Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 15. kapitola

23.03.2010 (13:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2919×

Dva tisíce, dva tisíce jedna, dva tisíce dva…

Kostičky na podlaze mi splývaly v jedinou, ale nedalo se dělat nic lepšího. Jedním uchem jsem poslouchala profesorku, která nám líčila počátky písemnictví.

Ze začátku jsem se školy nemohla nabažit a sama se učila po večerech, jenže to se mi stalo osudným. Dostala jsem se tak daleko, že jsem mohla sama začít vyučovat a výklad profesorky mě nesmírně nudil.

Potlačila jsem zívnutí a vyměnila zkřížení nohou, pro lidštější dojem.

Spolužačky se naučily držet se ode mě dál, přesto, že po mě házely kradmé pohledy a v jejich očích se zračil úžas nad mou tváří.

Mé oči měly už rok zlatou barvu, se kterou přišla nervozita a nechuť k vůni lidské krve.

Teta Jasmine mi koupila klavír, který mi poslední dobou zpříjemňoval večery. I ona sama sebe blahořečila za ten nápad. Nemusela poslouchat nekvalitní gramofonové nahrávky, místo toho měla mě. Hrávala jsem jí kolikrát celou noc a ona se toho nedokázala nabažit. Někdy jsme si jen tak četly, nebo hrály se slovy.

Jindy jsem se jí schoulila do náruče a nechala se od ní vískat ve vlasech.

Naše čtyřleté soužití byl ráj na zemi.

Přesto stále neznala jméno mého přítele z Chicaga. I já na něj pomalu začínala zapomínat a žít.

Konečně zazvonilo a já mohla zmizet. Blížil se závěr roku a Jasmine si nedokázala odpustit malé rýpnutí, když jsme se uvelebily doma na pohovce.

„Tak co? Jaké bude vysvědčení?“ Smála se. Věděla moc dobře, že bude vynikající. Jak jinak, když jste upír a nemáte potřebu spát.

„Asi tam bude nějaká čtyřka, teto. Omlouvám se,“ zaskučela jsem a Jasmine mě jemně dloubla do žeber.

„Tak to nedostaneš dárek,“ krčila ramena. V tu chvíli měla celou mou pozornost. Milovala jsem dárky. A obzvlášť ty její. Pokaždé vymyslela něco speciálního a dokonalého.

„Co pro mě máš, prosím,“ skučela jsem nedočkavě. Jasmine se jen usmála a vstala z gauče, na kterém jsme seděly.

Ve vteřině byla zpět a v ruce držela velký balík. Vdechla jsem vůni a zajásala. Cítila jsem dřevo smíchané s pachem kovu.

„Kytara? Fakt?“ tleskala jsem radostí. Jasmine se zatvářila znechuceně.

„Proč jsem ti to balila, když podvádíš?“ Protočila panenky a začala se smát. Strhla jsem papír a objala malou španělku. Byla dokonalá, lesklá a dávala mi prostor pro nové dovednosti. Chvilku mi potrvá, než se na ni naučím hrát, pomyslela jsem si spokojeně.

Pohladila jsem její štíhlý krk a přiložila prsty na struny. Druhou rukou jsem přejela po jednotlivých tónech. Místností se rozlehl nový zvuk.

„Je dokonalá,“ zasténala jsem nadšeně.

„To jsem ráda,“ vzdychla Jasmine a pozorovala mě, jak si dárek užívám, „Skye?“ Nadhodila a vyčkávala, jestli zareaguju. Už po příchodu domů jsem si všimla její tváře. I když se usmívala, něco ji trápilo. Naučila jsem se nevyzvídat. Věděla jsem, že mi to poví sama, stejně tak, jako ona věděla to samé o mně. Nejspíš přišla ta chvíle, kdy se chtěla svěřit. Odložila jsem kytaru a upřela na ni pohled.

„No konečně, myslela jsem si, že budu muset čekat do zítřka,“ dobírala jsem si ji. Jasmine se krátce zasmála.

„Do konce školy ti zbývá ani ne čtrnáct dní. Přihlášky si odeslala, ale přesto jsem jednu za tebe poslala já. Já vím, že je to hnusné a nevhodné, ale doufala jsem, že mi to odpustíš,“ šeptala.

Chvilku mi trvalo, než jsem to zpracovala ve své hlavě. Co bylo špatného na tom, že za mě poslala přihlášku? Proč mi neřekla, že chce jít na konkrétní místo? Měla mi to říct.

„Kam,“ vyhrkla jsem.

„Do Madridu na uměleckou školu,“ vzdychla a napjala se. Nejspíš očekávala křik, nebo scény, čímž se mě mírně dotkla.

„Dobře,“ usmála jsem se. Jasmine nejistě svraštila obočí.

„Dobře?“ ujišťovala se, že se nepřeslechla.

„Jo, dobře. Jak jsem dopadla?“ pokračovala jsem klidně a čekala.

„Přijali tě, bez problémů. Vážně ti to nevadí?“

„Mělo by? Poslala si tam doufám nějakou dobrou esej, nebo práci.“ Jasmine kývla.

„Jistěže, přeci bych ti nedělala ostudu,“ rozhořčila se. Začala jsem se smát.

„Jak je ve Španělsku?“ vyzvídala jsem.

„Krásně. Něco, jako v Itálii, myslím. Sama jsem tam ještě nebyla, ale tobě se tam bude líbit. Mají tam spojené školy.“ Trhla jsem sebou.

„Jako kluci a holky dohromady?“ v mém hlase zazněla panika. Smíšené třídy jsem zatím nezažila. Jen dívčí školu a to samotné bylo peklo.

„Vadí ti to?“

„Spíš se bojím, muže jsem neviděla, ani nepamatuju,“ konstatovala jsem nervózně. Neměla jsem tušení, jak se s nimi jedná, pokud je nechcete zabít. Jasmine sebou trhla.

„Zase myslíš na smrt? Na čí smrt?“

„Na ničí, jen na to, jak s nimi mám mluvit,“ panikařila jsem.

„No, buď svá. To je okouzlí,“ ujišťovala mě.

„Nechci je okouzlit. Chci je ignorovat, abych je nemusela zabít.“ Jasmine protočila panenky.

„Skylar Hoganová, to je vtip, že?“ vyhrkla na mě celým jménem, což značilo můj osobní průšvih. Jméno bylo její. Tím, že jsem se stala její neteří, převzala jsem i její jméno. Byla jsem ráda, že jsem se zbavila toho Irwingova prokletí.

Hoganová mi přišlo víc vhodné. Víc lidské. Víc mé.

„No jistě,“ vrčela jsem, abych ji uklidnila.

Raději jsem práskla do bot a vyběhla do lesa. Krmení mi přišlo k duhu. Vyčistila jsem si hlavu a užívala čerstvý vzduch. Jenže myšlenka na společnost mužů se mi stále vracela do hlavy.

Jací budou? Ze školy jsem věděla, že Španělé mívají snědou pleť a většinou tmavé vlasy. Nad čím asi Jasmine přemýšlela, když vybírala Španělsko? Vždyť tam svítí slunce, co tam budeme dělat? Zvykla jsem si na chození mezi lidmi. Nechtěla jsem se vracet do temných uliček.

„Bojíš se?“ Překvapila mě její otázka, když jsem se objevila k ránu ve dveřích domu. Povytáhla jsem obočí a zavrtěla hlavou.

„Spoléhám na to, že víš, co děláš. Jen mě zaráží, že zrovna slunečné Španělsko,“ vyhrkla jsem.

„Ve Španělsku žije spousta upírů. A na té škole jich i hodně studuje, pokud vím. Když to zvládají oni, tak proč ne my?“ spekulovala.

Určitě věděla, do čeho se pouští. Jasmine byla zodpovědná upírka a nikdy by nedělala něco, čemu nevěří.

„Jsou tam noční studia,“ rozesmála se. Konečně jsem pochopila. Nebyla to normální studia, ale večerní. Proč ne? Opět se zavrtat do temnoty noci a přes den se ukrývat.

„Nechci se schovávat,“ vrčela jsem.

„Nebudeš muset. Španělsko není jen slunné místo. Na jeho severu je spíš zataženo, což moc lidí neví. Je tam vedro, ale není tam slunce. Věř mi,“ přesvědčovala mě.

Nic jiného mi nezbývalo, než se oddat tomu jejímu plánu a přání. Bála jsem se, že když budu odporovat, odejde tam stejně. Se mnou, nebo beze mě.

Když konečně přišel den, kdy jsem dokončila svou první střední školu a měly jsme se s Jasmine stěhovat, píchlo mě u srdce.

Poprvé jsem opouštěla místo, ze kterého se mi vůbec nechtělo.

Domeček jsme si nechaly, jelikož i Jasmine počítala s tím, že se sem jednou vrátíme. Prý tak za sedmdesát let, až všichni budou staří, nebo mrtví. Jak divně to znělo.

Jakmile jsme přehodily poslední bílé plátno přes křeslo, vyšly jsme před dům.

Stratford nám tiše mával na rozloučenou. Město Shakespeara si žilo dál i bez nás.

Vzpomněla jsem si, že jeho životopis a díla jsem se naučila nazpaměť, jako první. Hamlet, Othello, Zkrocení zlé ženy, Sen noci svatojánské…

Možná jen pro vzpomínku, pro pocit, že nejsem tak daleko od Chicaga. Můj tichý černý náhrobek uvnitř mě zarůstal mechem a já to tak chtěla nechat. Nehodlala jsem jej oprašovat. Ať si v klidu a míru spí. Já se snažím jít dál.

„Jas? Víš, napadlo mě, že bychom mohly udělat ještě jednu zastávku,“ nadhodila jsem. I přes pocit, že nebude souhlasit, jsem to musela zkusit. Věděla jsem, že mě nejspíš nechá zavřít do blázince, nebo mi pořádně vynadá, ale hrozně moc jsem si přála, aby se svému strachu postavila. A co víc? Sama jsem se do toho státu chtěla podívat.

„Kam se ti zachtělo, Skye?“ vyzvídala napjatě Jasmine. Možná to tušila.

„Itálie, chci vidět hrob tvého manžela. Má hrob, ne?“ Jasmine sebou trhla a její tvář zesmutněla.

„Proč to děláš? Vždyť víš, jak to bolí,“ zašeptala.

„Jasmine, já to chápu, promiň. Jen jsem si myslela, že by se ti pak ulevilo. Možná by ses přes to přenesla, kdyby si dostala šanci se mu omluvit a rozloučit se s ním,“ vzdychla jsem a prohlížela si její zborcenou tvář.

„Fajn, udělám to, ale ty nejprve vyslovíš jeho jméno.“ V očích se jí vítězoslavně zablýsklo, jelikož věděla, že to neudělám. Cokoliv by chtěla, jen ne tohle.

Nervózně jsem se nadechla. Dám jí, co chce. Přiměju ji tím splnit slib. A že to bude lež? To nevadí, kdo to pozná? Já jí to říkat nebudu a ona to nezjistí, jelikož Jeho jméno v životě nevyslovím.

„Jmenoval se Matthew,“ řekla jsem rozhodně a dívala se do země. Panika rostla, když neodpovídala dost rychle.

„Myslela jsem, že si říkáme pravdu, Skylar,“ zavrčela. Semkla jsem rty a vzdychla.

„Dobře, omlouvám se, jen vážně chci, aby si na ten hrob zašla,“ vysvětlovala jsem jí.

„Taky chci, aby ses přes to přenesla, ale nenutím tě dělat věci, jaké nechceš. Mohla jsem tě přimět každý den z posledních čtyř let, aby si to jméno řekla, ale neudělala jsem to. Čekám, kdy budeš připravená. Ale lhát mi nemusíš,“ řekla lítostivě. Mrzelo mě to. Nejspíš jsem jí tím hodně ublížila. Nezasloužila si mou lež, ať už jsem měla jakékoliv úmysly. Sama bych byla pěkně rozčílená, kdyby mi lhala. V duchu jsem si dala malou přísahu. Už nikdy nebudu lhát. To, co jsem se chystala udělat, mě stálo hodně přemáhání. Sevřela jsem pevně ruce v pěst a připravila se na bolest.

„E…“ zaskučela jsem, jenže zbytek mi prostě nešel z úst. I to jediné písmenko mě pálilo v hrdle, jako oheň.

„Netlač to ze sebe, pokud to nejde,“ tišila mě Jasmine a jemně mě objala.

Vzdala jsem to. Nemělo cenu přemáhat se a tlačit to jméno ze sebe, dokud se s tím nesmířím. A já se s tím smířit zatím nechtěla. Chtěla jsem na to zapomenout. Vytěsnit to ze své paměti, což bylo nejspíš jednou pro vždy nad rámec mých upířích sil. V tichosti jsme vyrazily, směr nový domov. Jenže mě stále nechtěla nechat spát ta Itálie. Jak moc mě lákalo podívat se tam. Nejen kvůli jejímu muži a dvojčatům, ale i kvůli mé vlastní minulosti.

„Jasmine, chci do Itálie. Chci se podívat na jejich kulturu. Prostě mě to láká a chci vidět i tu královskou rodinu, co si mi o nich vyprávěla,“ vyhrkla jsem uprostřed cesty na jih.

„Můžeš mi zaručit, že se vyhneme tomu jedinému městu?“ prosila. Bylo mi jasné, že tím jsem vyhrála boj. Pojede se mnou, ale nesmíme navštívit…počkat, kdeže to její manžel odpočívá?

„Tak mě povedeš, neboj se, chci se tam jen podívat. V říjnu nastupuju na vysokou, ale zatím chci trošku prozkoumat okolí,“ ušklíbla jsem se a Jasmine jen protočila panenky.

„Někdy se chováš, jako novorozená a ne, jako ostřílená upírka, to ti povím.“ Začala jsem se smát dřív, než to dořekla a ona se ke mně s radostí přidala.

Na hranici Itálie se zarazila tak prudce, až jsem se musela vrátit.

„Měla si mi říct, že zastavuješ,“ vyhrkla jsem, když jsem k ní konečně došla.

„Promiň, ale asi to nepůjde,“ panikařila.

„Co nepůjde? Ale jo, půjde, vždyť nejsme v tom městě, nebo ano?“ Tentokrát jsem panikařila já. Proč by mě vedla tudy, kdyby to mělo směřovat přímo k ní domů?

„Hele, nezlob se drahoušku, ale já na tebe raději těch pár měsíců počkám ve Španělsku, ano? Najdeš mě tam. Neboj se.“ Vytřeštila jsem na ní oči. To nemohla myslet vážně. Ona mě opouští? Musela si všimnout mého výrazu, protože mě objala a vzdychla.

„Já vím, že ti to asi hodně připomíná, ale my dvě se sejdeme za dva měsíce ve Španělsku, no ne? Neutíkám od tebe. Sejdeme se,“ tišila mě, ale já tomu nevěřila. Všichni to říkají. Všichni a pak mě opustí a utečou pryč. Jak bych jí mohla hledat ve Španělsku, když ani pořádně nevím, kde leží?

„Dobře, přesvědčila si mě, už do Itálie nechci. Kašlu na malíře. Jdu s tebou, nechci tam jít sama. Půjdeme do Itálie, až budeš připravená,“ přesvědčovala jsem ji. V podstatě jsem přesvědčovala i samu sebe, že se do Itálie jednou podívám. Jednou ano, ale nejspíš ne dnes.

„Tak jdeme, ty potvoro. Ty víš, jak na mě, viď? Já ti to ale jednou vrátím, to se neboj, takhle zlobit tetu, to se dělá?“ vztekala se na oko Jasmine a namířila si to rovnou přes italskou hranici, „no tak jdeš, nebo mám jít sama?“ křikla na mě přes rameno a ani nezpomalila. Rozeběhla jsem se za ní. Vážně to dělá pro mě? A já byla rozhodnutá to odložit kvůli ní. Bylo mi úžasně a má dušička se tetelila nedočkavostí, až poznám domovy slavných italských malířů a královské rodiny, která by mi jednou mohla být užitečná.

Psal se červen roku 1936…

Mé shrnutí

Nomádka - 14. kapitola

Nomádka - 16. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 15. kapitola: