Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 36. kapitola


Nomádka - 36. kapitola36. kapitola - Odpuštění... Skylar ho našla. Konečně ho vidí, ale jak Manu zareaguje, když ho probudí?

Spoluautorská, jak jinak. Opět jsem se dostala do bodů, kde nevím, jak dál. Proto děkuju za svojí Sany, která to vždycky zachrání a mě pak napadá taková spousta věcí, že dalších pár kapitol to zachrání. Děkuju Sany

Plavala jsem svou největší upíří rychlostí potemnělým oceánem a doufala, že již brzy pohlédnu do svého mělkého oceánu. Plavala jsem směrem našeho nejoblíbenějšího místa. Místa, kde jsme strávili tolik krásných společných chvil. Tam mě Manu viděl prvně zářit. A on mi ukázal, jak obratně umí lovit ryby. Já mu pak na udici ulovila větší, což ho trochu pobouřilo, ale společně jsme se tomu později zasmáli. Tam na tom stejném místě si ze mě také hloupě vystřelil, když předstíral, že se topí. Otřásla jsem se hrůzou při té vzpomínce.

Ze zamyšlení mě vytrhla změna narážení vln, byly větší, jakoby se od něčeho odrážely. Od něčeho, co bylo přede mnou.

Vykoukla jsem nad hladinu a usmála se. Pár metrů ode mě se pohupovala loď. Přečetla jsem si název. Kamenné srdce se zatetelilo. Byla to Eternidad.

Nasála jsem vzduch. Vůně oceánu se mísila s jemnou vůní frézií. Manu.

Připlouvala jsem blíže k lodi. Vůně květů byla intenzivnější a intenzivnější. Manu nebylo nikde vidět. Ještě nejspíš spal. Jak jinak. Uvědomila jsem si, že nebe nad obzorem začalo zlátnout. Noc se právě střídala s ránem. Luna a Slunce se setkaly na nepatrný okamžik na nebi. Jim patřila věčnost. Vzpomněla jsem si, jak jsme pozorovali východ slunce s Manu, při kempování.

Vyhoupla jsem se na palubu lodi. Opatrně jsem vešla do podpalubí, do ložnice. Nechtěla jsem Manu vzbudit. Chtěla jsem si ještě promyslet, co mu povím. A hlavně jsem se bála jeho reakce. Musí na mě být strašně naštvaný.

Sedla jsem si na zem a pozorovala ho. Mračil se. Povzdechla jsem si. Přemýšlela jsem, o čem asi sní. Zřejmě se mu zdá o mně. O tom, jak jsem ho zradila. Ačkoliv jsem se bála jeho probuzení, toho, jak bude reagovat, uklidňovala mě jeho přítomnost. To, že můžu být s ním. V jeho blízkosti. Jeho dech mě uklidňoval a dodával odvahu. Přišlo mi, že po boku Manu zvládnu všechno.

Nevnímala jsem čas, ale venku se již úplně rozednilo. Sluneční paprsky zavítaly i do ložnice a pošimraly mou pokožku. Ta se začala třpytit. Manu se na posteli převalil a otevřel oči.

Lekl se mé třpytivé pokožky, která ho oslepovala. Nic jiného nemohl vidět. Ucukl až do kouta postele.

Pomalu jsem se zvedla, abych ho více nepolekala a poodstoupila do stínu.

„Ahoj,“ řekla jsem opatrně.

Manu měl pootevřenou pusu v němém úžasu a vytřeštěně na mě zíral. Napadlo mě, že vypadá hrozně roztomile. Jak byl rozespalý. Kudrnaté vlasy měl rozcuchané a přeleželé. Jak moc jsem ho chtěla políbit.

„Sky-Skylar?“ vykřikl. Co všechno jsem mohla slyšet v jednom slově. Překvapení, úlevu, ale zároveň vztek a smutek.

„Co tady děláš?“ vyštěkl na mě a začal se hrabat z pokrývek. Vztek u něj očividně převládl. Konečně se vymotal a seskočil z postele. Rázným krokem mířil ven z pokoje.

