Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 21. kapitola

28.03.2010 (12:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3144×

Spoluautorská se Sany.

Ačkoliv by se zdálo, že celou noc budu přemýšlet o balíčku, před očima se mi neustále objevoval oceán. Mělký oceán, obklopený černým pohořím. Ani jsem neměla sílu řešit Jasminino lhaní. Opět se projevila sobecká Skylar. Roztěkaně jsem přejížděla tu po klávesách piána, tu po strunách kytary. Ale nic kloudného jsem nezahrála. Spíš jsem jen míchala tóny a toulala se v myšlenkách.

„Skye, už jsi mě vyhnala z obýváku. Nech mě aspoň v klidu číst. Tím tvým nesmyslným brnkáním mi leda tak brnkáš na nervy,“ křikla na mě Jasmine ze svého pokoje.

Udiveně jsem se ohlédla jejím směrem. Ani jsem si nevšimla, že odešla. Bože, co to se mnou je? Zvedla jsem se a šourala po schodech nahoru do své ložnice.

„Co ti to v té škole provedli?“ zajímala se s neskrývanou obavou o mé zdraví.

„To si bohužel nejsem ještě přesně jistá,“ odpověděla jsem zamyšleně a vstoupila do pokoje. Rozhlédla jsem se kolem. Oči se mi rozevřely údivem, když můj zrak spočinul na namodralých záclonách lemujících velké okno vedoucí k lesu. Co to má být? Mělký oceán mě bude pronásledovat teď už všude? Není divu, tuhle barvu jsem měla nejraději. A to jsem netušila, jak na mě bude působit ve spojení s černým obočím, dlouhými hustými řasami a snědou ošlehanou tváří. A ty pevné rty. Ach bože, co se to se mnou děje…

Popadla jsem první knihu, která mi přišla pod ruku a praštila sebou do postele. Nedostala jsem se ani na konec prvního řádku, když mé myšlenky zabloudily k událostem dnešního dne. Přes Lucíu jsem se rychle dostala až k překvapenému výrazu toho Španěla.

Vybavovala jsem si každičký detail jeho tváře stále dokola a dokola po zbytek noci.

Když začalo svítat, vběhla jsem do koupelny. Naložila jsem se do krásně voňavé lázně. Umyla si vlasy a dala si záležet víc než jindy na jejich výsledné úpravě. Pak jsem dlouho stála omotaná jen v osušce před skříní a zoufale probírala svůj šatník.

„Čekáš, až na tebe to oblečení naskáče?“ nakoukla do pokoje Jasmine.

Polekaně jsem sebou trhla. Vůbec jsem ji neslyšela přicházet.

„Ne Jasmine, jen nevím, co si obléct. Možná bychom měli jít nakupovat. Nemám co na sebe,“ povzdechla jsem si zoufale. Dřepla jsem si na bobek a probírala poslední poličku.

„Vždyť jsme byli před třemi dny. Koupila sis tolik oblečení. To už jsi zapomněla?“ Šokovaně na mě zírala Jasmine.

„No jo, ale z toho se mi teď nic nehodí,“ odvětila jsem nepřítomně. Stále mi ve výhledu bránil modrý pohled. Ty oči byly mým prokletím. Nedokázala jsem se od nich odtrhnout. Proč on? Co to se mnou osud hraje za hry?

„SKYE!“ zvýšila Jasmine hlas a tím mě vytrhla z nepřítomného civění na zoufalou sbírku mého šatníku. „Holka co se to s tebou děje? Co se včera ve škole stalo? A neříkej mi, že nic. Tohle chování znám,“ usmála se na mě.

„Jak jsi to myslela včera s tím přátelstvím mezi upírem a člověkem? Myslela jsem, že mluvíš o holce,“ ujasňovala si to Jasmine.

„To jsem taky mluvila, Jasmine, neboj se,“ zavrtěla jsem hlavou.

Jasmine mě nechala a sáhla do skříně pro fialové krátké šaty s volánkovými ramínky a volánkem na spodním okraji sukně.

„Hodí se ti k těm bílým lodičkám a bílému svetříku s fialovým vyšíváním, co sis koupila minule,“ dodala, když odcházela z pokoje. Vděčně jsem se za ní usmála a začala se oblékat. Nakonec jsem popadla brašnu s výtvarnými potřebami a pospíchala do školy.

Na schodech jsem potkala Lucíu v živém rozhovoru s nějakými studenty. Nejspíš to také byli prváci, jako my. Otočila se na mě s úsměvem, když jsem ji pozdravila, ale dál se věnovala rozhovoru. Šla jsem tedy dál do útrob školy. Cestou jsem se nenápadně rozhlížela, jestli nezahlédnu důvod svého ranního lamentování nad šatníkem. Udivilo mě, jak moc silný pocit zklamání jsem cítila, když jsem vešla do třídy, aniž bych ho zahlédla.

Posadila jsem se do zadní lavice a mrkla do rozvrhu, cože mě to vlastně čeká. Písmo. Hm, to jsem tedy zvědavá. Vzhlédla jsem od papíru právě ve chvíli, kdy do třídy vstupovala rozesmátá Lucía v doprovodu další holky. Rozhlédla se po třídě a vydala se mým směrem.

„Ahoj Skye, jak bylo?“ pozdravila mě, když s žuchnutím pustila na zem vedle lavice svou tašku, usmívala se na mě a sedala si.

„Ahoj, ani nic zvláštního, hrála na piáno a na kytaru. Četla knížku…“ odpověděla jsem. Bylo fajn mít někoho, kdo se vás nebojí. I když jsem stále musela být opatrná. Vzpomněla jsem si na svůj první rok na škole v Anglii. Nikdo se se mnou pořádně nebavil, ale tenkrát mi to ani nevadilo. Všichni kolem mě chodili opatrně, jako kdybych byla panenka z porcelánu. Musela jsem se usmát nad tou vzpomínkou. Kdyby jen věděli, jak daleko mám k rozbitné panence.

„Páni, to jsi toho teda stihla hodně, jakou knížku teď čteš?“

Sakra, co jsem to vlastně včera četla. Jak to můžu vědět, když jsem nedočetla ani první řádek. Tak teď mě docela nachytala. No tak, Skye, vymysli něco rychle, četla jsi tolik knížek a teď si nevybavíš ani jednu? Byla jsem na sebe naštvaná

„Skye? Ty si nepamatuješ, co jsi četla včera odpoledne?“ smála se mi Lucía. „Ten kluk z jídelny ti nedal spát, viď? Už chápu, proč si nepamatuješ, cos četla. Přečetla jsi vůbec něco?“ pošťuchovala mě dál.

„Co? O čem to mluvíš prosím tě?“ udiveně jsem se na ní podívala. Nechtěla jsem, aby o tom mluvila.

„Ale no tak, Skylar, nedělej se. Viděla jsem, jak na sebe zíráte a jak jsi byla duchem nepřítomna celé odpolední vyučování,“ dloubla mě do žeber.

Sykla bolestí.

Střelila jsem po ní pohledem. Překvapeně na mě koukala.

„No páni Sky, ty se nezdáš. Chodíš posilovat? Takový pevný tělo. Wow, to mě budeš muset vzít někdy s sebou,“ zasmála se vesele.

„Jenom občas. Jasmine mě vede ke sportu odmalička“ vychrlila jsem pohotově odpověď. Uf, tak tohle bylo o fous. Ještě, že do mě nedloubla víc, mohla si taky zlomit prst. Tohle jsem nějak neuhlídala.

„Pak se nemůžu divit, že vypadáš tak skvěle. Máš bezva figuru. Ale to ty určitě víš. Kluci z tebe šílí. Viděla jsem, jak se za tebou každý otáčí. A určitě ne jen proto, že s tou svou bílou kůží mezi námi dost vyčníváš,“ mrkla na mě a začala porovnávat odstín kůže na své ruce a na mé. Bylo to opravdu směšné.

„No já si spíš myslím, že je to právě jen kvůli tomu,“ povzdechla jsem si. Věděla jsem, proč se otáčí a proč mě sjíždí pohledy. Byla jsem upír a to bylo vše, co jsem mohla dodat ke své kráse. Nebyla jsem to já – člověk. Byla jsem to já – upír.

„Ale ale, copak jsi neviděla ten včerejší pohled v jídelně? Viděla, protože jsi z něj taky nemohla odtrhnout zrak. Musím zapátrat kdo to je. Vypadal starší, nemyslíš? Určitě to není prvák. Proč na této škole musí být přes dva tisíce studentů? Kdo se v tom má vyznat?“ Z jejího přemýšlení ji vytrhl příchod učitele.

Zbytek vyučování písma jsme již nepromluvily, obě jsme se soustředily na výuku. Lucía byla stejný nadšenec do umění jako já. Naštěstí. Nechtěla jsem s ní rozebírat včerejší incident i během výuky. Vlastně jsem jej nechtěla rozebírat vůbec. Musela jsem to vystrnadit z hlavy. Myšlenkami jsem se vrátila k dnešnímu dloubnutí. Tohle je přesně to, o čem mluvila Jasmine. Musím si dávat pozor, abych neprozradila, kdo doopravdy jsem. Ohrozila bych tak nejen naši existenci, ale i Lucíu. A to bych opravdu nerada. Musela jsem přiznat, že mi tahle veselá holka přirůstala víc a víc k srdci. Nechápala jsem to. Nebyla jsem typ, který by se kamarádil s kde kým a ještě tak snadno. Podezírala jsem Lucíu, že má nějakou schopnost přitahovat k sobě lidi. Byla neuvěřitelně milá. Svou dobrou náladou nakazila lidi i kolem sebe. Asi nebylo možné nemít ji rád. Zajímalo by mě, jak by se její schopnost projevila, kdyby byla upír. Moje mlha se trochu projevovala přeci už za mého lidského bytí. Jak by asi Lucía mohla ovládat svoje schopnosti. Musela jsem se v duchu usmát. Trochu mě moje vlastní myšlenky vyděsily. Přeci nechci, aby se z ní stal upír. Nikomu jsem to nepřála. Jen sobě. Byla jsem tak sobecká, že mě nemohlo čekat nic horšího. Zasloužila jsem si to.

Ze soukromé debaty mě vyrušilo zvonění.

Vydaly jsme se s Lucíou společně ze třídy. Lucía se rozplývala nad právě skončenou hodinou. Vnímala jsem ji jen napůl ucha. Najednou přerušila tok svého monologu a lehce do mě drkla. Podívala jsem se na ni a ona očima naznačovala směr, kterým se mám kouknout.

Otočila jsem jím hlavu a lehce sebou trhla. Pokračovaly jsme dál v chůzi a Lucía začala opět mlít. Ale teď už jsem ji nevnímala vůbec. Proti nám si to chodbou štrádoval kluk z jídelny.

Musel mě vidět dřív než já jeho, protože se na mě upřeně díval už ve chvíli, kdy já jsem si teprve uvědomila, koho to konečně opět vidím. Vpíjeli jsme se do očí toho druhého a pokračovali svým směrem. Když nás míjel, usmál se. Rozvířený vzduch ke mně zavál vůni frézií a oceánu. V krku mi vzplanul neskutečný oheň, ostatně jako vždy, při nové, lidské vůni.

Bože, to byl úsměv. Ne žádný Hollywoodský, nemusel ukazovat zuby. Ten úsměv byl i tak odzbrojující. I přesto, že jej nedoprovázel žádný zvuk – v uších jsem slyšela vlastní skladbu - byl to ten nejveselejší úsměv, který jsem kdy viděla. Byl tak optimistický, plný životní energie, tak šťastný. Spolu se rty se na mě smály i oči, v barvě mělkého moře, smál se celým obličejem. Nepatrné vějířky kolem víček a rtů mě uchvátily.

Prošli jsme kolem sebe tak rychle, že jsem mu úsměv ani nestačila vrátit. Proto jsem se za ním lehce otočila, a když jsem zjistila, že se po mě také dívá a stále se usmívá, úsměv jsem mu oplatila.

Život je tak krásný, pomyslela jsem si.

„No holka, ty v tom teda pěkně lítáš. Víš vůbec, na co jsem se tě teď ptala?“

„Co? Co ses ptala? A v čem že lítám?“ divila jsem se jejím výtkám.

„No ptala jsem se – vždyť už je to jedno. A v čem lítáš? To je snad jasný. Jsi zamilovaná až po uši do tamtoho kluka,“ hodila hlavou někam za sebe a vedla mě do další třídy.

Zamilovaná? Já? Jak to vlastně vypadá, když se člověk zamiluje? Musela jsem nad jejími slovy přemýšlet celou následující hodinu. To byla hloupost. Nemohla jsem milovat dva. Zamilovaná už jsem přeci byla. Ještě jako člověk, i jako upír. Milovala jsem Ed…, že bych už jeho jméno dokázala vyslovit? Alespoň v myšlenkách? Vzpomněla jsem si na úsměv toho Španěla a zkusila to ještě jednou.

Edward.

Nic?

Wow. Vypadá to, že jsem našla lék na svou bolavou dušičku. Nechtělo se mi tomu věřit. Tak dlouho mě láska k němu trápila. A teď, že by stačilo, aby se na mě ten cizí kluk s odzbrojujícím úsměvem podíval? Vážně jsem byla tak přelétavá? To mi jediný pohled na jiného kluka stačil, abych zapomněla na sáhodlouhé prošení o trochu lásky od Něj?

Je pravda, že díky očím a úsměvu zde byla velká pravděpodobnost. Přesto jsem nad sebou nemohla přestat udiveně vrtět hlavou. Není to zrada. Není. On mi dal jasně najevo, že mě nechce. A co když to tak dopadne i s Oceánem? Nepatrně jsem nakrčila čelo v přívalu myšlenek.

„No konečně, už mám hlad jak vlk. Za chvíli mi začne kručet v břiše,“ vytrhla mě z toku myšlenek Lucía a zvedala se k odchodu, „tak pojď, ty snílku. Je čas oběda,“ zasmála se a táhla mě ven ze třídy.

Ono zvonilo? Kdy? Co jsme měli vůbec za hodinu?

Bez odporu jsem ji následovala, ale v chodbě mě upoutal plakát. Vévodila mu černobílá fotografie muže s charakteristickým knírkem. Mužem pro mě tak důležitým. Zastavila jsem se před ním a křikla na Lucíu mizející v davu studentů, že ji v jídelně doženu.

Plakát s Dalím, mým Salvadorem, zval na výstavu jeho děl. Výstava se měla konat příští víkend přímo v prostorách naší školy, ve velkém sále v prvním patře. Účast přislíbilo i pár jeho přátel. Wow, no tak to si nesmím nechat ujít. Obrazy, fotografie a přátele mého idolu. Vše pěkně pohromadě na jednom místě. Zalitovala jsem, že už nebudu mít šanci, promluvit si s géniem osobně. Jeho smrt byla pro mě tichou tragédií a v mém pokoji pro něj hořela malá bílá svíčka.

Určitě musím vzít Jasmine sebou, a Lucía půjde také, to je jasné. Probíhalo mi hlavou, když jsem vcházela do jídelny. Plánovala jsem si to dokonale. Nemohla jsem se dočkat, až spatřím jeho díla. V Římě jsem jimi byla uchvácena, dokud se neobjevil… No, snad tentokrát nedorazí, pomyslela jsem si.

Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala Lucíu. Při mém tichém rozhovoru se mi kamsi poděla. Zamávala na mě z rohu a ukazovala na poslední místo u jejich stolu. Obdařila jsem ji úsměvem a zamířila k pultu s jídlem. Došla jsem si s tácem pro sklenku vody a zastavila se u nabídky obědů. Zamyšleně jsem si je prohlížela. Měla jsem nutkání ohrnout nos nad tím puchem. Pak jsem si všimla ovoce, konkrétně hrušek a vybavil se mi včerejší odchod z jídelny.

Hm, proč ne.

Usmála jsem se a šáhla po jedné obzvlášť lákavě vypadající hrušce. K mému překvapení se však plod ocitl v ruce někoho jiného. Polekaně jsem se podívala po majiteli a utopila se v těch nejkrásnějších očích, které jsem kdy viděla. Vzduch kolem mě se nasytil vůní frézií a mořské vody.

Psal se stále rok 1989…

mé shrnutí

Nomádka - 20. kapitola

Nomádka - 22. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 21. kapitola: