Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 14. kapitola

22.03.2010 (12:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2922×

Jasmine mi vyprávěla o své minulosti několik dní. Neustále jsem měla otázky a v duchu si domýšlela, jak to asi bylo dál. Možná mé otázky pramenily z obavy, že se začne ptát ona a já budu muset rýt do bolavých míst.

Jasmine se narodila koncem osmnáctého století a když jí bylo dvacet pět let, potkala svou životní lásku. Po dvou letech se vzali a nedlouho poté přišla na svět dvojčata. S neštěstím v hlase mi popisovala ta muka, když udělala tu hrůzu po své přeměně.

V myšlenkách jsem se zatoulala k matce a dítěti v Amazonii. Ten pohled do plačící tváře…

Jasmine nepracovala, nebo něco takového. Od žen se to zatím ani nevyžadovalo. Její talent ji vždy dokázal vydělat peníze sám. Stačilo jen mrknout na bohatého muže a ten ji snesl modré z nebe. Jasmine se už nikdy nezamilovala. Uchovávala svou lásku v srdci.

„Stále mi chybí, jen nejsem tak silná, abych se do Itálie vrátila a navštívila jeho hrob,“ zašeptala na závěr jednoho ze svých příběhů.

„Je mi to líto, Jasmine, určitě si ho hrozně milovala. Nemohla si za to. To, čím jsme, to z nás dělá monstra,“ ospravedlňovala jsem ji, jenže ona mě zadržela, „ne, my s tím můžeme hodně udělat, Skylar. Proto jsem tady a bojuji s tím. Proto jsem tě oslovila. Měla si příšernou auru, která mě nutila, pomoct ti,“ vysvětlovala.

Nedivila jsem se, že má aura je černá, jak noc. Neměla jsem na radostné zážitky zrovna štěstí. Pokoušela jsem se na Jasmine usmát, abych zaplašila její obavy, ale její tvář mi dala jasně najevo, že mě prokoukla.

„Skye, celou dobu se snažíš, abych mluvila jen já. Chápu to, nejspíš máš za sebou něco, o čem mluvit nechceš. Neboj se, nebudu tě k tomu ani nutit. Až budeš sama chtít, můžeš mi o tom vyprávět. Ráda si to poslechnu,“ nabádala mě. Sevřel se mi žaludek při těch slovech. Věděla jsem, že to přijde, ale rozhodně jsem nepočítala s tím, že tak rychle a nečekaně. Nikdy jsem nezažila takový zájem o mou osobu, jaký projevovala Jasmine. Byla milá, vstřícná a já měla pocit, že jí to opravdu zajímá. A co bylo ještě horší, já jí to chtěla říct. Postěžovat si, jak malé dítě. Nechat se obejmout a pohladit, poradit. Jenže teď ne. Byla jsem u Jasmine jen pár dní. Nemohla jsem ji hned vyděsit. I když říkala, že si počká, uvnitř určitě doufala, že si to rozmyslím.

„Není co,“ odsekla jsem až moc tvrdě. Ihned jsem toho litovala, ale Jasmine se stále usmívala.

„No, když není co, tak mi pojď ukázat, jak lovíš,“ vybídla mě a vstala.

S hrůzou jsem si uvědomila, že jsem na lovu nebyla pěkně dlouho. Chytila jsem hned tři jeleny a pořád jsem byla prázdná. Přestože ve mně krev šplouchala, jako mléko v bandasce.

„Proč je potom stále hlad?“ vyzvídala jsem, když se Jasmine uvelebila vedle mě v trávě.

„Není to lidská krev, nikdy to nebudeš cítit tak, jako kdybys vysála člověka. Je to jen náhražka. Pořád budeš žíznivá. Pár let bude trvat, než budeš moct jít v klidu mezi lidi,“ odpovídala klidně a pozorovala nebe. Bylo zataženo.

„Já ale můžu chodit mezi lidi. Nedělá mi to problém,“ vzpomněla jsem si na vycházky s Ním do divadel a na koncerty…

„Zase vzpomínky?“ Načapala mě Jasmine, když jsem zírala do prázdna se smutným výrazem.

„Ne, jen jsem přemýšlela,“ lhala jsem. Uměla jsem lhát, ale dělala jsem to nerada. A s Jasmine obzvlášť. Připadala jsem si, jako zrádce. Když jsem si jí prohlížela, neviděla jsem upírku s velkým sebezapřením, ale viděla jsem ženu, která má hodně za sebou, a i přes její mladistvý vzhled na mě působila, jako…

Potřásla jsem hlavou. To slovo jsem nepoužila hezkou řádku let. V dobách, kdy jsem byla člověk, jsem to pojmenování užívala běžně, ale nikdy jsem jej nepronášela s obzvlášť velkou láskou. Teď, když jsem poznala vlídnou a přátelskou Jasmine, chtěla jsem to vyslovit.

Srabe! Posmívala jsem se sama sobě v duchu.

„Víš, potkala jsem hodně upírů za svůj život. Někteří v sobě našli svědomí, jiní ne. Buď o pomoc stáli, nebo si chtěli žít po svém, ale se všemi jsem vycházela dobře. Nejblíže mi však byl ten čtvrtý upír z Voltery, byl přátelský a chápavý. Jeho otec byl anglikánský pastor a jeho matka zemřela při porodu. Otec mého přítele pořádal vysloveně hony na vlkodlaky, čarodějnice a na nás, upíry. Pak naštěstí zestárl a jeho úřad převzal Carlisle.“ Vytřeštila jsem oči.

„Počkej, kdo?“ vyhrkla jsem. To jméno jsem znala. Byly jen dvě možnosti, co se děje.

Ta první, hodně pravděpodobná byla, že Carlisle je běžné upíří jméno – blbost!

Ta druhá, že se jedná o jednoho a toho samého upíra, o kterém jsem slyšela už před léty od Něj.

„Carlisle, můj přítel,“ vysvětlovala Jasmine. S tím vším se ve mně vařila krev. V tu chvíli jsem to říct mohla, protože jsem v krvi doslova plavala. Nebyla sice má, ale to nebylo podstatné, „znáš ho?“ vyhrkla v naději Jasmine.

„Jen z vyprávění,“ konstatovala jsem nervózně a zkřížila ruce na hrudi.

„Vyprávěl ti o něm On?“ zašeptala a mě spadla brada. Krucinál, jak o něm ví?

„Kdo?“ Hra na pitomce mi před Jasmine moc nešla. Jen se chápavě usmála a snažila se pokračovat.

„Víš, Carlisle nebyl tak horká hlava, jako jeho otec,“ navázala na předešlý monolog. Nešlo mi to z hlavy. Kus mého já se tetelil nedočkavostí, až to ze sebe vyklopím, jenže ta druhá část, ta zdrženlivější mě nutila mlčet. Nakonec vyhrál nedočkavec.

„Tak trochu jsem už o něm slyšela od jednoho…“ Chvilku jsem přemýšlela, jak jej pojmenovat, „známého,“ doplnila jsem. Jasmine se usmála. Nevyčítala mi, že jsem jí skočila neslušně do řeči. Byla ráda, že jsem se rozhodla k vyprávění.

„Znala jsem ho už v době, kdy jsem byla člověk. Tenkrát nás rodiče chtěli dát dohromady. Odmítala jsem ho, dokud jsem neuviděla jeho tvář. Měl nádherné zelené oči. Dlouhé řasy a bezchybný úsměv,“ rozplývala jsem se. Před očima mi ta tvář tančila. Všechny jeho výrazy, které kdy použil, grimasy, gesta…

„Určitě byl krásný,“ pomáhala mi Jasmine.

„Pak přišla Španělská chřipka a on onemocněl. Když jsem se to dozvěděla, nepřemýšlela jsem a vyrazila za ním do nemocnice. Pár týdnů na to, jsem onemocněla já. Když jsem se probrala, řekli, že zemřel a mně se zhroutil svět.“ Jasmine zesmutněla a natáhla ke mně ruku, aby sevřela tu mou v tichém soucitu.

„Když jsem potkala Williama, změnil se mi život,“ nadechla jsem se, ač to nebylo nutné.

„Jmenoval se William?“ vyzvídala Jasmine. Prudce jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, to ne. William byl ten mizera, který mě přeměnil. Zůstal se mnou a pil mi krev,“ rozesmála jsem se, „ nechala jsem ho být a vyrazila do Amazonie, odkud jsem stejně nakonec utekla zpět. Začala jsem navštěvovat jeho hrob.“ Vzpomínky bolely. Cítila jsem je v sobě. Křičely bolestí a žalem.

„Williamův?“ Upřela jsem na ni pohled. To, co dělala, mělo nějaký smysl. Proč se ptala tak hloupě? Věděla, že Will byl upír. Co tím chtěla dokázat? K čemu směřovala rozhovor?

„Will byl upír, neměl hrob,“ vysvětlila jsem jí, „pak se v Chicagu objevil nový upír. Neznali jsme ho, a proto jsme se rozhodli prozkoumat jeho doupě. Chytil nás při tom. A když jsem ho pak viděla,“ odmlčela jsem se. Nemohla jsem na ten okamžik vzpomínat. Nešlo to. Křeče mi svíraly žaludek. V krku jsem měla sucho. Byla jsem upír, tak to mělo být, ale ty pocity byli lidské. Jen pocity, žádná realita.

„Byl to On?“ pobídla mě. Kývla jsem.

„Stál tam a koukal na mě stejně vyplašeně. Jeho oči už nebyly zelené, ale červené, jako ty mé. A přesto byl stále úžasný. Zůstal s námi a já doufala, že to bude navěky, jenže nakonec mě znovu opustil. Věděl, že chci víc, než mi může asi dát. Nemiloval mě. Mluvil o náklonnosti a neskutečným přátelství a blízkosti. Poprvé mě políbil a bylo to neskutečné, ale pak byl najednou pryč. A mou duši a srdce vzal s sebou. Svým odchodem mě zabil. Odvrhl a ke všemu mě nazval břemenem, které ho stahuje. Možná měl pravdu,“ zašeptala jsem. Až moc živě se teď má krutá minulost protáčela před očima. Jeho kamenná tvář a semknuté rty. Smutné oči a napjaté svaly.

„Chudáku, dítě,“ vzdychla překvapená Jasmine a objala mě. Nečekala jsem takovou reakci. Překvapila mě.

„Nejsem chudák, Jasmine. Nechápeš to? Byla to moje vina, že odešel. To já byla tak sobecká, že jsem ho vyhnala. Omezovala jsem ho. Zasloužila jsem si to. Jen jsem si to neuvědomovala. Nikdy jsem neměla šanci a teď mi to tak nějak dochází. Jenže naděje umírá poslední. Teď nevím kde je, ani s kým. Chybí mi jeho společnost,“ stěžovala jsem si a ona jen kývala. Bylo mi líp. Konečně jsem to někomu řekla. Jasmine mě chápala a o to lépe mi bylo. Tady jsem chtěla zůstat.

„Jistě, že nejsi chudák v pravém slova smyslu. Ani on není takový mizera, jak si nejspíš myslíš. Za těch pár dní, co si spolu povídáme, jsem měla šanci tě poznat, Skylar. Nejsi zlá. Jsi jen někdy až moc náročná. Může za to doba, ve které si vyrůstala a určitě i přístup tvých rodičů. Za celou dobu si o nich nemluvila, takže usuzuji, že váš vztah nebyl nejlepší,“ odmlčela se, aby mi dala šanci něco říct. Jen jsem zamumlala cosi, jako souhlas a dál sledovala trávu kolem nás, „myslela jsem si to,“ řekla na závěr.

„Otec mě znal jen, když se mi něco povedlo a bylo to k jeho prospěchu. Kupoval mi šaty a šperky, abych ho reprezentovala. Nikdy mě však neobjal, nepohladil a ani nepochválil, když u toho nebylo publikum. Matka se mnou zacházela, jako s něčím, co nemá vlastní rozum. Bouřila jsem se, jenže to nepomáhalo.“ Jasmine svraštila obočí v tichém soucitu a jen přikyvovala.

Vyprávěla jsem jí o celém svém životě. O tom, kdy opravdu začal a o tom, kdy skončil, ale ani jedinkrát jsem nevyslovila jeho jméno. Nešlo to. Nedokázala jsem jej vypravit z úst.

„Povíš mi, jeho jméno?“ Zavrtěla jsem hlavou místo odpovědi.

„Nemůžu, nejde to,“ vzdychla jsem.

„Nevadí, tak možná příště. Měly bychom teď vymyslet, co s tebou. Jsi jak tulák, takže nejspíš z tebe nejprve opět uděláme dámu, co říkáš.“ Usmála jsem se. Konečně bych měla šanci znovu někam patřit a žít, pokud se to tak dá nazvat, když jste upírem.

Jasmine mě zavedla do jejího domečku a ukázala mi malý pokoj. Byly v něm obrovské skříně a spousta polic s knihami. Malý gramofon v rohu a elegantní sofa. Na zemi ležely kožešiny místo koberců a velké okno vévodilo jedné celé zdi.

„Myslíš, že ti to jako pokoj bude stačit?“ Rozzářila jsem se.

„Můj pokoj?“ vzdychla jsem, „je dokonalý.“ Jasmine se hlasitě zasmála a pohladila mě po vlasech.

„V šatníku je spousta oblečení, stačí si vybrat.“ Pak mě popostrčila, když uvážila, že mi to dlouho trvá. Rozevřela jsem šatní dveře a žasla. Tolik barev, střihů, kombinací…

Jasmine mě zavedla do malé koupelny a nechala mě o samotě. Vonělo to tam květinami a medem.

Sevřelo se mi srdce. Chyběla mi vůně medu, šeříku a letního slunce. Chyběl mi On.

Když jsem nakonec vyšla z koupelny, Jasmine se usmála a spokojeně přikyvovala.

„Asi bychom měly vymyslet, co budeme říkat lidem, nemyslíš?“ spiklenecky na mě mrkla.

„Nejsem si jistá, jestli tomu uvěří, Jasmine.“ Ona jen zavrtěla rozhodně hlavou a znovu si mě prohlédla.

„Nevypadáš na to, že by ti mělo být sedmnáct, Skylar. A já bohužel nevypadám na dvacet pět, takže by nám sesterská povídačka nevyšla, ale co třeba, kdybych měla milou a krásnou neteř?“ Usmála se na mě.

„Neteř?“ vyhrkla jsem šokovaně. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla mít opět rodinu. A mít v ní Jasmine…

Měla jsem pocit, že spím. Dokonce jsem zvažovala, že bych se štípla, abych se probudila, ale bylo mi jasné, že by se nic nestalo. V hlavě mi lítalo milion otázek.

„Původně mě napadla třeba matka, ale po tvém vyprávění si nejsem jistá, jestli bys ještě nějakou chtěla.“ Vytřeštila jsem oči ještě víc, ač jsem si myslela, že už to nejde.

To bylo to slovo, které jsem od počátku hledala a nebyla schopná jej vyslovit. Pasovalo k ní mnohem lépe, než teta.

„Jasmine,“ vzdychla jsem.

„Adoptivní matka, samozřejmě. Nechci ti brát tvojí pravou matku,“ bránila se. Špatně si vyložila můj šok.

„Ne, to je v pořádku. Nebereš mi nic, co bych měla, nebo mívala.“ Jasmine však jen zavrtěla hlavou.

„Ta teta bude lepší, spíš nám to uvěří,“ usmívala se. Bylo mi jedno, kterého člena bude představovat. Pro mě to byla první rodina, kterou jsem vážně chtěla.

„Pro koho to budeme hrát?“ Napadlo mě.

„Pro profesory, pro město, pro okolí, zbývá mi jen pár let, než budu muset odejít, abych nebyla nápadná, a ty mezitím můžeš vystudovat školu, co ty na to?“ Pokoušel se o mě nový šok. Škola? Já?

„Já můžu studovat?“ vyhrkla jsem.

„Jistě, že můžeš. Je už nová doba. Hodně dívek studuje. Hned zítra tě přihlásím, pokud chceš a cítíš se na to.“ To už bylo horší. Neměla jsem ponětí, jestli budu schopná být celý den mezi lidmi, aniž bych je nechtěla vysát.

„Nejsem si jistá,“ zasténala jsem.

„Já ano. Věřím ti. Mluvila si o divadlech a tam lidé také byli, tak proč bys to neměla zvládnout i tady?“ Tím to celé skončilo. Celý rozhovor o mém studování. Byla jsem v šoku. Tak rychle se rozhodnout.

„Tak já budu studovat,“ zašeptala jsem do zapadajícího slunce, když jsem osaměla a měla víc času nad tím vším přemýšlet.

Psal se rok 1932…

mé shrnutí

Nomádka - 13. kapitola

Nomádka - 15. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 14. kapitola: