Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neubliž mi, prosím 26

23.05.2010 (18:00) • Adis • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3642×

Bella:

Po třech marných pokusech o pomoc s výzdobou domu jsem nakonec byla všemi donucena, abych si někam zalezla a radši jen odpočívala. Jednoduše řečeno jsem se jim prostě pletla pod nohy, ale nikdo mi to nechtěl říct na rovinu. Zalezla jsem si tedy k Edwardovi do pokoje, lehla si na postel a jen se prostě užírala ve svých vzpomínkách na Annie.

„Netrap se,“ ozvalo se těsně za mým uchem a já s sebou vystrašeně trhla. Podívala jsem se za sebe a uviděla Edwarda, který seděl na vnitřním okenním parapetu a usmíval se.

„Jak si se tam dostal?“ zeptala jsem se a jeho úsměv se rozzářil od ucha k uchu.

„Vylezl jsem po stromě do okna,“ odpověděl, jako by to byla ta nejnormálnější věc, ale já tohle nemyslela.

„Jak si se tam dostal tak rychle? Ještě před chvílí si mi šeptal do ucha a teď sedíš na okenním parapetu,“ vysvětlila jsem svou předešlou otázku a on se náhle objevil u mne.

„Takhle,“ odpověděl suše, lehl si vedle mě a přitáhl si mě do náruče. „Ale to nic nemění na tom, že se nemáš trápit. Moc dobře vím, že na ni myslíš, ale bude to trvat už jen pár hodin a budeš ji mít zpátky. Snad přece nechceš, aby tě tu takhle našla.“ V odpověď jsem okamžitě zavrtěla záporně hlavou.

„Jenže mi strašně chybí, nikdy jsem nebyla dlouho bez ní. Prostě na to nejsem zvyklá a zvláště potom všem, co se stalo, se bojím. Bojím se, že by snad u něj chtěla zůstat, a že už by se ke mně nikdy nevrátila,“ šeptla jsem a pozorně jsem přitom pozorovala vzorek na povlečení.

„Nemáš se čeho bát, protože i kdyby si Annie tak vybrala, čemuž nevěřím, tak by si jí stále mohla vídat a pokaždé by ses na to těšila jako malá holka. Ale tohle se určitě nestane, nemáš se čeho bát,“ reagoval tiše Edward a palcem své ruky mi zvedl hlavu, abych se na něj podívala. Oddaně jsem se mu podívala do očí a políbila ho.

„Děkuju,“ špitla jsem a on se usmál.

„Nemáš mi za co děkovat. Od toho tu jsem,“ řekl a pevně si mě přitáhl k sobě. Nevím, jak dlouho jsme tady spolu takhle leželi, ale asi po půl hodině jsem usnula v jeho chladném objetí.

„Bello, vstávej. Annie je tu.“ Přejel mi jeho chladný, sladký dech po tváři, jako kdyby mě pohladili motýlci a já okamžitě vystřelila z postele, avšak tak nešťastně, že jsem s sebou málem plácla na zem, jelikož jsem byla zabalená do deky. Ještě že ten můj upíří přítel je tak rychlý. Jen jedné věci jsem se svým činem nevyhnula a to jeho hurónskému smíchu, který byl slyšet snad až v Seattlu.

„Nevím, co je tady vtipného,“ řekla jsem naštvaně. Edward se na mě podíval a věřím tomu, že kdyby to byl člověk, tak by mu slzy smíchu stékaly po tvářích, avšak to se díky Bohu nestane, takže si nepřipadám až tak trapně. Edward mě tedy postavil na zem a já se mohla plně rozběhnout za Annie, jenže ani dveře nebyli mým přítelem, jelikož jsem si neuvědomila, že jsou zavřené a málem jsem skrz ně proběhla, jakoby tam nebyly. Ještě štěstí, že jsem do nich jen vrazila, rychle je otevřela a pak běžela dál. Proběhla jsem celou chodbou ke schodům a teprve až na nich jsem se zpomalila, abych nespadla ještě na nich. Rychle jsem je sešla a na boso vyběhla před dům, kam zrovna přijíždělo Jacobovo auto.

Jacob jel velmi pomalu, protože napadl další sníh a já jen netrpělivě podupávala na místě a čekala, až zastaví. Tu jeho pomalou jízdu bych přirovnala ke své pomalé chůzi na ledu, ale i tak bych možná byla rychlejší. Jakmile auto zastavilo, tak jsem se k němu rozběhla. Jenže dnešní noc mi asi doopravdy nebylo přáno a já po dvou rychlejších krocích zavrávorala a spadla přímo do ohromné hroudy sněhu. Jediné co jsem slyšela, byl hlasitý smích celé rodiny Cullenových spolu s Charliem a Jacoba, který mezitím stihl vystoupit z auta.

„Jasně, všichni se mi zasmějte. No jasně, vždyť ona ta Bella je hrozně moc vtipná,“ tiše jsem si pro sebe remcala.

„No to si piš, že je,“ zakřičel na mě Emmett ode dveří a já si uvědomila, že pro příště mám být zticha.

Pohled nikoho:

Jacob s Charliem a Cullenovými se od srdce smáli naší Bellince, avšak jedna osoba se stále nevyjádřila. Malá Annie jen seděla v autě a dívala se z okna. Ačkoliv se hrozně moc těšila za svou maminkou, tak si teprve uvědomila, že se bude muset rozloučit se svým tatínkem. Nevěděla, jestli má být šťastná, nebo jestli brečet. Jak se však má rozhodnout? Má být se svou maminkou, nebo se svým tatínkem? Opravdu si mezi nimi musí vybírat? Je to hrozně ošemetná situace, aneb jak by řekli Angličané: Poor little Annie (Chudinka malá Annie).

Poté co konečně někdo pomohl Belle vstát, aby mohla jít za svou dcerou, tak i ona si začala postupně uvědomovat to, co přijde. Právě v ten moment měla odloučit svou dceru od jejího otce, poté co s ním strávila víkend. I ona si začala uvědomovat, že svou dceru vystavuje této hrozně situaci. A nejen Bella si to uvědomovala, ale i všichni ostatním, kterým na Annie záleželo. Nejvíce však to byli právě Bella, Jacob a Edward. Jenže ani jeden z nich nedokázal plně chápat, co právě teď Annie prožívala. Ani jeden z nich nemohl vědět, jak velkou vnitřní bitvu Annie sváděla. Říkáte si, jak vůbec mohli takhle malou holčičku něčemu takovému vystavit? Ale i já je musím obhájit, já samotný Život. Jelikož ani já vám nedokážu říct, jaký je váš osud, jelikož Osud je můj bratr, který o všem rozhoduje pro něj tím nejjednodušším způsobem.

Osud, pokaždé když má rozhodnout o něčím životě, tak jen šáhne do kapsy u svých odrbaných kalhot, vytáhne kostku a hodí. Docela neprofesionální, ale naše matka, Matka příroda, mu neřekne ani slovo, přeci jen je to její nejmladší synáček. Ach jo, to jsou zase vztahy. Zajímalo by vás, co všechno vám může padnout na kostce osudu? Ani já sám to nevím přesně, avšak mohu vám jen říct, že smrt je přímo proti životu, stejně tak jako šestka je přímo proti jedničce. Osud si hodí kostkou a já už se jen musím řídit podle něho. Tak jak to tedy dopadne s Annie? Nepadne jí náhodou smrt?

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neubliž mi, prosím 26: