Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 7

30.10.2013 (15:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2010×

Rozpustila jsem si své dlouhé světlé vlasy a ze zásuvky vyhrabala svůj oblíbený dřevěný kartáč. Začala jsem si je opatrně rozčesávat, ale občas jsem se díky mé zbrklosti neubránila zakňourání, protože mě to tahalo. Když jsem s tím byla spokojená, kartáč jsem znova uklidila a z jiné skříňky jsem vytáhla svou žiletku. Moc často ji nepoužívám, protože nosím dlouhé nohavice a na tělocvik jakbysmet. Tentokrát jsem se ale rozhodla ji jen tak nepustit z ruky.

S tím jsem si vlezla do vany a pustila na sebe teplou vodu…

Seděla jsem na své měkké posteli, zabalená v županu, vlasy zabalené v ručníku a lakovala si nehty na světle oranžovou. Byla to spíš meruňková. Kolem sebe jsem cítila vůni svého šampónu a sprchového gelu. Když jsem zavírala malou lahvičku s lakem, musela jsem se pochválit, protože to tentokrát nevypadlo, jako když mi ty nehty lakoval negramot nebo malé děcko. Chvilku jsem čekala, než ten lak trochu zaschne, abych si ho nerozmazala, a mezitím si prohlížela své, nyní mistrovsky hladké, nožky, které zářily novotou.

Když jsem usoudila, že lak je již dobře zaschlý, udělala jsem to samé s mými nehtíky na rukou.

Následně jsem se vrátila zpátky do koupelny, kde jsem propustila mé vlasy z pevného sevření ručníku a vzala na ně fén, abych jim trochu pomohla. Vlasy jsem si z části usušila, jen do takové míry, aby se daly rozčesat. Potom už jsem je nechala volně rozpuštěné, abych si je neničila horkým vzduchem z fénu, vážně jsem z nich nechtěla mít slámu.

Svlékla jsem ze sebe vyhřátý měkký župan a vydala se ke skříni, kde jsem si vybrala spodní prádlo, které jsem měla dané na stranu a jen tak ho na sebe nebrala, protože skoro průhledné kalhotky mi moc nedávaly a podprsenka s krajkami by šla vidět pod jakýmkoliv tričkem.

Na to jsem si vzala zatím jen něco volného na doma, ale věci, které si na sebe vezmu na potom, jsem si už také vybrala. Když jsem byla se vším spokojená, to znamená vydrbaná, nožky a podpaží dokonale hladké a nehtíky lesklé, připadala jsem si příjemně výjimečně. Ještě se pak večer hezky obléknu, decentně se nalíčím, vyčistím si zuby, navoním se a budu naprosto… dokonalá.

Stála jsem před zrcadlem a pozorovala jsem sama sebe. Byla jsem spokojená, a tak mi v tu chvíli nezbylo nic jiného, než se jít podívat, co mi to Emmett dole stihl připravit k jídlu. V žaludku jsem měla prázdno a těšila jsem se z představy hotového jídla.

 V koupelně jsem strávila mnohem více času, než s kterým jsem počítala, takže se vsadím, že mi to bude muset přihřejvat. Povzdechla jsem si, naposledy se na sebe podívala, usmála se na svůj obraz a vydala se zpátky dolů za svým strýcem. Po domě se linula nádherná vůně, což ještě více ponoukalo mé chuťové pohárky.

Celou dobu jsem měla v hlavě ten svůj šílený nápad, nikdy bych nevěřila, že mně to někdy napadne. Obzvlášť v takto reálně proveditelném stavu. Ale přece jenom tu byla maličkost, která mi v mém plánu tak trochu zacláněla. Nemůžu to udělat jen tak, musím si dát pozor, nejde, abych se zachovala jako totální kravka, což je každá druhá holka na světě, co si budeme povídat.

S mým malým problémkem, tím jediným háčkem, s tou tenkou trhlinkou jsem se zabývala celou cestu dolů za Emmettem. Našla jsem ho v kuchyni s telefonem u ucha. S někým telefonoval, ale mluvil hrozně potichu, takže jsem slyšela každé druhé slovo a jen jsem viděla, jak rychle pohybuje rty. Snažila jsem se pochytit víc, i když je neslušné poslouchat něčí rozhovory, ale nemohla jsem si pomoct. Už od přírody jsem zvědavá a nikdo neví, po kom to mám. Já tuším, že po matce.

„Jo… v pohodě… ne… Hele… běž… dobře… pa,“ zaregistrovala jsem jen útržky z jeho vět, které říkal někomu na druhé straně. Odhadla jsem akorát tak to, že mluvil s někým z rodiny, možná s mým otcem nebo s Carlislem, ale kdo to je jsem přesně definovat nedokázala.

„S kým jsi to mluvil?“ zeptala jsem se, když mi mohl věnovat svou pozornost. Emmett položil telefon a podíval se na mě.

„S tvým otcem, dělal si o tebe starosti,“ oznámil mi dokonce víc, než oč jsem ho žádala, ale to mi bylo tak maximálně k dobru.

„Aha. Předpokládám, že jsi mu řekl, že je všechno… v rámci mezí v pohodě,“ zeptala jsem se ho nepřímo mířenou otázkou, abych se ujistila. Chtěla jsem vědět, jestli mu vyprávěl o mém víc než dvou a půl hodinovém náletu na koupelnu.

„Řekl jsem mu, že je to dobrý,“ oznámil mi a já se uklidnila. „Hele, nemyslíš, že si to ta koupelna nezasloužila? Strávilas tam skoro tři hodiny!“ oznámil mi a já na něj vyvalila oči. Tři hodiny? Že by mi něco uteklo? Vyplašeně jsem se podívala na hodiny, které visely nad kuchyňskou linkou, a zpozorovala, že jsou tři odpoledne.

„No, to je… překvapivě dlouho. Nějak jsem ztratila pojem o čase, vždyť víš, není kam pospíchat. Prostě jsem… relaxovala,“ snažila jsem se nějak vymluvit z toho, že jsem byla tak dlouho pod proudem sprchy.

„Jo, jasně. Tak hele… já jsem mezitím zkusil něco ukuchtit. Tady,“ řekl a postavil přede mně talíř s hranolky a kuřecím masem, „jsem se pokusil něco málo uvařit, a tady,“ řekl a položil na stůl čokoládový dezert, „jsem ti chtěl udělat radost. Nebude to zřejmě, jako když to vaří Esmé, ale snad ti to přijde k chuti,“ oznámil mi a já věděla, že mám oči právě veliké jako tenisáky a přímo září štěstím.

„Ježiši, strejdo, to je skvělý! Jsi báječný!“ pochválila jsem ho a hned, co mi podal příbor, jsem se pustila do jídla. Ano, nebylo to jako od Esmé, to maso bylo trochu moc slané a hranolky byly z části ještě nedodělané, ale mému žaludku to udělalo dobře.

„Teda, Emmette, překonáváš sám sebe. Tohle bude úplně navrchu, co se tvého kuchyňského umění týče,“ řekla jsem mu, když jsem mu vracela prázdný talíř, který byl ještě mastný od masa a hranolek.

„Ještě uvidíme, co řekneš na ten dort. Mou knihu rekordů ještě nepřepisuj, jestli mohu prosit,“ řekl mi a podával mi lžičku na ten dortík, při kterém stačil jeden pohled, a už se mi sbíhaly sliny.

„Fajn, uvidíme,“ řekla jsem jen a ochutnala první sousto. Úplně se rozplývalo na jazyku.  

„Tak fajn, máš pravdu, ještě, že jsem ji nepřepsala. Tohle bude na vrcholu,“ řekla jsem mu a dál nic neříkala, protože jsem měla dost práce s tím čokoládovým dortem.

Jakmile jsem dojedla, zafuněla jsem, protože jsem měla žaludek plný na maximum. Emmett se mi zasmál a já se na něj jen zašklebila.

„No, asi bych si zasloužil vydání vlastní kuchařky. Třeba bych byl úspěšný. Receptíky upírka Emmettíka. Úplně se vidím na předních stránkách všech časopisů po celém světě,“ zkusil zavtipkovat a já musela uznat, že když jsem si to představila, bylo to docela vtipné.

„Jo, za pokus by to stálo,“ uznala jsem a stoupla si, abych mohla odnést nádobí do dřezu. Emmett mě pozoroval, cítila jsem jeho pohled na zádech.

V mé mysli opět naskočil můj plán. A ta jediná trhlinka, která ještě zbývá a čeká, až ji zalepím. V ten moment mi došlo, že Emmett je jediná osoba, která by mi s tím mohla pomoct, ale bylo by… tak trapné se ho zeptat, skoro nepředstavitelné. A hlavně jsem netušila, jak se k tomu Emmett postaví, protože kdybych se ho zeptala na ten můj malý problém, ihned by mu došlo, co mám v plánu a to jsem zrovna neměla zapotřebí.

Co kdyby se začal smát, utahovat si ze mě a nepřestával by mě zahrnovat samými radami a návody, poučky by lítaly jedna za druhou a já bych se ocitla v kolotoči, z kterého bych nemohla ven?

Nebo by to třeba vzal vážně, ale to je pravděpodobnost jedna ku milionům stům. Ale co když by to nijak nekomentoval, jen mi pomohl a mlčel? Jenže ta nejistota o tom, jak zareaguje, je vážně ubíjející. Ale zase když dám na váhy pro a proti, může mi být jedno, jestli se mi bude posmívat, nebo ne, protože já to udělám tak jako tak. Chci to, chci to udělat, musím, protože jiná příležitost se už jen tak neobjeví. Nebude žádné zítra, příště ani potom. Je už jen teď a dneska. A já jsem přece pevně rozhodnutá, že to udělám, takže si nemůžu nechat věc, prkotinu, blbost jako je tohle zkřížit můj nápad a zkazit si tím… všechno?

Fajn, pojď, Renesmé, jen jediná otázka, kterou budeš velmi obtížně dostávat přes ústa, ale musíš. Uvědom si, že jsou mnohem, mnohem, mnohem horší věci, než je tohle…

Zhluboka jsem se nadechla a pomalu se otočila na Emmetta. Opírala jsem se zády o linku a ruce měla zaťaté v pěst. Měla jsem rudé tváře, pohled sklopený a nervozita mi proudila v žilách.

„Emmette?“ oslovila jsem svého milovaného strýce a čekala, než zaujmu jeho plnou pozornost. Normálně ho jménem neoslovuji, jen ve výjimečných případech. A to tenhle třeba je.

„Ano? Děje se něco?“ zeptal se mě s údivem v hlase a já cítila, že si mě měří pohledem. Srdce mi bušilo a mozek se snažil vymyslet nejschůdnější cestu, jak mu podat tu myšlenku.

„Umíš před tátou skrýt jakoukoliv myšlenku? Alespoň do našeho odjezdu?“ potřebovala jsem se jako první ujistit, neboť jsem nechtěla riskovat, že se vrátí třeba ještě dneska a táta se všechno dozví. Můj plán by tím naboural a já bych byla vyřízená. Tentokrát už vážně doopravdy.

„Ehm, asi ano, jo. O co jde?“ ptal se mě. Nebyl tam ten vtipný podtón, naopak, Emmett byl velmi vážný, až mě to děsilo. Udělal pár kroků směrem ke mně a já musela uznat, že mi to tentokrát moc příjemné nebylo. Olízla jsem si nervózně své suché rty a zhluboka se párkrát nadechla. Cítila jsem, jak se mi s každým nádechem zvětšují plíce, a zvedá hrudník.

„Něco bych od tebe potřebovala…“ začala jsem, stále jsem se neměla k tomu mu to tam jen tak vybalit. Tváře mi začínaly hořet a nervozita stoupala, vážně jsem netušila, jak to říct. Bylo to… divné.

„Pro mou neteřinku cokoliv,“ řekl se smíchem v hlase a popošel až ke mně. Stoupl si přede mě a zatlačil mi zespoda na bradu, abych zvedla svůj pohled. Dívala jsem se mu do očí, ve kterých tančily jiskřičky.

„Vážně? Opravdu cokoliv?“ ujistila jsem se natvrdo, chtěla jsem si být více než stoprocentně jistá, že to celé klapne a já budu krytá, že to bude v pořádku.

„No ták, vyklop to, Renesmé. Chci vědět, jakou blbinu si zase vymyslela v té své dokonalé hlavince,“ řekl mi a poposkočil znuděně a utýraně na místě. Upřel na mě pohled týraného štěněte a já se rozhodla se do toho pustit.

„No, potřebovala bych ještě dneska něco sehnat. Je to fakt důležité,“ Emmett mě poslouchal s hlavou nakloněnou na stranu, takže jsem si byla jistá, že mě stoprocentně vnímá. „Ale vážně se to nikdo, zdůrazňuji nikdo, nesmí dozvědět,“ kladla jsem důraz na každé slovo. Měla jsem pocit, že celá od nervozity a toho trapného pocitu ve mně celá shořím, přímo to ze mě sálalo.

„Hm… dobře…“ řekl už jen a já věděla, že dál to oddalovat nemůžu a musím to celé vyklopit. Potřebuju to přece od Emmetta dostat, ne mu tady vytvářet nejtajemnější chvilku v životě. Připadala jsem si trošku jako v trapném filmu o dospívající holce.

„Kondom.“ Neuvěřitelně dlouhou chvíli bylo jen ticho. Jestli jsem si doteď připadala trapně, nedokážete si ani představit, jak mi bylo teď. Emmett mi jen koukal do očí, nebylo na něm znát vůbec nic. Zaražení, šok, zvědavost, smích, trapný pocit, prostě naprosto nic, co by naznačovalo nějaký druh jeho reakce. Jedna část mého mozku mi říkala, ať uhnu pohledem, ale ta druhá si stála paličatě za tím, že se mu stále budu dívat do očí. Bylo mi jasné, co v těch mých očích musí strýc vidět. Ztrápení a jistý odstín strachu.

„Jsi si tím jistá?“ vypustil z úst, když poprvé od té mé odpovědi promluvil. Dívala jsem se mu do očí a pootevřela rty, tohle jsem vážně nečekala. Neznala jsem důvod, nevěděla proč, ale začala jsem o tom svém nápadu trochu pochybovat. Opravdu to myslím vážně?

Doteď jsem si tím byla naprosto jistá, tak kde se vzal ten strach, nejistota, obavy z neznámého? Všechno ale, co se děje v něčím životě poprvé, s sebou přináší jistý odstín strachu a nejistoty.

„Volovina, co? Já to věděla…“ zeptala jsem se ho s tou svou nejistotou v hlase. Najednou mi nasadil brouka do hlavy, nechtěla jsem ho tam, ale on se tam prostě usadil. Emmett sklopil pohled a ušklíbl se koutkem úst.

„Ne, ani ne,“ řekl mi jednoduchou odpověď, na kterou jsem tak trochu čekala jako na smilování. Přerývavě jsem dýchala, srdce mi bušilo a můj dech se nezklidňoval. Tahle chvíle byla velmi zvláštní, snad nikdy jsem si s nikým nebyla v tomhle smyslu takhle blízko.

„Ne?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„Ne, počkej tady,“ řekl a zbyla z něj jen barevná šmouha, která se také ztratila. Slyšela jsem, jak Emmett otevřel dveře od Carlisleovy pracovny. Chvilku se tam tak porůznu přehraboval. Hrabal se mu ve stole, v lékárničkách, prohledával skříně a poličky. Nakonec zabouchl dvířka od Carlisleových, jak to jen nazvat, zásob na doma a lidskou chůzí scházel ze schodů. Pomalu se coural zpátky ke mně. Nedívala jsem se na něj, místo toho jsem sledovala podlahu, bylo mi trapné se mu podívat do tváře. Nedokázala jsem si to představit.

Pod obličejem se mi objevila jeho ruka, sevřená v pěst. Natáhla jsem mu svou dlaň a Emmett mi tam dal tu maličkost, kterou jsem rychle sevřela, abych si to nemusela prohlížet a rychle to strčila do kapsy u svých kalhot, které jsem měla na sobě. Ten obal zašustil, ale potom byl klid. Potřebovala jsem se trochu zklidnit, tak jsem jen s výrazem pokerového hráče vycouvala z místnosti.

„Díky,“ vypustila jsem z úst, a jakmile jsem byla za rokem, bleskovou rychlostí jsem se vydala k sobě do pokoje. Plácla jsem sebou na postel a obličej zabořila do polštáře. V ten moment mi bylo jasné, že tohle je naposledy, co ležím v téhle posteli, protože tu následující noc strávím někde úplně jinde.

Ta chvíle, kdy jsem jen tak ležela na své posteli a v kapse, která mi připadala stokrát těžší, jsem cítila tu malou věc. Pokaždé, když jsem se pohnula, slyšela jsem, jak její obal jemně zašustil. Po chvilce mi to začalo lézt na nervy, takže jsem to vyndala z kapsy a položila na noční stolek. Chvilku jsem to pozorovala, pak se jen ušklíbla a otočila se. Hodiny ukazovaly něco málo po páté. Čím dál vteřinová ručička běžela, tím více se stupňovaly všechny emoce ve mně.

Radši jsem nad tím zakroutila hlavou, nechtěla jsem nad tím přemýšlet a vydala se do koupelny, abych si mohla znova rozčesat vlasy, protože jsem chtěla, aby mi naprosto dokonale uschly. Nakonec jsem je stejně svázala do neúhledného drdolu, abych si mohla vyčistit zuby. Hned nato jsem se šla obléct, navoněla se, nalíčila si jen oči a znova pročesávala své světle hnědé vlny. Snad stokrát jsem se kontrolovala v zrcadle, jestli je všechno v pořádku, jestli je vše správně. Z vlasů jsem si stejně udělala vysoký culík, protože nic složitějšího doopravdy nemělo smysl. Buďto takto zůstanou, nebo budou rozpuštěné, takže vytvářet si na hlavě něco extra mi vážně nepřipadalo moc smysluplné.

Tyhle přípravy mi zabraly dalších třicet minut, mých drahocenných třicet minut, takže mi potom velmi dobře docházelo, že mi začíná ten čas tak trochu ubývat. Poslední kontrola vlasů, líčení, oblečení a úsměv na rtech.

Už jsem byla na odchodu, když mi došlo, že jsem málem zapomněla tu nejdůležitější věc. Mou maličkost, kterou jsem předtím položila na svůj noční stolek…

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 7: