Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 32. kapitola

16.07.2011 (16:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3118×

Ležela jsem na pohovce, záda podepřená několika polštáři, protože mě už bolely od toho neustálého nicnedělání. Kdybych mohla aspoň uklízet, jenže nebylo co. Všechno tady bylo perfektně uklizeno. Proto jsem celý den hleděla na televizi, ve které nic nedávali a čekala, až se vrátí domů Edward, který byl na lovu.

Podívala jsem se na hodiny, opět. Je skoro záhadou, jak čas plyne pomalu, když se stále díváte na hodiny. Jako by se vám samotná ručička vysmívala a ubírala na tempu. Zaklonila jsem hlavu a povzdychla si. Jak ještě dlouho budu sama?

Nudila jsem se. Pustila jsem si na DVD film, ale nebavil mě. Byl to přeslazený slaďák. Od začátku byl jasný konec. U těchto filmů hrozí, že se rozpustíte jako cukr na dešti. Měli by to psát na obalu jako varování.

V hloubi duši jsem ale věděla, že kdybych prožívala to, co oni – hlavní hrdinové -, vůbec bych se nezlobila. Odsuzuji tento film jenom kvůli tomu, že můj milostný život je takový, jaký je – žádný.

Vytáhla jsem si kapesník z nosu, který mi sloužil jako zátka pro zastavení krve, která se mi spustila, když Alice odešla, a odhodila jej na stůl před sebou. Budu ho pak muset vyhodit, aby zbytečně nedráždil Edwarda.

Ohlídla jsem se opět na hodiny. Je teprve pět. V kolik se tak Edward vrátí? V Sedm? To je čas na večeři? Neměla jsem ani ponětí, protože většinou jím, až když mám hlad a o lidské zvyky se nezajímám. Možná bych měla. Zabrousila jsem pohledem na kuchyňskou linku a dostala na něco chuť. Na jazyku se mi utvořily sliny a já byla popoháněna vnitřní touhou jít kupředu.

Prohrabala jsem skoro všechny skříňky. Je ostuda, jak málo se ve své kuchyni orientuji. Až jedné z posledních jsem našla sýrový popcorn. Moje chuťové buňky zaplesaly.

Posadila jsem se do tureckého sedu a do mezery mezi nohama jsem vecpala misku s křupavou pochoutkou. Moc to nešlo, protože na značný prostor si dělalo nárok miminko. Proto jsem musela misku jednou rukou přidržovat, aby nespadla.

Pustila jsem si horor. Teď jsem byla spokojená, protože tam opravdu nehrozilo žádné vyznání lásky. Tekla krev i v úvodních titulkách. Vžila jsem se natolik do filmu, že když bouchly dveře a domem se ozval Edwardův hlas, málem jsem se popcornem udusila. Rychle jsem rozmotala nohy a předklonila se, abych se mohla opět svobodně nadechnout, přitom jsem shodila mísu na pohovku a její obsah se vysypal. Pomohlo mi až Edwardovo bouchnutí mezi lopatky a já mohla zase volně dýchat.

„Děkuju,“ vydechla jsem s vděkem. Pomalu jsem se narovnala a utřela si oči, které mi začaly slzet. Edward si klekl přede mě a upřeně mě pozoroval.

„V pořádku?“ zeptal se starostlivě a odhrnul mi neposedný pramen vlasů, který mi spadl do obličeje.

„Jo,“ vydala jsem ze sebe přiškrceně. Jelikož jsem při jeho dotyku přestala dýchat a pozorně čekala, co se bude dít dál. Nedělo se nic, protože si všiml zakrváceného kapesníku.

„To nic,“ uklidňovala jsem ho rychle, protože jsem zahlídla v jeho očích vyděšený výraz. „Spustila se mi krev z nosu. To není nic neobvyklého,“ breptala jsem dál, abych ho uklidnila.

„Zítra půjdeme za Carlislem,“ oznámil rázně.

„To není nutné, Edwarde. Opravdu se nic nestalo. Jsem v pořádku, Já i to maličké,“ utěšovala jsem ho. Přece nebude vyvádět kvůli troše krve? Jenže Edward má hysterické sklony.

„Já vím. Stejně budu klidnější, když tě vyšetří. Aspoň nám řekne, jak pokračuje vývin miminka.“ Byla jsem nucena uznat, že má pravdu. Musíme být důslední a hlídat toho špunta, aby všechno probíhalo v pořádku.

„Dobře,“ souhlasila jsem a uvelebila se. Tedy až po tom, co jsem uklidnila ten svinčík, který jsem nadělala. Tak dobře, uklidil to Edward.

„Kde je Alice?“ zeptal se mě. Překvapeně jsem se na něj podívala. Jak jsem si mohla myslet, že to přehlídne nebo ho to zajímat nebude?

Mohla bych ji prásknout, hlavně po tom co mi uspořádala „pěkné“ překvapení. Jenže Edward by si to s ní pořádně vyřídil, určitě by na ni křičel, ne že by si to nezasloužila! Ale ona to v hloubi duše myslela dobře a chtěla to udělat pro mě. Vlastně jsem jí z části vděčná, že se chtěla se mnou poradit, kdyby mi to uspořádala jako úplné překvapení a jeden den by mě oblékla do bílého jako hotovou věc… Už jen nad tou představou se mi ježily chloupky zlostí. Určitě bych ji zabila a myslím, že i doslova, aspoň bych se o to pokusila, než by mě zastavil zbytek rodiny.

„Není tady,“ řekla jsem popravdě, doufajíc, že mu to jako odpověď bude stačit. Tázavě pozvedl obočí a nasadil výraz, který mi říkal: No neříkej, na to bych sám nepřišel.

„Měly jsme rozdílné názory na jednu věc. Pohádaly jsme se. Nutila mě do takové blbosti, která se mi nelíbí. Tak jsem ji… vyhodila,“ řekla jsem zahanbeně. Byla jsem připravena, že se naštve. Přeci jsem vyhodila jeho sestru.

„Na čem jste se neshodly?“ zeptal se zvědavě. Byla jsem rozhodnuta, že mu to neřeknu, ale on se na mě tak hezky podíval, že všechna rozhodnutí byla zapomenuta.

„Chtěla nám uspořádat svatbu,“ řekla jsem se slyšitelnou nechutí.

„Tobě svatba přijde jako blbost?“ zeptal se mě. Když to řekl, cítila jsem výčitky, že to tak cítím. Zahnala jsem je, protože o to mu přesně jde. Nedostanou všechno, co chtějí. Nejsem žádná jejich loutka!

„Ano. Pokud se dva berou z důvodů, jako máme my. Podle mě se lidi mají brát z lásky, protože tím chtějí spojit své životy, aby si dokázali oddanost. My bychom se brali z povinnosti, protože budeme mít dítě. To není fér ani k jednomu z nás. Nikdy bychom nebyli šťastni a spojovalo by nás jen to miminko. Nic víc. Což by bylo smutné, ne?“

„Proč se tak díváš?“ zeptala jsem se Edwarda. Upřeně na mě hleděl a nic neříkal. Začínal mě znervózňovat.

„Jen jsem si to snažil představit,“ řekl upřímně a obdaroval mě nádherným úsměvem.

„Co...“ vypadlo ze mě nechápavě. O čem to mluví?

„Naše manželství,“ odpověděl. Ztuhla jsem na místě překvapením. Co ho to napadlo?

„A co jsi zjistil? Že není o co stát?“ zeptala jsem se nervózně. Bála jsem se odpovědi. Co když řekne, že se mu to líbilo a že by byl rád, kdybychom se vzali? Co bych mu měla odpovědět?

„Proč by nemělo?“ zeptal se nechápavě.

„No, popravdě. Já bych sebe za manželku nechtěla.“ Moje odpověď ho rozesmála. Skutečně od srdce.

„Jsi kecka,“ řekl a přitáhl si mě k sobě, aby se mohl věnovat našemu maličkému. Nebudu zapírat, nejen miminku se jeho dotyky líbily.

…

„Zdravím, rodino,“ křikla jsem z chodby do Cullenovic domu. Edward za námi zabouchl vchodové dveře a pomohl se mi dostat z bundy. Vděčně jsem se na něj usmála, jenže on to ani nezaregistroval, protože se už skláněl u mých nohou a rozepínal zip u bot. Připadala jsem si jako invalida, ale byla jsem za něj ráda, protože mi dělalo pořádné problémy zout si nebo navléct boty přes bříško, ve kterém rostlo maličké a pořádně sílilo.

Byli jsme tady každou neděli. Stal se z toho takový neoficiální rituál. Přijeli jsme před obědem, Carlisle mě vyšetřil, najedla jsem se oběda, který mi Esmé pečlivě připravila, poseděli jsme s rodinou, a pak jsme odjeli ke mně domů, kde už Edward neoficiálně bydlel.

„Jak se má naše mamina a cvrček?“ zeptal se mě Emmett a já na oplátku na něj zavrčela. Stále se mi smál, že v břiše nosím cvrčka. Maličké bylo sice menší než ostatní děti ve stejném stádiu těhotenství, ale Emmett nemá právo se mu smát.

„Radši mlč, Emmette,“ upozornil ho Edward s úsměvem, „Bella je poslední dny pěkně nabroušená,“ pokračoval. Za to, jak je drzý, si ode mě vysloužil loket do břicha, ale stejně to určitě necítil, protože se rozesmál a pak se strachoval jestli jsem si neublížila, normálka.

Ale měl pravdu. Poslední dny jsem nevrlá, protože mám žízeň. Potřebuji krev a myslím, že miminko také, ale nenašla jsem odvahu, jak to říct Edwardovi, protože vím, jak se k tomu staví. Nelíbilo se mu to a to jsem ještě nebyla těhotná, jak se bude tvářit teď? Ale moc dlouho to nevydržím, budu mu to muset říct.

Vyhledala jsem Edwardovu dlaň a pevně se jí chytla. Vždycky, když jsem měla jít na kontrolu ke Carlisleovi, se mě zmocnil strach. Nemohla jsem si pomoct, stále jsem se uklidňovala, že je všechno pořádku, i Edward věděl, co cítím. Palcem mi na hřbetu ruky kreslil uklidňující kroužky a volnou rukou mě pohladil po tváři.

„Jsi připravena?“ zeptal se mě něžně, nehledě na celou rodinu, která se na nás usmívala jako měsíčci. Souhlasně jsem přikývla a vydala se s Edwardem do patra.

„Dobrý den, Carlisle,“ pozdravila jsem Edwardova otce, který už byl řádně připraven na mou návštěvu. Podezírala jsem ho, že se na mě těšil, protože mohl něco dělat, když měl volno. A navíc jsem pro něj byla nový experiment - nosila jsem malé upírče. Co víc si doktor může přát?

„Ahoj, Bello, Edwarde,“ pozdravil nás zdvořile a široce se usmíval. „Jak se cítíš? Nemáš bolesti?“ ptal se mě jako pokaždé. Odpověděla jsem stejně jako vždycky - dobře a nemám.

„Nechceme vědět pohlaví dítěte,“ upozornila jsem ho, taky jako vždycky. Chci, aby věděl, že na to nemá myslet, aby si to Edward nepřečetl v jeho myšlenkách a nezkazil překvapení. Jen chápavě přikývl a dal se do práce. Edward mě po celou dobu vyšetření držel za ruku a fascinovaně hleděl na monitor ultrazvuku. Pak mě Carlisle ještě zvážil a změřil mi tlak. Za odměnu jsem dostala fotečku z ultrazvuku. Pevně jsem ji chytla do dlaně a nehodlala pustit.

Opouštěla jsem Carlisleovu pracovnu s pocitem úlevy. Vše bylo v pořádku. Už se ani nepozastavoval nad tím, že dítě je trošku menší, ale vyvíjelo se dobře. To bylo hlavní. Nakázal mi, abych byla opatrná a hodně odpočívala a jedla.

„Odvezeš mě domů?“ poprosila jsem Edwarda na schodech šeptem, aby nás nikdo neslyšel.

„Proč?“ nechápavě na mě otočil.

„Nemám náladu tady dneska být. Chtěla bych být v klidu doma. Ale ty tady klidně zůstaň. Poslední dobou na rodinu nemáš čas a zanedbáváš ji. Nebude mi vadit, když budeš chtít být s nimi.“ Klid to nebyl pravý důvod, proč jsem chtěla domů. Doufala jsem, že tady Edward zůstane a já si budu moct zajet na lov. Nezdržela bych se dlouho. Hned bych se vrátila, ani by to nepoznal a byl by klid na obou stranách. Co oči nevidí, to srdce nebolí.

„Půjdu s tebou,“ odpověděl pouze a vydal se se mnou rozloučit a následně jsme odjeli i domů.

Protože jste mi u minulé kapitoly zanechali moc pěkné komentáře, napsala jsem pro vás další díl tak rychle. Vaše komentáře mi moc pomohly v psaní. Děkuji vám, jste zlatíčka. :)

V sobotu (16. 7.) odjíždím na tábor, takže nevím, jestli stihnu napsat ještě další kapitolu. Vrácím se v sobotu hned další týden (23. 7.), ale to neznamená, že hned přibyde další kapitola. Děkuju za pochopení. :)

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 32. kapitola: