Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 14. kapitola

02.11.2012 (18:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2089×

„Ano, já tu mám Melanii,“ řekl hlas na druhé straně a já odhodlaně vyčkávala, co poví dál…

„Je roztomilá, ta maličká…“ pokračoval klidným hlasem. Mě to začalo vytáčet do nepředstavitelných rozměrů.

„Chci ji slyšet! Chci vědět, že je v pořádku! Co po mně, sakra, chcete?!“ začala jsem na něj křičet do telefonu a dožadovala se byť i jen jediného slova od mé dcery.

„To bohužel nepůjde. Zrovna spí, dneska v noci to měla náročné,“ odpověděl mi úplně klidným hlasem. Slizkým klidným hlasem.

Klid, Renesmé, klid, zkus se uklidnit… říkala jsem si pro sebe v duchu, no moc to nepomohlo. Jak by taky mohlo, když mi právě volá ten hajzl, který mi unesl dceru!

„Ptám se znovu, co ode mě, kurňa, chcete?! Chcete peníze? Dám vám je!!! Řekněte si kolik a dostanete je!“ křičela jsem na něj do telefonu. Byla jsem šílená strachy. Když si představím, co musí moje malá holčička prožívat…

On si udržel klidnou masku, vysmál se mi a pokračoval v rozhovoru, jako bych na něj hlas nezvýšila ani na vteřinku.

„Ne, to jediné, co teď chci, abys udělala, je, abys došla k autu… Co dál už pochopíš. Snad. Zatím ahoj, Renesmé,“ řekl na závěr.

„Ne, ne, ne! Počkat!“ začala jsem na něj křičet, ale bylo pozdě. Hovor ukončil hned, jakmile dořekl své poslední slovo. Ani vteřinku jsem neváhala a rozeběhla se k autu. A ono opravdu. Za stěračem auta byl zasunutý list papíru. Okamžitě jsem po něm natáhla ruku a začala ho rozbalovat. Carlisle stál hned za mými zády a četl mi přes rameno.

Velkým písmem tam byla napsána pouze čísla.

20:01

Nic víc. Vždyť říkal, že pochopím, co dál, ale zatím vidím jen časový údaj, ze kterého nechápu vůbec nic. V osm hodin a jednu minutu večer se má něco stát, ale co?! Podívala jsem se na hodinky. Je něco před půl pátou odpoledne.

Ihned jsem si začala vyčítat, že jsem dnes vstávala tak pozdě. Kdybych vstávala dřív, mohla jsem teď mít více času na přemýšlení. Teď mi zbývají jen necelé čtyři hodiny na to, abych rozlouskla, co to má znamenat.

„Co myslíš, že to znamená?“ zeptala jsem se Carlislea, který ten papír probodával očima. Hlas se mi chvěl a čišela z něj panika. Opravdu jsem byla napůl šílená.

Carlisle mi neodpověděl. List papíru mi vzal z ruky a přičichl k němu.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho nechápavě a pozorovala jeho výraz.

„Využívám svých nadpřirozených schopností,“ odpověděl mi prostě. Na to, že mi před chvílí volal ten neznámý idiot, co mi unesl dceru, se choval dosti klidně. Až po chvilce mi to došlo. Ten, kdo to psal, určitě neví, že naše rodina má nadpřirozené upírské schopnosti. Na papíře musel zanechat svůj pach!

„Poznáváš někoho? Je ten pach i tady kolem?“ ptala jsem se ho netrpělivě. Viděla jsem před sebou naději. Moc jsem se modlila, aby odpověděl něco ve smyslu: „Ano, běžel tímhle směrem.“

No, jeho odpověď se trochu lišila.

„Nepoznávám ho. Ale je to člověk, to vím určitě. A jeho pach tady kolem je, jenže strašně slabý. Což je také zajímavé,“ uvažoval nahlas. „Nechápu, jak to mohlo jen tak vyčichnout,“ pokračoval dál ve svých úvahách, no já ho vnímala jen okrajově.

„Jedeme za ostatními. Hned, musíme jim to všechno říct…“ Carlisle souhlasil a v tu chvíli seděl za volantem. Já jsem se rychlou chůzí přesunula ke dveřím spolujezdce, otevřela, nasedla a čekala, až Carlisle nastartuje, abychom mohli vyjet směrem k rodinnému sídlu.

Nějak jsem nevnímala tu cestu. Snažila jsem se rozpomenout na telefonát, který se odehrál den po Melanině zmizení. Alice měla vidění…

„Alice, to není vtipné. Řekni mi, viděla jsi něco?“ řekla jsem.

„Ne, jenom tmu a sem tam větve stromů. Co se týče doby po jejím zmizení,“ odpověděla mi.

„Větve stromů, to by mohlo znamenat les, ne? A jak jsi myslela to po jejím zmizení. Co jsi viděla předtím?! Alice, ty víš, že nesnáším, když mluvíš v hádankách!“ řekla jsem jí přísně.

„Nad tím, že by to mohlo znamenat les, jsme už také uvažovali, ale prý tam byl i sníh, ne? Alespoň jsi ho tam místy viděla, nemám pravdu?“ slyšela jsem otcův hlas.

„Sníh? O sněhu ses nezmínila, Alice. Kurňa, vždyť je květen, tak jak někde může být jen tak sníh?“ přemýšlela jsem nahlas.

„Co třeba Aljaška? Nebo Asie?“ navrhl Jacob.

„Ne, nemyslím si, že by ten, kdo ji unesl, mohl odcestovat do zahraničí. Potřeboval by její doklady a navíc, vysílalo se to už i v televizi a každý teď ví, jak Mel vypadá, tudíž každý let ze Států je kontrolován. Každý cestující v podobě malé holčičky je porovnáván s její fotografií. Takže to není možné,“ řekl Carlisleův konejšivý hlas. 

„No fajn, ale stále mě zajímá to, na co mi Alice neodpověděla,“ přihlásila jsem se zase o slovo. Promluvila Bella.

„Víš… Alice pár minut před tím, než Melanie zmizela, měla vidění. Viděla to, co se stane, a tak se s Edwardem vydali rychle do parku, aby tomu zabránili, ale přišli příliš pozdě. Edward nám potom zavolal a všichni jsme se vydali na cestu, ale nikdo už toho únosce nedokázal dohonit, ani Edward, a to je z naší rodiny nejrychlejší. A aby toho nebylo málo, všichni, myslím tím celá rodina, jsme přeběhli… přes vlčí území. Naštěstí si nás všiml jenom Embry, a když jsme mu to všechno vysvětlili, ještě běžel s námi. Pronásledovali jsme je až na hranice Kanady, ale bohužel,“ ukončila to a mně začaly téct slzy.

„A co budeme dělat teď?“ zeptal se Jacob.

„Nemůžeme nic než čekat,“ řekl Jasper.

…

Tento rozhovor jsem si vybavovala velmi jasně. Lesy, sníh… To může být široký pojem. A s lesem a sněhem může být spojeno spoustu věcí. Mohli přes lesy cestovat, můžou tam být schovaní. Mohli kolem nich třeba jenom projíždět, či spoustu dalších věcí.

Nahlas jsem kníkla.

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě Carlisle během naší zběsilé jízdy. Nemohla jsem se dočkat, až budeme ve vile a já se budu moct poradit s ostatními.

„Snažím se přijít na to, co znamenalo to, že Alice viděla lesy a sníh. Víš, to její vidění…“

„Jo ták… No, abych pravdu řekl, vůbec to nechápu,“ řekl zrovna v tu chvíli, když zastavil před domem. Vyskočila jsem ven z auta a hnala se do domu. Carlisle mi byl v patách jako stín.

„Renesmé!“ slyšela jsem vykřiknout dětský hlásek. Byl to Dominik. Jen co jsem zvedla oči, viděla jsem ho, jak mi běží naproti. Skočil mi do mé připravené náruče a objal mě. Objetí jsem mu oplatila. Alespoň trochu mě uklidnilo, když jsem cítila, že alespoň on je v bezpečí.

„Kde jsi byla?“ zeptal se mě, když se ode mě odlepil. No stále mi nechtěl slézt z náruče.

„Byla jsem… se podívat na jedno překvapení, víš?“ vymyslela jsem si rychlou výmluvu. Teda, ona to nebyla výmluva. Byla to pravda. To těhotenství totiž takové malé překvapení bylo. Malé velké překvapení.

„Ness, dej ho dolů,“ řekl Carlisle, co nejtišeji to šlo. U toho mi položil ruku na rameno, aby ukázal, že to myslí vážně.

Nějak mi nedocházelo proč, ale poslechla jsem.

„A jaké překvapení?!“ vyptával se. V jeho očích jste mohli vidět takové ty jiskřičky štěstí a zvědavosti, jako u každého dítěte.

„To se dozvíš později,“ odpověděla jsem mu a pokračovala do nitra domu. Cestou jsem se srazila s Jacobem.

„Tak co? Řekneš mi, co se děje?“ zeptal se namísto pozdravu. Neodpověděla jsem mu, pouze jsem se vytáhla na špičky a dala mu polibek.

Měl bys koupit dupačky, chtěla jsem mu říct. No namísto toho jsem mu řekla něco jiného.

„To, že v osm hodin a jednu minutu se něco stane a já nevím co,“ řekla jsem mu a podala mu ten lístek.

Všichni jsme se sešli v obývací místnosti. Dominik si hrál ve svém pokoji. Alice s Jasperem stála u okna a objímali se. Mamka s taťkou seděli společně s Esmé na sedačce a Emmett s Rose se o ni opírali. A také se objímali. Jacob stál za mými zády a objímal mě okolo pasu. Společně s Carlislem jsem všechno převyprávěla. Vynechali jsme akorát nemocnici a mé neplánované těhotenství.

„No… nějaké návrhy, nápady?“ zeptal se Emmett jen tak do vzduchu.

„Schůzka?“

„Dopis?“

„Telefonát?“

A spoustu různých návrhů lítalo vzduchem.

„To by mohlo být ono,“ řekla jsem, když Jasper vyslovil svůj návrh. Zvláštní, že mě to nenapadlo hned, jakmile jsem se podívala na ten lístek, který jsem našla za stěračem auta.

„Co? Nějak tě nechápu,“ ozval se opět Emmett. Nevěnovala jsem mu pozornost. Vždycky, když něco nechápe, tak mu nevěnuju pozornost.

„Ten telefonát. Bože, jak mě to mohlo nenapadnout?“ řekla jsem nahlas a připadala si jako negramot.

„No, takže nám nezbývá nic jiného, než si počkat na zavolání,“ zkonstatoval Carlisle. Tím se všechno vyřešilo. Ještě chvilku jsme všichni zůstali na svých místech, ale postupně se to začalo rozpadat.

Alice s Jasperem šli do lesa, Rose se zavřela ve své ložnici s lakem na nehty a Emmett se přemístil k televizi. Jako obvykle se hrál baseball. Mamka si šla číst a Carlisle s Esmé začali připravovat něco k svačině. Koneckonců tu mají tři krky, co musí jíst i lidské jídlo. Jacob šel za Dominikem zjistit, co tam kutí. Jen já s taťkou jsme zůstali. Každý z nás si přemýšlel nad svým.

Zrovna když jsem si řekla, že se půjdu také podívat za Dominikem, zachytila jsem, jak na mě taťka mluví v myšlenkách.

Můžu ty dupačky koupit já?

Zarazila jsem se uprostřed chůze a otočila se na patě. Na obličeji jsem měla zvláštní úsměv. Takový ten, když se usmíváte jen jedním koutkem a v očích vám hrají jiskřičky štěstí. Tak přesně tím jsem se koukala na svého tátu. Na Edwarda.

Jo. Jo můžeš, byla má odpověď. Také v myšlenkách. Nechtěla jsem, aby se ostatní na naši tichou konverzaci zaměřili ještě víc. Otočila jsem se zase nazpět a dala se do kroku. No, nakonec jsem si uvědomila, že bych svému otci chtěla sdělit ještě něco.

Děkuju, řekla jsem. On se na mě usmál tím svým křivým úsměvem. Alespoň vím, po kom ho mám. Úsměv jsem mu oplatila a odešla nahoru.

…

„Ness, Jacobe, Dominiku!“ neslo se domem. Esmé nás volala k jídlu. Postupně jsme všichni tři sešli ze schodů a doloudali se ke stolu.

Jen co jsem se na to jídlo podívala, cítila jsem, jak se mi kroutí žaludek. Okamžitě jsem musela do koupelny! Vyletěla jsem jako blesk a mířila si to k toaletě. Můj prázdný žaludek zřejmě nesnesl myšlenku na jídlo. Nebo to spíš bylo moje miminko?

To už je jedno. Vím jen to, že moje tělo tu informaci nevstřebalo.

Jacob běžel hnedka za mnou. Pomohl mi držet vlasy. Zůstal tam se mnou i přes mé protesty a odstrkování. Nechtěla jsem, aby tam byl, nechtěla jsem, aby tohle viděl. Nemusel mě vidět i při tomhle.

„Renesmé, ale mám toho dost. Buďto mi řekni, co se to s tebou děje, nebo si dojdu za Carlislem a věř mi, že by mi to prozradil,“ řekl přísně a dosti nahlas. V tu chvíli jsem poznala, že mu to nedokážu dál tajit. Měla bych mu to konečně říct. Akorát ho tím trápím.

„Mhm,“ zakňourala jsem jako souhlas a rukou mu naznačila něco jako počkej minutku.

Šla jsem k umyvadlu a vypláchla si pusu od té hnusné pachuti. Osuškou jsem si pusu otřela a sedla si na okraj vany. Jacob si klekl přede mě na zem a čekal, co mu povím.

„No?“ naléhal. Podívala jsem se mu do očí a snažila se tam něco vyčíst. Strach a obavy. Zvědavost a starost. Šílenství. To bylo to, co jsem tam viděla.

„No… Jacobe…“ začala jsem, ale šlo to těžce. Celou dobu jsem měla před očima ten týden po tom, co jsem mu oznámila, že čekám Melanie. Bylo to jako film. Jako když se díváte v kině na film a v té nejzajímavější chvíli se to začne sekat. Člověka to dohání k šílenství.

„Ano?“ zeptal se mě, aby mě povzbudil. Podívala jsem se mu opět do očí, tentokrát hodně hluboko. Vpíjel se do mě pohledem. A pak jsem to vyslovila.

„Jsem těhotná,“ vypadlo ze mě. Měla jsem pocit, že cítím i to, jak mi spadl kámen ze srdce.

Zároveň se na něj zase jeden velký navalil. Jak bude reagovat? Proč nic neříká? Proč se nehýbe? Co se mu honí hlavou? Je nadšený? Je zklamaný? Chce ho? Nechce ho?

Slyšela jsem, jak se domem nesou vzdechy, pískání a tiché výkřiky. Každý byl nadšený. Jen ta nejdůležitější osoba pořád nereagovala.

Už-už se nadechoval, že něco řekne.

Když v tu chvíli zazvonil telefon.

Tak co si myslíte? :) Jsem zvědavá. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 14. kapitola: