Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 46. kapitola

03.12.2011 (07:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2444×

„Zapněte si, prosím, bezpečnostní pásy. Za několik minut zahájíme přistávání,“ ozval se z reproduktoru hlas letušky. Povolila jsem přezku pasu, jak nejvíce to šlo, a pak podle pokynů ho i zapnula.

Podívala jsem se po Edwardovi, který můj pohled vycítil, a váhavě se na mě usmál. Úsměv jsem mu oplatila a pohladila ho po hřbetu ruky a prsty zaklesla do těch jeho.

Po naší hádce mezi námi panovalo napětí. Ani jeden se k tomu incidentu nevracel, ale přesto to mezi námi přetrvávalo - vládla tu nejistota. Chtěla jsem to bez povšimnutí přejít, ale nešlo to tak lehce, jak jsem doufala. Možná to bylo nervozitou. Přeci jenom jsem se vracela do Volterry…

„Můžu tě políbit?“ Zaskočil mě svou otázkou Edward. Pohlédla jsem mu do očí a usmála se na něj, až jsem odhalila zuby. Pohladila jsem ho prsty po tváři.

„Nechápu, jak se na něco takového můžeš ptát,“ zašeptala jsem nevěřícně a sama se vydala proti jeho rtům. Zpočátku jsme se lehce oťukávali, ale pak jsme polibek prohloubili. Věděla jsem, že jsem na pokraji blaha. Uvědomila jsem si, jak mi jeho polibky a dotyky chyběly, a to jsem bez nich byla ani ne den.

Edward to cítil stejně, protože mě pevně držel kolem pasu, hladil mě po zádech a tiskl k sobě, jak nejvíce to šlo. Musela jsem se od něho odtrhnout, protože jsem cítila, jak se mi žaludek nepřirozeně zhoupl, když letadlo začalo klesat. Usoudila jsem, že bude lepší, když se zaměřím na jedno místo. Proto jsem hypnotizovala papírový pytlík před sebou.

„Je ti nevolno?“ optal se starostlivě Edward.

Neodtrhla jsem oči od sáčku a jen pípla: „Více méně.“ V duchu jsem se modlila. Rozhodně jsem nechtěla na sebe připoutat pozornost tím, že budu vydávat nechutné dávicí zvuky. Pootevřela jsem ústa a soustředila se na dýchání.

Jako v mrákotách jsem se vypotácela z letadla. Edward mě, k překvapení mě samotné i dalších žen, doprovodil na toalety, kde jsem si opláchla obličej.

Opřela jsem si znavená záda o opěradlo v taxíku. Složila jsem hlavu na Edwardovo rameno a nechala se hladit po paži a zádech.

„Sáhni, jak sebou hází. Co kdyby jí tatínek uklidnil? Řekni naší maličké něco hezkého,“ pobídla jsem a uchopila dlaň do svých rukou a položila ji na vypouklé břicho. Edward sklonil svůj obličej k mému bříšku a pohladil jej po celém obvodu.

„Všechno je v pořádku, maličká. Tatínek je tady a ochrání tě. Nikomu by nedovolil, aby ublížil tobě nebo mamince,“ promlouval k naší dcerce něžně. Dívala jsem se na něj a cítila v těle nejhezčí cit, který už jsem dlouho necítila. Uvědomila jsem si, jak moc ho miluji. Bude nejlepší táta pod sluncem.

„Bello,“ oslovil mě opatrně a zvedl hlavu, aby ji měl na stejné úrovni se mnou.

„Ano?“ odpověděla jsem.

„Nemáme ještě jméno. Vím, že máme ještě čas, ale zas tolik ne… A Esmé s Rose se mě stále ptají, jestli jsme už něco vymysleli…“ Zadívala jsem se mu do očí a pohladila ho po tváři.

„Už jsi něco vymyslel?“ zeptala jsem se zvědavě. Já osobně nad tím přemýšlela v posledních dnech často a napadlo mě pár jmen.

„Líbilo se mi, kdyby v tvém bříšku rostla malá Bella,“ svěřil se mi něžně. Zakroutila jsem odmítavě hlavou. „Proč ne?“ zeptal se překvapeně.

„Nelíbí se mi to jméno,“ zalhala jsem.

„Prosím tě. Je to tvoje jméno. Navíc poznám, když mi lžeš. Proč nechceš malou Isabellu?“ zeptal se.

„Fajn, řeknu ti pravdu,“ odsekla jsem. „Protože naše dcera by byla nadosmrti malá Isabellka a já? Já bych byla stará Isabella a já nechci bejt stará! Nikdy nedovolím, aby se tak jmenovala, i kdybych um-“ zarazila jsem se naštěstí včas. Sklopila jsem zrak a dívala se na své ruce spojené v klíně. Chtěla jsem říct: I kdybych umřela, poprosila bych Rosalii, aby to zařídila. Vím, jak by to Edwardovi ublížilo. On to nijak nekomentoval. Buď to neslyšel, anebo dělal, že to neslyšel. To spíš.

„Co Amy?“ navrhl další možnost. Vrhla jsem po něm vyděšený pohled.

„Hele, máš naše dítě vůbec rád? Tohle mu nemůžeš udělat!“ vydechla jsem na oko vážně a pak se rozesmála. Nad mojí reakcí se zamračil.

„Co Emma?“ zkusil navrhnout další možnost.

„Mám něco lepšího,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Vážně?“ zeptal se udiveně a jeho obočí vyjelo nahoru.

„Jo.“ Odkašlala jsem si. „Lillian Rosalie Cullenová,“ odpověděla jsem hrdě. Byla jsem na to jméno hrdá, vždyť jsem ho vymýšlela několik týdnů. Lillian mě napadla skoro jako poslední, ale myslím, že je to to pravé jméno. Očekávala jsem, že se Edward k Lillian nějak vyjádří, ale zaujalo ho něco jiného.

„Cullenová?“ zeptal se udiveně a na tváři mu hrál blažený úsměv.

„Samozřejmě,“ odpověděla jsem s naprostou jistotou.

„Myslel jsem, že budeš chtít, aby byla Volturiová po tobě.“ Překvapeně jsem se na něj podívala. Nevím, proč by se tak měla jmenovat. Vždyť už ani já skoro nejsem Volturiová. Vsadím se, že Caius by dal cokoli za to, aby mě mohl přejmenovat, protože jeho jménu nedělám náležitou čest.

„Nemysli, ty můj blázínku.“ Natáhla jsem se pro jeho rty a políbila je.

„Děkuju, Bello,“ zašeptal mezi polibky. „Ale jméno naší druhé dcery vybírám já.“

„Ale no tak, Edwarde…“ napomenula jsem ho. „Naše další dítě bude kluk,“ upozornila jsem ho. Na mou odpověď se pouze usmál a znovu se natáhl pro mé rty.

Šli jsme studenou chodbou, která vedla do haly, ze které se šlo rovnou do hlavního sálu, kde sídlí tři vládci. Vedla nás vysoká brunetka na vysokých podpatcích, které hlasitě klapaly. Byla člověk. Mě to nepřekvapilo, protože takhle se to tady prostě dělalo, když je přestala bavit, prostě se jí zbavili, ale Edward byl velmi překvapen. Vydala jsem se rovnou k těm honosným dveřím, ale ta ženština mě zastavila.

„Tam nemůžete jen tak,“ upozornila mě příkře. Už jsem se nadechovala, že jí pěkně od plic řeknu, s kým má tu čest, ale byla jsem předběhnuta.

„To je v pořádku,“ ozval se za mnou známý hlas. Samovolně se mi po tváři rozlil široký úsměv, otočila jsem se a rozběhla se do náruče majitele hlasu. Pevně mě přivinul k sobě.

„Návrat ztracené dcery?“ zeptal se pobaveně.

„Ne,“ vydechla jsem. Dívala jsem se mu do hezké tváře a uvědomila si, jak moc se mi stýskalo. „Chyběl jsi mi, Demetri,“ řekla jsem mu.

„Jak moc jsem ti chyběl?“ zeptal se mě laškovně a začal se nebezpečně sklánět ke mně, přesně jak to dělal, když mě chtěl políbit. Zaskočeně jsem popošla o dva kroky dozadu a zároveň se z místa, kde by měl stát Edward, ozvalo zlověstné zavrčení. Otočila jsem se a vydala se k Edwardovi. Vzala jsem ho za ruku a vzájemně je představila. Edwarda jako svého přítele a Demetriho jako svého kamaráda, Demetri se při tom oslovení posměšně ušklíbl.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho, než jsme prošli dveřmi do královského sálu. Podíval se mi do očí a já jsem na něj použila svůj dar. Bylo mi ze sebe samé špatně, ale nemohla jsem jinak. Dělala jsem to pro jeho dobro. Mechanicky jsem se na něj usmála a on mi úsměv oplatil.

„Nikdy ses mi nesvěřila, že bys chtěla dítě. Jinak bych ti ho rád udělal,“ zašeptal mi Demetri do ucha, když jsme vstoupili do hlavního sálu. Radši jsem chytla za Edwardovu paži a nijak nekomentovala Demetriho připomínky.

„No ne!“ vydechl s úžasem Aro, spráskl dlaně a vydal se směrem k nám. „Už jsem ani nedoufal,“ řekl upřímně. Podíval se na Edwarda a na tváři se mu rozšířil spokojený úsměv. „Koukám, žes zapomněla na svůj úkol – přivést Jaspera, ale Edwardův dar je lepší. Udělalas mi velkou radost. Pozdě ale přece.“

„Edward se rozhodně nestane objektem vašich experimentů,“ zavrčela jsem.

„Tak proč jsi přijela?“ zeptal se kousavě Aro. Oči se mu zúžily do malé štěrbiny a projížděl si mě pohledem. Zrakem se zastavil na mém břiše, asi si mého pokročilého těhotenství všiml i pod kabátem, který ho značně zakrýval.

„Jsem těhotná,“ oznámila jsem mu prostě, stejně už to tušil.

„Zase?“ ozvalo se potichu z úst mého otce, který stál za svým křeslem a opíral se dlaněmi o opěradlo. Překvapeně jsem zamrkala a přemýšlela, jestli jsem se třeba nepřeslechla. Ale Edwardův udivený pohled mě ujistil, že jsem slyšela dobře.

„Co?“ vydechla jsem přiškrceně. Klopýtla jsem dozadu, a kdyby mě Edward nezachytil, asi bych i upadla. Zavřela jsem oči a snažila se ukrýt slzy, které se mi objevily v očích.

„Kdy bude svatba? Byl bych rád, kdybyste mě pozvali,“ pokračoval Aro, jako by Caius nic neřekl.

„Neplánujeme ji,“ odpověděla jsem omámeně. Stále se mi myšlenky motaly kolem toho miminka, které se mi mělo narodit. Proč si nic ohledně toho nepamatuji?!

„Ne?“ zeptaly se udiveně tři hlasy. Nevěnovala jsem jim pozornost.

„Kdy jsem čekala dítě? Čí to miminko bylo? Proč si na to nepamatuju?!“ zajíkla jsem se. Hlas se mi zlomil. Hrdlo jsem měla stažené a v dlani jsem drtila Edwardovy prsty.

„Tak tomuhle tématu jsem se chtěl vyhnout. Fakt díky, Caie,“ promluvil Aro k mému otci, jako bychom tam ani nebyli.

„Bylo Jaspera. Měla jsi autonehodu. Vymazali tobě i Jasperovi vzpomínky, protože jsi upadla do apatie,“ odpověděl mi Edward. Vzlykla jsem a opřela jsem si čelo o Edwardovu hruď.

„Jak se opovažuješ! Nahlížet mi do myšlenek? Ty si asi neuvědomuješ, kdo jsem a co bych ti mohl udělat?! Jane?“ zahřměl vztekle Aro.

Vytrhla jsem ze sevření svého přítele a otočila se na svého strýce. „Opovaž se mu něco udělat! Edward za to nemůže! Lituju, že patřím do vaší rodiny. Jste monstra!“ křičela jsem hystericky. Zčistajasna mi tváří projela ostrá bolest, až se mi tvář otočila do strany. Z Edwardovy hrudi se ozvalo hrozivé zavrčení. Vehementně jsem se snažila vyhnat hvězdičky, které mi tančily před očima. Přede mnou stál Caius, to on mi vrazil políček.

„Bello, co to má znamenat. Proč se nemůžu pohnout? Tys mě ovlivnila?“ zamumlal zoufale Edward, tak moc se snažil pohnout. Viděla jsem to na jeho očích, jak rád by se do Caia obul, ale znamenalo by to jeho jistou smrt. Nikdo se nesměl na panovníky ani hrubě podívat.

„Jdeme odtud pryč!“ řekla jsem naléhavě. Chytla jsem Edwarda kolem pasu a snažila se ho donutit k odchodu. Po pár vteřinách se mi to opravdu povedlo. Celé tělo se mi svíralo. Věděla jsem, že sem už se nikdy nevrátím. Vím, že jsem selhala. Jela jsem sem pro radu. Chtěla jsem se dozvědět více o matčině těhotenství, ale už od nich nic nechci. Cítila jsem znechucení nad jejich způsobem života, nad nimi samými. Jak mi tohle mohli zatajit?

Opřela jsem si znavenou hlavu o opěradlo a zavřela víčka. Oči mě pálily, protože jsem celou dobu, co jsme čekali na letadlo, plakala. Malá sebou zase nespokojeně házela, ale já se ji snažila ignorovat. Nejspíš toho později budu litovat, ale momentálně pro mě bylo důležité jediné – moje nenarozené miminko, které už je pryč.

„Edwarde,“ vydechla jsem opatrně. Stále jsem měla zavřená víčka. Po odchodu z hradu jsem se mu vyhýbala pohledem a Edward na mě nijak nenaléhal. „Mrzí mě, že jsem to tam pokazila. Ani trochu jsme se nedozvěděli o matčině těhotenství.“

„Ne tak docela,“ odpověděl mi Edward klidných hlasem. Překvapeně jsem se na něj podívala a čekala, jak bude pokračovat. „Caius si neuhlídal myšlenky a vzpomněl si na všechno.“

„Je to hodně zlé?“ zeptala jsem se nejistě. Nedokázala jsem si představit, co moje matka prožívala. Muselo to být hrozné.

„Teď si s tím nemusíš dělat starosti, srdíčko,“ odpověděl mi něžně Edward, přitáhl si mě k sobě do náručí a políbil do vlasů. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a vdechovala jeho vůni, která mě uklidňovala – bylo to znamení, že tu se mnou je.

„Neříkej nikomu o tom, co jsme se dozvěděli ve Volteře. Hlavně ne Jasperovi. Bude nejlepší, když všechno zůstane tak, jak je.“

Sypu si popel na hlavu a stydím se! Moc se omlouvám, že mi to tááák dlouho trvalo, můj volný čas se nějak záhadně vypařil. No pečeme, jak o život a až začneme zdobit... Panebože!!!

Napsání téhle kapitoly mi taky tak dlouho trvalo proto, že jsem ji několikrát přepisovala a výsledně z toho vešlo tohle... Řeknu vám, že kdybych věděla, že mi to půjde, jak psovi pastva, ukousala bych si prsty, když jsem nasměrovala příběh tímto směrem.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 46. kapitola: