno,“ pokusila jsem se to zachránit.

„Rozhodně bych ho měl víc zkažený, kdyby ses opět vypařila,“ brblal s hlavou vraženou do skříně.

„Co hledáš? Pomůžu ti,“ nabídla jsem se v dobré vůli. Ve stejnou chvíli však ze dna vytáhl sportovní tašku. Zamračila jsem se, když do ní začal házet své oblečení.

„Nebudu tam tak dlouho, aby si musel pryč. Pozvi sem Aylu, nebo někoho z kluků,“ vybízela jsem ho.

Byla pravda, že jsme nikdy oficiálně neřekli, že spolu budeme bydlet. Jeho věci se v domě nahromadili sami od sebe. Časem.

Ale pohled na něj, jak vše strká do tašky, bolel.

„Bílá, nebo černá?“ vyhrkl a do vzduchu zvedl dvě košile.

„Bílá. Rozhodně – jsi výraznější,“ vydechla jsem. Nikdy se mě na oblečení neptal. Nejspíš chtěl udělat dojem na rodiče. Nebo jen zabíjel čas.

„Takže černá, dík,“ mrkl na mě. To mě zmátlo.

„Co?“

„No, musím být nenápadný.“

„Co?“ Tahle hra se mi nelíbila. Možná proto, že jsem prvně nehrála blbou. Vážně jsem se jako blb cítila.

„Jdu s tebou, Afrodito,“ zubil se a začal se soukat do bílého tílka, přes které si natáhl košili. Zaraženě jsem se na něj dívala.

„Co?“ vyhrkla jsem do třetice a zvažovala, že bych měla svůj slovník obměnit. Alespoň na jiné, jednoslabičné slovo.

„Kvítečku můj fréziový, odsekni se,“ zasmál se. Trhla jsem sebou. Ignorovala jsem jeho úsměv. V hlavě mi hučela jediná věta. Jdu s tebou!

Zešílel.

Nedostatek kyslíku z našich intimních chvilek, kdy přestával dýchat, mu poznamenal mozek.

Udělala jsem z něj de…

„Ani v tom nejdivočejším snu!“ překřičela jsem svou vlastní urážející myšlenku a zároveň doufala, že ho zastraším.

„Omyl,“ kmitl na mě obočím a náramně se bavil, když do tašky házel spodní prádlo.

„Chceš vidět omyl? Já ti ho ukážu,“ vrčela jsem a sáhla pod postel. Vytáhla jsem dětský svetřík a bodlo mě u srdce. Vzpomněla jsem si na Jole. Na chudáčka malého, co nemohl vůbec za nic a přesto zaplatil.

„Tohle byl omyl,“ mávala jsem mu před obličejem svrškem.

„Ne, to byl osud, omyl je tvé přesvědčení, že tě nechám jít samotnou,“ nevzdával se své naděje Manu.

„Nic se mi nestane,“ ujišťovala jsem ho, „pokud tam půjdu sama. Kdyby tě Aro našel,“ nedokázala jsem tu větu dokončit. Viděla jsem Arovu tvář a slyšela jeho slova. Jeho podmínku pro propuštění Jasmine. Celý rok jsem čekala, abych se Jasmine zeptala na její názor. Aro si se mnou hrál, jako kočka s myší. Buď obětuju Jasmine, která zemře, když nechám Manu, jako člověka, nebo zachráním Jasmine, ale Manu vezmu lidskost, naděje a sny.

Sobec uvnitř mě se tetelil radostí. Měl jasno. Manu – upír a Jasmine. Proč mít jen jednoho, když můžu mít dva?

Nová Skylar si rvala vlasy. Nechtěla přijít ani o jednoho a udělat z Manu upíra? Vzít mu život? Slunce? Možnost oženit se a mít děti? To by udělala sobecká Skye. Nová ne.

„Proto mám černou košili, Afroditko,“ smál se. Byl sladce naivní. Jako, kdyby mu měla tmavá košile zachránit život.

„Prostě nejdeš a konec diskuzí. I kdybych tě měla přivázat k posteli,“ vrčela jsem. Manu se podíval na naše lůžko a zasnil se.

„Jo, jo. Kéž by,“ vzdychl s omámeným výrazem.

„Co? Ty chceš… jo aha…. Ale no tak… hej!“ Poslední slova jsem musela křiknout, abych ho vytrhla z blouznění. Bylo mi jasné, na co myslel.

„Skye, co horšího se může stát, než, že mě přemění?“ krčil rameny.

Nevěřícně jsem na něj zírala a viděla všechny ty varianty jeho „co horšího.“

„Ne,“ sykla jsem rozhodně.

Manu přimhouřil oči a nosní dírky se mu roztáhly, jako vzteklému psovi.

S největší silou, jaké byl nejspíš schopen, švihl taškou zpět do skříně.

„Fajn,“ zavrčel a vykráčel z ložnice.

„To bylo jednoduchý,“ vydechla jsem. Ovšem, má druhá polovina o tom tak silně přesvědčená nebyla.

Slyšela jsem bouchnutí dveří domu a tiché mrmlání, když odcházel pryč.

Vzdychla jsem.

Praštila jsem sebou na postel a čekala. Vrátí se. Musí se vrátit. Musím mu říct sbohem pro případ, že bych se nevrátila já. Bodlo mě u srdce a černý, mramorový náhrobek uvnitř mě se zatřásl nedočkavostí. Jako, kdyby mě vítal a čekal, že se opět shledáme. Pod zemí? Vážně jsem mohla doufat, že mě pohřbí? Upíři se pálili. Odjakživa. Žádné hroby. Ke všemu já už svůj hrob měla. V Chicagu s mými rodiči.

Potlačila jsem pocit na zvracení, při vzpomínce na ty dva. Na ty osoby, co mě nechali napospas chřipce a zmizeli na moře. Osud si je však našel a mě též. Jak ironické bylo, že jsem málem umřela na španělskou chřipku a poté jsem se ocitla u zdroje nákazy, ve Španělsku samotném. I tady jsem potkala svou zkázu s nádhernou tváří.

Vážně byl můj osud tohle? Vrátit se po roce do Voltery a zkusit zachránit Jasmine i přesto, že nás to obě mohlo stát život?

Když slunce začalo unaveně zapadat, začala jsem být nervózní.

Kde je?

Chodila jsem od okna k oknu, jako hladový tygr v kleci a zvažovala možnosti.

Je na Eternidad a zuří?

Odplul na moře?

Sedí někde v lese a vzteká se?

Odešel k rodičům?

Kam šel?

Kam mohl odejít?

Oči jsem zabodla do dveří, když mě napadla absurdní myšlenka. Ta v mé hlavě sílila natolik, že jsem ji začala pokládat za jedinou možnou.

Vyběhla jsem z domu a stopovala jeho vůni.

Na molu se obrátila, takže na lodi nebyl. Chtěl, abych si to myslela? Rozeběhla jsem se novým směrem. Pach mě dovedl před dům Lucíi.

Ulevilo se mi.

Vydrápala jsem se k jejímu oknu a prsty jemně klepla do okenní tabulky.

Lucía seděla u stolu a tužkou si klepala do čela. Nejspíš se učila. Lekla se, když mě opět spatřila, jak se tři metry nad zemí držím jen jednou rukou. Vyskočila ze židle tak prudce, až se převrátila a s hlasitým prásk spadla na zem. Lucía mi otevřela okno a vtáhla mě do pokoje.

„Přestaň s tím, my máme dveře, víš?“ vrčela a vyhlédla z okna. Možná kontrolovala, jestli to někdo neviděl. Zatáhla záclony a přeběhla pokoj ke dveřím. Sledovala jsem ji s tichým úsměvem. Jako kdybych nebyla schopná zmizet, než se sem někdo přiřítí.

„Zkontroluj ještě jednou raději okno, mám pocit, že sem někdo koukal,“ zašeptala jsem vyděšeně a uvnitř sebe jsem se mohla potrhat smíchy, když Lucía vyvalila oči a vykoukla zpoza záclony.

„Nikoho nevidím,“ zašeptala v přívalu napjaté atmosféry. Bouchla jsem. Začala jsem se smát a Lucía na mě chvilku nechápavě zírala, než po mně mrskla reprobednu od svého rádia. Obratně jsem ji chytila a nepřestávala se smát.

„Skye, ty jsi…“ nedořekla. Zaťala zuby a já skousla rty, ve snaze se už nesmát. Oči mi přitom lezly z důlků.

„Promiň,“ zamumlala jsem.

„Plná energie co?“ sykla jedovatě. Zamračila jsem se.

„Co je?“

„Byl tady Manu. Skye, ty jsi tyran. Ten kluk by pro tebe skály lámal a ty? Odpálkuješ ho, jak míček při podání,“ rozjela se Lucía.

Zírala jsem na ni s otevřenou pusou.

„Co prosím?“

„Proč jsi tak paličatá? On to chce. To s ním nepočítáš, nebo co?“ mlela si stále svou. Nejspíš ji nedocházelo, že nemám ponětí, proč na mě ječí.

„Zbrzdi, bugatko! Co to povídáš?“ okřikla jsem ji.

„Nechceš ho přeměnit,“ vyhrkla Lucía.

„A?“ Bylo mi jasné, že to není celé.

„A vzít ho s sebou. Oni by ho přeměnili,“ stála si za svým Lucía.

„Ne, to jsi na omylu. Oni by ho zabili. Vysáli z něj poslední kapku krve a nejspíš by si to vychutnali. Dali by si na čas. Neznáš je. Neznáš mě, a přesto soudíš? Neznáš ani celou pravdu, nevíš, co mi řekli, že udělají, nevíš, co po mě chtějí…“ rozvášnila jsem se a v krku mě pálily neexistující slzy, když jsem si vybavila Arovy výhružky. Lucía na mě smutně zírala. Mlčela. Neřekla jediné slovo, dokud jsem se neuklidnila a neposadila na její postel.

„Oni ho chtějí zabít?“ zašeptala.

„Když jim nedám, co chtějí, tak ano.“

„Co chtějí,“ zeptala se a hlas se jí třásl. Co jsem jí měla říct? Jeho budoucnost? Jeho život? Jeho samotného? Co vlastně Aro chtěl?

„Asi mě,“ vzdychla jsem nejistě.

„Já to asi nechápu,“ panikařila Lucía.

„Buď se k nim teď vrátím já, nebo přijdou oni sem a vezmou si Manu. Mám jedinou šanci, jak se z toho dostat. Zachránit Jasmine i Manu. Nevím, jestli se mi to povede, ale rozhodně nehodlám pokoušet osud tím, že vezmu Manu s sebou.“

„Tak to je logické! To nemůžeš! Ale ty se vrátíš, že jo?“

„Jo, vrátím,“ vzdychla jsem s úsměvem. Snad se vrátím, pomyslela jsem si.

„Tak jdi. Manu stejně teď nenajdeš a asi si to pak vyříkáte.“

„Nemůžu zase zmizet,“ vyhrkla jsem.

„Musíš, protože on je rozhodnutý tě přimět, aby si ho přeměnila. Jdi, ať už jsi zase tady.“ Tlačila mě z okna.

Když jsem stála před jejím domem, zaváhala jsem. Neměla bych přece jen Manu najít? Lucía měla pravdu. Alespoň budu mít důvod se vrátit. Větší odhodlání a silnější stéblo, kterého se budu ve Volteře držet. Snad se mi nezlomí v ruce.

Psal se rok 1994…

Mé shrnutí

Nomádka - 36. kapitola

Nomádka - 38. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 37. kapitola: