Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neznámá - 6 – Začínám se bát!

09.12.2010 (10:45) • Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5458×

„Láska se nemění každou hodinou či dnem, ale trvá celý život. A jestli se mýlím, nikdy jsem nic nepsal a nikdy se nestalo, že se dva lidé milovali.“

William Shakespeare

6 – Začínám se bát!

Pomalu jsem si sedla vedle něj.

Podívala jsem se na něj, jeho pohled byl zabořený do země a seděl jako socha.

„Edwarde?“ zeptala jsem se opatrně. Vzhlédl, ale jeho oči byly plné děsu, zklamání a smutku.

„Co se stalo?“ Nic, žádná odpověď, jenom na mě hleděl.

„Edwarde!“ zavrčela jsem tentokrát, a to ho kupodivu probralo.

„Promiň,“ hlesl a opět stočil pohled do země.

„Co prosím?“ zeptala jsem se vyjeveně.

„Promiň, nechtěl jsem.“

„Co jsi nechtěl? Políbit mě?“ ptala jsem se nechápavě.

„Ne, to ne. Myslím to, že jsem se na tebe nechtěl vrhnout,“ řekl sklesle. Tak o tohle mu jde.

Klekla jsem si na kolena a došourala se naproti němu. Seděl v tureckém sedu a pozorně sledoval mé počínání. Vylezla jsem si na něj a sedla si mu na klín a nohy zkřížila za jeho zády. Vyjeveně sledoval mé počínání.

„Isabello, co to…“ Nenechala jsem ho to doříct a přitiskla své rty k jeho.

Políbila jsem ho něžně a přitom vášnivě. Zaraženě jenom seděl. Opřela jsem si čelo o to jeho a dívala se mu do očí.

„Chtěli jsme to oba, ale pochop mě, jsem vychována v jiné době,“ snažila jsem se mu nějak vysvětlit, že jsem vychována stylem „sex až po svatbě".

„Isabel, taky nejsem z dnešní doby, kdy na to mladí lidé vlítnou hned na prvním rande,“ usmál se ostýchavě.

„Jsem ráda, že mě chápeš,“ usmála jsem se.

„Pojď, odvedu tě domů,“ řekl najednou.

„To není dobrý nápad.“

„Proč?“

„Protože se naštveš, až uvidíš, v čem bydlím,“ řekla jsem zkroušeně.

„To je to tak děsivé?“

„Ne, na to, v čem jsem bydlela dřív, je to luxus.“

„Začínám se bát!“ přiznal opatrně.

„Já osobně si myslím, že není důvod.“

„Uvidíme.“ Chytil mě za ruku a rozběhl se k místu, kde zanechal své auto, opět jako gentleman mi pomohl a sám usedl za volant. Vyjel z lesa zpět na silnici a jel směrem, kterým jsem ho poprvé navigovala. Zastavil, vystoupili jsme a chytil mě za ruku.

„Tak mě veď,“ vyzval mě a povzbudivě mi stiskl ruku. Usmála jsem se na něj a rozeběhla se s ním po boku k chatičce. Pár metrů od ní jsem zpomalila do lidské chůze.

„Isabell?“ zeptal se udiveně, když byla chatka na dohled.

„Neříkej mi prosím Isabello.“

„A jak ti tedy mám říkat?“

„Bello. Dovolím to jenom tobě, zatím, protože mi nejsi lhostejný, popravdě nevím, co si o svých citech k tobě mám myslet, potřebovala bych si o tom s někým promluvit,“ brebentila jsem si spíš pro sebe.

„Bello, v téhle rujně bydlíš?“ zeptal se znenadání. To už stojíme před chatičkou?

„Vždyť říkám, luxus oproti tomu, v čem jsem bydlela dřív,“ řekla jsem mu. Vytřeštil na mě oči a polkl.

„Nechci radši ani vědět, v čem jsi bydlela dřív,“ řekl a vrtěl nevěřícně hlavou.

„Nechceš jít dál, zevnitř to vypadá lépe než z venku.“

„Rád, chci ti stejně ještě něco říct.“ Zavedla jsem ho dovnitř. Rozhlížel se nedůvěřivě kolem sebe, ale nic neřekl.

„Tak co, vypadá to vevnitř lépe?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Trošku, kdyby tohle viděla Alice, tak by se zhroutila hrůzou, a aby tě odtud dostala, neváhala by to podpálit."

„No, tak to nesmím Alice říct, kde bydlím, ještě že mě nemůže vidět,“ oddechla jsem si, protože vidina spálené chatičky se mi absolutně vůbec nelíbí.

„Bello, chtěl jsem si s tebou o něčem promluvit,“ řekl najednou.

„Sedni si, přece nebudeme pořád stát,“ vyzvala jsem ho a ukázala na stůl s dvěma židlemi. Nedůvěřivě se podíval na židli a opatrně si sedl. Čekala jsem, až začne, ale on byl zticha. Dobře tedy, je to na mně.

„O čem jsi to chtěl mluvit?“

„Jo, jasně… promiň. No, Alice se doma o tobě zmínila. Prostě řekla, že je tady upír, chodí s námi do školy a je vegetarián,“ začal vysvětlovat a odmlčel se.

„V čem je háček?“ zeptala jsem se. Samozřejmě, že jsem pochopila.

„Carlisle s Esme tě chtějí poznat. Jsi pozvaná k nám na návštěvu,“ řekl, jakoby se nechumelilo. Sakra, co teď? Mám příjmout a postavit se otci, nebo ještě počkat, ale jak dlouho to budu moct ještě oddalovat?

„Kdy?“ Podle toho se rozhodnu.

„To je jedno, klidně ještě dnes,“ řekl až podezřele potěšeně.

Dnes! Bello, dýchej! Nádech, výdech, nádech, výdech, sakra, to nepomáhá!

„Dobře,“ odpověděla jsem přiškrceně.

„Bello? Co je to s tebou?“ zeptal se ustaraně.

„Nic, jenom se trošičku bojím,“ přiznala jsem se.

„Bože, Bello, není vůbec čeho, Carlisle s Esme se na tebe těší. Rádi poznávají nové tváře.“ Jo, kdybys jenom věděl, jaký humbuk způsobím, netěšil by ses tolik. Tak fajn, dneska jdu po hlavě do jámy lvové.

„Přijdu,“ potvrdila jsem mu.

„Přijdu pro tebe a vezmu tě k nám,“ řekl nadšeně. Najednou mu začala zvonit kapsa.

„Děje se něco?“ zeptal se volajícího.

„No, já nevím, proč mi zmizely plány na večer a místo nich je jenom černá tma?“ Podle hlasu jsem poznala Alice.

„Protože budeme mít návštěvu,“ oznámil jí.

„Ona přijde? Fakt přijde?“ vřeštěla Alice, až si Edward dal telefon dál od ucha.

„Alice, klid. Nechci přijít o uši.“ Snažil se ji zklidnit.

„Jsi upír, o uši můžeš jedině přijít tak, že ti je utrhnu, až přijdeš domů,“ začala mu vyhrožovat a já vyprskla smíchy. Otočil se na mě a nevěřícně si mě prohlížel.

„Ty se mi směješ?“ To bylo směřované na mě? Zakroutila jsem hlavou a snažila se uklidnit.

„Ve škole jsem vás oba omluvila.“

„Dík, Alice, jsi zlatá.“

„Něco za to budu chtít,“ zašvitořila a Edward zavrčel.

„Co?“ procedil skrz zuby.

„V čas se dozvíš, bráško. Ahoj doma a pozdravuj Isabellu,“ loučila se s ním Alice a bylo slyšet školní zvonění.

„Ahoj a ještě jednou díky,“ rozloučil se Edward a ukončil hovor. Telefon vrátil do kapsy a podíval se na mě.

„Tak večer?“ zeptala jsem se.

„Jo večer,“ zašeptal, vstal ze židle, přišel ke mně a políbil mě.

„Ahoj,“ řekla jsem po polibku.

Ve dveřích se ještě otočil a usmál se na mě, úsměv jsem mu oplatila.