„Manu počkej,“ chytla jsem ho za paži, „prosím!“ dodala jsem tiše, když jsem si všimla jeho překvapeného výrazu. Chytla jsem ho prudčeji, než jsem měla.

„Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit,“ pokusila jsem se o úsměv a pomalu ho pustila.

„Vyděsit? Mně? Nebuď směšná, Skylar. Ty, ty už mě vyděsit nemůžeš. Po tom, co jsi předvedla naposled,“ křičela na mě zoufale má láska. Vyděšeně jsem koukala do těch očí, co jsem tolik milovala. Už neměly barvu mělkého oceánu. Měly přesně takovou barvu, jako měla voda dnes v noci, když jsem v ní plavala, abych je opět spatřila. Jejich modř potemněla zlostí a zoufalstvím. Zároveň jsem v nich ale zahlédla pocit úlevy. Dodalo mi to odvahu. Manu byl zřejmě vskrytu duše rád, že jsem se vrátila.

Opět jsem po něm vztáhla ruku. Manu se ale vytrhl a vyběhl na palubu.

„Manu!“ vykřikla jsem a vyběhla za ním. Na palubě jsem se okamžitě začala třpytit. Neřešila jsem to. Uprostřed oceánu mě stejně nikdo, kromě Manu neuvidí. A i kdyby, prozrazení byla ta poslední věc, která mě teď zajímala. Potřebovala jsem Manu všechno vysvětlit. Nesnesla jsem pohled do těchto nových očí. Chtěla jsem zpátky svůj mělký oceán. Chtěla jsem ho znovu líbat. Slyšet slova lásky. Naštvaný Manu se mi ani za nic nelíbil. Nesnášela jsem tuhle situaci. Musí mě vyslechnout. Přeci to pochopí.

Manu se zastavil u kormidla. Opatrně jsem k němu přistoupila.

„Manu, vyslechni mě prosím. Vím, že jsem odešla bez vysvětlení a že jsem ti moc ublížila,“ začala jsem naléhavě.

„To nevíš. Nemůžeš vědět, jak moc jsi mi ublížila. Myslel jsem, že sis všechno rozmyslela. Že už mě nechceš. Nechápal jsem ovšem, že jsem ti nestál ani za slůvko rozloučení. Bolelo by to, ale aspoň bych věděl, co se děje. Nevíš jaké to je být v nevědomí,“ šeptal zlomeně.

Poslední co jsem chtěla, byla hádka s Manu. Proto jsem mu nechtěla vysvětlovat, že stejně bolestivé pro mě bylo, když odešel Edward. Můj černý náhrobek v duši, který jsem s sebou stále nosila, se otřásl. Byl sice puklý, ale stále žil. V tuto chvíli o sobě dal dost zřetelně vědět, když jsem si vzpomněla, jaký rozdíl je mezi Edwardovým a tím mým odchodem. On se rozloučil. Skončil to a nejspíš už i zapomněl. Já sprostě zmizela. Neměla jsem na výběr, což Manu nevěděl. Potřebovala jsem mu to všechno vysvětlit a stulit se v jeho náručí. Alespoň jsem doufala v tento závěr.

„Manu, já vím, že jsem ti ublížila. Ale nech si to prosím vysvětlit,“ prosila jsem ho úpěnlivě. Při těchto slovech jsem se sesula na podlahu paluby. Opouštěla mě síla a víra v usmíření. Kolena mi vypověděla službu. Nešťastně se na mě díval. Přemýšlel. Vpíjela jsem se do jeho obličeje a hledala jakýkoliv jemný náznak, že mi snad odpustí.

Udělal krok směrem ke mně. Zaváhal a sednul si na podlahu na místě, kde stál. Nepřestával se na mě dívat a mírně kývnul hlavou.

Bylo to znamení, že můžu pokračovat? Že mě bude poslouchat?

Začala jsem tedy vyprávět. Všechno, co se stalo od toho dne, kdy jsme spolu tábořili. Jak přišel dopis od Zafriny. Jak nám utekl Jole a při jeho hledání jsem narazila na Jane. Jak jsme chtěly uprchnout, ale ta malá zrůda si nás našla a donutila odejít do Voltery. Vysvětlovala jsem mu, že jsem se s ním opravdu nemohla rozloučit, ani mu nějak dát vědět, že odcházím. Ohrozila bych ho tím.

Když jsem popisovala, co se dělo na hradě ve Volteře, Manu začaly téct po tváři slzy. Nešťastně se na mě díval. Barva jeho očí se opět změnila na mně tolik známou. I přes jejich zarudlost způsobenou slzami jsem ji tam opět našla. Ale objevilo se v nich i něco jiného. Opět z nich vyzařovala láska a možná i náznak soucitu s celým příběhem. Ta láska, kterou cítil Manu ke mně a já k němu. Ulevilo se mi. Manu vše pochopil a odpustil mi. Viděla jsem mu to v očích.

Skončila jsem své vyprávění tím, podle čeho jsem ho na moři našla. Na chvíli se lehce usmál, ale ihned se zamračil.

„Skye, proboha, vždyť ty jsi tam mohla umřít. Mohli tě zabít, stejně jako Jole. Jasmine tohle nikdy neměla dopustit. Nikdy vás neměla vystavit takovému nebezpečí,“ obviňoval Jasmine a přitom se ze svého místa přesunul ke mně. Zaslechla jsem v jeho hlase snad i stopy nenávisti.

„Umřel bych, kdybych věděl, že jsi mrtvá,“ objal mě tak pevně, že nebýt upír, určitě by mě umačkal. Schoulila jsem se v jeho náručí. Opět na mě dolehl smutek z událostí předešlých dní. Zároveň mě však zaplavil pocit úlevy, že mě objímá jeho náruč. Že můžu nasávat jeho vůni a užívat si společnou blízkost tak intenzivně, jak jen to je možné. V ten okamžik jsem se opět cítila všehoschopná a neporazitelná. S Manu po boku dokážu vše, pokud mě bude stále milovat.

„Víš co je nejhorší?“ zeptala jsem se ho zoufale. Němě zavrtěl hlavou. „Že jsem tomu mohla zabránit. Mohla jsem zachránit Jole i Jasmine. Teta by teď nemusela trpět někde v kobce toho hnusného sídla nejhorších netvorů, jaké znám a já stále mohla mít brášku,“ vysvětlovala jsem mezi vzlyky.

„Co to povídáš Skye? Jak bys je mohla zachránit? Vždyť jsi říkala, že Volturiovi jsou nejmocnější upíři,“ nechápavě se mě ptal Manu.

„Ano, to je sice pravda, ale já už jsem jim jednou s Jasmine utekla. Zahalila jsem nás do mlhy a proti tomu Aro nic nezmůže.“

„Co, cože? Jaká mlha. Skye o čem to tu mluvíš?“ vyhrkl šokovaně. Hm, že bych mu neřekla o své schopnosti? No jistě, sobecká Skye, která si myslela, že svou schopnost může ovládat bez tréninku, se ani neobtěžovala o tom říct svému oceánu. Jak jinak.

Musela jsem tedy Manu vysvětlit, že někteří upíři mají různé talenty. O Jasmine, o Jane, Arovi, dokonce jsem mu řekla i o Edwardově čtení myšlenek. V tuhle chvíli jsem si nechtěla nechávat žádné tajemství. Bylo tak osvobozující, svěřit mu vše. Vyprávěla jsem mu o svém trénování se Sennou, i o tom, jak nás Jasmine přistihla a jak zuřila. Dokončila jsem to hořekováním o své sobeckosti. Hladil mě po vlasech a utěšoval.

„Co teď budeš dělat, Skye?“

„Nevím, opravdu nevím. A to je na tom to nejhorší. Nenapadá mě, jak bych mohla napravit vše, co jsem způsobila.“ Jediné tajemství, které jsem mu nemohla říct, bylo o Arově požadavku na vydání Jasmine. Nechtěla jsem zrovna teď řešit ještě jeho přeměnu. Bylo to to poslední, na co jsem chtěla myslet. Nemůžu ho proměnit jen proto, že to Aro chce. Že je to jeho podmínka. A hlavně jsem teď byla sama. Nebyla jsem si jistá, že bych to dokázala. Že bych jeho krvi odolala.

„Dobře, tak na to nebudeme teď myslet, ano? Potřebuješ si odpočinout, kytičko.“ Tomu jsem se musela zasmát. Upíři přeci nepotřebují odpočívat.

Zasmál se také, když mu došlo, co řekl.

Pohladila jsem ho po tváři: „Miluju tě, Manu,“ řekla jsem šeptem a políbila ho.

„Taky tě miluju, kytičko,“ šeptal mezi polibky.

Polibek jsem mu vrátila a po chvilce se odtáhla. V jeho očích bylo napětí a zvláštní výraz, který jsem nebyla schopna identifikovat. Tiše a trhavě se nadechl, než mě opět políbil. Jeho rty se dotkly mých. Projela mnou vlna energie a mé prsty vystřelily, jako šípy k jeho vlasům. Proplétaly se v nich ladností hadů. Ústa jsem měla otupělá jeho horkostí, a přesto jsem v sobě nemohla najít jediný důvod, proč přestat. Odtáhl se na nepatrný okamžik.

Slyšela jsem jeho zrychlený dech. Cítila proudící krev v jeho žilách. Hrdlo mi sežehl vášnivý oheň a v ústech se mi vytvářel automaticky hořký jed. Než jsem stihla reagovat, přitáhl si mě do klína. Konečky prstů mi přejel po zádech. Jeho dotek byl elektrizující. Vzdychla jsem slastí. Připadala jsem si, jako papírová panenka, když mě bez nejmenších problémů zvedl z paluby lodě. Opětovně přitiskl své rty k mým. Nepřestával mě líbat a zkušeností stoletého upíra mě bez jediného klopýtnutí, nebo zavrávorání nesl do kajuty. Naše pouto přerušil jen na zanedbatelný okamžik, kdy mě pokládal na svou postel. Klouby jedné ruky mě pohladil po tváři. Po jeho doteku zůstala jen cestička husí kůže a uvnitř mě pocit šílenství.

Pomalu jsem zvedla paži a prsty se dotkla jeho těla. Opatrně jsem obkroužila vyrýsovanou hruď a zamířila k břichu. Přestal dýchat a vyčkával. Znejistěla jsem. Jeho reakce byla rychlejší. Tiše zasténal a skoncoval s nepatrnou vzdáleností našich tváří. Zuřivě mě políbil. Zatmělo se mi před očima. Ztratila jsem se v jeho vůni kůže, chuti rtů a hudbě jeho proudící krve. Ignorovala jsem své ruce, brouzdající po jeho těle. Vnímala jsem jen jeho paže na své kůži. Skláněl se nade mnou, jako modrá obloha nad celým světem. Všechny státy světa se mohly propadnout do hlubin oceánu a mě by to bylo jedno, pokud bych byla s Manu. Slunce se vedralo malým okýnkem do naší postele. Do míst, kde ještě před chvílí byl stín. Manu zamžoural, když se paprsek střetl s mou kůží. Ten okamžik mi stačil k probuzení. Přestaň, šílenče! Okřikla jsem se a vstala z postele.

Až pak mi došlo, že na Manu to bylo moc rychlé. Chvíli se otáčel po místnosti, než mě našel ve stínu kajuty. S hrůzou jsem si uvědomila, co se mohlo stát. Ležel tam a na sobě měl jen spodní prádlo. Snažila jsem se rozpomenout, kdy jsem ho svlékla, ale vše bylo rozmazané.

Vedle něj ležel kus látky.

Vytřeštila jsem oči, když jsem v ní poznala své tričko.

Sjela jsem se pohledem a úlevně vydechla. Kalhoty a spodní prádlo mi zůstaly. Vše bylo rychlejší, než úder Manu srdce. Jeho oči mě stále spoutávaly ve své náruči.

Prober se!

„Co se stalo Skye?“ vzdychl.

„Promiň Manu, ale já nemůžu. Bylo to krásné, ale mohli bychom to ještě odložit?“

Přišel ke mně, s úsměvem mě pohladil po tváři a vyšel na palubu. Slyšela jsem, jak skočil do vody. Zděšeně jsem za ním vyběhla a rozhlížela se po hladině. Nad vodou se vynořil jeho rozesmátý obličej se zplihlými zacuchanými vlasy.

„Co to děláš?“ ptala jsem se ho nechápavě. Proč proboha skáče do vody a čemu se tak směje?

„Skye, jsi tak… a to v té posteli… no prostě jsem se potřeboval trochu zchladit,“ vysvětloval mi se smíchem a už se drápal za mnou na loď.

„Ty se na mě nezlobíš?“ divila jsem se. Já sama bych si nejraději nafackovala. Bylo to tak krásné. Tak moc jsem toužila splynout s Manu v jedno tělo. Ale stále jsem si nebyla jistá, zda se dokážu ovládnout. A kdybych mu ublížila… Co horšího by se v mé situace ještě mohlo asi tak stát, povzdechla jsem si.

„Nezlobím, kytičko. I tohle bylo víc, než jsem si kdy mohl představit. Já dokážu počkat, to už bys mohla vědět,“ usmál se na mě láskyplně a vzal mě za ruku. Lehli jsme si na příď a nechali sluneční paprsky poskakovat po našich polonahých tělech.

„Stejně jsi ta nejlepší holka, kterou jsem kdy mohl mít, Skylar,“ otočil se na mě Manu. Usmála jsem se a políbila ho.

„Raději toho nech, už jsem skoro oschl,“ zasmál se a opět stočil obličej k nebi. Tiše jsem se zasmála a spokojeně pozorovala mraky.

Na lodi jsme zůstali až do večera. Povídali jsme si a smáli se. Bylo nám tak dobře. Byla jsem opět opravdu šťastná. S Manu jsem zapomněla na problémy, kterých jsem měla požehnaně. Aspoň tento den si ještě užít. Problémy neutečou, můžu je začít řešit až další den.

Když jsme se vrátili na pevninu, společně jsme zašli za Lucíou. Byla nadšená, že nás vidí pohromadě a ještě usmívající se. Pozvala nás na večeři. Strávili jsme u ní skvělý večer a těsně před půlnocí se odebrali domů. Protože jsem měla dům jen pro sebe, Manu se rozhodl přespat u mě.

Po náročném dni usnul, jen co jsme v objetí dopadli na postel. S úsměvem jsem ho pozorovala celou noc. Ráno, těsně před svítáním, mě z přemýšlení vyrušily podivné zvuky na verandě. Zaposlouchala jsem se pozorněji, ale nic jsem již nezaslechla. Opatrně jsem proto vstala a sešla do přízemí. Pod vchodovými dveřmi jsem si všimla obálky. Rychle jsem otevřela dveře a rozhlídla se. Na příchodové cestě jsem zahlédla záda pošťáka.

Prohlédla jsem si dopis. Byl adresován mně. Udiveně jsem ho otevřela a zůstala šokovaně stát.

Já tě varoval. Proč sis na ni nedala pozor?

Stálo na malém papírku známým písmem. Běžela jsem do pokoje a zpod postele vyndala balíček s dětským svetrem. Porovnala jsem rukopis z prvního dopisu s tím dnešním. Shodovaly se!

Psal se rok 1993…

Mé shrnutí

Nomádka - 35. kapitola

Nomádka - 37. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 36. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!