Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noc patří nám - 13. kapitola - V zajetí citů

07.04.2012 (08:00) • Lorenia • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1892×

Z minulého dílu:

Najednou jsem pocítila nezadržitelný výbuch. Vařící krev se mi nahrnula do tváře, srdce mi až bolestně bilo do hrudi a všechno kolem jako by se rozplynulo v obláčcích nepopsatelné slasti. Edward hrdelně zavrčel, když jsme dosáhli společného orgasmu. Silně mě sevřel v náručí a hlavu zabořil do mých vlasů. Přerývavě jsem oddechovala, a snažila se najít dech. Doznívající vzrušení mi brnělo až v konečcích prstů. Zvedl hlavu, zadíval se mi do očí a něžně mě políbil. Padli jsme vedle sebe. Vyčerpaní a šťastní.

Kapitola třináctá

V zajetí citů

Nedokázal jsem se na ni přestat dívat. Její křehké nahé tělo se chvělo pod lehkými doteky nočního vánku, který proudil skrze pootevřené okno. Opatrně jsem přes ni položil teplou přikrývku. Spokojeně se stulila do klubíčka a spala dál. Bylo fascinující ji sledovat a přitom mít možnost se jí dotknout. Klidně oddechovala a mě zaplavil neznámý pocit, který jsem nedokázal definovat. Neochotně jsem se zvedl z postele a ještě malý okamžik z ní nespustil zrak. Ještě teď mi v žilách kolovalo to slastné uspokojení.

Podíval jsem se z okna. Byl nejvyšší čas jít. Při tom uvědomění mě bolestně píchlo na hrudi, ale neměl jsem jinou možnost. Za pár hodin vyjde slunce… Sebral jsem ze země své věci a oblékl se. Posadil jsem se na kraj postele a přejel jí prsty po hebké tváři. Pootevřela ústa a ze rtů jí uniklo mé jméno. Zhluboka jsem se nadechl a něco uvnitř mě se potutelně zaradovalo.

„Sbohem, krásko,“ zašeptal jsem do tichého pokoje a naposled se na ni podíval. Moje mysl se tomu loučení ze všech sil bránila, ale pokud ji chci ještě někdy v životě spatřit, musím odejít. Teď. Hned.

Ulice byly ještě pod rouškou noci tiché a klidné. Do svého bytu jsem nemohl jít, takže jsem vyrazil do sídla pod zemí. V myšlenkách jsem se stále vracel k Belle. Ještě jsem ji na sobě cítil a moje rty ještě nepřestaly chutnat po těch jejích.

XXX 

„K čertu Edwarde! Kde jsi byl takovou dobu!“ zahřměl Armando, když mě viděl přicházet do laboratoře. Na moment se zarazil, nasál vzduch a jeho ústa se sevřela v bolestném úšklebku. Těžko jsem před ním mohl skrýt Bellin pach.

„Zahráváš si s ohněm,“ řekl přísně a nepřestával si mě měřit pohledem. Věděl jsem sám moc dobře, do jaké šílenosti jsem se to zapletl, ale z nějakého důvodu jsem si nemohl pomoct. A to nebezpečí jsem si uvědomoval…

„Já vím, Armando,“ odpověděl jsem a posadil se k němu. Po staletích života jsem najednou znova procitl. A to všechno díky ní.

„Je to člověk, Edwarde,“ připomněl mi Armando, „měl bys na ni hodně rychle zapomenout! Nepatří do našeho světa!  Nemluvě o tom, že rozptyluje tvé smysly a ty přestáváš být opatrný.“

„O čem to mluvíš?!“ zavrčel jsem podrážděně a nechápal jeho slova.

„V její přítomnosti zapomínáš na všechno ostatní,“ řekl. Zlobil jsem se na něj za to, co mi tu říkal. Jenže jsem nemohl popřít, že měl částečně pravdu. Kdykoli jsem jen pomyslel na Bellu, nic jiného pro mě neexistovalo. Zanedbával jsem i svoji práci. A tak to nemohlo fungovat. Nedokázal jsem rozumně uvažovat, když jsem věděl, že tam někde venku je ona a já ji nemůžu chránit. To mě sžíralo a mučilo nejvíc.

„Přivedu ji sem,“ oznámil jsem své spontánní rozhodnutí, které by hodně vyřešilo. Bella by byla ukrytá v bezpečí a já bych mohl konečně normálně fungovat a zabíjet krvelačné novorozené jako dřív. Armando se hlasitě rozesmál.

„Zbláznil ses?“ odvětil a jeho smích se změnil v šokující strnutí.

„To je jediné řešení. Nemůžu pracovat, když nevím, jestli jí nehrozí nějaké nebezpečí. A na noční hlídky se nemůžu spolehnout. Už byly problémy,“ obhajoval jsem své rozhodnutí. Byla to nejmenší šílenost ze všech reálných možností. Přivést Bellu mezi bandu upírů byl obrovský risk. Ale neměl jsem na výběr.

„Doufám, že víš, co děláš, Edwarde.“

„Věř mi.“

Probudila mě zima. Rozespale jsem rozlepila oči a rozhlédla se po pokoji. Venku už se rozednívalo a Edward byl pryč. Posadila jsem se na posteli a spatřila svoje prádlo pohozené na zemi. Zhluboka jsem se nadechla a dlaní si přejela po šíji, prsty obkreslila rty. Ty živé vzpomínky se mi vracely s každým dotekem. Pokoj byl plný jeho vůně a mísil se s čerstvým ranním vzduchem proudícím otevřeným oknem. Vnímala jsem to hřejivé teplo, které se mi rozprostíralo v podbřišku. Jenže on byl pryč. Vracely se mi vzpomínky na včerejší noc. K tomu děsivému odhalení… náš svět není jenom náš. V nočním šeru se skrývají upíři a loví své oběti. Otřásla jsem se. Sama jsem pořád nechápala svůj postoj k téhle pravdě a k tomu, že Edward je upír. Bylo nelidské se s tím tak rychle smířit.

Najednou jsem zaslechla známou vibraci a rozběhla se k mobilu, který ležel někde v poházené kupičce mých věcí. Zabalila jsem se do přikrývky a posadila se na kolena na zem. Šmátrala jsem v kapse kalhot a úspěšně vytáhla zvonící telefon. Ztuhla jsem a zhluboka se nadechla.

„Myslela jsem, že zůstaneš,“ promluvila jsem zklamaně a uslyšela jeho tichý smích. Pak zvážněl.

„Nemohl jsem,“ odpověděl s mrazivým podtónem v hlase.

„Proč? Nelíbilo se ti to a tohle byl způsob, jak rychle uniknout, aniž bych si toho všimla?“ reagovala jsem s úsměvem a nechala se omamovat jeho přerývavým dechem.

„Slunce,“ oznámil a mně to konečně došlo! Jsem tak hloupá! Myslela jsem, že tyhle báchorky o upírech jsou jen mýty a pověry! Vlastně ještě do včerejšího večera jsem žila v domnění, že i upíři jsou pouhou součástí literárních fikcí.

„Promiň.“ Zmohla jsem se jen na omluvný vzdech. Tvář mi hořela studem a cítila jsem se trapně. Takže proto se objevoval vždycky jenom v noci, přes den nikdy.

„Líbilo se mi to,“ řekl svůdně a já vnímala jen ten sytý omamný podtón jeho hlasu.

„Co?“ vydechla jsem zmateně a zaslechla tichý smích.

„Ta noc,“ odpověděl a barva mých tváří nabrala značně sytější odstín. Proboha!

„Vážně?“ zašeptala jsem a neskryla rozrušení, které mě v tu chvíli zaplavilo.

„Ano,“ připustil s úsměvem. Všechno bylo ještě tak živé. Seděla jsem na zemi zahalená jen jemnou přikrývkou, na těle cítila jeho spalující doteky. Rty jsem měla ještě jemně nateklé od jeho vášnivých a hladových polibků.

„Přijdeš dnes?“ vypadlo ze mě naprosto spontánně a bezmyšlenkovitě. V telefonu zavládlo naprosté ticho. Znejistěla jsem.

„Rád bych, ale mám nějakou práci.“

„Myslela jsem, že bychom se spolu mohli –“

„Vášnivě milovat?“ zazněl jeho pobavený hlas podbarvený neskrývaným vzrušením. V té otázce bylo něco víc. Snad příslib příští noci?

„Navečeřet,“ dořekla jsem lehce rozrušeně. Ozvalo se hluboké odkašlání.

„Bello, já nejím.“

„Vůbec?“ odvětila jsem překvapeně.

„Vůbec,“ odpověděl a vzápětí zvážněl, „pokud nepočítáš krev,“ dopověděl nervózně. Najednou to bylo tady. To uvědomění. Děsivé a skutečné. Snažila jsem se působit klidně, nechtěla jsem, aby si myslel, že se ho bojím…

„Bello?“ Znovu ten krásný sametový hlas plný něhy.

„Ano?“ odvětila jsem zasněně a opět se vrátila k normálním myšlenkám.

„Musím jít,“ oznámil mi, „jak jsem řekl, mám dnes dost práce. Ale zítra bych snad mohl přijít. Mimochodem, nemáš se čeho bát. Každý večer u tvého domu hlídkují moji přátelé. Dávají na tebe pozor.“

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se udiveně. Hlídkující upíři střežící mé bezpečí. Myslela jsem, že nic divnějšího než sex s upírem není.

„Od začátku. Takže můžeš být klidná,“ zašeptal.

„Dobře. Děkuju.“

„Nemáš za co děkovat, Bello. Sbohem,“ řekl zkroušeně a moje odpověď zazněla už do tutajícího zvuku ukončeného hovoru.

V příští kapitole se Bella rozhodne zapojit veškeré své ženské zbraně, aby si Edwarda omotala kolem prstu. Ten má však jiné starosti. Vydává se s Alexem na noční výpravu, aby zjistil, co mají v plánu Novorozenci... Vše se zamotává a situace je stále komplikovanější... Takže příště!

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noc patří nám - 13. kapitola - V zajetí citů: