Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - 7 – Anastázie?

12.12.2010 (13:15) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6161×

„Věřím, že fantazie je silnější než vědění.

Že mýty mají větší moc než historie.

Že sny jsou mocnější než skutečnost.

Že naděje vždy zvítězí nad skutečností.

Že smích je jediným lékem na zármutek.

A věřím, že láska je silnější než smrt.“

Robert Fulghum

7 – Anastázie?

Ve dveřích se ještě otočil a usmál se na mě, úsměv jsem mu oplatila.

Ještě docela dlouho jsem se dívala na zavřené dveře a přemýšlela nad tím, k čemu jsem svolila.

„Doprčic.“ Vyletěla jsem ze židle. Co teď? Za jak dlouho tu bude zpátky? Koukal jsem na hodinky a zděsila se.

„Já jsem proseděla a pročuměla tři hodiny. Sakra, už mam jenom dvě hodiny na to se připravit,“ nadávala jsem si nahlas.

Vběhla jsem do ložnice a zamířila si to ke skříni. Po půl hodině přehrabování v mém skromném šatníku jsem našla kalhoty a tričko, k tomu ještě vyhrabala černé balerýnky. Nechala jsem to na posteli a vydala se do sprchy.

Nejdřív jsem si pustila ledovou, abych se trošku vzpamatovala, ale copak mi to pomůže, když jsem upír? Ne! Otočila jsem kohoutek na vařící a nechala si rozehřívat tělo. Asi po patnácti minutách jsem vylezla, obmotala ručník kolem těla a vešla do pokoje. Sedla jsem si na postel s zahleděla se do prázdna.

„Bello, co tam nahoře vyvádíš?“ křičel na mě táta. Zase jsem jednou vylezla na strom a on se o mě bál.

„Pozoruji,“ odpověděla jsem.

„A co prosím tě?“ zeptal se zvědavě.

„Upíry!“ zašeptala jsem.

„Isabello, okamžitě slez dolů a nech těch blbostí!“ káral mě táta.

„Vždyť už lezu.“ Ale co čert nechtěl, zachytila se mi sukně o větev a já najednou visela hlavou dolů.

„Bello!“ zakřičel hrůzou táta.

„Nic mi není, jsem v pořádku.“

„Tohle už nikdy, ale nikdy nedělej. Víš, jak jsem se o tebe bál,“ říkal, když mě sundával.

„Děda říkal, že pokud chci lovit, tak musím umět lézt i po stromech,“ vysvětlovala jsem svou aktivitu.

„S dědou si o tom promluvím, ale mám za to, že k lezení po stromech nepaří to, abys pak visela hlavou dolů jako netopýr.“

„To také nebylo v plánu, ale ta sukně mi překáží, daleko lepší by to bylo v kalhotách,“ spekulovala jsem.

„Bello, jsi mladá slečna a ty nosí šatičky.“

„Až budu starší, budu nosit kalhoty,“ řekla jsem rozhodně. Táta se jenom zasmál a zakroutil hlavou.

Trhnutím jsem se probrala z té vzpomínky. Už je to dlouho co jsem vzpomínala. Dříve vzpomínky na tátu bolely, ale teď se bolest nedostavila, protože už vím, že žije.

Z dnešního večera začínám mít hrůzu.

Vstala jsem z postele, na které jsem zase proseděla spoustu času a šla do koupelny. Převlékla jsem se, vysušila a vyfoukala si vlasy a nakonec se namalovala. Vyšla jsem z ložnice, už připravená a ve stejnou dobu se ozvalo zaklepání na dveře.

„Bello?“ zeptal se Edward zpoza dveří.

„Jsem připravená, už jdu!“ křikla jsem na něj. Popadla jsem klíče ze stolku a otevřela dveře. Stál dva kroky od dveří a usmíval se.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj, tak pojď.“ Podal mi ruku, kterou jsem neodmítla. Pevně mi ji stiskl a společně jsme vyběhli k jejich domu.

Zastavil se na okraji malého paloučku, podíval se na mě a usmál se. Pozorně jsem se rozhlédla a na druhém konci uviděla nádherný dům se zahrádkou a skalkou, která byla pečlivě a pravidelně udržovaná.

„Tak pojď, už se na tebe těší,“ řekl s úsměvem Edward, úsměv jsem mu nejistě oplatila.

Znovu jsme se rozeběhli a tentokrát zastavili, až u dveří. Otevřel je a náznakem ruky mi naznačil, že mám jít dovnitř, tak jsem tedy vešla.

„Isabello, jsem tak ráda, že jsi přišla,“ přiběhla ke mně Alice a objala mě.

„Ahoj Alice,“ pozdravila jsem ji zaskočeně.

„Isabello, ráda tě poznávám,“ řekla žena s medovými vlasy a dostala mě z Aliciny náruče. Podle toho jak vypadala oproti ostatním, jsem si uvědomila, že to musí být jejich matka, Esmé.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem ji.

„Jsem Esmé.“ Podala mi ruku, kterou jsem přijala a mile se na ní usmála.

„Isabell,“ pozdravili mě unisono Rose, Emmett a Jasper.

„Ahoj,“ oplatila jsem jim a zvedla ruku na pozdrav.

„Carlisle by tu měl být, každou chvilkou. Moc se těší na to, až pozná někoho dalšího, jako jsme my,“ sdělovala mi Esmé.

Sotva tohle dořekla, zastavilo před domem auto. Á hlava rodiny se dostavila. Během vteřiny se otevřely dveře a v nich stál můj otec.

„Jsem doma, o co jsem přišel?“ zeptal se, ale když se otočil, zamrzl, vytřeštil oči a jeho taška, kterou měl v ruce, skončila na zemi.

„Ahoj,“ řekla jsem nesměle a usmála se na něj.

„Anastázie?“ řekl nevěřícně.

„Ne nejsem máma,“ odpověděla jsem smutně.

„Bells? Bells, ach bože, ale jak to,“ mlel jedno přes druhé a při tom mě drtil v náručí.

„Upír,“ odpověděla jsem netečně.

„V kolika, v kolika Bells,“ dožadoval se odpovědi a třásl se mnou.

„V osmnácti, pár dní po narozeninách,“ odpověděla jsem.

„Tak mladá,“ řekl přiškrceně.

„To ty taky.“

„Co máma?“ zeptal se najednou.

„Umřela na zápal plic, dva roky po tobě,“ odpověděla jsem.

„Cože?“ zeptal se nevěřícně.

„Ujal se mě děda. Lovili jsme spolu.“

„Řekni, že si teďka ze mě děláš srandu!“ zahřměl táta a já začala těkat očima po místnosti, ve které stáli všichni členové jeho nynější rodiny a sledovali s vypětím náš rozhovor.

„Isabello Marie Cullen! Odpověz!“ při vyslovení celého mého jména jsem se přikrčila.

„Carlisle, děsíš ji,“ ozvala se za mými zády Esmé.

„Proč jsi jí řekl Cullen, když je Swan?“ zeptal se tentokrát Emmett, který to asi do teďka nepochopil.

„Protože je to její pravé a rodné příjmení,“ vysvětlil, teď už klidnější táta.

„Jak se mohla, ale tak narodit? Ty jsi měl nějakého sourozence?“ vyptával se dál Emmett.

„Ne, neměl, ale byl jsem ženatý. Měl jsem ženu a dceru,“ skřípal už zase zuby táta. To mu ten klid moc dlouho nevydržel.

„Fakt?“ divil se a podíval se po ostatních, kteří souhlasně pokyvovali hlavou.

„Asi jsem to přeslechl,“ řekl nezaujatě, což jsem nevydržela a vyprskla smíchy.

„Ještě jsi mi neodpověděla, mladá dámo,“ otočil táta svou pozornost opět na mě.

„Jo lovila, děda mě všemu naučil a vycvičil, popravdě to, že jsem se přeměnila, byla moje chyba, nekryla jsem si záda.“

„I kdyby sis je kryla, bylo by to na nic. Dostat tak svého otce do rukou, zakroutil bych mu krkem,“ vrčel táta.

„Proč? Díky němu jsem upír a našla jsem svého tátu.“ Pokrčila jsem neurčitě rameny.

„Proč? Právě proto, že se z tebe stal upír. Vzal ti tím všechno lidské, uvědomuješ si vůbec, že nebudeš mít nikdy děti?“

„Ano uvědomila!“

„Bello? Kolik ti je? Jak počítám, tak počítám, nemůžu se pořád dopracovat k rozumnému výsledku,“ ozval se opět Emmett.

„Na tohle by ses dámy ptát neměl, copak jsem tě nic nenaučil?“ Ouha, táta se opět dostal do ráže.

„Pardon, ale jestli je doopravdy tvoje dcera, což mi přijde uhozené…“

„Narodila jsem se v padesátých letech sedmnáctého století, spokojen?“ utla jsem ho radši, než by tátu rozžhavil do běla.

„Cože?“ Koukal na mě vyjeveně a pusu měl otevřenou dokořán.

„Tati? Dokončíme to jindy, jsme z tohohle rozhovoru vyčerpaná, potřebuji se na chvíli odpočinout a také musím na lov. Zítra po škole se opět stavím nebo jsi v nemocnici?“

„Jak zítra se stavíš? Kde vlastně bydlíš?“ ptal se táta.

„V lovecké chatě,“ řekla jsem neutrálně.

„Dobrý vtip.“

„To nebyl vtip, Edward ti to klidně potvrdí, dneska ráno byl u mě.“ Táta zatnul čelist, a kdyby mohl, byl by rudý vzteky.

„Edwarde? Je to ta chatrč co myslím?“ snažil se mluvit klidně, ale nějak mu to nešlo.

„Přesně ta, Carlisle.“ Hodila jsem po něm nasupěný pohled. Práskač jeden!

„Alice! Je pokoj pro hosty už hotov?“ ptal se táta.

„Ne ještě není, ale klidně ho hned zařídím,“ začala ze sebe horlivě drmolit Alice.

„Udělej z něj pokoj pro Bellu, ode dneška bude bydlet s námi,“ řekl jako by nic.

„Ale já mam svůj dům,“ namítla jsem.

„O tom haraburdí v lese, už nechci slyšet ani slovo!“ zahřměl směrem ke mně.

„Já to tam mam ráda, je tam klid, les, zvířátka, potok…“ Snažila jsem se svojí chatičku ospravedlnit.

„Už jsem řek!“ Nadarmo!