Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 6. kapitola - Prohraná sázka

13.01.2011 (20:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 7072×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

 6. kapitola

Prohraná sázka

Edward

Zavřel jsem se v pokoji a pokoušel se vypnout to otravné čtení myšlenek, ale jak na potvoru to prostě vůbec nešlo. A aniž bych chtěl, dozvídal jsem se plno nových a jistě i hodnotných urážek na moji osobu z pohledu té lidské ženy. Nedalo se nepochytit slovíčko „ignorant“, „maniak“, nebo prostě jen nechápala, že Eliz a já jsme jedna rodina. Já třeba zase nedokázal pochopit, kdy se z mojí drahé sestřenky stala milovnice lidí… Jo a v jednom měla stoprocentní pravdu!! Pohrdal jsem jí!

Každopádně se teď Eliz pokoušela Isabellu vytáhnout na nákupy, ale té se jaksi moc nechtělo. Vypadala tak nějak vyčerpaně, ale to je vlastně u tohohle druhu celkem časté. Není se čemu divit, ne? Já bych jí dal pořádný dril! Za pár dní by byla poslušná jak beránek. A rozhodně bych toho domácího mazlíčka nechal doma, jenže Eliz byla jiného názoru, takže se to Ono nakonec rozhodlo přidat k nám. Tedy k nám, no spíš já se taky rozhodl jít na nákup, protože nic slušnějšího než džíny jsem si jaksi nezabalil. No, každopádně mě to donutilo k zakoupení dalšího šatstva, ještěže tu semnou není Alice, to by byl blázinec…

Ale moje myšlenky vyrušily jiné, a o to otravnější, které mě zase nezapomněly otitulovat ignorantem. Kdyby to tak šlo a já tu otravnou husu mohl zakousnout. Určitě by to bylo ku prospěchu lidstva! Jenže jsem takhle prozatím postupovat nemohl, ale třeba jednou…

„Neboj! Taky z toho nejsem dvakrát natěšený, že s námi musíš i ty,“ štěně! Jak mě ta holka štvala a občas doháněla k nepříčetnosti.

„Edwarde!“ zařvala na mě Eliz. No, jo pořád!!! Já se pokouším být hodný, ale prostě nevím proč, to v blízkosti tohle lidského čehosi jaksi nejde! A neměl jsem nejmenší tušení, jak dlouho to opravdu ještě vydržím, ale ona samozřejmě nepřestala zkoušet a trénovat moje ovládání, když mě začala opět urážet.

„No, třeba jsem ignorant, ale zato ty ji naprosto obyčejný dobytek, Isabello,“ zapředl jsem. To byla přesně ta správná urážka na tuhle osobu. Ačkoli musím uznat, že jí ty letní šaty opravdu slušely. V duchu jsem si zkoušel představit, jak by asi Bella vypadala jako upírka, ale vzhledem k tomu dole a mému dočasnému celibátu, jsem okamžitě tyhle idiotské představy zahnal. A ona samozřejmě nezklamala a perfektně mi ochladila mysl. No, spíš totálně zchladila a vytočila… Já a šutrák!!!

„Grrrr,“ odpovědí na její odvážné myšlenky bylo moje nasrané zavrčení, ale Bella se jaksi nevzdávala. To je opravdu tak pitomá? Když se rozdával rozum, tak zřejmě chyběla? Asi ji přestal bavit život nebo třeba chce být jen svačinka… Trochu mi zjedovatěly sliny.

Myslí se mi proháněly věty typu: „A to vlastně ani neumí nic jiného než vrčet?“ nebo „Ups, Edík se zřejmě rozčílil, soudě podle té scvaknuté čelisti…“ Nezadržel jsem v sobě upíra, povolil stisk sanice a připravil se na to, že teď už se opravdu zakousnu do toho provokativního krčku té zmije. Moje nohy se o krok přiblížily směrem, kde byla čerstvá krev, ale pořád jsem se pokoušel ovládnout. Prsty se automaticky schovaly do pěstí a já pochytil další myšlenku, a tentokrát byla mířena přímo.

„Možná bych se měla cítit vyděšená, ale nějak to na mě nezabírá,“ posmívala se mi?

To už jsem opravdu ztratil naději, že bych se kdy dokázal zastavit. Moje tělo se k ní pomalu blížilo a v ústech se mi skutečně nebezpečně nahromadil jed. Ještě kousek a konečně ochutnám… když ale moje plány vyrušila Eliz. Bezradně jsem zatřepal hlavou a pokusil si ji ochladit, a naštěstí se mi to v okamžiku i podařilo, protože kdyby ne, asi bych už žádnou sestřenku neměl.

Jenže nechápu, proč mě Isabella tak provokuje? Copak nemá pud sebezáchovy? Nebo si snad myslí, že tady v chráněném městském komplexu je úplně v bezpečí? Ne, je úplně hloupá…

Nebo jsem idiot já, má přece ten proklatý stříbrný prstýnek, takže by mi asi moc nechutnalo. No spíš bych to odskákal já a moje dokonalá vizáž…

„Tak jdeme?“ oba jsme souhlasně přikývly, ačkoli já měl v plánu se od nich oddělit hned, jak to půjde.

Venku si nás ta malá potvora okouzleně prohlížela. Připadal jsem jí krásný? Uklouzl mi jeden výsměšný usměv. A naštěstí mě náš domácí mazlíček nechal sedět pěkně vepředu, jak se sluší a patří. Spodina pěkně na zadním sedadle. Jenže její mysl mě zase nenechala úplně chladným: „Jen protentokrát!“ poslalo mi to Nic vzadu.

Jednou budu stejně nucený tu člověčinu zabít, protože byla příliš drzá, než aby si zasloužila žít dlouhý a spokojený život. A jakmile Eliz zaparkovala v podzemních garážích, v mžiku jsem vypnul mysl, rozloučil se s mojí sestřenkou a šel si po svých. Naštěstí neprotestovala. No, když ona se chtěla ukazovat s lidskou holkou, tak já rozhodně ne…

Obchod s pánským zbožím jsem našel okamžitě. Už podle vitríny, která byla narvána samými drahými obleky. Přesně tohle bylo to, co jsem hledal.

V okamžení mě uvítala jedna překrásná blond upírka, dokonale elegantně oblečená. Jenda z mála vegetariánů, které tu dovolili zůstat. Většinou totiž v obchodech narazíte na lidské prodavačky, takže tohle byla úžasná změna. No prostě paráda! Teda byla by, kdybych neměl ještě šest dní celibátu.

Jenže najednou mi to bylo jaksi volné, nedokázal jsem přemýšlet nad ničím jiným, než jak se dostat pod sukni téhle krasavici. Nechápal jsem, kde se ve mně najednou vzala tahle obsese, a všechna ta představivost, co bych chtěl s touhle upírkou dělat v převlékací kabince. Když se do obchodu přihnala Eliz, hodila mi ruce kolem krku a políbila mě na tvář.

„Tady jsi, zlato! Hledala jsem tě snad úplně všude!“ měl jsem sto chutí jí zakroutit krkem za to, jak bravurně mi zkazila plány s touhle překrásnou blondýnou, jenže najednou veškerá touha opadla. Tak, z ničeho nic. Nechápavě jsem zamrkal a prodavačka se na mě a Eliz omluvně usmála a nechala nás tam samotné.

„Co? Já… to nechápu. Co se stalo? A proč jsem ti chtěl utrhnout hlavu?“ můj bezradný kukuč Eliz trochu obměkčil, a dokonce i stáhla tu napřaženou ruku, kterou mi chtěla dát najevo svoje rozhořčení. V myšlenkách mi poslala všechno důležité, co jsem se potřeboval dozvědět.

Takže tahle upíří žena ovládá velice zajímavou moc… A málem bych se chytil i já, teda ne málem, ale na sto procent, kdyby mě nezachránila moje nejdražší sestřenka. Bože, takhle bych tu zatracenou sázku prohrál a následky by byly nedozírné.

Společně s Eliz jsem si vybral nějaký slušivý oblek, košili a kravatu, zaplatil, a co nejrychleji opustil obchod. Jenže slečna prodavačka po mně pořád uznale pokukovala. Tušil jsem, že se nebude chtít jen tak vzdát. Ale jednou venku, už mi bylo zase docela fajn, jen se nepřiplést do cesty té blond potvoře z oddělení pánských obleků… Tedy prozatím. Za týden si semnou může dělat, co jen bude chtít.

Eliz mě zavedla do obchodu s botami a s tím, že mi tady nic nehrozí, mě tu zanechala samotného a odešla za tou svou chráněnkou. Tak fajn, nevadí. S výběrem jsem totiž neměl nejmenší potíže, ačkoli u nás většinou všechno nakupovala právě Alice, ale zase takový mamlas jsem opravdu nebyl, abych nedokázal vybrat pár bot.

A všechno by bylo růžové, kdyby se tady neobjevila ta husa Isabella. Naštěstí jsem se ale právě chystal zaplatit a následně vypadnout, takže její přítomnost by mi nemusela vadit tak dlouho. A jakmile jsem opustil i tenhle obchod, usedl jsem společně s taškami na jednu odpočinkovou lavičku a pohodlně se opřel. Chvilku jsem takhle relaxoval, dokud se k Belle nepřidala i Eliz a obě si teď spolu zkoušely snad stý pár. Bože, ženské jsou opravdu šílené…

Naštěstí si ale náš domácí mazlíček právě vybral, zaplatil a opustil obchod, aniž by si mě všimnul. A tentokrát jsem z jejích myšlenek nepochytil žádné nové tituly na moji osobu, takže si mě opravdu nevšimla. Ó, jaké štěstí…

Eliz už měla taky vybráno a zrovna platila, když na mě znovu neodbytně zaútočila touha ohnout tu blonďatou prodavačku o pult a pořádně ji zezadu ojet, ačkoli jsem měl neblahé tušení, že z mojí hlavinky to rozhodně není. Používala na mě svůj dar, a já ačkoli jsem se pokoušel odolat, bylo to marné. Moje ruka automaticky čapla veškeré moje tašky, a já se vydal vstříc zkáze.

Došel jsem až k obchodu, a okamžitě vypnul To v hlavě, co na mě přímo nepříčetně křičelo, abych se probral. Ne, tady mozek rozhodně nevelel. Tady se všechno momentálně řídilo podle toho dole, a že ten už byl pořádně nadržený a v pozoru. Dožadoval se uvolnění a já se ani nedivil po tom měsíci strádání, kdy se musel spokojit jen s kamarádkou rukou…

Jako zhypnotizovaný jsem vešel do obchodu, a už se o nic dál nestaral, o všechno ostatní se totiž bravurně postarala Bloncka, teda takhle jsem si ji pojmenoval, protože i když se mi představila, moje mysl byla jaksi zaneprázdněná tím, jak jí co nejrychleji zbavit té blůzky a podprsenky. Stačil jsem tak leda pochytit, že mě kamsi zatáhla. Asi do nějakého kamrlíku na obědové pauzy, ale byl tady stůl a to bylo důležité. Otočil jsem si ji zády k sobě, měl jsem totiž v plánu udělat jí to pěkně zezadu, tak jak v mých představách. Se spodním dílem taky nebyl žádný problém, v mžiku jsem jí vykasal sukni nad boky, strhal kalhotky… mimochodem růžové? No, to je úplně jedno. Rozepnul jsem si kalhoty, drapnul po mém už vztyčeném mužství a navedl jej tam, kde už nebyl na návštěvě tak dlouho.

A efekt se dostavil okamžitě, stačilo párkrát přirazit a já se v momentě vznášel blahem, ale v té samé chvíli mě nakopal do zadnice i stud. Takhle rychle…

Ale i ten v okamžení ustoupil a uvolnil tak místo vzteku. Počkat, co tady dělám? Teda tuším co, ale proč, sakra? Chytil jsem se rukama bezradně za hlavu a nevěřícně jí kroutil. To se teda vážně posralo! A můj telefon byl stejného názoru, protože mi právě volala Alice. A samozřejmě mi oznámila, co viděla, a já bohužel věděl, že má pravdu. Prohrál jsem! A to jen díky téhle blonďaté obludě!

„Mám ti vyřídit od Emmetta, aby sis to pořádně užil! Jo a nemáš prý otálet nebo ti nějakou vybere sám, až se vrátíš, a to bych ti neradila. Dopadlo by to katastrofálně! Ahoj brácha,“ ukončila telefonát a já z toho zpropadeného přístroje málem udělal plastové drobečky.

Začínalo to ve mě vřít, a to opravdu silně. Cítil jsem se jak Vesuv těsně před výbuchem, ale tentokrát jsem nehodlal uvolnit přemíru napětí tou spodní částí. Měl jsem sto chutí té blond proradné prodavačce zakroutit krkem, a to hned teď.

„Ty mrcho,“ rozzuřeně jsem na ni zavrčel a postavil se do výhružného postoje, jenže s tím rozepnutým zipem, a s mým kamarádem, který jen tak mrtvolně čněl z otevřených kalhot směrem dolů, jsem asi moc strašidelně nevypadal.

„To už jsi jako skončil?“ podívala se mi prvně do rozkroku a pak hned na mě. A já na ni málem za ten znechucený pohled, kterým si pohrdlivě měřila moje přirození, skočil a oddělil jí ten její blond ořech od zbytku toho nepotřebného těla.

Normálně bych si s tou fuchtlí rád užíval a dal si teď klidně i druhé kolo nebo i víc, ale za to, co mi provedla, a že jsem díky ní prohrál tu zatracenou sázku, měla by se ode mě držet dostatečně daleko, protože jinak ji opravdu zpopelním…

Ale to ne, ona prostě provokovala dál, a její pohled byl pořád tak pohrdavý, že jsem to prostě nevydržel, ruply mi nervy a skočil jsem na ni. Chytl jsem ji pod krkem a mlask s ní o zeď. Bylo mi jí malinko líto, myslím té zdi, protože se kolem Blond-fúrie vytvořilo pár trhlinek, a podle mě teď byla o trochu míň stabilní, ale co.

„Ještě jednou na mě použiješ ten tvůj dar a přísahám, že jakmile přestane fungovat, urvu ti tu tvoji zasranou hlavu od zbytku toho ničeho, a to tak rychle, že si toho ani nevšimneš! Rozumělas?“ pustil jsem ji, aby měla možnost mi odpovědět, a taky mě potěšil fakt, že z jejího obličeje zmizel ten pohrdlivý kukuč.

„Fajn,“ rychle si stáhla sukni, pozapínala halenku a mohla mi ještě děkovat, že jsem jí na ní nechal všechny knoflíky, ačkoli jsem toho teď litoval… Taky jsem se urychleně upravil.

Jak v mátohách se moje tělo vybelhalo z toho zpropadeného obchodu, kde mi právě zpečetili osud. V rukou všechen můj nákup. Sázka byla prohraná a já byl namydlenej, ovšem největší starosti mi dělala hlavně jedna věc a to, jestli ten dole bude vůbec schopný postavit se do pozoru kvůli lidské ženě. Tušil jsem ale, že zřejmě ne…

Nešťastně jsem si to šinul k autu a byl rád, že mě v tom obchodním komplexu ještě nezamknuli, když jsem zaslechl smějící se Eliz a Bellu. Normálně by mě asi zajímalo, čemu se tak ty dvě můžou smát, ale teď se moje mysl zabývala úplně něčím jiným, stejně se určitě bavily na můj účet.

Sednul jsem si pěkně dozadu a ani nemukl, protože to tak bylo lepší, neměl jsem chuť se s naším mazlíkem hádat, a už vůbec sedět vepředu, aby ze mě Eliz tahala podrobnosti toho, co se stalo, a proč vypadám tak jak vypadám. Ani za nic! Radši všechno zapřu.

„Edwarde, takže ty manžetové knoflíčky nakonec neměli?“ pochechtávala se moje sestřenka a já na moment zapřemýšlel, jestli třeba něco netuší, když se mě ptá zrovna na tohle. Před očima mi vyvstala blůzka a všechny ty knoflíčky, které bych tak rád zničil. Ale nepřipadalo v úvahu, že by někdo něco tušil.

„Co? Jaký… knoflíčky?“ zeptal jsem se zaskočeně, no, možná spíš trochu zmateně, ale překvapilo mě to hádě na sedadle spolujezdce, když vybuchlo smíchy. Div že si necvrkla…

„Ha, ha, ha,“ znechuceně jsem napodobil Bellu, která se pomalu uklidňovala, a já měl konečně možnost zjistit, proč se tak nejapně smály… no ovšemže na můj účet… Edward. Arogantní. Magor. Cullen.

Tak tohle té malé potvoře rozhodně nedaruju, ale ne teď, protože momentálně jsem neměl absolutně náladu na nějaké dohady a slovní pošťuchování. Rychle jsem v mysli utopil všechny další urážky ze strany toho lidského Nic, ale k tomu převychování jsem odpovědět musel.

„Pochybuju,“ štěknul jsem na ni, a pak promluvil už mileji na Eliz, „můžeme už jet?“

„Jasně, už vyrážím,“ usmála se a nastartovala.

Když už jsme konečně byli na cestě, mohl jsem už nad sebou jen litovat. Proč se to vůbec stalo? Sakra! Všechno je to v… tom špinavém lidském otvoru, kam slunce nezasvítí…

Ale moje depresivní představy vypnuly v momentě, kdy Eliz zaparkovala před domem. Popadl jsem svoje tašky a vyštrachal se až k bytu, kde jsem byl nucený na ty dvě počkat, dokud se nedobelhaly až ke dveřím…

„Edwarde, to jsi mi nemohl pomoct?“ postěžovala si sestřenka na moje konto, ale bylo mi to fuk, kdyby se nestalo to všechno, asi bych se zachoval galantně. Teda samozřejmě že jen k Eliz.

„To nevíš, že gentlemani už dávno vymřeli,“ zhodnotilo situaci to štěně a mě znovu začaly pumpovat nervy. Nejraději bych ji přetrhl jak hada, vybil si na ní veškerou zlost, ale tím bych zase všechno jen pokazil a pro dnešek už jsem toho zkazil víc než dost!

Eliz odemkla a já si to odfrčel do pokoje, kde jsem všechno vybalil, dal si sprchu, protože bylo potřeba smýt ze mě tu blond špínu. Následně jsem čapl jednu z přivezených knih, abych si tak alespoň částečně zaměstnal hlavu. Ale moje mysl nedokázala jen tak vypnout, a už vůbec ne všechny ty myšlenky okolo. Sousedi nahoře se oddávali milostným hrátkám a připomínali mi tak moje selhání a ti dole? Naštěstí nic. Nikdo tam nebyl.

Eliz si právě vybalovala nákup, a taky si chystala oblečení na zítřek do práce. A ten otravný člen téhle domácnosti? Napouštěla si vanu, přidávala si do ní jakýsi olej na uklidnění nebo k relaxaci, už nevím. Pokusil jsem se dostat z její hlavy a znovu se začíst do toho napínavého románu, který jsem už přečetl nejméně stokrát, ale moje oči zůstaly fixovat dveře do koupelny.

„Ach,“ rozplývala se blahem Bella, když si vlezla do horké vody a pokusila se taky vypnout mysl. A opravdu se jí to podařilo. Jak příjemné…

Jenže moje nezodpovědná část si stoupla a vydala se ke dveřím do koupelny. Opatrně jsem vzal za kliku a překvapilo mě, že bylo odemčeno. Dveře se otevřely naprosto bezhlučně, a na moje smysly okamžitě zaútočila jemná hudba, líbezná vůně a rytmické klapání nehtů o kovový vršek vany. Nakouknul jsem dovnitř a pohledem zůstal zapíchnutý na Belliných ňadrech. Byly napůl ponořené ve vodě, a jakmile k nim dorazil chlad, který jsem do koupelny pustil já, bradavky v okamžiku ztvrdly a zrůžověly. Připomínaly teď spíš dvě perličky. Měla dokonce nádherně štíhlý krk, a takhle z dálky i pokožka, ačkoliv by ji měla ta teplá voda prohřát, vypadla sněhově bílá, což mi nechalo prostor pro fantazírování, ale moje poblázněné okouzlení vyprchalo v okamžiku, kdy nehty přestaly vyťukávat melodii. Urychleně jsem zavřel a opět absolutně nehlučně. Naštěstí!

Myslí jsem prohledával tu Bellinu a hledal v ní náznak čehokoli, ale ničeho si nevšimla, dokonce zavrhla i to, že bych ji špehoval. Zase vedle děvče!

Znovu jsem se vrátil zpátky ke knize a pokusil se začíst do děje, ale jako na potvoru moji mysl okupovaly dvě růžové perličky…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 6. kapitola - Prohraná sázka: