Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 20. kapitola

spwolf


Nomádka - 20. kapitola20. kapitola - Odvážná školačka... První den v nové škole se tentokrát vyvíjí trošku jinak. Na Skylar tu čeká nepatrné překvapení, které ji možná změní existenci. Tentorát s ní ten den prožijeme celý.

Opět spoluautorská povídka. Tentokrát ani ne, že bych sama nevěděla, jak dál, ale Sany po tom zatoužila. Proč ji brát radost?

Nemůžu uvěřit, že se to opravdu děje. Můj sen se stává skutečností. Procházím stromovou alejí menšího parku a moje kroky směřují ke krásné renesanční budově. Budově, kde se chystám strávit pár let své existence. Budově, kde se naplní můj sen. Budově, kde se přiblížím ke svému idolu. Mé kroky směřují k budově umělecké školy. Díky obdivu Dalího a neustálým prohlížením jeho děl, jsem v sobě nevědomky rozvíjela talent. Samozřejmě také díky upíří paměti. Vrývala jsem si do ní všechny tahy štětcem, použité techniky, barvy... Prostě všechno, co jsem uplatnila při pohovoru s ředitelem této školy a u talentové zkoušky. Byla jsem přijata.

Na doporučení Jasmine jsem nastoupila do prvního ročníku. Její slova mi stále zněla v uších...

„Budeme tam moci zůstat déle, Skylar.“

Při té vzpomínce jsem protočila panenky. První ročník na nové škole po pět a třiceti letech.

Nic horšího být nemohlo.

Naše návštěva v Amazonii, která se protáhla, zapříčinila kompletně mou degeneraci. Někdo by mohl říct, že se nic tak závratného nestalo, ale já rozhodně ne.

Vše se změnilo.

S neskutečným šokem jsem zjistila, že můj důvod studování letos zemřel a tudíž se s ním již nikdy nesetkám. Jediné, co jsem mu kdy řekla, byl stupidní pozdrav. A kdo za to mohl? Aro!

V krku jsem pocítila dávivý pocit, když jsem vyslovila jeho jméno.

Cestou k hlavnímu vchodu jsem míjela hloučky studentů. Odevšad se ozývalo štěbetání. Na první pohled bylo poznat, kdo je zde nováčkem a kdo své první dny na půdě této školy má dávno za sebou. Nebyla jsem jediná, kdo po vstupních schodech kráčel s posvátnou úctou. Leč brzy škola přestala být středem pozornosti. Tou jsem se bohužel se svou ladnou chůzí, dlouhými lesklými vlasy a hlavně bledou pletí stala já.

Jak jinak. Ve Španělsku jsme s Jasmine prostě byli za ještě větší exoty, než obvykle. Ostatní se dost podobali té přepečené huse Kachiri. Při vzpomínce jsem se musela uchichtnout, kdyby mě slyšela.

„Hihi“, ups, neměla bych se smát nahlas, vzbuzuju ještě větší pozornost.

Vydala jsem se chodbou do třídy, kde jsem měla mít první hodinu. Jsem zvědavá na spolužáky. Před začátkem školy jsem s Jasmine trénovala v centru města, v obchodech, kavárnách a restauracích sebeovládání. Jasmine ze mě byla nadšená. Léta vegetariánství se mnou udělala zázraky. Ovládala jsem se lépe, než jsme obě čekaly. Nebála jsem se tedy, že bych mohla ohrozit svou studijní kariéru útokem na někoho z nich. Spíše mě zajímalo, jak na mě v tak těsné blízkosti budou reagovat oni.

Vešla jsem do třídy plné dřevěných stojanů s papíry. V místnosti to nádherně vonělo barvami a terpentýnem. Těšila jsem se na svou první hodinu kreslení. Místa za stojany se pomalu začala zaplňovat. Já si vybrala ten, který byl nejdál od okna. Nerada bych, aby došlo k překvapujícímu blyštění mé pokožky, kdyby oknem pronikly sluneční paprsky. Což tady bylo dosti pravděpodobné.

Chvilku po zazvonění, oznamujícího začátek vyučování, do třídy vklopýtal roztržitý chlapík. Na hlavě měl stylový malířský baret a bílý plášť, který pod vrstvou barevných šmouh ani nebyl poznat. Zpod baretu neposedně vykukovaly tmavé kudrny. Široce se usmíval a přivítal nás ve škole. První hodinu jsme mohli malovat, cokoliv jsme chtěli, chtěl poznat, co v každém z nás je.

Předměty byly rozděleny do bloků. Každý trval různě dlouhou dobu, podle toho, co bylo jeho náplní.

V tom dalším jsem měla dějiny umění. Tentokrát do třídy vplula éterická bytost. Svými pohyby si rozhodně nezadala s upíry. Blankytně modré hedvábné rozevláté šaty podtrhovaly její ženskost a nedbale uvázaný šátek kolem krku přidával na eleganci. Celou hodinu vášnivě popisovala umění. Nechápu, jak si to obyčejný student stihl zapsat. I jako upírovi mi připadalo, že nestíhám.

Dopoledne uteklo jako voda. Byla jsem ohromena výukou. To bylo něco jiného než samostudium nad knihami, nebo s Jasmine. Všude kolem mě bylo tolik podnětů. Ať už informace přicházející z úst vyučujícího či ruch způsobený šeptáním mých spolužáků. Stihla jsem zaznamenat, že po mě každý občas nenápadně koukne, ale nikdo se neodvážil dát se se mnou do řeči.

Díky bohu za jejich pud sebezáchovy. Aniž by si ho uvědomovali, napovídal jim, že ode mě by se měli držet dál.

Díky otravným lidským zvykům nastal čas oběda. A tak jsem se vydala spolu s davem do jídelny. Zvedal se mi žaludek při záplavě pachů všemožných jídel. Nandala jsem si salát, který páchl nejmíň odpudivě, a do sklenky z barelu natočila obyčejnou vodu. Otočila jsem se do jídelny a pátrala po volném místě.

 

Seděla jsem u stolu a počítala pohledy kolem sebe.

Deset, dvanáct, patnáct, tenhle dvakrát…

Projela jsem si prsty své černé vlasy a odkašlala si. Opět jsem upřela oči do knihy přede mnou a snažila se, být nenápadná. V duchu jsem zvažovala možnost, že bych se schovala do své mlhy, ale necítila jsem se, jako srab, který by svůj dar měl zneužívat.

Přemýšlela jsem o svých prvních hodinách strávených ve škole a o důvodu proč jsem zde. Na umělecké škole.

Salvadory se to tu jen hemžilo. Jen v mé třídě jsem během první hodiny zaznamenala hned tři toho jména.

Kromě nich se rozmáhala jména typu Roberto, Frederico, Javier…

Ani jsem sama nevěděla, kde jsem k tomu přišla, ale žila jsem v přesvědčení, že jsou kluci ze Španělska krásní, opálení a sexy.

Podle Amazonek se lidé – zejména pak muži – dali využít i jiným způsobem, než jen k lovení a sání.

Pamatovala jsem si, jak mi Senna vyprávěla o tom prvním a otřásla se.

Milování upíra s člověkem? Kdo by to dělal? Senna tomu přišla na chuť a Kachiri se prý výhradně na muže zaměřila.

Byla pravda, že jsem nejmladší členku trojlístku nikdy neviděla sát ženu, ale já ji v podstatě neviděla sát ani muže.

Možná jsem nad tím vším uvažovala až moc z morálního hlediska. Možná stačilo jen ukázat a jít. Bez námluv, bez lásky…

Byla nová doba a poté, co jsme si ji obhlédly společně s Jasmine, jsme se nestačily divit.

V Amazonii mi chyběl luxus zařízeného domu, horké vany a voňavá mýdla, kterých jsem se nemohla poslední dobou nabažit. Já prostě patřila do civilizace a ne, do divočiny, jak řekla Jasmine. I na její tváři byla vidět nepatrná radost, že je ve svém živlu.

„Ahoj, máš tu volno? Můžu si přisednout?“ Vytrhl mě z úvah melodický hlas. S údivem jsem se podívala na jeho majitelku, která si mezi tím už bezstarostně sedala.

No bezva, to mě chce pokoušet?

„Já jsem Lucía. Ty jsi taky v prváku viď. Viděla jsem tě ve třídě,“ štěbetala a vesele se usmívala.

No páni, tohle jsem teda fakt nečekala. Byla jsem zvyklá, že se na mě všichni dívají, ale nikdo se neodváží oslovit mě. A teď si sem v klidu nakráčí tohle stvoření a…

„Tak prozradíš mi, jak se jmenuješ? Nebo je to tajemství,“ uchichtla se a pustila se do svého oběda.

„Aha, no já jsem Skylar,“ zavrtěla jsem hlavou, abych se mohla soustředit na rozhovor. Myšlenky mi už opět bloudily v překvapeném zjištění, že má někdo zájem o kontakt.

„Promiň, asi jsem drzá, ale určitě sis všimla, že na tebe každý civí. Ty nejsi ze Španělska, viď. Na první pohled a teď i podle jména.“ Pokračovala bezstarostně v konverzaci Lucía.

„Ne, já jsem z Chicaga,“ odpověděla jsem popravdě a musela se usmát. Nikdy jsem nepřemýšlela, že bych mohla mít kamarádku mezi lidmi. Ale tahle drobná snědá Španělka mi vlastně byla moc sympatická. Proč to nezkusit. Vlastně jsem měla jen jediného kamaráda. Samozřejmě pak i Jasmine, Sennu a Zafrinu. Ale v mém lidském životě, to byl právě jen on.

Lucía nepřestala mluvit po celou dobu oběda. Odpovídala jsem jí na všetečné dotazy, ale zjistila jsem, že ne na všechno můžu odpovědět popravdě. Byly věci, které mi přišly naprosto přirozené jako upírovi, ale ona by se asi nestačila divit. Musela jsem si vymýšlet svou minulost v Chicagu. Ale důvod příjezdu do Španělska ani vlastně ne. Lucía mi záviděla setkání s Dalím. Záviděla i ten jeden hloupý pozdrav. Jak lidské.

Z rozhovoru nás vytrhl až školní zvonek. Zmateně jsem se rozhlédla po jídelně a setkala se s neuvěřitelným pohledem.

Ta jasně modrá barva mělkého oceánu mě píchla až v žaludku. Černé obočí vyklenuté do překvapeného výrazu, dlouhé husté řasy rámující ty modré diamanty.

Nedokázala jsem se odtrhnout. Ta tvář mě uchvátila. Snědá pleť, ošlehaná přímořským větrem a pohlazená sluncem, pevné a plné rty. Temně černé vlasy zkroucené do malých prstýnků a padající na statná ramena.

Ten kluk stál necelé dva metry ode mě. V ruce třímal tác s nakousnutou hruškou a otevřenou lahví vody.

Druhé zazvonění a volání Lucíi mě přimělo k pohybu.

Kontakt očí zmizel a každý z nás se vydal jiným směrem.

Jeho oči mě doprovázely zbytek dne.

Byly tak neuvěřitelně jasné a modré a ne-španělské.

Nemohl to být Španěl. I když jeho rysy mluvily za vše, jeho oči ne. Něco na něm bylo tak hypnotizujícího, že jsem se tomu nedokázala bránit.

Na konci posledního bloku jsem se nepřítomně rozloučila s Lucíou. Dobírala si mě kvůli mému zasněnému pohledu celé odpoledne. Oční kontakt s klukem z jídelny jí neunikl.

Domů jsem došla, jako tělo bez duše.

„A sakra,“ vydechla Jasmine, když mě uviděla.

„Že ty si zkusila tu jejich majoránku,“ panikařila. Tím mě vrátila na zem.

Proč bych zkoušela majoránku?

„Co?“ hekla jsem překvapeně a můj růžový opar byl pryč.

„No tu drogu, co jí kouří mladí, majoránka, ne?“ ujišťovala se Jasmine a já se mohla potrhat smíchy.

„Myslím, že to nehrozí. Pochybuju, že by na mě majoránka měla nějaký vliv. Věř mi,“ smála jsem se. Jasmine to netrvalo dlouho a uvědomila si svou chybu. S úsměvem se na mě zašklebila a hodila po mně balíček.

„Tohle ti přišlo dnes ráno, Skye.“ Pozorovala jsem tu krabičku a přemýšlela, co v ní asi bude.

„Dík, nebyl tam adresát?“ Jasmine na mě však jen zavrtěla hlavou.

Bála jsem se to otevřít, co když tam bude něco od E - Něj.

Nechala jsem ji ležet na stole a přemýšlela. Kdyby to poslal On, určitě by měl dost slušnosti, aby se podepsal, nebo napsal zpáteční adresu, nebo něco takového, pokud by stál o odpověď.

Pokud by to nebyl On, byla spousta variant, kdo jiný by to mohl být.

Spekulace mi vydržely dlouho. Když jsem svou hru na detektiva ukončila, za okny zapadalo slunce.

Přísahala bych, že se můj žaludek pohnul při myšlence, že půjdu ráno opět do školy.

„Jak bylo první den?“ vyzvídala Jasmine. Musela jsem se pousmát, protože mi někdy připadalo, že mi vidí do hlavy, jako E – D – W – A – R – D.

Každé písmenko mě v krku stále pálilo, a proto jsem opět šanci na vyslovení onoho jména nahlas, odložila na neurčito.

„Jo, dobrý. Alespoň se tam nebudu nudit první týden, nic z toho neznám.“ Těšilo mě, že mám před sebou záživné dny. A s rukou na srdci jsem si musela přiznat, že nejspíš nejen dny, ale i týdny a měsíce.

„Tak se neuč po nocích a bude to i déle,“ smála se Jasmine.

„Asi máš pravdu, určitě to bude déle,“ ujišťovala jsem ji se svou skrytou pravdou.

„Jasmine,“ vyhrkla jsem při náhlé vzpomínce, „myslíš, že se upíři mohou kamarádit s lidmi? Nemyslím tak, že chodí do města, do společnosti, do školy. Tak jako to děláme my. Ale prostě kamarádit.“

„Našla sis kamarádku hned první školní den?“ udiveně se na mě podívala a zasmála se, „upíří rychlost je neuvěřitelná.“

Překvapeně jsem na ni vyvalila oči a pak se začala smát spolu s ní, když mi došla její slova.

„To víš, nejen v běhu musíme každého předhonit,“ obě jsme se smály, ale po chvíli jsem zvážněla.

„Ne Jasmine, vážně. Myslíš, že by to mohlo fungovat? Lucía, tak se jmenuje, je moc sympatická. A vlastně jsem si nenašla já ji, našla ona mě. Přisedla si ke mně v jídelně při obědě.“

„Skye, nevím, jestli to bude fungovat. Nikdy jsem to nezkusila. Ani ty. Ale stejně tak si nikdy nechodila do školy. Všechno je jednou poprvé,“ povzbudivě se na mě podívala.

„Jen buď hodně opatrná, ať nás neprozradíš.“ Kývla jsem hlavou na souhlas.

Jasmine se zahleděla do prázdna a až teď jsem si všimla, že je něco v nepořádku.

„Děje se něco?“ vyzvídala jsem.

„Ale ne, nic se neděje.“

Přimhouřila jsem podezíravě oči. Jasmine mi lhala. Možná, že to bylo dokonce poprvé, co to udělala. Ale proč?

„Tak co si měla v balíčku?“ změnila téma.

„Nevím, ještě jsem jej neotevřela. Nějak mě to neláká. Zatím si jen hraju s tím, co v něm asi tak bude. Co myslíš ty?“

Jasmine pokrčila rameny a semkla rty do úzké linky, jak moc se soustředila.

„Třeba mrtvá krysa? Místo cukroví?“

Psal se říjen roku 1989...

Mé shrnutí

Nomádka - 19. kapitola

Nomádka - 21. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 20. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!