Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 49. kapitola - Moje bohyně

14.01.2013 (12:15) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 6204×

49. kapitola

Moje bohyně

Bella

„Takže…“ začala jsem nejistě, ale větu nechala nedokončenou. Záda jsem měla pohodlně opřená o Edwardův hrudník a moje tělo se jemně prohnulo v hledání intimnějšího kontaktu. Nádherný dotek. Ta horoucí pokožka, to byl pocit, po kterém jsem toužila. Chtěla jsem všechno zlé smazat a nahradit… tímhle. Klidem a naprostým pokojem nejen v duši, ale i v mojí mysli a na povrchu. Chtěla jsem se jím obklopit a zahalit se do něj už napořád. Bylo mi ale jasné, že k tomu povede ještě dlouhá cesta.

V pokoji bylo ticho, ani jeden z nás dál nepromluvil. Netušila jsem, jestli má Edward pořád strach z mých reakcí nebo si momentálně jen užívá tenhle kouzelný okamžik. Snad to ale byla ta druhá možnost. Nic víc jsem si momentálně nepřála. Já to totiž přesně takhle cítila. Absolutní mír. Byly slyšet jen naše tiché nádechy, výdechy, žvýkání a otíraní kůže o kůži. Občas zavrzal příbor po porcelánovém talíři, když nás Edward krmil. Dvakrát já a jednou on. Namítala jsem, že to není fér, ale stál si neoblomně za tím, že jím za dva. Na to se nedalo nic rozumného odpovědět. Měl pravdu. Oči mi automaticky sklouzly na můj prozatím jen nepatrně vyboulený podbřišek a srdce se mi v mžiku hrdě nafouklo.

Doufala jsem jen, že po tom všem, čím jsme si prošli, už mě nikdy neodmítne. Uvnitř mi vyvěrala touha. Touha zeptat se ho, zda už se nebojí. Poprosit ho, aby se tolik nehlídal. Uvědomovala jsem si, že to pro něj muselo být neuvěřitelně těžké, přesto neexistoval nikdo ohleduplnější, než byl právě můj Edward. Naprostý protiklad toho egocentrika, kterým býval v začátcích. A třebaže jsem to chtěla vědět, zeptat přímo jsem se nedokázala.

„Takže?“ zopakoval hravě Edward, zatímco krájel další kousek slaného špenátového dortu. Jednu paži prostrčenou pod tou mojí, a když v ní zrovna nedržel nůž, nechal ji s jemnou nečinností položenou na mém břiše. Cítila jsem na krku jeho horký dech, pak mě tam i políbil. Naskočila mi husí kůže. Než jsem však dokázala opět promluvit, musela jsem si hlasitě odkašlat, protože se mi hrdlo vzrušením stáhlo. A znovu to brnění. Všude. Moje rameno, které nedávno poctily návštěvou ty hebké rty, se k jeho hrudníku víc natisklo. Hlasitě se pousmál a položil příbor.

„Už mě neodmítneš?“ vychrlila jsem s lehce narudlými tvářemi, sledujíc drobečky na talíři. Vlastně tam skoro žádné nebyly, ale ten bílý porcelán s modrou ornamentální tématikou byl překrásný. Ne samozřejmě tolik jako Edwardovo nahé tělo, vlastně… Co si budeme nalhávat, i úplně oblečený byl k úplně k sežrání. Dost, Bello! Soustřeď se, tohle je důležité, napomínalo mě moje nitro.

„Tak tohle tě zajímá?“ zeptal se radostným tónem. Neotočila jsem se po něm.

„Hm?“ zamumlala jsem neurčitě. Styděla jsem se naprosto nehorázně. Moje tváře teď už žhnuly výraznou červení a srdce jako obvykle spustilo pochod v tempu ‚splašený úprk‘. Za bradu se mi však zaháknuly teplé prsty a opatrně mi otočily hlavu jeho směrem tak, abych na něj viděla. Ten horký zelenozlatý pohled poslal do mého těla žhavý signál, který mi sjel přímou linkou do klína. Všechno uvnitř se netrpělivě sevřelo. Nasucho jsem polkla a pokusila se zastavit ten příval erotických obrázků, kterými mě moje mysl najednou z vlastní iniciativy zahrnula.

„Ne,“ uklidnil mě. „Už nikdy,“ dodal tlumeným zamručením, při němž mu zavibroval celý hrudník. Místnost opět naplnila taková svádivá statická elektřina. Praskala hlavně kolem nás. Zářila. Vábila. Slibovala. Edward se však nepohnul, jen na mě dál nepřetržitě koukal. Svoje slova myslel zcela upřímně. Prozradily mi to jeho oči. Byly absolutně jisté a zároveň i naléhavé, přesto z nich sršela i hromada temného vzrušení. A to nebyl jediný fakt, který prozrazoval Edwardovo momentální rozpoložení. Hrudník mi začal zběsile poskakovat, když mi došlo, k čemu se tu opět schyluje.

Ano!

Ano, ano, ano…

Dřív než jsem se však stihla zbrkle otočit čelem k němu a zapomněla tak na tác s jídlem, který mohl skončit s veškerým zbylým jídlem vyklopený na naší posteli, vyřešil to Edward. Stáhnul ho ze mě nadlidskou rychlostí a stejně tak položil na noční stolek. To už jsem neseděla mezi jeho nohama, zády natisknutá k jeho hrudníku, ale klečela. Nedokázala jsem rozumně uvažovat. Edwardův obličej spokojeně zazářil, když zaznamenal tu moji lehce čitelnou nedočkavost. Pravý koutek mu vyskočil výš v tom jeho překrásném poloúsměvu.

Celé tělo se mi příjemně zachvělo.

Myslela jsem si, že mě už v tomhle bodě nedokáže nic zastavit, ale jediný pohled dolů to… dokázal. Dech se mi zadrhl v krku a já nemohla z jeho intimních partií najednou odtrhnout zrak. Srdce se mi rozbušilo při vzpomínce, k čemu mě nutil Defton. Viděla jsem to s křišťálovou jasností a hrozivou bolestí, která se mi zakousla do svalu v mé hrudi. A třebaže to nebylo to samé, prostě mě to… vyděsilo.

Edward si změny nálady všimnul okamžitě. Pohotově okolo mě obtočil ruce a přitáhl na sebe. Položila jsem hlavu na jeho rameno a do očí se mi nahrnuly slzy. Nechtěla jsem brečet. Nechtěla jsem, aby moje odporná minulost vlezla mezi nás v tomhle okamžiku. Jenže právě to se stalo. Zhnusená a nešťastná sama nad sebou, mi uteklo tiché fňuknutí.

„Pšt,“ šeptl konejšivě a nepřestával přitom dlaněmi něžně přejíždět po mých zádech. „Netrap se tím, miláčku. Děláš takové pokroky, jaké od tebe prozatím vůbec nikdo neočekává,“ rozpovídal se najednou Edward. Hlas měl ujišťující a vyrovnaný. „Jsi tak statečná, víš? Prošla sis -“

„Statečná? Prdlajs!“ ohradila jsem se příkře, už zase ve vzpřímené poloze. Potřebovala jsem mu koukat do tváře. Jak může tvrdit, že jsem odvážná, když se neustále klepu jako vyděšený ratlík? Schovávám se celé týdny a on kolem mě chodí po špičkách! A dokonce přesně plánuje postup jak na mě, aby mi znovu neruply labilní nervy!

„Nejohromnější ze všech,“ zapěl vesele. Zapřela jsem si ruce do boku a přimhouřila oči. Takže si ze mě utahuje?

„Ne,“ zavrčela jsem vzpurně.

„Ano,“ pověděl tak láskyplně, až se mi žaludek příjemně zauzloval.

„Leda tak pro tebe a… kdo ví, jestli mi to neříkáš jen proto, abych se zase uklidnila,“ namítala jsem rozladěně. Jistě to tak bylo!

„Vypadám snad na nějakou dobročinnou společnost? Hm?“ zavrněl temně a pohled mu sklouznul k mým prsům. „A jen tak pro upřesnění, mně teda připadáš klidná až dost,“ zamumlal rozverně. Zvedl ruku a bříškem jediného prstu téměř nepostřehnutelně přejel po jednom z těch dvou tuhých vrcholků. Z krku mi v odpovědi unikl tichý sten. Opět ve mně probudil chtíč a donutil mě tak zapomenout na všechno kromě jeho samotného.

Líbilo se mi to. Zbožňovala jsem ho!

V dalším zlomku vteřiny jsem přilepila moje rty na jeho s koutky radostně zavěšenými nahoru a naprosto jsem mu tím ten jeho spokojený výraz vymazala. Rukama jsem zabrousila do vlasů. Hřály dokonce i ty. Tiskli jsme se k sobě tak těsně, že by nás to snad mohlo udusit, přesto se můj zběsilý dech žádostivě mísil s Edwardovým. Hlavu měl díky mně až skoro nepřirozeně zakloněnou a já jen doufala, že mu moje nezastavitelná náruživost nijak neubližuje. Nestěžoval si. Prozatím.

Pořád s prsty lačně projíždějící těmi hebkými vlasy jsem se opatrně nadzvedla. Všeho ostatního se jal on, takže když jsem pomalu klesala dolů, byl už připravený. Euforicky zakňučel a tvář se mu slastí stáhla, když se do mě zanořil až na dno a já si vychutnávala každý dotek. Cítila jsem sametovou jemnost, která mě naplnila takovým způsobem, až jsem měla pocit, že se snad štěstím rozpláču. Splynutí na všech úrovních…

„Tak moc jsi mi chyběla,“ dostával ze sebe přiškrceně Edward. Tvář zbrázděnou touhou spolčenou s tím nejkrásnějším citem, který měl po zbytek věčnosti jen pro mě. Láskou.

Milovala jsem ho.

Navždycky a napořád.

≈

„Bello?“ ozval se mi známý hlas za zády.

„Copak?“ Otočila jsem se na něj s milionovým úsměvem na tváři a očima spokojeně zářícíma. Poslední týden byl naprosto perfektní. Edward už mě neodmítnul, a pokud jsem se jakkoli zasekla nebo psychicky kolabovala, měl nebeskou trpělivost. Moje nálada nemohla být lepší, a to na sto procent pomáhalo i mému zrníčku. Jenže… on teď najednou vypadal jaksi podivně nesvůj, když na mě nerozhodně koukal, a přitom si pravou rukou přejížděl po týle. „Děje se něco?“

„Vlastně ano, měla by ses obléknout do něčeho teplého,“ mlžil a neříkal to nijak radostným tónem. Moje představy se pustily na špacír.

„Mám se bát?“ vylezlo ze mě obezřetně.

„Možná?“ odpověděl otázkou. Možná? Co to má znamenat!

„Edwarde, teď už mě opravdu děsíš,“ zavrčela jsem na něj rozladěně. V tomhle stavu bylo úplně snadné změnit náladu jak mávnutím kouzelného proutku. Naštěstí se ho jala zachránit jeho sestra, která se objevila na prahu naší ložnice. Znechuceně si ho přeměřila a nezapomněla přitom nevěřícně pokroutit hlavou.

„Bello, omluv mého hloupého bratra,“ pověděla celá pohoršená Alice a ladně vstoupila dovnitř. Zastavila se až přede mnou. „Vůbec se nemusíš bát,“ ubezpečila mě. „Bože, to je ale ňouma -“

„Nepleť se do toho,“ zavrčel na ni výhružně Edward.

„Kdybych se do toho nepřipletla, tak tady chudinka Bella hrůzou předčasně porodí!“ Odměnou za její vměšování jí bylo jen další vzteklé hrdelní zavrčení. Možná spíš zachrčení, když se to snažil udusit.

„Takže to není nic vážného?“ ujišťovala jsem se opatrně.

„Vůbec ne,“ odpovídala mi pohotově Alice, když z pokoje vyhazovala bručícího Edwarda. „Tak šup, pěkně teple se oblékni, ať nám nechytneš chřipku,“ pobízela mě natěšeně. Tenhle její entuziasmus se mi ani trošku nelíbil.

K čemu se tu schyluje?

„Co se tady děje,“ vydrmolila jsem na protest. Venku navíc už byla tma jako v pytli. Alice se na mě však jen zamračila a ukazováčkem naznačila šatnu.

Nakonec mě navlékla do teplého dlouhého svetru a kabátu. Nazula mi boty, ačkoliv jsem si stěžovala, že to dokážu i sama a završila to čepicí. Její chladná pokožka už ve mně nevzbuzovala strach a vděčím za to především Carlisleovi. Jen proto, že jsem byla nucená podstoupit jeho vyšetření, kvůli zrníčku, zvykla jsem si. A pak, Alice byla příliš živelná a přátelská. Pořád u mě. To samé platilo i o Esmé. S Rose méně, ale tušila jsem, že kdyby se mě chtěla dotknout, nekolabovala bych.

Možná za to mohl i fakt, že byly ženy?

„Edward už na tebe čeká venku, tak utíkej,“ popoháněla mě radostně tahle excentrická osoba. Nechtělo se mi hádat, a tak jsem jednoduše poslechla, ačkoliv mi bylo jasné, že tohle tajnůstkaření je nemístné a zvlášť pro mě. Vždyť jsem těhotná! A jen těhotné ženy ví, co za šílené scénáře se jedné poblázněné může odehrávat v hlavě!

Zvlášť když mi Edward tvrdil, že bych se měla bát!

Lehce roztřesenými prsty jsem vzala za kliku a otevřela dveře. Edward nervózně přešlapoval venku na příjezdové cestě a tím svoje rozpoložení přenášel i na mě. V duchu jsem mu za to děkovala. Ten ví, jak jednomu pomoct. Raději jsem se tedy soustředila na schůdky pod sebou, protože i když Cullenovi v mrazech posypávali, já byla schopná se z nich skutálet i za sucha a slunečného počasí.

„Tak už mi to konečně vysvětlíš?“ nadhodila jsem prosebně, jakmile jsem se dostala až k němu, ale neodpověděl. Jen se sehnul a vyhodil si mě do náručí. Ruce jsem mu instinktivně omotala okolo krku.

„Máš pohodlí?“ zeptal se. Ten mizera mi neodpověděl!

„Ano,“ odfrkla jsem dotčeně.

„A teplo?“

„Jo,“ vylezlo ze mě uražené zabručení.

„Dobře,“ dodal s tím svým polovičatým úsměvem. Tentokrát do něj nechal protáhnout i kousek té jeho předchozí arogance. Rozhodilo mi to srdeční rytmus a málem jsem i zapomněla na to, že bych se měla zlobit. Takhle jednoduše z toho ale nevybruslí. „Teď se pořádně drž!“ rozkázal a rozběhl se pryč od domu.

Cestou jsem držela oči zavřené. Do rukou a obličeje mi narážel nepříjemný chlad, ale dalo se to vydržet. Edward utíkal opravdu rychle a skoro na něm nebylo poznat, že už není plnohodnotný upír. Přitulila jsem se nosem hlouběji k jeho krku a poslouchala tu voňavou vibrující písničku. Nenechávalo mě to chladnou. Přesto jsem měla v plánu mu za tohle všechno pořádně vyhubovat. Nesnášela jsem tajemství. Nebo překvapení.

Po pěti minutách vytrvalého běhu se konečně zastavil a opatrně mě položil na zem. Tak moc se mi nechtělo z útulného tepla a vůně, které kolem sebe šířil, ale nechtěla jsem moji slabost dávat moc okatě najevo. S povzdechem jsem se podívala před sebe a zjistila, že civím na zadek úchvatné chaty, nebo spíš srubu. Byl postaven na menším palouku a obehnán vysokými stromy. Z komína stoupal dým, takže bylo zatopeno.

Už jsem se nemohla dočkat, až se podívám dovnitř a zahřeju.

„Takže tohle je to překvapení? Jen my dva? A bát jsem se měla proto, že se mě chystáš neslušně utahat?“ dobírala jsem si ho. No, něco tu pořád nehrálo, cítila jsem to.

„Ne,“ usmíval se a jeho polichocený výraz postupně přešel do vážného, „nebo možná ano. Rozhodně to mám v plánu, ale předtím je tu ještě jedna věc…“ Zbytek věty nechal protivně viset ve vzduchu. Propletl si se mnou prsty a táhnul mě k předku srubu. Jakmile jsme vyšli zpoza rohu, dech se mi nad obrázkem přede mnou doslova zadrhl v plicích.

„Co… co to…“ žvatlala jsem překvapeně, zatímco se mi z očí spustily pitomé slzy. Kus před chatkou bylo zapálenými svíčkami vyobrazené velké srdce vykládané plátky rudých růží. Všude okolo byly navíc tyhle květiny ještě porůznu naaranžované tak, aby to lahodilo oku. Netušila jsem, jestli se mi to všechno koneckonců jen nezdá, přece já a štěstěna jsme se nikdy moc nekamarádily.

Edward však nezahálel a i přes moje tiché fňukání nás odvedl doprostřed toho překrásného útvaru. Když si pak kleknul na jedno koleno, dech mi už opravdu nestačil. Došlo mi, o co tady jde, a tak hned co z bundy vytáhl černou sametovou krabičku, málem to se mnou seklo. Srdce mi zběsile naráželo do žeber, dýchala jsem jak splašená a z očí mi nepřestávala kanout ta slaná voda. Nechtěla jsem, aby mi zakalila výhled na tu krásu, a tak jsem jak šílená mrkala a otírala je prsty. Otevřel krabičku a pak začal mluvit dřív, než jsem stihla zamžourat na její obsah.

„Isabell,“ oslovil mě měkce. „Vím, že tě nejsem hoden. Nezasloužím si takovou čistotu a už vůbec ne ten úžasný dar, který nosíš pod srdcem, přesto… Není štěstí ani radosti, kterou bych mohl v životě zažít, aniž by to nebylo po tvém boku. Ten pocit, když jsi vedle, je nepopsatelný. Je to… věčný okamžik, kdy se cítím naprosto celý, úplný. Neexistuje nic krásnějšího a zářivějšího než ty, protože jsi jedinečná. Moje. A já tě nade všechno miluji. Mé srdce je už navždy tvé a jediným důvodem proč tluče, jsi ty. A proto se tě teď ptám, jestli mě učiníš tím nešťastnějším mužem na téhle planetě a vezmeš si mě,“ dokončil procítěně a odmlčel se. Znovu jsem popotáhla a rozplakala se štěstím. Edward vypadal malinko vyděšeně, když jsem však začala v souhlasném gestu zbrkle kývat hlavou, vyskočil na nohy.

„Ano,“ vylezlo ze mě podivné zaskřehotání, ale krk jsem měla momentálně naprosto neprůchodný. Uvnitř mě se odehrávala emocionální bouře, zatímco mě pohotově uvěznil v jeho teplém náručí. Zabořil mi hlavu do vlasů a zhluboka se nadechl.

„Už jsem se bál, že mě odmítneš,“ prozradil šeptem. Hlas se mu třásl.

„To bych neudělala!“ ohradila jsem se dotčeně. Napřímil se a s pobaveným pohledem se zavěsil do toho mého, obranného.

„Kdo ví. Víš, jak to těhulky mají. Jeden nikdy neví, co jim běží hlavou,“ dobíral si mě najednou celý rozverně šťastný Edward. Uraženě jsem na něj vyšpulila spodní ret, i když jsem věděla, že mi z nějakého neznámého důvodu nedokáže číst myšlenky. Dětinské gesto nezůstalo bez odezvy. Pohotově mi ho totiž vsál do svých úst, až mě donutil nahlas zasténat. Věděl, co dělá, ale bylo tu ještě něco… Rychle jsem se od něj odtáhla.

„A ten prstýnek jako nedostanu?“ postěžovala jsem si na oko naštvaně, protože tímhle tempem bychom to zakončili tady na sněhu, na plátcích od růží a mně by nejspíš umrznul zadek. A nachladila bych se. Vlastně oba. Všichni tři…

„Ovšemže,“ pověděl opět lehce nejistě. „Doufám jen, že se ti bude líbit,“ dodal a konečně ho vytáhnul z krabičky. Byl nádherný. Vypadal jako… blyštivý, vzácný květ? Velký, oválný kámen v zelené barvě uprostřed a půlkruhové, čistě bílé okolo. Všechno zasazené ve zlatě. Dokonalý.

„Překrásný,“ vydechla jsem unešeně. Edward se potěšeně usmál a sám mi ho nasadil na prsteníček.

„Chtěl jsem ti koupit něco… speciálního. Neobyčejného. Alice mi to ale nakonec rozmluvila, prý se rozhodně neurazíš, že…“ odmlčel se s přemýšlivým výrazem.

„Že?“ popohnala jsem ho a mezitím než odpověděl, jsem ruku s prstýnkem zvedla k obličeji a spokojeně ji natáčela do všech stran. Sice v té tmě, jen při světle svíček nebyl moc vidět, ale to, co jsem pochytila, bylo… perfektní.

„No, je po mé matce,“ doplnil, jako že nic. Upřeně mě přitom sledoval, a když mi poklesla čelist, pousmál se. „Kdybys ale chtěla cokoliv jiného, něco, co před tebou ještě nikdo nenosil, klidně mi to řekni. Neurazím se, neboj.“

„V žádném případě!“ stála jsem si tvrdohlavě na svém. „Tenhle je už jen můj,“ dodala jsem spokojeně a přitulila se k horkému Edwardovu tělu zahalenému do bundy.

„Ten zelený kámen je smaragd a ty bílé jsou diamanty. Kdyby bylo po mém, měla bys teď na ruce jeden obrovský diamant!“

„Tak tedy… ještě že není po tvém,“ uchechtla jsem se. Můj duševní stav právě dosahoval nirvány, protože tohle byl ráj na zemi a mně už se nikdy nechtělo vracet. Za možnost zůstat v téhle dokonalé chvíli bych nejspíš dala téměř cokoli.

≈

Leželi jsme s Edwardem u zapáleného krbu, kam jsme se z postele přesunuli asi v polovině noci. Spát se ani jednomu z nás nechtělo. Pod námi by nás normálně hřála teplá, huňatá kožešina, kdyby ten umíněný mezek netrval na tom, že by to bylo příliš tvrdé a nepohodlné, takže jsme se váleli po peřině. Tlusté a teplé. Celou zadní část mého těla zahříval právě on. S jednou rukou protáhlou pod mojí hlavou, nechával tu druhou, aby v mazlivých a něžných pohybech klouzala všude tam, kam se ta potvůrka dostala.

„Už jsi přemýšlela, jestli se budeš chtít vdávat někdy brzo nebo až po narození našeho drobečka?“

Jeho otázka mě překvapila. Nepřemýšlela jsem nad tím, co bych chtěla a zda se svatba dá zvládnout v tak brzké době, aby mi ještě nebyl moc vidět pupík, ale… Koho to nakonec zajímá? Přetočila jsem se na záda, abych na něj viděla, když spolu projednáváme důležité věci ohledně naší budoucnosti. Edward zpode mě vytáhl paži, zapřel si o ni hlavu a intenzivně mě pozoroval.

„Nevím. Co bys chtěl ty?“ odpověděla jsem váhavě a zeptala se raději na jeho názor. Neurčitě se zahleděl do ohně a v jeho očích se mihotavě odrážely zdrobnělé plamínky. Zkroušeně si povzdechl a znovu pohlédl na mě.

„Kdyby to záleželo na mně, byla bys moje okamžitě,“ pověděl upřímně s nádechem jasného majetnictví. „Oba dva,“ doplnil rozněžněle. Tuhle jeho povahovou stránku jsem milovala stejně jako tu suverénní a posesivní. Lichotilo mi to. Zřejmě jsem nebyla tak úplně v pořádku.

„Fajn, tak tedy co nejdřív,“ broukla jsem pobaveně nad jeho najednou rozzářeným obličejem. Přitáhl si mě pevně ke svému horoucímu tělu a žádostivě políbil. Zatočila se mi z toho hlava. Všechno se uvnitř mě opět mocně rozhořelo. Edward by mě snad nedokázal nikdy unavit. Chtěla jsem ho neustále a tak naléhavě, až jsem se i já sama té šílené intenzity bála.

„Alice, až se to dozví, bude skákat radostí do vzduchu, když ji přizveš, aby ti to pomohla naplánovat,“ zakončil mezi polibky. Pak už jsme se věnovali jen jeden druhému.

O 2 půl měsíce později

Edward

Seděl jsem v křesle, v rohu místnosti naší ložnice poblíž okna a pozoroval klidně spící Bellu. Byla překrásná, i když poslední dobou po nocích moc nenaspala, takže to pak doháněla porůznu. Nejčastěji však odpoledne po obědě. Vždycky se probudila celá rozmrzelá a naštvaná, protože ji otravovaly kyselé žaludeční šťávy. No, proti únavě bojovat nedokázala. Když ji přepadla, položila se téměř kamkoli a usnula skoro okamžitě. Já ji samozřejmě vždy co nejrychleji dopravil do postele, protože křeslo, sedačka nebo posed u jídelního stolu nebylo právě to pravé ořechové. Ne že bych musel, ale chtěl jsem, aby měl můj mazlíček, vlastně oba mí mazlíčci absolutní pohodlí. Už tak trpěla lehkými depresemi a úzkostmi, nechtěl jsem si ani představovat, jak by jí bylo, kdyby se vzbudila celá rozbolavěná a rozlámaná.

Tentokrát usnula v kuchyni. Esmé vařila její momentálně nejoblíbenější jídlo, což byly zapékané těstoviny se šunkou a sýrem zalité bešamelovou omáčkou. Nesnědla ani polovinu na talíři, když jí srdeční rytmus zpomalil a pak se ustálil v klidném tlukotu. Jen s bradou zapřenou do dlaně, nahrbená u stolu tiše oddechovala. Nikdo z nás nechápal, jak může někdo v tak krkolomné poloze vůbec usnout.

Zakryl jsem mého křehkého miláčka jen tenkou dekou, ale v domě bylo konstantě zatopeno, a tudíž teplo. Všichni jsme se o Bellu starali nejlépe, jak to jen šlo a jak nám to ona sama dovolovala. Mně rozhodně v ničem nebránila… A pak i Alici, se kterou si během příprav na svatbu rozuměla nejvíc. Teď byly jako dvě nerozlučné sestry.

Jenomže i tak se její výkyvy nálad nelepšily. Mohli jsme být milí, diplomatičtí, tiší, ochotní… Bellu přesto dokázalo rozdráždit naprosto všechno. Jedinou výjimkou jsem byl já. S mojí rodinou nebo Eliz se teď dost často hádala a v některých případech doslova hysterčila. Jen se mnou byla krotká jako beránek. Pravdou tedy bylo, že občas růžky vystrčila i na mě, ale měl jsem svoje osvědčené metody, jak jí zavřít tu nevymáchanou pusinku. Většinou tou mojí.

Carlisle tvrdil, že v tomhle období těhotenství je to zcela normální, takže jsme kolem Belly chodili doslova v půlkruzích. Omezil taky vyšetření, jak to jen šlo, vzhledem k tomu, že se všechno vyvíjelo až podezřele normálně. Já dostal za úkol moji ženu prohmatávat a zjišťovat tak její stav. I kdyby můj mazlíček neutrpěl trauma, přesto bych na ni Carlisleovi nedovolil šáhnout. Byla moje. Má žena, a bylo tak zvláštní, jak moc se podobala normální lidské rodičce. Otec na to měl jednu zajímavou teorii. Prý za to zřejmě mohla moje krev v jejím oběhu.

Kdo by to byl řekl? To bylo snad jasné…

Kdyby to šlo, dal bych jim jí tolik, kolik by bylo potřeba, ale vzhledem k tomu, že je ze mě už jen poloviční upír, neměl jsem nejmenší potuchy, jestli by to vůbec ještě zabralo. Přesto jsme s Carlislem byli připraveni to v případě nouze vyzkoušet, pokud by zásoba došla. Eliz však tvrdila, že je jí ještě stále dost.

Bella si ve spánku povzdechla a položila si ruku na bříško. Nebo bych už možná měl říct břicho? Pupík se jí totiž hrdě pnul vzhůru a… prsa? S těmi bych se dokázal mazlit i dlouhé hodiny. Kulatila se mi tím nejhezčím možným způsobem. Pokaždé když jsem jen pomyslel na to, že ten drobeček uvnitř je zčásti i mým dílem, bylo mi nepatřičně krásně. Sladká lehkost a pýcha mě téměř nadnášela. Byl jsem na sebe, ale především na moji malou bojovnici tak hrdý. Koncem tohoto týdne končila druhý trimestr a ze všech možných publikací jsem se dočetl, co všechno těhotné ženy v tomhle období trápí.

Fajn, Bella mezi ně patřila tak napůl.

Plakala jak fontána u filmů, u kterých by žádný člověk nebrečel. Nebo když se objevily reklamy na plínky či sunar, to doslova štkala na celé kolo. Někdy se nad nimi naopak rozplývala tak, že jsem nemohl jinak než být taky naměkko. Vtipná vsuvka byla pokaždé taková, že mě obviňovala z předstírání! Normální muži prý takhle sensitivní nejsou… Kdo ale tvrdil, že jsem normální? Takže ji pak následně z mé strany čekala sáhodlouhá poučka o nesplnitelných přáních upíra.

Copak by mě ale mohla pochopit?

Členové mojí rodiny to však chápali naprosto dokonale, takže když jsem měl svoji sentimentální chvilku a mazlil se s bříškem mojí manželky, dokonce si mě už ani nedobírali za stupidní a často nesrozumitelné žvatlání, kterým jsem toho broučka uvnitř zahrnoval. Všude se psalo, že dítě na hlas reaguje, a taky mi to můj malý hrdina pokaždé potvrzoval. Kopal nebo šťouchal. Různě se natáčel. Protahoval se tak silně, že z toho Bellu už trochu bolel spodek žeber.

Zavzpomínal jsem na včerejšek, kdy jsem s uchem přitlačeným na bříško mé lásky poslouchal, co se děje uvnitř, ačkoliv bych to jako poloupír slyšel i na dálku, přesto… Tady šlo hlavě o dotyk. Cítit a vychutnávat chvění, které ke mně skrze Bellu proudilo. Každopádně, když se těsně u mého nosu objevila boulička, hypnotizoval jsem ji jak opařený. Pak se ten vrcholek jemně začeřil, aby snad upoutal mou pozornost, kterou už ale měl. Ukazováčkem jsem po něm tedy lehounce přejel a on jak prásknutím biče zmizel. Pokusil jsem se opětovně zkoncentrovat na myšlenky našeho drobečka. Do téhle doby se mi tou nevysvětlitelnou tmou prorazit nepodařilo. Ani Belle jsem se na zoubek, což znamenalo do hlavy, dlouho nedostal. Tentokrát se mi však moje snažení zdařilo a… smál se. Naše zrníčko se smálo! Boulička se znovu vynořila na povrch a já zopakoval předešlé pohlazení. Zase zmizela. V uších mi zvonil jen tichý, radostný smích.

To bylo poprvé, co jsem si s ním hrál. Drobeček byl zřejmě lechtivý. Možná bychom ho už měli přejmenovat, protože pojmenování drobeček nebo zrníčko se k němu dávno nehodilo. Měl už zhruba 30 centimetrů a vážil skoro kilo. Můj malý pytlík mouky… Zachechtal jsem se té hloupé myšlence. Kdyby mě moje žena slyšela, dostal bych nejspíš za uši, že jsem se odvážil naše maličké nazvat pytlíkem mouky.

Ale nemohl jsem odolat…

Bella teď už byla jenom moje, jak hlásal zlatý kroužek na jejím prsteníčku, hned pod snubním prstenem. Vzali jsme se měsíc po zásnubách. Alice se všechno podařilo zorganizovat na jedničku. Moje tenkrát ještě snoubenka nic honosného nechtěla, což se mojí tyranské sestřičce samozřejmě nelíbilo, a vyšla jí vstříc jen s požadavkem, že se toho bude účastnit pouze rodina a blízcí přátelé. Bylo nás opravdu jen pár. Elizabeth se svým novým přítelem, se kterým to vypadalo naprosto vážně, a to bylo dobře. Zasloužila si to a jako bonbónek na dortu si do rodiny přitáhla ochranáře, který by pro ni udělal první poslední. Záleželo mu jen na jejím štěstí, takže mě a Bellu moc neřešil. To Raul už byl dotěrnější, a tak se s ním a jeho družkou zavřel můj otec v pracovně a oběma jim jednou pro vždy vysvětlil, jak se věci mají. Došlo i na legendy a povídání o Enefredech. A nakonec tu byla už jen moje rodina. Bylo nás všehovšudy deset. Se mnou a Bellou dvanáct.

Viděl jsem to jako dnes, když jsem nervózně přešlapoval u oltáře vyrobeného z bílých růží a lilií. Byla nepříjemná zima. Mrzl jsem jen já a moje nastávající, což bylo k vzteku, ale už jen proto, aby svůj život co nejdříve zpečetila s tím mým, bych se nechal oddat třeba i na severním pólu.

Oddával nás Jasper. Celý týden předtím se choval tak vážně, že ho nikdo z nás nepoznával. I Alice si stěžovala, ještě že ji rozptylovaly závěrečné přípravy. Bellu ke mně uličkou doprovázel můj otec. Nic mě však nemohlo připravit na tu nesmírnou krásu, která se co nevidět měla stát mojí.

Na sobě měla šaty z bílého hedvábí, dlouhé až na zem. Jemné jako pavučina, splývaly na ní jako klidná mléčná hladina, která se pohyby občas malinko zavlnila. Nebyly nabírané, jen pod prsy mírně upnuté a bříško bylo trochu vidět. Měl jsem z toho nehoráznou radost. Důkaz naší lásky tu byl s námi a všichni jej tak mohli spatřit. Hrdě jsem se narovnal a podíval se jí do obličeje. Usmívala se, ale oči měla podezřele vlhké a na tváři dojatý výraz. Vlasy vyčesané na temeni, ale několik pramenů se jí z účesu vlnilo přes šíji až na záda. Samotná dokonalost.

Moje bohyně…

„Edwarde?“ ozvalo se ospale z naší postele a vytáhlo mě to tak z mého zasnění. Zaostřil jsem na moji ženu, která se na mě líně usmívala a vábila mě tak za ní. Pohotově jsem vyskočil na nohy a rozešel se k posteli. Tak moc bych si přál jí dát kouzelné líbánky, ale to bude muset ještě nějaký ten čas počkat. Až po narození našeho malého vrtítka, které uvnitř poslední dobou nepřestávalo doslova tancovat.

Zastavil jsem se před postelí a znovu si ji pořádně prohlédnul. Vypadala odpočatě, což bylo jen dobře, protože to, co jsem pro ni teď plánoval, ji jistojistě opět unaví.

Samolibě jsem se uculil a přetáhl si triko přes hlavu…

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 49. kapitola - Moje bohyně: