Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 13. kapitola

27.10.2012 (09:15) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2198×

„Renesmé,“ řekl Carlisle a jednu ruku mi položil na rameno a druhou mi zvedl bradu tak, abych se mu dívala do očí. „Máma jsi a budeš bezvadná. Byla to jen hloupá náhoda. Vždyť Melanie je skvěle vychovaná, je to fajnová a krásná holka. Přesně jako ty. A to druhé miminko bude jakbysmet. A teď pojď, zajedeme na tu policii zjistit, co je nového.“

Byla jsem mu vděčná. Vždy dokázal podpořit. A tak jsme s Carlislem znovu vyšli z nemocnice, tentokrát s cílem navštívit policejní stanici.

Nebylo to daleko. Jenom pár ulic od nemocnice, takže jsme tam byli během pár minut. Pořád jsem byla trošku rozhozená z té „úžasné“ novinky, kterou mi Carlisle sdělil, ale dokud pevně stojím nohama na zemi, tak je všechno v pořádku.

Carlisle zastavil na jednom z mnoha volných míst. Vystoupili jsme a trochu trhavou chůzí, tedy alespoň mně to tak připadalo, jsme došli ke dveřím od stanice. Ani nevím, jestli to bylo váhání nebo strach, ale byla jsem nesvá. Jen co jsem překročila práh dveří, začaly se mi potit ruce. Carlisle šel pár kroků přede mnou a mířil si to přímo k jednomu z mužů zákona. Byl trochu silnější postavy, měl tmavé krátké vlasy a trochu nesympatický úsměv.

Když jsme došli až k němu, nereagoval na nás. Vypadalo to, že si nás vůbec nevšiml.

„Ehm,“ odkašlal si Carlisle, aby odpoutal jeho pozornost od časopisu a upoutal ji na sebe.

Muž se na nás podíval s otráveným výrazem a mlaskl.

„Přejete si?“ řekl ještě otrávenějším hlasem, než byl jeho výraz.

„Ano, no, jmenuji se Carlisle Cullen a rád bych se zeptal, jestli už víte něco o zmizení té malé holčičky. Melanie,“ vyslovil Carlisle svou prosbu. Koukala jsem na toho muže přes Carlisleovo rameno.

„Je nám líto, ale informace můžeme sdělit jen rodinným příslušníkům,“ řekl Carlisleovi jako odpověď a svou pozornost stočil opět k časopisu.

„Já… jsem její matka,“ dala jsem vědět o své přítomnosti. Opravdu to vypadalo, že si dosud nevšiml ani mě. Když se na mě policista podíval, vyvalil oči a já měla pocit, že jsem ho viděla slintat. Okamžitě se na židli posadil rovně, vypnul hruď a časopis hodil pod stůl. Během toho jsem si stihla všimnout, co je to za časopis. Časopis o autech s nahými holky na kapotě. Už i to mi stačilo, abych si o něm udělala docela „slušný“ obrázek.

„Takže matka, no, ehm…“ řekl a u toho se začal hrabat v šuplíku mezi několika papíry. Mezitím se mi povedlo zachytit jeho myšlenky. A však nedobrovolně.

Oh, uh, to je ale kočka… sexy kočka. S takovou by mohla být modelka…

Carlisle se na mě otočil a věnoval mi jeden z otrávených pohledů. Jako kdyby měl tušení, co jsem se právě dozvěděla. Já se na souhlas jen zašklebila a dál věnovala pozornost tomu chlápkovi. Zvláštní, ani se nepředstavil.

„No, omlouvám se, ale její složku tu nemám, asi si ji nechal šéfík u sebe. Budete muset za ním. S tím já nic nenadělám, nemůžu mu ze stolu nic brát,“ řekl a já protočila oči. Než jsem se však stihla otočit a vydat se směrem ke dveřím, na které ten policista ukázal, všimla jsem si úsměvu, kterým mě obdařil. A upřímně… nebyl to úsměv, který by si žena od muže chtěla vysloužit. Leda tak za trest.

Naštěstí jsem se na jeho pokus oslnit mě nemusela dívat příliš dlouho. Carlisle stál hned za mnou, ruku měl položenou na mých zádech a naváděl mě ke dveřím pracovny šéfa této stanice.

Přede dveřmi jsme se zastavili a já natáhla ruku ke dveřím. Zaklepala jsem a čekala na odpověď z druhé strany. Cítila jsem, jak mám ruce zpocené od nervozity. Z druhé strany dveří jsem slyšela šramocení papíru. Něco spadlo na zem s hlasitým řinčením. Uslyšela jsem cákání vody.

„Sakra!“ vykřikl někdo na druhé straně.

Moment, vždyť někdo klepal… uslyšela jsem si ho pomyslet.

„Dále!“ zakřičel a já otevřela dveře. Nejdřív jsem dovnitř jen nakoukla a pozdravila. Potom jsem vešla úplně a za mnou šel Carlisle. Moje nervozita, strach a obavy o sobě dávaly znát.

„Dobrý den,“ řekla jsem a stála kousek ode dveří.

„Dobrý,“ odpověděl muž stojící u okna. Carlisle opět zavřel.

 „Jsem Renesmé Cullenová. Přišla jsem se zeptat, jestli máte nějaké informace o mé zmizelé dceři. Melanie.“

Muž si mě prohlížel od hlavy až k patě. Cítila jsem, jak mě jeho oči pozorují. Měl na sobě typický pracovní oblek šerifa. Politý od kávy. Ještě tu byla její slabá vůně. Na koberci u stolu od ní byl mokrý hnědý flek. Tak to bylo to řinčení, prolétlo mi hlavou.

Muž si prohrábl své husté hnědé vlasy. Byl docela mladý. Všimla jsem si, že na ruce měl prsten. Zřejmě byl ženatý.

„Ehm, Melanie, Melanie, Melanie…“ začal si přeříkávat její jméno. Bylo na něm znát, že vzpomíná, kde už to jméno slyšel. „Oh, ano, ta malá holčička. Je to jen pár dnů, co se ztratila, že? Je mi to líto. Hm, někde tu mám její složku, vydržte,“ začal rychle mluvit. Nebýt mých poloupířích reflexů, mám takový dojem, že bych mu nerozuměla.

„Jo, ehm, můžete se posadit,“ řekl, když si všiml, že stále stojíme. Carlisle celou dobu mlčel a jen mi stál za zády jako opora. Byla jsem ráda, že je tu se mnou.

Šerif pokynul rukou ke dvěma židlím naproti jeho pracovnímu stolu. Oba jsme se posadili a čekali, až šerif najde Melaninu složku.

Co když o ní nic nevědí, prolétlo mi hlavou.

Co když nic nezjistili, byla má další myšlenka. Tyto a jim podobné úvahy mi hlavou létaly sem tam jako blesky. Měla jsem jich plnou mysl. Snažila jsem se na ně nemyslet a vnímat cokoliv jiného, jen ne je samotné.

Atmosféra v místnosti byla velmi zvláštní. Carlisle seděl bez hnutí a jen pozoroval šerifa hledajícího Melaninu složku. Nejdřív v šuplíku, potom na hromadě papírů, co se mu válela na stole. A já jen přihlížela a čekala, co se bude dít dál.

Zvláštně mě začaly pálit oči při vzpomínce na to ráno, co jsem ji viděla naposledy. Až po chvilce jsem si uvědomila, že vidím rozmazaně. Slzy…

„Á, tady to je,“ vykřikl a v ruce držel složku s papíry. „Melanie Cullenová. Krásná holčička,“ prohodil, když složku otevřel a uviděl její fotografii. Vyndával jeden papír za druhým a potichu si je pročítal. Začínala jsem být ještě víc nervózní. Nebude dlouho trvat a má nervozita přeteče. Nervozita a zvědavost… a jedna slza za druhou.

„Takže,“ začal šerif opět mluvit. Moje ruka vystřelila směrem ke Carlisleovi a chytila ho za ruku. Potřebovala jsem cítit, že je tu někdo se mnou. Bála jsem se toho, co mi sdělí. Co o ní asi zjistili? Jestli tedy vůbec něco zjistili. Co když nemají vůbec nic? Co když nic nenašli?

„Mám pro vás jednu dobrou zprávu a jednu špatnou…“ vymáčkl ze sebe zase část věty. K nervozitě a zvědavosti se přidal i strach a rozzuřenost. Nesnáším, když někdo mluví pomalu nebo potichu. A už vůbec, když někdo mluví po kouskách!

„Ta dobrá zpráva je, že vaše dcerka byla viděna včera ráno na letišti v Los Angeles,“ začal a ve mně začal plát plamínek naděje. Ten ale zhasl tak rychle, jako se rozhořel.

„Byla tam s nějakým mužem. Ta špatná je, že se je nepodařilo zadržet. Ten neznámý muž si všiml policistů a stihl utéct… bohužel. Je mi líto…“ řekl a teprve, až když to dořekl, se mi podíval do tváře. Zahleděl se mi do očí a já v těch jeho viděla, že je mu to upřímně líto. Ten smutek a jistá soustrast tam byly. Brala jsem to. Normálně nemám ráda, když se někomu dívám do očí a vidím, že ten smutek není upřímný. Ale tady tomu bylo naopak. Jeho pohled byl upřímný a přesvědčivý.

Zřejmě si musel všimnout toho pohledu, kterým jsem se mu dívala do očí, a tak ten svůj pohled velmi rychle obrátil pryč.

„Ehm, no, každopádně si můžete být jistí, že v pátrání budeme i nadále pokračovat… hm,“ doplnil rychle. Dále zřejmě nevěděl co říci, neboť jen nervózně hleděl do složky, která nesla obsah o zmizení mé dcery.

„Mohu pro vás ještě něco udělat?“ zeptal se a já si až do teď neuvědomovala sílu všech těch emocí, co se točily kolem mě. Ty myšlenky a představy, co mi lítaly hlavou. To všechno… byla toho spousta. Nevěděla jsem, na co myslet nebo nemyslet dřív…  Ten parchant, co mi unesl mou malou holčičku!!!

„Ne, to je myslím vše, co jste zatím mohli udělat… stačí, když nás budete včas informovat o nových skutečnostech… Děkujeme,“ slyšela jsem Carlislea promluvit a následně jsem ucítila, jak se mě snaží popudit k tomu, abych se zvedla ze židle. Měla jsem nohy jako z ocele. Musela jsem je přemlouvat, aby se vůbec narovnaly do stoje. Nakonec mě Carlisle vyzvednul a začal mě navádět ke dveřím. Poslušně jsem šla vedle něho. Carlisle mě podpíral celou cestu k autu.

Když jsme přeházeli parkoviště, ucítila jsem drnčení mého mobilu v kabelce a následně se tichem, které se rozprostíralo venku, rozezněla melodie mého vyzvánění.

Automaticky jsem začala hledat svůj mobil v kabelce, a když jsem ho vyndala, zjistila jsem volajícího. K mé smůle, číslo bylo neznámé, ale i přes to jsem to zvedla.

Přiložila jsem si mobil k uchu a potom promluvila: „Haló?“

„Jak lehké bylo zjistit si toto telefonní číslo,“ ozvalo se z druhé strany. Okamžitě mě to vylekalo. Adrenalin v krvi mi začal stoupat.

„Kdo volá?“ To už se i Carlisle začal stavět do pozoru a poslouchal náš rozhovor.

„To není podstatné. Podstatné je to, co chci. A koho tu mám vedle sebe,“ odpověděl mi. A v tu chvíli mi to došlo. Zamrazilo mě v zádech, dech se mi zadrhával a nikdo by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal.

„Ty, ty… ty, ty… Ty!!!“ koktala jsem. Nedokázala jsem v tu chvíli dát dohromady kloudnou větu. Nevěděla jsem, co v tu chvíli mám dělat. Nic jsem vlastně nemohla udělat. Jen poslouchat hlas na druhé straně.

„Ano, já tu mám Melanii,“ řekl hlas na druhé straně a já odhodlaně vyčkávala, co poví dál…

Vím, že bych měla,  a že by to vůči vám bylo fér, ale k čekací lhůtě se vyjadřovat nebudu. Holt asi nejsem férová. :D

Co si o ději v této kapitole myslíte? Vím, vím, je to čím dál tím horší... Ale zkuste mě pochopit. Snažím se to ze sebe nějak vymáčknout... a tohle z toho vylezlo. :) Snad se vám to líbilo, musím doufat. :)

A teď se do mě pusťte. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 13. kapitola: