Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 26. kapitola

01.04.2010 (15:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2999×

Dívala jsem se Jasmine do očí a zvažovala, co se asi stalo. Nejhorší scénáře se mi honily hlavou a já si neustále připomínala, že to je nesmysl. Vždyť to byla Jasmine, pro boha! Co ta mohla udělat?

„Jasmine, tak mluv, nebo zešedivím,“ pobízela jsem ji s neskutečnou nervozitou v hlase, „co se stalo?“

Jasmine se zavrtěla na sedačce a sklopila oči. Vážně jsem se o ni bála. Panika ve mně rostla, jako dobře živený vepř.

„Poslouchej, mě se nemusíš bát. Vždyť, co se mohlo stát, tak strašného, že mi to nechceš říct? Kousla jsi někoho? Jestli ano, tak se nezlobím, já to udělala nesčetněkrát. To se stane. Prostě si jen neodolala,“ žvanila jsem. Jasmine se v očích objevil náznak naděje. Trhla jsem sebou.

„Kousla?“ zopakovala jsem.

„Vážně ti to nevadí?“ ptala se s obavou. Netušila jsem, co jí na to říct. Byla jsem přesvědčená o její bezchybnosti tak moc, že mě její doznání šokovalo.

„Je to jen divné, nic víc.“

„Vypadal hrozně, Skye. Kdyby si ho viděla, jak se tam u té popelnice hrbí a pomalu umírá, udělala bys to nejspíš také. Bude se ti líbit. Jole je úžasný. Vůbec není, jako ostatní. Ale udělala jsem tu hnusnou věc, kterou jsem dělat neměla,“ zesmutněla.

„Jole? Počkej, ty jsi jej přeměnila?“ vytřeštila jsem oči a rozhlédla se, jako kdyby měl muž jménem Jole někde vylézt z úkrytu.

„Ano, přeměnila.“

„Kde je?“ vyzvídala jsem.

„Je ukrytý. Nemůžu ho sem vzít. Musí být daleko a …“ odmlčela se na pár sekund, „vystavila jsem tě neskutečnému nebezpečí, když jsem ti to řekla. Nevím ale, co mám dělat, Skye. Jsem odporná.“

Poslouchala jsem ji se zatajeným dechem. Tak my máme dalšího člena rodiny? Kdo to bude? Bratranec? Bratr?

Proč ho ukrývá? Měla by na něj dohlížet, aby něco nevyvedl. Nebo jej poučila a nechala jít? Docela se mi myšlenka na dalšího člena naší skupiny líbila, ale proč byl pryč? Proč mi Jasmine říkala, že mě tím vystavila nebezpečí?

Nad svými úvahami jsem strávila celou noc. Nemluvily jsme, jen jsme tiše seděly a každá jsme se motala ve svých myšlenkách.

Když se slunce dotklo nebe, s bolestným srdcem jsem musela shledat, že se dnes do školy nejde. Bylo až moc krásně, což by mě stálo odhalení, jen bych se objevila před školou.

Ihned mi to vzalo mou skvělou náladu, vyvolanou pocitem, že uvidím Manu, a s nechutí jsem se vzdálila do svého pokoje.

Krabici se svetříkem a dopisem jsem zavřela a zastrčila pod postel. Přemýšlet nad ní budu jindy. Dnes ne. Dnes mi bylo jedno, jaký můj nenaplněný sen se mi vrátí.

Místo toho, jsem sebou praštila na postel a otevřela knihu od Manu. V duchu se mi vybavila jeho snědá tvář s modrými diamanty a dokonalými rty, které mě chtěly líbat, i když jsem byla upír.

Nechala jsem své úvahy zajít tak daleko, až v mých představách nezůstal Manu s jediným kusem oblečení na sobě.

Styď se!

Okřikla jsem se, a kdybych mohla, tak zrudnu. Takové myšlenky!

Trápilo mě hodně věcí, ohledně Manu a mě. A nejen nás dvou, ale i Edwarda. Toho kluka, který mi tak změnil život.

Letmo jsem se dotkla svých rtů a přemýšlela, jestli se s Manu nechci políbit vážně jen kvůli tomu rozdílu. Nebylo v tom něco víc? Nemohl v tom být strach, že smažu jediný dárek, který jsem od Edwarda dostala, když odcházel?

Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou.

Ten polibek mi zůstane, ať se stane cokoliv. Byl od něj. Od upíra, u kterého jsem si myslela, že je mou jedinou láskou.

A najednou jsem se objevila ve Španělsku a byl tu Manu. Usměvavý kluk s modrýma očima a černými vlasy, snědou pletí a dokonalým úsměvem. Tak podobný Edwardovi a zároveň úplně jiný. Vzhledově ti dva neměli nic společného, ale povahou se mohli nazývat bratry. Hodní, milí, laskaví, romantičtí, inteligentní.

Edwardovi by se Manu určitě líbil.

„Skye, máš návštěvu,“ křikla na mě Jasmine z přízemí. Zamračila jsem se a pohlédla na malé hodiny na zdi. Bylo sotva poledne. Kdo mě mohl přijít navštívit? Než jsem došla ke dveřím, do pokoje vešla teta.

„Zabal si krk, je tu nějaká Lucía. Řekla jsem jí, že tě to bolí, tak šup.“

Dvě sekundy mi trvalo zavázat si na krku šátek a lehnout si do postele. Lucíe to trvalo o pár minut déle, než vyšla schody a objevila se u mého lůžka.

Litovala jsem, že jí takhle klamu.

„Podvodnice,“ smála se. Zarazila jsem se.

„Proč?“ vyhrkla jsem.

„Nic ti není, vždyť to na tobě vidím. A hlavně tě znám.“

Ušklíbla jsem se. Kdyby mě tahle osůbka znala, určitě by za mnou nepřišla až domů.

„Co tu vůbec děláš?“ změnila jsem téma.

„Ve škole je bez tebe nuda, tak jsem se hodila taky marod. Můžeme se válet spolu.“

Začala jsem se smát a Lucía se přidala. Na malou chvilku jsem přemýšlela, jestli bych jí o sobě neměla říct. Jestli bych ji neměla varovat před Raquel a upozornit ji, že Manu už to celé ví.

„Jé, Prokletá zahrada, tu miluju. Čteš ji?“ rozplývala se nad knihou od Manu.

„Ještě ne, nějak mi na to nevychází čas. Znáš ji?“

Lucía kývla.

„je dokonalá. Hlavní hrdinka se zamiluje do svého profesora, jenže ona je ve skutečnosti upír a on se mění ve vlka,“ culila se.

„Taková blbost,“ vyhrkla jsem. Kdo by vymýšlel příběhy o lidech měnících se ve vlky? To celé jsou jen nepodařené báchorky a povídačky pro malé děti.

„Mě se to líbilo,“ obhajovala se Lucía.

Povídáním o všem možném, jsme zabily doslova zbytek dne. Uteklo to hrozně rychle a já si ani neuvědomila, že se bavím, když se Lucía zvedla k odchodu.

„Zítra přijdeš?“ mrkla na mě.

„Asi, no já nevím. Podle toho, jak mi bude.“

„Když tak ti sem pošlu jiného léčitele, když já nezabrala,“ zasmála se. Zamávala mi ode dveří a zmizela. Čekala jsem, jestli se ukáže Jasmine, ale nic se nedělo. Ta stará Jas, by už seděla u mě na posteli a vyzvídala, kdo to byl a jestli o nás ví. Tuhle Jasmine jsem očividně moc nezajímala. Ani já a ani můj život. Tahle Jasmine měla plnou hlavu muže jménem Jola.

Ráno bylo slunce opět nepatrně za mraky a já svou touhu po Manu společnosti nedokázala držet na uzdě. Riskla jsem to, ale nelitovala jsem. Jasmine jsem v domě to ráno nepotkala, jenže má obrovská sobeckost a potřeba mě hnaly do školy.

Překvapilo mě, když mě ve škole uvítal můj oceán s kytičkou v ruce.

Usmíval se a doslova zářil, když mě spatřil. Neodvažovala jsem se jeho nadšení připisovat mé přítomnosti, spíš jen mé upíří výbavě, která pro lidské bytosti, byla neodolatelná. A přesto ve mně malá naděje byla. Malá dušička se tetelila štěstím, že mě tahle bytost miluje.

Když jsme se zastavili pár centimetrů od sebe, usmál se ještě víc.

„Našel jsem způsob, jak tě políbit, aniž bys mi utekla,“ šeptal tiše a já sebou trhla.

„Manu, říkala jsem ti, že to nejde,“ zesmutněla jsem. Jeho nadšení patřilo tedy jen jeho potřebě polibku. Vůbec to se mnou nemělo nic společného.

„Ale jde, dívej se, Skylar,“ culil se. Mé jméno z jeho úst znělo zvláštně. Určitě to byla láska. Nic takového jsem nezažila s nikým jiným, než s Edwardem a přesto tohle bylo ještě silnější. Mohla jsem cítit motýlky ve svém mrtvém žaludku, točení hlavy a zástavu srdce, když se mě letmo dotkl.

Natáhl opatrně paži s květem a pohladil mě s ním po rtech. Zavřela jsem oči. Cítila jsem tu vůni frézie, kterou třímal nejen v ruce, ale i sám s ní voněl. V ústech se mi začal tvořit jed. Když svou ruku odtáhl, sám přitiskl své rty ke kvítku. Na rozdíl ode mě, nezavíral oči. Díval se přímo do těch mých, lačných a hladových. Hladových od dlouhé absence na lovu. Stále jsem nebyla schopná, dojít tam. Ulovit pár jelenů.

Hazardovala jsem. Hrozně jsem riskovala.

„Líbí?“ zeptal se na závěr.

„Hrozně moc, Manu. Ehm, omlouvám se, ale já to dnes nejspíš nezvládnu. Asi tu dnes nebudu,“ obhajovala jsem se a dokopávala sama sebe, abych šla lovit. Abych naplnila břicho, místo toho, že budu s Manu.

„Děje se něco?“

„No, řekněme, že mě honí mlsná,“ špitla jsem. Až pak mi došlo, že to vyznělo divněji, než jsem zamýšlela. Manu jen povytáhl obočí a následně pokrčil rameny.

„Nevadí, půjdu s tebou,“ vykročil k autu. Chytila jsem ho prudce za paži a přiměla jej stát.

„To rozhodně ne, ani omylem!“ můj hlas skoro přeskočil o oktávu výš. Manu si mě vyděšeně prohlížel.

„Omlouvám se, to jsem neměla. Nechtěla jsem tě vyplašit, ale nemůžeš se mnou jít. Ty vážně nemáš žádný pud,“ konstatovala jsem.

„Už minule jsem ti říkal, že mám snad všechny pudy, které pro náš vztah potřebuju,“ smál se.

„Ne, to nemáš. A náš vztah? Jak to myslíš? My máme vztah?“

„Jistě, Skylar. Právě jsme se políbili a zbytek života strávíme spolu,“ byl rozhodnutý. Chvilku jsem na něj nechápavě civěla, než mi došlo, že to vážně myslí vážně.

Zbytek života?

Manu mě přivedl na tu nejděsivější myšlenku mé existence. On byl člověk. Stárnul. Dospíval. Byl to muž, který určitě nebude chtít trávit večery s upírkou, kterou bude líbat jen okvětními lístky frézií. Bude chtít rodinu, což mě opět přivedlo k malému svetříku pod mojí postelí.

„Zbytek života,“ vydechla jsem. Znělo to šíleně a neskutečně. Jen pouhých pár desítek let, než mě navždy opustí a přesto jsem to chtěla. Chtěla jsem jej vidět stárnout. Vnímat jeho změny a rozmazlovat jej. Moc jsem si to přála.

Přišlo mi, že už nemůže být lépe a přesto se každý náš společný den zapsal nepopsatelně do mé mysli. Jeho úsměvy, slova, pohledy.

Než jsem se nadála, skončil školu a já se blížila do konce druhého ročníku. Manu měl práci v místní malé galerii. Každé druhé odpoledne pomáhal dědečkovi na lodi a zbytek času byl se mnou. Noci pro mě byly muka, která jsem ukájela lovem, četbou, hrou na klavír, nebo na kytaru a rozhovory s novou Jasmine. Ta mizela každý druhý večer na následujících 24 hodin. Pomalu jsem si na tu skutečnost zvykala, a když jsem narazila na téma Jole, pokaždé odbočila, takže mě to po čase přestalo samotnou bavit a nového brášku, nebo bratránka jsem přestala vyhledávat v našich diskuzích, které byly krátké a strohé. S Jasmine jsme se chtě nechtě odcizily. Naštěstí tu pro mě stále byla Lucía, která zatím nic netušila a Manu, který věděl vše a přesto neutekl. Každý den mě vítal malým kvítkem, který někde utrhl. Naše polibky přes prostředníka se staly nádherným rituálem.

„Tak já jdu,“ křikla na mě Jasmine, aby mě jednoho večera vytrhla z mých úvah.

„Počkej! Tohle je vážně nuda, teto. Už rok to z tebe tahám a ty stále mlčíš. Chci o Jole něco vědět,“ škemrala jsem.

„Ach, Skye, ani nevíš, jak moc ráda bych ti o něm řekla víc, ale nechci o tebe přijít, chápeš to?“

„To je kravina, Jasmine. Proč bys o mě měla přicházet? Přiveď ho a nebudeš muset mizet pryč. Nebo tě mám snad stopovat?“

„Ne, to ne. No, víš, ono to není jen tak. Jole je plachý a neví, jak reagovat na další upíry. Sám si na to teprve zvyká,“ vymlouvala se.

„Jole je už rok starý upír. Už není ani novorozený a určitě zvládne i aklimatizaci ve škole. Může tu začít studovat.“

„No, to nemůže, Skye,“ špitla Jasmine. Zpozorněla jsem. To ten upír vážně byl tak tupý? Kde ho vzala? V blázinci?

„Pokud to není úplné tele, tak může. Raquel taky studuje a živí se lidskou krví.“

„Jole pije všechno, co mu dám. Není vybíravý, ale neumí se moc chovat ve společnosti.“

„Jasmine, co je Jole zač?“

„Je to Ital,“ vysvětlovala Jasmine.

„To mi došlo podle jména. Kde si ho vzala?“

„No, jak jsem řekla, na ulici. Málem tam umřel, chudáček,“ rozplývala se.

„Není to nějaký blázen? Po roce se nedokáže aklimatizovat? Všichni to dokázali. Alespoň trochu. Nezdá se ti, že s ním zacházíš, jako s malým dítětem a on toho jen zneužívá?“

Jasmininy oči se rozšířily.

V hlavě se mi objevil dopis z krabice, která ležela pod mou postelí.

Nesplnitelné sny se netýkaly mne. Nikdy to nebylo o mně a i dopis to říkal. Jeho první část to psala!

Cítil jsem to z ní, dej si pozor na nenaplněné sny!

Z ní! Ne z tebe, ale z ní! Ječela jsem na sebe v duchu. Dopis se týkal Jasmine! Určitě ano, ale jaký mohla mít upírka nenaplněný sen?

Mé myšlenkové pochody byly rychlé, a přesto mi to docházelo hrozně pomalu.

„Ten dětský svetr!“ vykřikla jsem na ni a Jasmine se kousla do rtu.

Psal se rok 1990…

Mé shrnutí

Nomádka - 25. kapitola

Nomádka - 27. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 26. kapitola: