Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 14. kapitola - A co teď?

05.05.2011 (20:45) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 9548×

 14. kapitola

A co teď?

Bella

Sotva jsem ovládala hlas. Byla jsem naprosto bez sil a unavená… příjemně utahaná. V hlavě už se mi promítal jen jediný toužebný obrázek, a to moje postel. Drobný problém, z něhož jsem ale měla vážně strach, jestli se ještě dokážu udržet na nohou mezitím, co se budu sprchovat, nebo jestli ještě vůbec dojdu do pokoje. Stehna mě vážně bolela z toho, jak jsem je v záchvatu chtíče Edwardovi ochotně otevírala, a mezi nohama? Tak o tom vůbec nemluvit. A třebaže to asi bude znít divně, já byla úplně blažená. Celé tělo mě příjemně brnělo a tohle byla ta nejlepší noc, kterou jsem ve svém životě zažila.

Edward si samozřejmě neodpustil jeden samolibý úšklebek, i když už nebyl tak odporně arogantní, jako ze začátku. Nebyl v něm žádný výsměch…

Chytil mě za boky a sundal ze sebe. Jakmile se ale moje chatrné nohy dotkly teplé podlahy, kterou neustále smáčely horké kapky, podlomily se.

„Sakra, Bello,“ zamračil se na mě rozmrzele, přesto mě pohotově chytil. Omluvně jsem se na něj pousmála a jeho tvář se najednou taky vyjasnila. Na obličeji se mu z ničehonic objevil krásný úsměv.

„Co je? Já jsem jen obyčejný člověk,“ zamumlala jsem ospale.

„Tak to vypadá, že ti s tím umýváním budu muset pomoct,“ opáčil jakoby nic, ale jeho černé oči, v kterých tak zvláště jiskřilo, nešly přehlédnout. Upíři zkrátka mohli snad pořád…

„Když na tom trváš.“ Můj hlas zněl úplně stejně nenuceně, jako ten jeho, třebaže jsem byla naprosto nedočkavá, kdy se mě konečně jeho studené dlaně začnou dotýkat na mém stále horkém těle. A on to z mojí hlavy jistě věděl taky.

A další samolibý pohled s úsměvem. Nemusel by mi pořád koukat do hlavy, na oko vytočeně jsem si mu v duchu postěžovala a vyšpulila naštvaně pusu. Nebylo to vůbec férové, když jeden mohl číst vaše myšlenky… nejniternější, nejtajnější z nejtajnějších!

„Doufám, že ti to ale nebude moc vadit, přece jen se ti lidé protiví.“ Další narážka mířená jako vtip, kterou jsem z té mojí nevymáchané papuly jednoduše vypustila, a hned na to toho litovala, protože jeho tvář ztvrdla…

Ta pomíjivá chvíle, kdy se Edward tvářil tak krásně, kdy vypadal nejdokonaleji, jak jsem ho kdy měla možnost vidět, byla v nenávratnu. Ach, jak jsem si jen přála, aby řekl něco ubezpečujícího, že ten žert pochopil, ale ani sval ve tváři se mu nepohnul. Střelila jsem do černého…

Němě se natáhl po jahodovém šampónu, aniž by ze mě spustil oči a moje tvář musela být rudá jak přezrále rajče. To jsem asi podělala…

„Dej mi to, udělám to sama,“ řekla jsem naprosto normálně. I kdybych se měla posadit na zem a mydlit se tam… A do postele? Tam se taky raději doplazím sama. Nechtěla jsem ho nutit do něčeho, co on sám nechce. Navíc z jeho překrásné tváře bylo evidentní, že je vážně naštvaný.

„Ne,“ výhružně zavrčel, až se mi stáhlo hrdlo. Z chladu jeho hlasu jsem se bezděčně zatřásla. „Jestli tě teď pustím, tak se tady sesypeš jak hrad z písku, takže laskavě neodmlouvej a…“ Ani to nedořekl, znovu si mě připoutal do svojí náruče a trochu šampónu mi vetřel do vlasů… a masíroval.  A jeho pohled studoval moji stydlivou tvář…

Kapitolku jsem tvořila u téhle písničky. Byla mi inspirací... Snad se bude líbit. ;-)

Ach, bylo to naprosto úžasné. Jeho chladné štíhlé prsty se naprosto dokonale pohybovaly po mojí hlavě. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem se samovolně opřela čelem o jeho hrudník a zhluboka se nadechovala jeho nádherné vůně. A i když mi momentálně viděl do hlavy a všechno si četl, byla jsem příliš unavená, než abych se snažila nepřemýšlet, nebo si myšlenky hlídat. Ne, na to bylo moje tělo i mysl slabé. Byla jsem v jeho moci, jak hadrová panenka. Ale já mu přesto ve všem věřila…

Natáhl se pro sprchu, mírně mi zatáhl za vlasy, abych zahnula hlavu, a začal smývat šampón. Jeho tvář se přiblížila k té mojí, až mi z toho srdce vynechalo jeden úder. Jeho přivřené, černé oči byly už i na mě moc, a tak jsem svoje víčka slepila k sobě.

Jak jsem si přála, aby mě líbal… A když se jeho rty natiskly na ty moje, málem bych se štěstím rozplynula, kdybych se spíš nestyděla, že ví, co jsem chtěla… Jazykem mi přejel po spodním rtu, až jsem se automaticky zachvěla. Proud vody se zase oddálil, Edward sprchu zavěsil na svoje místo tak, že teď nás smáčela oba, a hned na to se jeho prsty zapletly do mých mokrých vlasů… Tiskl si mě k sobě, k jeho ústům. Z posledních sil jsem svoje dlaně položila na jeho tváře a malinko od sebe odtáhla rty. Okamžitě zaútočil… Vtrhl jazykem dovnitř, až jsem slastí stiskla víčka, ale vzdychnutí mi zastavilo to jeho zběsile hladové okupování mých úst.

Pak se odtáhl… Zamračila jsem se.

Přetočil si mě v náručí tak, že jsem se teď zády opírala o něj, a on měl neustále svoji ruku omotanou kolem mého pasu a tím mi pomáhal se udržet na těch dvou věcech, kterým se normálně říkalo nohy. Bože, co se to se mnou děje? Nikdy jsem ještě nebyla takhle unavená, navíc ne po tom léku, co jsem si dala dnes dopoledne… Ale další moje myšlenky se rozprchly, jakmile mi Edward vymáčkl trochu gelu na břicho a… začal roztírat.

Sykavě jsem nabrala vzduch do plic, když se mi tělem prohnalo pálivé teplo a znovu skončilo mezi mýma nohama. To ne! Zaúpěla jsem v duchu. Chci ještě a přitom se sotva pohnu! A jen jsem na to pomyslela, Edward se sklonil k mému krku a jeho ledové rty se k němu okamžitě přisály. Cítila jsem, jak se pousmál…

Hloupě jsem se třásla touhou po něm a jeho dotecích, přestože jsem byla naprosto vyčerpaná. Nikdy jsem s nikým nespala tolik hodin v kuse a bez přestávky. Edward mě opravdu nenechal ani vydechnout a neustále znovu a znovu útočil… Ale kdo by po jeho dokonalém milování nechtěl ještě? Pozorovala jsem ty bezchybné pohyby jeho ruky, které s motýlí jemností klouzavě kroužily po mojí rozpálené kůži.

Celou tu dobu se moje hlava snažila nemyslet, bezúspěšně…

Jeho dlaň se pomalu kradla směrem vzhůru, až se dostala k jednomu z mých prsou. Netušila jsem, že bude až tak důkladný, přece jen v těch místech to nebylo až tak potřeba. Další úšklebek mě zalechtal na mé šíji. Musíš mi pořád lézt do hlavy? Byla jsem malinko podrážděná a on mi jako odpověď začal okusovat napnutou pokožku krku. Z hrdla se mi samovolně vydral tichý sten, když mezi dvěma prsty promnul už ztuhlou bradavku.

Co to se mnou jen dělá?

Celé tělo mě začínalo skutečně pálit a hladově vycházelo Edwardovým dotekům vstříc, ale zanedlouho už jeho ruka místo na sever začala klouzat na jih. Dech se mi už skutečně zasekl a s napětím jsem očekávala, co se bude dít…

Pomaloučku se vsunul mezi moje nohy, aniž by se dotkl toho nejcitlivějšího. Umýval mi vnitřek stehen, aniž by jen prstem zavadil tam, kde jsem ho tak moc zase chtěla mít. Jel níž a níž… Skláněl se a do ucha se mi donesl jeho trhaný dech…

A pak se z ničeho nic rychle vrátil nahoru a dvěma prsty mi dráždivě přejel v klíně. Do zadečku mě zatlačila jeho už ztuhlá touha. Já… chci to! Rozkazovačně jsem zaprosila. Chci tě… Zbytek myšlenky se vytratil v rozkošnickém vzdychnutí.

„Na to ani nemysli,“ zavrčel podmanivě, přitom ale vzrušeně, „pokud chceš zítra ještě chodit…“

Nesouhlasně jsem zamručela, kdo by chtěl chodit? Když můžu mít jeho… Ale Edwarda to nezajímalo. Znovu se natáhl pro sprchu, smyl ze mě sprchový gel, pak vypnul vodu a v dalším okamžiku už mě balil do osušky. Smutně jsem si povzdechla. Konec magické chvilky…

Opatrně se mnou přistoupil ke zdi a opřel mě o ni, aby si sám mohl kolem beder omotat ručník. Pak mě vysadil na pračku a nechal sedět tam…

„Vydrž chvilinku… Ne, že spadneš,“ pokáral mě jako malou holku, ale ne že bych ho snad ještě nějak vnímala. Utekl do pokoje a moje mysl se toulala po svých představách. Cítila jsem, jak mě mezi nohama mírně pobolívá, ale přesto jsem ho tam zase chtěla mít…

Opravdu jsem zaslechla zavrčení?

Za pár vteřin jsem zpoza přivřených víček viděla, jak se vrací už oblečený v tmavě modrých boxerkách. Ach, pohled pro bohy. A už jsem si taky dokonce zvykla, že každou moji podobnou myšlenku doprovází jeho samolibý úšklebek, ale tentokrát se jen usmál.  V rukou držel moje prostěradlo a ložní prádlo… Proč? Mírně mi roztáhl nohy, aby se dostal ke dvířkům u pračky, všechno to strčil dovnitř a zavřel, pak se podíval na mě.

„Tak co s tebou?“ potutelně se usmál, až mi z toho poskočilo u srdce.

„Je mi dobře tam, kde jsem…“ zamumlala jsem ospale a nejhorší asi bylo, že jsem nelhala. Byla jsem tak grogy, že bych si zdřímla skoro kdekoliv…

„I na pračce?“ zeptal se na moje myšlenky. Jo! Můžeš si jít po svých… neustále jsem si s ním povídala přes mysl, a proč taky ne? Bylo to rozhodně míň namáhavé.

Pomalu jsem usínala, když mě popadly chladné ruce a i s ručníkem položily do něčeho měkkého a voňavého. Necítila jsem nikde Edwarda… jen aviváž. A pak i to bílé froté zmizelo, a po odkrytých částech mě pohladil chlad, až se mi tělo mírně otřáslo. Nebylo to ale nijak nepříjemné, právě naopak. A tak když na mě najednou přistála přikrývka, nesouhlasně jsem zamručela a zamračila se. Moje víčka už byla tak těžká, že jsem neměla sílu je od sebe rozlepit a podívat se, jestli tu Edward je, nebo už odešel… A s poslední myšlenkou na něj a jeho tělo jsem se propadla do hlubokého spánku.

Edward

Prozatím jsem si zakázal nad vším, co se tuhle noc a vlastně i ráno stalo, myslet. Raději jsem se vrátil do koupelny, zavřel dveře do mazlíkova pokoje, zapnul pračku a pověsil mokrou osušku. Edwarde, Edwarde, tys to ale podělal, hochu! Zase! A právě v tom momentě mi začal vyzvánět mobil…

Upíří rychlostí jsem se přemístil k sobě. Na displeji blikal nápis ‚Alice’, a tak jsem to s unaveným protočením očí vzal.

„Co je!“ štěknul jsem do toho krámu.

„Čau, Edwarde, taky tě ráda slyším…“ postěžovala si.

„Vím, že nevoláš jen tak, aby sis poslechla můj hlas, nebo ses zeptala, jak se mám… pokud vím, všechno vidíš ve svých vizích. Takže? Co potřebuješ?“ cedil jsem skrz scvaknutou čelist. Byl jsem momentálně vytočený na nejvyšší možnou míru. Nejen, že jsem měl celou noc sex s člověkem, navíc tahle potvora, co si říkala moje sestra, už musela znát pravdu.

„Edwarde, vzhledem k tomu, co jsi předešlých pár hodin dělal, neměl by si být víc uvolněný a s dobrou náladou?“ zasmála se.

Hrdelně jsem zavrčel na tu proradnou mrchu. Co si zatraceně myslí? „Co teda chceš?“ prsknul jsem.

„Nic, jen jsem ti chtěla říct, že sis vybral opravdu krásnou dívku…“ řekla tak vážně, až jsem se vyděsil. Moje ruka malinko víc skřípla telefon, který na protest odpověděl zvukem mačkajících se plastů.

„Nikoho jsem si nevybral!“ štěkl jsem znovu. Co se mi má co plést do života? Já s žádnou lidskou holkou nebudu, ani kdyby byla poslední na téhle zpropadené planetě.

„Jednou budete spolu, jen…“ povzdychla si, „nevidím ji jako upíra, ale ani člověka…“

„No to určitě! Posloucháš se?“ Hrdelně jsem se zasmál. „Já a člověk? Alice, lepší vtip sis vymyslet nemohla,“ konstatoval jsem suše. Přece se od toho malého střapatého čehosi nenechám neustále vyvádět z míry jen proto, že dokáže vidět budoucnost. Já a Bella? Naprostá pitomost! Nikdy! To se nestane. Neříkám, že není dobrá v posteli, třebaže jen na omezený čas a sílu, přesto by mi nikdy nestačila. Já potřebuji volnost!

„Edwarde, nebuď idiot…“

„Ty nebuď směšná!“ vykřikl jsem pobouřeně. Tohle už bylo moc i na mě.

„Prosím, poslouchej mě. Pokud to nějak pohnojíš, bude se to dávat dohromady daleko hůř. Edwarde, probuď se… nechej jednou tu tvoji věčnou aroganci a pýchu zavřenou uvnitř a prostě… to zkus!“

„Nikdy!“ Z hrdla mi vylezlo jen divoké zavrčení. A hned na to jsem to típl tak, až jsem se palcem promáčkl do poloviny toho křápu. Alespoň mě nikdo nebude víc otravovat. Telefon už byl bezcenný, a tak se v další vteřině rozletěl na tisíc drobných kousíčku, když jsem jím mrsknul proti zdi.

Zaposlouchal jsem se, jestli se mazlík náhodou nevzbudil. Nic… Co je mi vlastně do toho, jestli ji probudím nebo ne! Rozčíleně jsem nadával sám sobě. Tohle je skutečně holé šílenství, že bych k ní opravdu něco cítil? Ne… Jen chtíč. Touhu, spalující žádostivost po jejím tak krásně voňavém těle… Ano, to bude ono, tak co sem Alice plete city? Už tak bych se měl stydět za to, že si to rozdávám s člověkem, když jsem upír. Bože, byl jsem nočním tvorem, který zatoužil smíchat se s úplně jiným druhem…

Co se to se mnou děje? Chytil jsem si hlavu do dlaní a chvilku nechal mysl jen tak plout. Tohle nesmím nikdy dopustit. Ona není ta pravá… pro mě. Možná, kdyby mi dovolili udělat z ní upírku, nemusel bych se za ni stydět, ale trvalý vztah? To jsem si nedokázal představit ani jen okrajově. Věčnost je příliš dlouhá doba, než abych ji strávil po boku jediné ženy…

Zvedl jsem se, oblékl a potichu vlezl k mazlíkovi do pokoje. Byla nádherná, když takhle klidně spala a ještě k tomu se usmívala. Vlasy divoce poházené na polštáři. Věděl jsem, co se jí zdá, a kdybych nebyl v tomhle rozpoložení, moje arogantní část by se jen spokojeně usmála. Jistěže se její sny týkaly jen mě. Jen nás… a toho, co jsme spolu dělali.

Trochu jsem pootevřel okno, aby se vzduch v téhle místnosti provětral a stejně tak i v koupelně. Nikdo nesmí pojmout smítko podezření… teda Eliz se nesmí nic dozvědět.

Obul jsem se, zavřel a zamkl dveře a vyrazil na lov za hradby. Nepotřeboval jsem se krmit, ale třeba mi to alespoň částečně pomůže srovnat si hlavu. Potřeboval jsem se dostat pryč z Belliny vůně, myšlenek a hlavně dál od jejího těla.

Bella

Edward mě něžně hladil po zádech a já mu spokojeně seděla na klíně. Byli jsme u nás v kuchyni a on se na mě celou tu dobu láskyplně usmíval. Nechápala jsem proč. Vždyť v jeho očích nebo v tváři bylo pokaždé možné zachytit jen aroganci nebo výsměch, ale teď? Láska. Jeho obličej byl snad to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. Dech se mi vytratil a jemu zajiskřilo v očích. Rukou mě chytil za bradu a přitáhl k polibku… Ach…

„Bello! Vzbuď se,“ rozčiloval se nějaký hlas.

„Hm,“ zamumlala jsem nezajímavě a otočila se na druhý bok. Nohy mě při tom jednoduchém pohybu vážně zabolely. Z úst mi vylezl jeden bolestivý povzdech.

„Chápu, že se ti zdálo něco krásného, ale neměla bys jít dneska do práce?“ ptala jsem mě Elli. A já už začínala vnímat lépe, ale z ničeho nic mi v hlavě vybuchla nálož se všemi vzpomínkami. Toho, co se stalo včera v noci, vlastně už i ráno…

„Kolik je hodin?“ zamrmlala jsem stále ještě zabublaná do peřiny.

„Bude sedm a na osmou bys měla být v práci,“ pověděla naprosto klidně.

„Sakra.“ Vystřelila jsem do sedu tak rychle, že jsem málem sejmula i Elli, která se nade mnou pořád skláněla, ale díky jejím pohotovým upířím smyslům stihla včas uhnout, jinak by to asi nebylo dvakrát příjemné ráno. I když to vlastně nebylo ani tak, protože při mém zbrklém sedu se ozvaly moje spodní partie. Bolestivě jsem sykla.

„Co se děje, Bell?“ Ellin starostlivý hlas mě probral z mých myšlenek na to, jak to v práci asi dneska zvládnu. Můžu vůbec chodit?

„Jasně, všechno v pořádku, jen… se mi malinko zatočila hlava z toho prudkého sednutí.“ Tváře se mi obarvily na červeno, to jsem cítila jasně. Ach jo, proč jen se tak jednoduše profláknu?

„Jsi si jistá?“ podezřívavě si mě přeměřila a hřbetem ruky mi sáhla na čelo. „Teplotu nemáš,“ konstatovala jednoduše, a přitom se mračila. Alespoň moje tváře se mezitím probraly a opět zbarvily do bledé, jak z nich moje rozbouřená krev odcházela.

„Naprosto, už je to v pořádku. Jen jdi, já se obléknu a hned jsem u tebe,“ usmála jsem se a hodila jedno laškovní mrknutí. A Elli v další vteřině zmizela a dokonce za sebou i zavřela. Odhrnula jsem ze sebe peřinu a… dech mi uvízl v plicích. Srdce přeskočilo a začalo pádit kupředu.

„Bello?!“ ozval se Ellin hlas z kuchyně, z něhož obavy skoro odkapávaly, a já se instinktivně zase rychle zakryla. Co kdyby sem náhodou vtrhla? Tohle by se mi vysvětlit nepodařilo.

„Nic, v pořádku, jen jsem se vyděsila, že to nestihnu včas do práce,“ bezostyšně jsem zalhala.

„Neboj, času máš víc než dost,“ křikla nazpět, a pak už jsem nic dalšího neslyšela.

Znovu jsem se odkryla a vykuleně pozorovala ty fialové fleky na vnitřku mých stehen. Bože, čím jen tohle zakryju? Ničím, blesklo mi hlavou. Stejně se to do večera ztratí. Ano, to byla prozatím jediná dobrá zpráva hned na začátku tohohle šíleného rána.

Vytočila jsem se a spustila nohy z postele. Skoro nic dalšího mě nebolelo, až na celou tu spodní část. Od zadku, přes boky až k mým stehnům… a vlastně i mezi nohama to nebylo dvakrát růžové, třebaže to nebylo ani nijak bolestivé, prostě jen nepříjemné. Včera jsem to vážně přehnala. A až teď jsem si všimla, že ležím úplně nahá.

Jak jsem se proboha dostala až do postele? Pamatuju si jen sprchu, Edwardovy chladné prsty bloudící po… Dost! Zařvala jsem na tu věc dole, protože se už zase začínala probouzet k životu. Nestačilo ti to snad? Podívej se na sebe! A znechuceně jsem si povzdechla hned, jak jsem si uvědomila, že si povídám s tím mým centrem rozkoší dole…

Bello, tobě už pořádně hrabe holka!

Odploužila jsem se ke skříni a opatrně, až neskutečně pomalu se pokoušela nasoukat do kalhotek. Proč každý pohyb musí tak mučivě bolet? Za požitek takových rozměrů se hold musí platit ,děvče‘. Osvětlovala mi moje mysl. A jestli mě právě poslouchal Edward, tak se ten holomek musel až neskutečně bavit.

Následovala volnější sukně až ke kolenům a k ní vypasovaná košile s krátkým rukávem, se kterou to oblékání až tak těžké nebylo.

Odběhla jsem do koupelny a srdce mi znovu párkrát vynechalo nad vzpomínkou, co se tady dneska ráno dělo. Vlastně… Co jsem tady já s Edwardem dělala. Ne, dost! Zatřepala jsem zběsile hlavou, čímž se pohnula i ta zacuchaná sláma nahoře na hlavě. Bože! Tohle že jsou moje vlasy? Rukou jsem okamžitě hmátla po žehličce a pomocí tohohle přístroje se to cosi na mojí hlavě pokusila vyžehlit. Hlavou mi běželo jen… nestíhám! A zrovinka jsem už skoro končila, když mi pohled zabloudil k pračce.

„Ach ne!“ zalamentovala jsem. Tohle nemám možnost stihnout.

„Co je?“ vlítla do koupelny vyděšená Elli.

„Nic, jen absolutně nestíhám,“ povzdechla jsem si. A pak jsem nahodila štěněčí kukuč.

„Tak co potřebuješ?“ Přivřela oči do škvírek.

Prstem jsem ukázala na pračku. „Tohle,“ a na tváři mi vyskočil jeden zdráhavý úsměv.

„Už jsem se lekla, co to bude. V pohodě, běž se nasnídat a já to mezitím pověsím,“ vytáhla koutky taky vzhůru.

„Díky,“ opatrně jsem k ní nakročila tak, aby nepoznala, že mě něco bolí a objala ji.

„Nemáš zač,“ mrkla na mě a už mě strkala ze dveří. Stiskla jsem zuby a pokusila se jít normálně. Au, au, au… skučela jsem tajně jen v mysli.

„Jo, Elli, a co Edward?“ zeptala jsem se ostýchavě.

„Není tu,“ zamračila se, „když jsem přišla, tak tady ani nebyl a nevím, kde teď momentálně je,“ zhodnotila a strkala mokré prádlo do plastového koše, „a ani mě to nezajímá. Jistě zůstal na noc u některé z těch jeho rychlovek,“ vyhrkla.

Měla jsem pocit, jako by mi právě někdo vrazil pořádnou facku. Kde jinde by asi tak mohl být? Včera byl až neskutečně neukojitelný a já jsem mu jednoduše nemohla jen tak stačit… Určitě dodělává s někým jiným to, co nemohl dodělat se mnou.

Mělo by mi to být jedno, ale nějakým záhadným způsobem nebylo. Proč jen jsi tak blbá, Isabello? Máš milujícího Deftona, který by pro tebe udělal první poslední, a ty se tady zahazuješ s tímhle obyčejným arogantním a sebestředným upírem. Jak jen můžeš být tak hloupá? Jenomže co jsem mohla dělat, když mě jeden až neuvěřitelně vzrušuje a ten druhý už zřejmě vůbec? Nemůžu už být s Dým, ani kdyby teď Edward zmizel, nebo si našel nějakou upírku nastálo. Nešlo to.

Došla jsem do kuchyně a rychle do sebe kopla kafe, vzala si ještě teplý koblih do ruky a rovnou odešla ke dveřím. Nasoukala jsem se do obyčejných balerýnek, u kterých jsem se nemusela zohýbat, ani nijak jinak namáhat, protože noha do nich prostě vklouzla sama. S chutí jsem si kousla, když se přede mnou objevila Elli a podávala mi kabelku.

„Zapomněla by sis ji, ty hlavo děravá,“ dobírala si mě. Zasmála jsem se jí s pusou od cukru a ona jen nevěřícně zakroutila hlavou. „Dneska vypadáš nějak jinak,“ se zaujetím si mě prohlížela a pak jen konstatovala, „hezčeji.“

„To se ti jen zdá.“ Utřela jsem si cukrovou pusu, natáhla se po klíčích a otevřela jsem dveře. „Prostě jsem se jen dobře vyspala… toť vše.“ Zlobivě jsem na ni mrkla a rychle vypochodovala na chodbu.

Teď mě čekalo to horší. Předstírání, jak mě nic nebolí… a tak jsem se kousla do jazyka, otočila se na Elli, mávla jí a bezstarostně seběhla schody až tam, kde na mě už nemohla vidět. Pak jsem se opravdu opatrně vydýchla a ostatní už brala pomaleji a opatrněji. Bolelo to stejně.

Před domem jsem div nevřískala, když jsem nasedla do mého brouka, jak se zase ozval můj pohmožděný zadek. Vztekle jsem zanadávala, praštila kabelkou na sedadlo spolujezdce, připoutala se a vyrazila směr květinářství.

Cesta ubíhala docela rychle a po rovné silnici to ani nijak nenadskakovalo, což si pochvalovaly moje hýždě a já vlastně taky. A za pět minut už jsem spokojeně parkovala před obchůdkem ‚Fiore‘. A jen co jsem byla zase nucená se jakkoliv pohybovat, moje spokojená nálada byla v okamžení pryč. Au!

Vylezla jsem z broučka, zamknula ho a jala se odemykat dveře u obchodu. Jakmile jsem zdolala i ty, zevnitř na mě okamžitě dýchly všechny ty nádherné vůně. Otočila jsem cedulku s nápisem otevřeno a šla se připravit na dnešní směnu…

Všechno šlo podle plánu. Dodavatel s čerstvým zbožím přijel, já si od něj vše přebrala, zaplatila mu a on zase spokojeně odjel. A asi v polovině dne, kdy už se moje ranní bolesti tolik neprojevovaly a naopak slábly, jak jsem každých deset minut kontrolovala, jsem si dovolila opět najít ztracenou dobrou náladu. Zrovna jsem se lokty opírala o pult a podpírala si zasněnou hlavu, která se momentálně vznášela kdesi v oblacích, když mě na zem sestřelilo cinknutí zvonečku nade dveřmi.

„Bello.“ Ten krásný hlas se prohnal celým krámkem.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 14. kapitola - A co teď?: