Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 27. kapitola

02.04.2010 (08:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2899×

„Jas, řekni, že je to jenom vtip, prosím! Viď, že si děláš legraci, to si přece…nebo jo?“ hystericky jsem ze sebe chrlila slova. Jasmine se jen provinile dívala do země a neřekla jediné slovo.

„Kolik let bylo Jole?“ vyzvídala jsem opatrně. Jas jen pokrčila rameny.

„Jasmine, kolik mu bylo, když jsi jej kousla?“ Můj hlas přeskočil o oktávu, jenže drahá teta stále zarputile mlčela.

„Patnáct?“ zkusila jsem nejpřijatelnější variantu. Jasmine jen pokrčila rameny.

„Čtrnáct?“ ubrala jsem, což se nedalo říct o mém hlase. Jediné odezva bylo její vrtění hlavou.

I třináctiletý upír ještě nebyl tak moc zakázaný. Horší by bylo, kdyby byl mladší jak…

„Pět let,“ špitla a se mnou to málem praštilo o zem. Jasmine, ta pravidel dbalá upírka, která mě vysekala z tolika průšvihů a hádek. Ta, která byla, jako moje vlastní matka, stvořila nesmrtelné dítě.

Žaludek se mi stáhl na velikost borůvky a nemohla jsem dýchat. Což bylo ironické, jelikož jsem dech k přežití nepotřebovala.

„Do pr…“

„Nebuď sprostá!“ okřikla mě Jasmine a já se automaticky zarazila.

„Hej, ale já nejsem ta, co má průšvih, teto,“ vystrčila jsem vzdorovitě bradu. Jasmine se začala smát. Smála se od srdce, upřímně a veškerý stres, který se v ní za uplynulý rok nahromadil, šel ven v podobě hlasitého projevu. Nechala jsem ji. Smála se dlouho. Můj zrak po pěti minutách kmitl k hodinám na zdi.

„Dám ti ještě chvilku, ale pak mi to vysvětlíš,“ nadhodila jsem, což Jasmine znovu rozesmálo. Chudák, asi ji přeskočilo. Zešílela.

Když se Jas uklidnila, urovnala si vlasy a podívala se na mě zvláštním výrazem.

„Nejlepší bude, když ti jej ukážu,“ vzdychla a vyběhla z domu. Trhla jsem sebou.

„Tak ale! Počkej na mně ne?!“ ječela jsem za ní.

Mihla se mezi stromy, přeskočila malý potok za městem a stále nezastavovala. Probíhala stíny, vyhýbala se centru měst a já za ní pelášila, jako o život.

Hlavou se mi honilo mnoho důvodů, proč to udělala, ale ten pravý a jediný mi nejspíš zůstával stále utajen.

Když se prudce zastavila, vrazila jsem do ní.

„Do háje,“ sykla jsem na poslední chvíli, ale kalamitě se už nedalo zabránit.

Stály jsme před starým domem s kovovou mříží na okně a velkým zámkem na dveřích.

„Tohle ho udrží?“ rýpla jsem si.

„Ne, neudrží. Taky tu zase není, vidíš?“ Prstem ukázala na malé okýnko u sklepa, které bylo rozbité.

„Proč si ho sem zavřela, když si věděla, že tu nebude,“ vyzvídala jsem.

„A kam jsem ho měla asi dát? Do hotelu? Skye, udělala jsem pitomost, ale tu nejkrásnější. Jole je nádherný chlapec. Jen až ho najdu, tak ti ho ukážu,“ rozhlédla se kolem sebe, „Jole?“ křikla do lesa.

Nastavila jsem uši a zadržela dech, aby mi neuniklo jediné pípnutí.

„Prcku?“ Pomohla jsem Jasmine ve volání.

Na můj hlas cosi zareagovalo. Rychlé a svižné krůčky si to metelily od nás.

„Vylekala si ho!“ Obořila se na mě Jasmine.

„No tak pardon,“ bránila jsem se a rozeběhla se za dítětem.

„Jole! Zlatíčko, neboj se. To jsem já, máma.“

Trhla jsem sebou. To myslela vážně? Fakt to řekla?

Moje Jasmine zešílela.

Krůčky přestaly prchat a v jednu chvíli se zdálo, že se naopak přibližují.

„No poběž, seznámím tě se sestřičkou,“ smála se Jasmine.

Povytáhla jsem jedno obočí a vytřeštila oči.

Nějak mi ty rodinné vztahy nedávaly smysl. Teta, máma, brácha, ségra a jen tři upíři.

Incest, pomyslela jsem si.

Mezi stromy se mihl stín, patřící ke zvuku kroků. Lesem se rozlehl melodický a krásný smích malého dítěte.

Přísahala bych, že mé srdce ožilo, když se přede mnou objevil malinký chlapec v džínových laclových kalhotách a tričku s prapodivnou ušatou myší v červených šortkách. Ve tváři měl dolíčky a oči jasně rudé. Malé kudrlinky měly odstín starého, opadaného listí.

„Jsi si jistá, že je to Ital? Je blond,“ napadlo mě.

„Není blond, je hnědovlasý,“ osočila se. Vážně vypadala, jako matka, které se nelíbí kritika jejího potomka.

„Hm,“ odfrkla jsem si.

„Jole, tohle je Skylar, pozdrav ji. Přišla se na tebe podívat,“ cukrovala Jasmine.

Dítě se na mě zazubilo a vyskočilo do vzduchu. Než jsem stihla prchnout – což mě napadlo hodně rychle – visel mi na krku.

„Ham,“ vyhrkl.

„Au! Vezmi si to! Ono to je agresivní a útočný! Au, au, au,“ skučela jsem a mnula si kousanec na krku. Pálilo to. Neuvěřitelně moc to pálilo.

Vybavila se mi vzpomínka na mou přeměnu, která nebyla příjemná, ale tohle?

„Nekřič, vždyť se tě bojí, Skylar. Ty jsi vážně sobec. Pojď, Jole, maminka ti najde něco k jídlu,“ otočila se s těmi slovy zády ke mně a kráčela pryč. Já jen stála s pusou dokořán a rukou na svém krku.

Tak ten prevít mě rafne a já ho děsím?

Držela jsem se od toho malého predátora raději dál.

Jasmine zářila, což jsem pochopila. Jen mě mrzelo, že to udělala. Nedokázala jsem si představit, jak tohle utajíme.

Nesmrtelné děti. Jediné pravidlo tvoření, které bylo zakázáno. Kdyby tohle Aro zjistil. Měli by to oba spočítané a nejen oni. Jasmine tím ohrozila mnohem víc.

Musela jsem uznat, že se mi pohled na šťastnou Jas líbí. Dlouho jsem ji neviděla, takhle se smát a radovat. Ani se mnou, nebyla tak šťastná.

Malý Jole po mě neustále pokukoval, což mi tak příjemné nebylo. Krk mě pořád štípal od jeho posledního seznámení. Kdykoliv udělal pohyb směrem ke mně, mé nohy samovolně zareagovaly a trhly sebou směrem od něj. Jole se mohl potrhat smíchy.

Srabe!

Nadávala jsem si v duchu. To jsi autorita, vážně jo.

Nejhorší bylo, že nejen já, ale i Jasmine na Jole byla krátká. Nereagoval na ni, pokud o to sám nestál. Ani zvýšení hlasu nezabíralo. Neustále byl v pohybu. Našla mu srnu a on ji zahnal s radostným smíchem. Několikrát si to namířil do města a já s Jasmine jsme měly co dělat, abychom mu stačily.

„Jak ten to dělá?“ vyhrkla jsem, když jsem jej nesla zpět k culící se Jasmine. Preventivně jsem Jole držela za kšandy co nejdál od svého těla. Visel mi v ruce, jako uzlíček čápovi v zobáku. Houpal nožičkama a mával ručičkama. Byl jak andílek. Jen kdyby to nebyl takový hajzlík.

Jasmine na něj koukala s neskutečnou něhou a láskou. Copak jsem jí tohle malé potěšení mohla vzít?

A co bych vůbec měla udělat? Udat ji? Ani omylem. Jasmine byla moje rodina a pokud se rozhodla, že nás bude víc, budiž, i za cenu tohohle šídla.

„Má rychlé nožičky, je šikovný. Viď, Jole,“ usmívala se na dítě, které na ni vyplázlo jazyk. Stále jsem jej svírala v ruce, která po tomto gestu měla chuť, zahodit ho do větvoví.

Mé nitro vrnělo blahem při té představě, jak letí vzduchem hodně daleko. Určitě by se bavil stejně, jako já, pomyslela jsem si suše.

„Skylar!“ okřikla mě Jasmine a rvala mi Jole z ruky.

„Co?“ panikařila jsem.

„Na co myslíš,“ vyzvídala a svírala dítě v náruči.

„Na letadla,“ vzdychla jsem.

„Na čí smrt,“ dodala šeptem a mě se sevřelo hrdlo. Nechtěla jsem Jole zabít. Zatím ne, anebo ne doslova. Nebo jo? Ne, diskutovala jsem v duchu.

„Asi ti selhává radar, teto. Na žádnou smrt jsem nemyslela. Nemám důvod.“

„Jole pojď. Musíme jít spinkat,“ zašeptala. Jole se napnul a začal hystericky řvát.

„Týjo, ten má plíce. Strč mu tam šišku,“ navrhla jsem.

„Skylar, ty jsi tyran!“ hulákala na mě Jasmine, když se vracela k opuštěnému domku.

„Od kdy můžou upíři spát?“ přemítala jsem.

„Nejde spát doslova, ale chci ho naučit, že to znamená, aby nechodil ven. Je učenlivý,“ opět se rozplývala Jasmine.

„Když chce,“ dodala jsem.

Střelila po mě vražedným pohledem.

Tak tohle bude ještě hodně zajímavé, rozjímala jsem v hlavě, když Jasmine toho prcka zamykala do domku.

„Chudáček malý,“ vzlykala.

„Jasmine, nemyslíš, že by bylo lepší, kdyby byl pod dohledem?“ vyhrkla jsem.

Tetě se rozzářily oči.

„Vezmeme ho k nám? Vážně ti to nevadí?“

Aj, tak to má hloupá hlava na mysli neměla, ale…

„Nevadí,“ usmála jsem se a doufala, že ten falešný škleb, jako úsměv alespoň vypadá.

Před domem na mě čekalo nádherné překvapení. Kytička frézií v dokonalé váze z lidského masa s modrým pohledem a ošlehanou tváří.

„Manu?“ vyhrkla jsem překvapeně. Jasmine za mými zády zastavila.

„Ahoj, kytičko,“ usmíval se, „dobrý večer paní Hoganová,“ pozdravil Jasmine.

„Dobrý – Jole!“ vykřikla v okamžiku, kdy se prcek odrazil od země a vrhl se na Manu. Čelo mi polil ledový pot. Ani nevím jak, ale natáhla jsem ruku a než se Jole mohl zakousnout do Manu krku, chytila jsem ho za výstřih a odhodila pryč. Automaticky jsem se nahrbila a v krku se mi utvořila bublající bublina. Kryla jsem Manu vlastním tělem a oči nespouštěla z dítěte.

„Fuj je to!“ kárala ho Jasmine.

Zrovna fuj bych ve spojení s Manu neřekla, ale budiž, pomyslela jsem si.

Jakmile bylo nebezpečí zažehnáno a uklizeno do domu i s Jasmine, posadila jsem se s Manu na schody verandy. Neustále jsem sledovala jeho tvář, jestli se mi nesesype, ale on nereagoval. Alespoň ne v pravém slova smyslu.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně.

„Neměl bych být?“ culil se.

„Neodpovídej mi otázkou. Jak ti je? Nemáš tendenci utéct s křikem? Omdlít? Zešílet?“ vyjmenovávala jsem s vlastní hysterií.

„Je mi skvěle. Utíkal bych s křikem jen v případě, že bys mě už nechtěla. Omdlít se mi chce od chvíle, co tě znám, jelikož jsi nádherná a zešílet? Víc z tebe šílet už nemůžu, kytičko,“ šeptal.

Byla bych jak rajče, kdybych nebyla upír. Jeho slova mě pokaždé odzbrojila.

„Jsi blázen, Manu.“ Svraštila jsem obočí. Tenhle kluk, který se mi vedral do srdce, hazardoval se vším, co mu bylo dáno. A nejvíc se svým životem, který byl pro mě smyslem toho mého.

„Do tebe,“ reagoval na mou výtku s božským úsměvem, „Málem bych zapomněl,“ vyhrkl a natáhl ruku s kytičkou k mé tváři.

„Malé voňavé políbení,“ zasmál se.

Zarazila jsem mu ruku v polovině pohybu, což u něj konečně vyvolalo šok. Sama jsem byla překvapená, když jsem se k němu přiblížila tváří.

„Žádné prudké pohyby, prosím,“ zašeptala jsem.

„Hm.“ Byl to spíš jen hrdelní zvuk, což mě pobavilo. Ani nepromluvil a ani nedýchal.

Teď, nebo nikdy. Jestli budu ještě chvíli váhat, nejspíš se mi chudák udusí.

„Dýchej,“ pobídla jsem ho, když mi bledl před očima. Zhluboka se nadechl.

Cítila jsem jeho vůni kolem sebe. Krk jsem měla v jednom ohni. Hazardovala jsem se vším, co mi bylo svaté. Jen nepatrná chyba a Manu bude mrtvý.

Na okamžik jsem zaváhala. Polkla jsem a můj oheň v krku lehce zaplál. Nenarůstal, což jsem brala za skvělé znamení. Manu oči žhnuly očekáváním. Vše kolem nás utichlo. Jediné, co jsem slyšela, byl tlukot jeho splašeného srdce a mělké dýchání. Přiblížila jsem se ještě o nepatrný kousek a stále jsme se nedotkli. Napadlo mě, jak je to dlouho, co jsem takhle riskovala, ale vůbec jsem si nemohla vzpomenout. V tuhle chvíli jsem nevěděla ani, jak se jmenuji. Mé tělo se napjalo v křeči. Polkla jsem plamen v krku a zrušila ty poslední milimetry, které nás dělily.

Jeho rty byly měkké a sametové. Tělem mi projela vlna energie a neskutečné nadšení. V uších se mi rozkřičelo rychle bijící srdce. Polibek mi jemně oplácel. Byla to nepopsatelná slast. Horkost jeho vlhkých rtů a tlukot srdce. Cítila jsem proudící krev v jeho žilách. Vnímala jsem každý kousek jeho přítomnosti. Ten pocit se mi rozléval do celého mrtvého těla. Měla jsem pocit, že jsem opět člověk.

Prsty své dlaně mi propletl do vlasů na krku a lehce si mne přitáhl blíž. Ztuhla jsem. To nebylo v plánu. Vzpamatuj se! Křičela jsem na sebe. Zabiješ ho! Neovládáš se! Přestaň! Napjala jsem svaly, abych dokázala ještě pár chvilek setrvat v jeho objetí. Už nemůžu.

Odtáhla jsem se. Manu měl ve tváři zvláštní výraz. Překvapení, šok, možná i chtíč, anebo jsem si chtíč spletla s tím šokem?

Krev se mu konečně vracela do tváře.

„Miluji život,“ zašeptal.

„Proč?“ vyzvídala jsem opatrně.

„No, protože mi dal tebe,“ usmíval se.

„A já miluju tebe,“ vydechla jsem v konečném poznání.

„Proč?“ dobíral si mě Manu.

„Protože ty jsi můj život,“ odpověděla jsem a pohladila jeho tvář.

Vše bylo dokonalé a krásné. Věděla jsem, že teď mi teprve začalo srdce bít. Jak ironické. Cítila jsem tep na svém těle. Jeho tep. Jeho srdce – moje srdce.

Bylo tak velké a plné lásky, o kterou se chtěl se mnou podělit.

Já, Skylar Hoganová, jsem milovala člověka. Muže s očima barvy mělkého oceánu, které mě hladily pouhým pohledem.

„Miluju, když nosíš žlutou barvu,“ zašeptal s úsměvem a konečky prstů mi přejel po výstřihu trička.

Jeho dotyk pálil víc, než žár v mém hrdle, který se opět probudil k životu, aby mi dal jasně najevo, že nemám pokoušet štěstí. Dnes už ne. A přesto jsem po jeho polibku, doteku, nebo úsměvu, prahla víc, než jsem měla.

Psal se rok 1990…

Mé shrnutí

Nomádka - 26. kapitola

Nomádka - 28. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 27. kapitola: