Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 48. kapitola - Hormony

Sam aEmily


Nikdy neříkej nikdy 48. kapitola - HormonyOmlouvám se, že mi další kapitolka trvala takhle dlouho. A snad se bude líbit! ;) Bella se ve svém těhotenství dostává přes polovinu 4. měsíce a Edward jí vydatně pomáhá, přesto oba čelí svým problémům. V první části Carlisleovo vyšetření a v druhé hra hormonů... :D Ačkoliv Belliných výkyvů si budete moct všímat v průběhu celé kapitoly!

Kapitolku bych chtěla věnovat MaryAngel za její přízeň a povzbuzování mě k napsání další kapitoly téhle povídky! Děkuji! :)

_________________________________________________________________

 

48. kapitola

Hormony

 

Bella

 

Ležela jsem na hnědém koženém lehátku v domácí ordinaci Carlislea. Zařídil ji kvůli mně v přízemí. Dřív to bývala jeho pracovna, teď to tady vypadalo spíš jako v nějaké velmi luxusní gynekologické vyšetřovně. Moje oči bloudily všemožně, jen ne ke dveřím, kde se měl každou chvíli objevit můj upíří doktor. Roztěkaným pohledem jsem jako vždy přešla po stěnách, kde visely obrazy nebo fotky. Z těch rozličných míst, kde byly snímky pořízeny, bylo patrno, že pochází odtamtud, kde Cullenovi žili. Bylo jich tu však podle mého mínění dost málo. Jak často se asi takový nesmrtelný klan živící se jen zvířecí krví stěhoval? Každých čtyři až šest let? Koutkem oka jsem mrkla po mém Edwardovi. Seděl na židli kousek ode mě a držel mi ruku. Pokojem byl jasně slyšet můj zrychlený tep, ale obavy, které se mi tělem pokaždé šířily před vyšetřením, nešlo jen tak zahnat.

Doufala jsem, že zrníčko je v nejlepším možném pořádku. Jenomže s tím vším neznámým jsem prostě byla víc než nervózní. Zavalená v otázkách o tom, jak se asi moje těhotenství bude vyvíjet dál, třebaže prozatím bylo všechno absolutně normální.

Přesto jsem se momentálně cítila v naprostém bezpečí. Mohl za to tenhle poloupír, který byl neustále v mojí blízkosti a povzbuzoval mě. Nikdy s tím nepřestával. Jeho teplé doteky byly to nejjistější, co mi teď mohl dát, a on jimi opravdu nešetřil. Věděl jak držet moji náladu vzhůru. Jeho velká, horká náruč byla takovým mým domovem. V ní jsem také vždy usínala. Nebo ty nejkrásněji vykrojené a tvarované rty, kterých jsem se nemohla nasytit. Bylo toho tolik, že jsem nevěděla nad jakou částí dřív přemýšlet…

Nasucho jsem polkla, protože Edwardova dlaň najednou vyklouzla z mého pevného sevření. Vyjukaně jsem se po něm znovu otočila. Usmíval se. Vypadal tak klidně s tím jeho typickým poloúsměvem, v němž se pokaždé odráželo i cosi víc. Hrdost? Štěstí?

Snad obojí.

„Neboj se, lásko,“ šeptnul konejšivě a něžně mě pohladil po vlasech. Pak se naklonil a vtisknul mi jednu rychlou pusu. Zdlouhavě jsem vydechla, když se po chvíli odtáhl, a opravdu se uvolnila. Vydrželo mi to ovšem jen do chvíle, než se dveře energicky rozletěly a do místnosti si to naklusal usměvavý Carlisle.

Edward mi pomalým pohybem, aniž by spustil oči z těch mých, vyhrnul tričko až pod prsa. Musela jsem vypadat jak vyděšené štěně. Dlaní něžně pohladil místečko, kde se podbřišek jen velmi neznatelně vyboulil. Dneškem jsem podle mého doktora měla začínat patnáctý týden.

„Tak jdeme na to?“ nadhodil hravě Carlisle, ale mně takhle lehce rozhodně nebylo. Mírně jsem se nadzvedla a lokty zapřela do zahřáté kůže lehátka.

Snad je všechno v nejlepším pořádku…

„Ano,“ dodala jsem pevně, bylo to však spíš mířeno mně samotné. Potřebovala jsem povzbuzení. První studený dotek mě totiž pokaždé vyděsil a tím na okamžik vyhnal veškeré momentální myšlenky. Vzpomínkami se mi v okamžení prohnal ten odporný obličej a já se moje vyděšené podvědomí snažila utišit jednoduchou mantrou. Defton byl už mrtvý! Takže se vlastně nebylo čeho bát. Elizabeth mi také před dvěma týdny vyprávěla o tom, jak se na tom praseti vyřádila. To ovšem nedokázalo zmírnit moje neustále se vracející obrázky z období, kdy mě držel v tom smradlavém sklepě. A teď to tu bylo znovu…

Druhým dotekem se však začínalo všechno zlepšovat. Carlisle mi opatrnými a systematickými pohyby prohmatával bříško, ačkoliv vlastně ještě nebylo co. Ta drobná vybouleninka zatím nemohla moc prozradit, i když... Co já můžu vědět o hmatu a sluchu upírů? Možná že toho zjistil víc než z ultrazvuku.

„Žádné novinky,“ pověděl klidně a pak se natáhnul pro známou tubu s gelem, kterou jako vždy podal svému synovi. Moje tvář mu němě děkovala, když mi Edward maličké množství rozetřel po podbřišku. Chladilo to, ale… tohle bylo jiné. Nemohla jsem se dočkat, až ho zase uvidím a uslyším. Naštěstí to Carlisle zbytečně nezdržoval. Zapnul monitor a vzal do rukou tu zvláštně tvarovanou věcičku. Srdce jsem najednou měla až v krku. Tlouklo tak rychle, přesto to nebylo strachem.

V okamžiku, kdy se mě tím přístrojem dotknul, se na monitoru objevil obraz a do ticha místnosti se ozvaly známé zvuky. Byla jsem na to už připravená, na ten černobílý mišmaš. Moje maličké už rozhodně nemělo velikost obyčejného zrníčka. Jeho srdíčko hlasitě tlouklo a jako by ho Carlisleovo předešlé vyšetření probudilo, začal natahovat prstíčky. Do očí mi automaticky hrkly slzy. Cítila jsem se naprosto blaženě. Žádná studená dlaň mě v tenhle okamžik nemohla vyděsit. Všechny boje, které jsem dřív podstoupila jen proto, abych tenhle poklad udržela v bezpečí, stály za to. A i kdyby to mělo dopadnout úplně jinak, moje chování by bylo stejné.

„Vidíš?“ vyhrkl zničehonic hlasitě, přesto rozechvěle Edward, který teď moji dlaň svíral daleko pevněji. „Pohybuje prsty,“ vydechl uchváceně. Nemohla jsem odolat, a tak se po něm otočila. Jeho pohled se však nedokázal odpoutat od obrázku na monitoru, zorničky rozšířené. Po zlatých kroužcích nebylo ani památky. Teď to byla jen zelená s černou, a té druhé bylo rozhodně víc. Pak v něm znenadání cuklo a na sekundu mrkl dolů, mým směrem. „Vykopnul,“ šeptl nakřáplým hlasem, s očima podezřele vlhkýma. A než jsem stihla cokoliv odpovědět, už zase uchváceně koukal na obrazovku, zatímco sevření mojí ruky ještě zesílil.

„Ano. Je to zcela normální, Edwarde,“ oznámil jeho otec. „Už minulý týden to jednou zkusil, i když teď to bylo daleko zřetelnější. Hýbe se. Jen počkej, až to budeš moct cítit,“ mrknul na mě potěšeně. „To by ses pak třeba nemusela ani pořádně vyspat,“ vysvětloval mi škádlivě. A já se zřejmě momentálně cítila jako nějaký šťastlivý blázen a to samé se muselo odrážet i na mé tváři. Koutky jsem měla vytažené nebezpečně vysoko.

„Takže,“ ujal se slova opět Carlisle. „Vypadá to, že všechno je v naprostém pořádku. Srdíčko tluče tak, jak má. Měl jsem strach, že bychom netušili, co je správné, vzhledem k tomu, že bylo počato upírem, ale prozatím se plod chová jako lidský. Žádné anomálie, i obraz je čistý. Elizabeth říkala, že i tvoje matka měla normální devítiměsíční těhotenství,“ mluvil klidným hlasem a já mu to jen němě odkývala. „Být vámi, tak pomalu hledám jméno,“ nadhodil vážně Carlisle a já se automaticky zamračila.

Přemýšlela jsem nad tím už mockrát. Prozatím prý nebylo poznat pohlaví zrníčka, ale stejně už jsem nějakou tu představu měla. S Edwardem jsme o tom už tolikrát mluvili, ačkoliv on by mě klidně nechal, abych maličké pojmenovala jakkoliv. Myslím, že jediné výhrady měl jen ke jménu Zrníčko.

Každopádně holčičku si moje podvědomí okamžitě zafixovalo jako Lilian. Chtěla jsem, aby se jmenovala po její babičce, kterou už bohužel nedostane možnost poznat. Bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat, když se pro mě moje matka s otcem obětovali. Ale pro chlapce? To jsem nechala na mé drahé polovičce, třebaže jména jako Edward junior nebo Carlisle či Ezechiel mi k mému drobečkovi prostě nešla. Nakonec jsem se ho tedy zeptala na jeho biologického otce.

Thomas Harrison Masen prý nebyl nijak vstřícný člověk, ale zato rovný a milující. Edwarda však nutil do domluveného sňatku s dívkou, ke které on absolutně nic necítil. Nakonec se k tomu vůbec nedostalo, protože ho téměř zabila španělská chřipka. Tedy zemřel by, kdyby ho Carlisle nezachránil. Nepřeměnil. Proč by se ale náš chlapeček koneckonců nemohl jmenovat po jeho dědečkovi? Vždyť to bylo hezké jméno.

Prozatím však bylo všechno na vážkách. S Lilian jsem si byla jistá na sto procent, třebaže druhé jméno prozatím chybělo. Nebo taky nemuselo být. Na to bylo ještě moře času. A chlapec tedy měl být Tomas Harrison po biologickém dědečkovi ze strany jeho táty. Mě to jméno opravdu chytlo, ačkoliv Edward se chvíli bránil a stavěl na odpor. Nakonec ale rozumně ustoupil, protože moje těhotenské hormony se mnou opravdu mávaly jak na horské dráze, takže to v mé blízkosti bylo někdy skoro k nevydržení. A teď? Byl nadšený jako malý kluk.

„Bello,“ oslovil mě zničehonic Carlisle.

„Hm?“

„Ještě ti vezmu krev, změřím tlak, teplotu a zvážím tě, ano?“ obeznamoval mě s následujícími vyšetřeními.

„Dobře,“ souhlasila jsem neochotně, když mi Edward opatrně stíral gel z břicha. Na můj vkus až příliš jemně, jako by se bál přitlačit, což bylo z jeho strany tak něžné gesto, až mě to málem znovu rozplakalo. Bože, co se to se mnou děje?!

„Takže, zůstaneš ležet?“ zeptal se.

„Ano, myslím, že to tak bude nejjistější.“

„A ty zůstaneš jako obvykle, viď, Edwarde,“ promluvil ke svému synovi, který stál nade mnou, přesně z druhé strany než Carlisle, a odhodlaně přikyvoval. „Fajn, tak můžeme začít.“

Braní krve díkybohu nebylo rutinou jako měření tlaku nebo váhy, ale jednou měsíčně k tomu bohužel došlo. Carlisle na tom trval. Chtěl mít neustálý přehled o tom, jak na tom s Edwardovou krví v oběhu vlastně jsem, a jak se daří dítěti. Chápala jsem to, ale taky to nebylo nijak příjemné. Naštěstí to netrvalo moc dlouho a za chvíli bylo po všem. Nikdy se mě naštěstí nesnažil vyšetřit prohmatáním zevnitř, to bych asi neustála, ačkoliv by to prý podle něj bylo potřeba. Upřímně, nemyslím si, že by ho to Edward nechal udělat. Spíš by si raději sám nastudoval celou gynekologii, než aby nechal jeho otce sáhnout někam jinam, než na můj pupík nebo ruce.

Ani s váhou to prozatím nebylo nijak valné. Přibírala jsem nepatrně, ale bylo to v normálu. Bohužel mě to však neuchránilo před Edwardovými zbytečnými řečmi o tom, jak bych měla začít pořádně jíst. Vždyť já jedla. Co na tom, že to bylo teprve nedávno, co mě přešly ranní nevolnosti.

„Chceš se jít osprchovat?“ povědělo mírně to moje zlatíčko, když se za námi zavřely dveře jeho, tedy našeho pokoje. Období, kdy jsem bydlela v tom hostinském, už bylo definitivně za mnou. Prvně to byl on, kdo chodil ke mně, ale pak jednoho dne prostě navrhl, abych se už konečně nastěhovala do jeho ložnice, a tak… jsem to udělala.

„Fajn,“ zhodnotila jsem tiše. Břicho jsem měla zapatlané a navíc horká sprcha přece nemůže uškodit. Edward si mě k sobě přitáhnul a jemně objal. V tenhle moment, i když jsem tak úplně nechápala proč, mi ta jeho přehnaná opatrnost vadila, a tak jsem se k němu nalepila daleko silněji. Samozřejmě ustoupil a nesouhlasně se na mě zamračil. Cítila jsem se frustrovaná a možná snad i deprimovaná, prostě nanic. Zvláštní, když je to jen chvilička, co jsem koukala na obrázek mého zrníčka.

„Tak utíkej, já ti zatím půjdu připravit něco k jídlu,“ dodal vyrovnaně. Uvnitř mě to ovšem vypadalo jako po přeletu ničivé vichřice. Bylo mi tak divně. Všechny ty emoce dohromady… Ani jsem pořádně nechápala, jak se právě cítím. Tedy až na to, že podrážděnost jsem poznala okamžitě.

Odevzdaně jsem vypustila všechen vzduch z plic a odešla do koupelny. Třeba mě sprcha opravdu pozitivně naladí, což se ale nestalo. Bylo mi příjemněji, to ano, ale… Něco tomu prostě chybělo. Utřela jsem se do osušky a suché vlasy vypustila z drdolu. Zrcadlo nad umyvadlem jasně odráželo moji postavu a… Vypadala jsem hrozně? Snad ne až tak moc zle, jen to neznatelně vykukující bříško měnilo všechno. Natáčela jsem se z jedné strany a pak i z té druhé, jen abych viděla, jestli je to z obou naprosto stejné. Bylo. Znovu jsem se otáčela doprava, bříškem ke dveřím, když se právě ty bez klepání otevřely.

„Všechno v...“ Věta se Edwardovi jaksi zasekla někde uprostřed. Moje srdce však momentálně splašeně vyhrávalo. Ten jeho neohlášený vpád mě na vteřinku vyděsil, ale i to se ztratilo rychlostí blesku. Teď jsem spíš pozorně sledovala jeho reakce. Navíc se uvnitř mě něco probouzelo… Vášeň. Bože, jak moc jsem Edwarda chtěla. Cítit zas jeho kůži na té mojí, i to by mi ke štěstí stačilo. On se však jen zamračil. „Promiň,“ kuňknul vzápětí a zmizel.

Tohle mě nepotěšilo. Jestli jsem už předtím byla v lehké depresi, tak teď jsem ji cítila naprosto zřetelně. Černá temnota se ihned začala vtírat do mojí poraněné duše a z očí se mi jak na zavolanou spustila ta slaná voda. Tušila jsem, že mu pohled na moji nahotu musel být odporný. Jistě vzpomínal na to, co viděl přes mysl toho zvířete tenkrát v lese, a teď jsem se mu jistojistě hnusila.

S pohřební náladou jsem se tedy oblékla do dlouhého trička, které dřív patřilo Edwardovi, a pro jistotu se ještě zahalila do dlouhého huňatého županu. Nechtěla jsem ho provokovat.

Tenkrát, když mě o měsíc a půl nazpět tak nerozumně políbil, myslela jsem si, že snad hrůzou a studem zemřu. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Aby se ode mě něčím z těch odporností, co mi Defton prováděl, nakazil. Jenomže po tom prvním léčebném polibku přišly další. Prvně jsem se s nimi horko těžko smiřovala, ale postupem času to bylo lehčí a jednodušší. Jako dýchání. Nakonec to došlo až k tomu, že jsem se z blízkosti jeho sladkých rtů už ani nechtěla vzdalovat. A tak zhruba před dvěma týdny nazpět, když jsme se s Edwardem v posteli před spaním jako obvykle něžně líbali, mi došlo, že bych možná chtěla víc. A tenhle můj pocit nedělal nic jiného, než že každým dnem rostl a sílil.

Měla jsem strach mu to říct, a tak jsem mlčela. Před týdnem jsem to však riskla a dlaní mu vklouzla pod tričko. Nechal se, což mě jen nabudilo. Myslela jsem si, že by se mi mohly vrátit ty odporné vzpomínky, ale nic se nestalo. Takže jsme nakonec došli k celkem nevinnému mazlení. Jeho ruce se ale pod mé oblečení nikdy neopovážily. Duševně jsem se ubezpečovala o tom, že je to proto, aby na mě netlačil, ale po dnešku? Už si nejsem tak jistá.

Posadila jsem se na postel a Edward přede mě postavil tác s jídlem. Slaný špenátový dort a já milovala špenát, přesto mi to moji ponurou náladu nezvedlo. Ani ten čokoládový pudink se šlehačkou a jahodami. Prostě nic nemohlo tohle jakkoliv zlepšit.

„Nechutná ti?“ optal se starostlivě.

„Ale ne, jen…“ odmlčela jsem se a raději si uřízla kousek z toho slaného dortu. „Je to vynikající,“ pověděla jsem tak jaksi bez emocí.

„Bello, děje se něco?“ ptal se najednou celý poplašený Edward. „Protože pokud za to můžu já… Promiň, nechtěl jsem ti tam tak vlézt. Myslel jsem, že… No, že už budeš oblečená,“ snažil se mě zřejmě uklidnit. Já jsem však nahlas popotáhla. Tohle mě dostalo. Takže opravdu čekal na to, až budu oblečená? Možná ho vážně děsí pohled na moje tělo. Co když jsem mu odporná? „Ty brečíš?“ vyhrkl vyděšeně.

Tác z mých nohou najednou zmizel a teď už jsem mu seděla na klíně. Automaticky jsem se schoulila a hlavu schovala k jeho krku. I přes škytavý pláč se moje rozrušené podvědomí snažilo nachytat tu dokonalou a ubezpečující vůni, kterou vydával jen Edward.

„Bello, já jsem ale opravdickej kretén, odpusť mi to,“ nadával si.

„Cože?“ nechápala jsem. Co bych mu měla odpouštět?

„Já vím, že tě ten můj stupidní vpád do koupelny vyděsil, ale já si to ani neuvědomil, promiň,“ naříkal rozhozeně. „Nechtěl jsem tě rozrušit.“ Tohle bylo překvapující. Podobnou odpověď jsem nečekala. Že by nakonec utekl proto, že o mě měl strach? Znovu jsem se narovnala a prsty si hekticky utírala mokré tváře. Edward se ke mně přidal.

„Ale já se nevyděsila,“ doplnila jsem vážně. Přece si nemůže myslet, že bych se ho ještě po tom všem snad bála.

„Ne?“ pověděl zaraženě. „Tak proč pláčeš?“ Ou, a jak teď z toho ven?

„Protože… Prostě proto!“ doplnila jsem s pohledem upřeným do nejvzdálenějšího rožku pokoje a bradou bojovně vystrčenou. Je ta černá kulička tam vzadu vážně pavouk?

„Žádné ‚prostě proto‘! Teď mi teda pěkně povíš, co ti přeletělo přes nos,“ stál si neodbytně za svým.

„Ne!“ Když se jednalo o tvrdohlavost, neměla jsem konkurenci.

„Varuju tě,“ vyhrožoval. Výmluvně jsem si založila ruce v bok a pozvedla na něj levé obočí. Ty jeho plané výhružky… „Fajn,“ vydechl spokojeně, ale to už jsem ležela na zádech na posteli s rozhaleným županem a Edward nade mnou obkročmo klečel. Lechtal mě a já se smála jako pominutá. Netuším, od kdy jsem byla takhle lechtivá, ale… Jo, vlastně už od narození. Svíjela jsem se a řehnila na celé kolo jako praštěná, přesto Edward s tou jeho promyšlenou torturou nepřestával. Navíc byl pořád tak neskutečně opatrný, že to snad ani nebylo možné.

„Prosím,“ zaskučela jsem po chvíli celá udýchaná a on ihned přestal, s koutky vítězně nahoru.

„Takže?“ Tentokrát obočí pozvedl on.

„Takže co?“ hrála jsem hloupou.

„No, proč jsi brečela. Chci to vědět,“ napomínal mě vážně. Mysli, Bello, mysli!

„Těhotenské hormony,“ odpověděla jsem důležitě. Nakonec to až taková lež nebyla, přece jen polovina z toho pravda je, no ne?

„Hm,“ zamručel přemýšlivě, zatímco si prsty promnul bradu. „Něco na tom možná bude, ale mám takové tušení, že je za tím víc, než mi tu tvrdíš,“ promlouval ke mně s očima zúženýma na miniaturní škvírečky. „Nikdo nepláče jen tak…“

„Těhotné ženy jo!“ odsekla jsem vztekle a pokusila se mu vysmeknout, ale nenechal mě.

„Ale ale, kampak?“ posmíval se mi, což mě jen víc nakrklo. Vím, že jsem slabá a těhotná, ale nemusí mi to ještě dávat takhle hloupě znát.

„Pusť,“ zavrčela jsem rozladěně.

„Někdo se nám tu čertí?“ dobíral si mě dál, aniž by si všímal mého vzteku. Ne, on ho drze ignoroval. Mračila jsem se na něj jak stádo rozdivočených pekelníků, nebo si alespoň myslela, že je to výraz, který právě dominuje mojí tváři, jenomže ten sladký Edwardův úsměv mluvil za vše. S nejvyšší opatrností se na mě položil a políbil mě. Nečekané. To však neznamenalo, že bych ho dokázala odmítnout, i když jsem byla rozběsněná. Ne, já se za něj doslova zahákla tak silně, aby nemohl jen tak zmizet. Moje srdce burácelo jak tisíce zvonů. Možná taky vyhrávaly ódy na tuhle jedinečnou chvíli.

Odhodlaně jsem mu vklouzla jazykem do úst a Edward potěšeně zamručel. Bylo to poprvé od té doby, co jsem převzala iniciativu. No, a i kdybych nechtěla, řídilo mě stejně něco jiného. Můj vnitřní rozházený radar, který momentálně určoval směr. Jako by na tom právě záleželo všechno.

Přetáhla jsem mu triko přes hlavu a on se nechal. Nic nenamítal, ani nezastavoval. Polibky byly pořád vášnivější, zatímco se i ty jeho ruce konečně vydaly na průzkum pod moje oblečení. Odhalil mi pupík a dlaní po něm horečně jezdil. Přestal mě líbat a jeho ústa se objevila přesně tam, kde se ještě před chvílí pohybovala ruka. Zasypával mi břicho polibky a dlaní se vydal vzhůru. Cítila jsem můj tep až ve hvězdách a v klíně mě tak příjemně pobolívalo a cukalo. Ano, tohle jsem znala. Nikdy se to nezměnilo. Když pak jeho prsty našly to, co zřejmě hledaly, vyklenula jsem se proti němu a hlasitě zavzdychala. Další poprvé po dvou měsících…

Edward se však ode mě zničehonic vyděšeně odtáhl. Jeho vystrašený pohled mluvil za všechno, stejně tak boule na kalhotách.

„Bello, tohle bychom neměli,“ napomínal mě celý zadýchaný. Ten jeho vypracovaný hrudník, a teď navíc bez trika vypadal naprosto perfektně. Řekla bych líp než kdy dřív. Chtěla jsem se ho tam dotýkat, líbat…

„Proč?“ vylezlo ze mě jakési zaskuhrání, ale moje hlasivky právě nebyly schopny vydat normálnější zvuk.

„Je to moc brzy,“ pověděl starostlivě.

„Není,“ hádala jsem se doprošujícím tónem. Medové kroužky tu opět nebyly. Oči měl téměř celé černé, ale postupně se v nich zase objevovala zelená. To ne. Z očí mi vyhrkly ostudné slzy. Neměla bych se cítit právě takhle, ale když pro mě to bylo odmítnutí. Co na tom, že to Edward myslí dobře? Moje hormony byly opačného názoru.

„Už zase brečíš?“ vydechl zmateně. Zřejmě nechápal, která bije.

„Ne!“ odsekla jsem a naštvaně si otřela tváře.

„Miláčku, přece bys zase neplakala,“ mluvil tichým, smírným hlasem, ale nepomáhalo to. Moje frustrace narostla do obřích rozměrů. Cítila jsem se hnusná, zneužitá a odkopnutá… Copak to bylo normální?

„Nebrečím,“ vyhrkla jsem rázně s třepotající se bradou. Edward si povzdechl. Padl na bobek a znovu si mě přitáhnul do náruče. Tentokrát jsem na něm byla rozkročmo já. Prsty mi přešel od spánku až k bradě a jeho ostražitý pohled mířil jen do mojí tváře.

„Já mám strach,“ vydechl nakonec.

„Z čeho?“ Ztuha jsem polkla. No, z čeho, ty blbá! Přece z toho, že se mu z tebe udělá špatně!

„Nechci to uspěchat, abych tě pak od sebe znovu neodehnal. To bych už asi nepřežil. Snažím se být silný, Bello, vážně že jo, ale někdy mám hrůzu z toho, že vyvedu něco, co tě rozruší natolik, že mi pláchneš.“ Chtěla jsem namítat, že to není pravda, ale umlčel mě svým přísným pohledem a ukazováčkem na mých rtech. Navíc se to už v minulosti stalo. Měl pravdu. Tehdy, když mě políbil, jsem s ním dva dny nepromluvila… „Děsí mě to neustále. Snažím se promýšlet si každý krok, všechno předem detailně plánuju jen proto, abych tě nevystrašil nebo nerozrušil, a tohle, co jsme teď před chvílí dělali, bylo... úžasné. Bože, ani nevíš, jak moc to chci, ale taky se tak šíleně bojím,“ dokončil celý deprimovaný.

„I já to chci! Moc,“ ujistila jsem ho, na mé poměry možná až příliš nahlas. Bylo mi však jedno, kdo v okolí by nás mohl slyšet. Carlisle určitě. Edward si povzdechl a dlaní bezradně zaparkoval v jeho rozdrbaných vlasech. Mezi obočím se mu vytvořila hluboká vráska. „Prosím,“ špitla jsem se slzami na krajíčku.

„Dobře.“ Dlouze vydechl, přičemž ze mě nespouštěl oči. „Ale kdyby se cokoliv stalo, okamžitě mi povíš, abych přestal. Rozumíš?“ Rázně jsem to odkývala, a dala tak najevo můj souhlas. Byla to zvláštní situace. Kde byl ten dřívější Edward, který si bral všechno, co chtěl a nikoho se neptal? Momentálně tu nebyl. Možná někde uvnitř tohohle starostlivého poloupíra. Doufala jsem však, že o sobě dá zase vědět. Že se ozve. Chyběl mi.

Přiblížila jsem se k jeho rtům a jemně je políbila. Prozatím nespolupracoval, ale jakmile jsem nepatrně přitlačila, přidal se i on. Rukama vklouzl pod župan, kterého jsem se už chvatně zbavovala. Pomohl mi s ním a hned potom i s tričkem, které mi přetáhl přes hlavu a hodil kamsi na zem.

Teď jsem tu před ním byla úplně nahá.

Edward si povzdechl a jeho černý pohled mi pomalým tempem klouzal z obličeje ke krku a pak přes hrudník až dolů. Dech se mi nedočkavě trhal a moje mysl byla čistá a klidná jako voda v letním jezeře. Bezvětří. Věděla jsem, co chci a všechno to zlé nechala pro jednou zakopané hluboko uvnitř. Ani ten tmavý pohled už ve mně nevzbuzoval hrůzu. Ne, když se jednalo o Edwarda.

Sklonila jsem se a políbila ho na krku. Zahnul prudce hlavu a usnadnil mi tak přístup, zatímco mě jeho dlaně nepřestávaly hladit po celé délce zad až k zadečku. Kůži měl hřejivou a pružnou. Žádný tvrdý kámen. Jazykem jsem přejela po jeho krční tepně a pak ho do toho samého místa i žertovně kousla tak, aniž bych porušila kůži a ublížila mu. Edward divoce zavrčel a jeho boky samovolně vystřelily kupředu. Otřel se o mě a já málem ztratila kontrolu. Odtáhla jsem se a pozorovala jeho překrásnou tvář, a když mě jeho pohled konečně našel, mé prsty už si pohrávaly s knoflíkem a zipem u kalhot. Rozepnula jsem mu je a společně se spodním prádlem je s jeho pomocí stáhla níž. Dolů jsem se však prozatím nepodívala. Na vteřinku mě vyděsilo, že bych třeba místo Edwarda mohla vidět… Ne!

„V pořádku?“ zachrčel starostlivě Edward, když si zřejmě všiml mého zaváhání.

„V naprostém,“ vydechla jsem pevně a znovu se pustila do mazlení. Kůže na kůži. Přesně tohle jsem si tolik přála. Nadzvedla jsem se tak, že měl Edward moje prsa najednou až pod nosem. S pohledem v tom mém se pomalu sklonil a jazykem přejel po jednom už tvrdém vrcholu. I jeho ruce se teď přestěhovaly dopředu. Chvíli si hrál, zatímco já se mu ochotně prohýbala a vybízela ho tak k dalšímu dráždění. Ano, tak moc jsem to potřebovala. V mojí hlavě nebylo nic jiného než Edward. Jeho tělo, teplo jeho pokožky, měkkost našich těl, která k sobě s neuvěřitelnou přesností pasovala.

Dlaněmi mi sjel až k bokům. Moje prsty už horlivě brázdily v jeho vlasech, když jsem mu zahnula hlavu, abych ho mohla políbit. Vzdychali jsme nahlas a společně. Nemohla jsem se dočkat, až zase budeme úplně sjednocení. Pomalu jsem se spustila níž. Tak nízko, že jsem ho teď cítila na kraji mého vchodu. A byla jsem připravená. Edward mě však zastavil.

„Bello, podívej se na mě,“ šeptl tichounce. Prudce jsem otevřela oči a upřela je do těch jeho, černých jako nikdy. „Chci, abys věděla, že jsem to já,“ pověděl rozechvěle, přesto naprosto vážně. Kývla jsem a tím to dokončila. Teď jsem ho zas měla uvnitř. Ten pocit byl… nebeský. Dokonalý. Přesně takový, jaký jsem si ho pamatovala, jen… něžnější.

Po dlouhé době jsem se opět cítila naprosto úplná. Jako by se nikdy nic nestalo. Všechno bylo přesně takové, jaké mělo být. Byli jsme zase spolu. Jednotní a celiství.

Jediné tělo.

Jediná duše.

Jen my dva. Vlastně tři…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 48. kapitola - Hormony:

 1 2 3 4   Další »
31. Petronela webmaster
21.08.2013 [19:19]

PetronelaÓóó báječná kapitola, nevím, co víc ti k ní říct. Konečně spolu překonali všechno, co je do teď kvůli tomu kreténovi dělilo a konečně jim může začít spokojená budoucnost - už se na ni moc těším Emoticon

17.04.2013 [18:07]

anissskaOk, wooow, jsou to oba takový miláčkové, sladcí... mám je oba moc ráda. A tahle kapitolka... chci víc takových kapitolek!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

29. Verru
15.12.2012 [0:26]

Verru Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.12.2012 [15:28]

MaryAngelKikketka - Chcela by som ti ešte raz poďakovať za prekrásne venovanie. To vieš, ja som taká otrava, ktorá sa nevzdá a bude dobiedzať kým sa nedočká. Emoticon Emoticon Emoticon

Kapitolku som si nesmierne vychutnala - oni dvaja, spolu a bez strachu. Emoticon Emoticon Emoticon
Bella musí so všetkým ešte bojovať ale Edward je úžasný. Už to nie je ten namyslený upír, ktorý neocení lásku. Je dokonalý.
Luxusná gynekologická ambulancia ma neskutočne pobavila. Emoticon
Dnes v noci práve porodila švagrinka malého škriatka, takže mi to prišlo teraz také bližšie zo všetkým tým popisom a vyšetrením.

Hormóny. No tak to teda... Emoticon Emoticon

Neskutočne som šťastná. Za nich. Také prekrásne. To čakanie sa oplatilo, aj keď dúfam, že ďalšia bude trochu skôr. Emoticon Emoticon
Obaja si zaslúžia vychutnať po tom trápení jeden druhého.
Teším sa na pokračko. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.12.2012 [15:23]

klarushaKrása. Absolutně mi dochází slova. Konečně Bella absolutně překonala ten blok. A konečně jsou ti dva spolu. Těším se na pokračování. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

26. Danka2830
06.12.2012 [13:59]

KRASNE !!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
skrátka dokonalé, nemám čo viac povedať Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25. Basule
04.12.2012 [21:14]

BasuleKonečně se z toho Bella dostává. Moc jí to přeju. A ten nový Edward je úžasný. Úplně jiný, než ten arogantní upír na začátku. Krásná kapitolka. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

04.12.2012 [14:21]

marcelleParáda, dostala se z toho a Edward je tak jiný až mě to skoro děsí. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

23. wera
04.12.2012 [7:51]

BOŽSKÁ kapitola Emoticon Emoticon konečně všichni tři spolu Emoticon Emoticon miluju tuhle povídku a ještě víc Edwardovu přeměnu v poloupíra Emoticon Emoticon nemůžu se dočkat dalšího dílku Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. martty555
04.12.2012 [0:16]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3 4   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!