Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Neřeknu ti sbohem…“ 6


„Neřeknu ti sbohem…“ 6Zavřela jsem oči a opět se dostávala do stavu, kdy jsem se utápěla ve vlastních myšlenkách, naskakovaly mi vzpomínky, přehrávaly se mi v hlavě mé plány, které jsem chtěla uskutečnit, co jsem chtěla se svým životem udělat...

„Neřeknu ti sbohem…“ 6

„Renesmé, je nám líto, ale plány se mění. Musíme odsud odjet už v neděli,“ řekl mi, jako by se nechumelilo, a já jsem si byla jistá, že jsem slyšela, jak mé srdce vynechalo jeden úder a krev v mých žilách zamrzla a dál se jí nechtělo.

Stála jsem tam jako solný sloup a dívala se před sebe. Hrálo mi to v hlavě. V neděli, už v neděli, jen dva dny. Co se dá stihnout za dva dny, aby se to dalo vyrovnat nekonečně dlouhému času, který bych tu mohla strávit, kdybychom se nemuseli stěhovat?

„Renesmé?“ slyšela jsem někoho volat mé jméno. Slyšela jsem ho jen lehce, jakoby z dálky, někde schované za hustou mlhou.

„Zlato?!“ vykřikla má mamka. Její hlas jsem poznávala, ale bylo to stejné jako napoprvé. Tenké, téměř neslyšené, hustá mlha a bílo. Viděla jsem mžitky před očima, v hlavě mi hučela neustále dvě slova. Dva dny, dva dny, dva dny…

„Ne,“ uniklo mi z úst velmi lehkým, tenkým hlasem. Neřekla jsem to naplno, šeptala jsem. Dokonce jsem to říkala ještě tišeji než šeptáním. V jednu chvíli jsem i začala pochybovat o tom, že jsem to řekla nahlas.

„Dva dny, dva dny…“ začala jsem opakovat nahlas. V hlavě se mi přehrávaly různé scénáře, jak se teď mohu zachovat. Jeden z nich, ke kterému se situace nebezpečně blížila, bylo začít šílet, panikařit, vykřikovat nesmysly o tom, že nechci odjet, že tu zůstanu. Další ze scénářů, ke kterému jsem se začínala postupně více obracet, bylo utéct se do pokoje vyřvat a vyplakat, abych to ze sebe dostala ven a mohla pak nerušeně přemýšlet, co dál. A ten třetí scénář byl takový, že se zhluboka nadechnu, vydechnu, podívám se po ostatních, vyhnu se celému divadlu a budu reálně přemýšlet už teď.

Když jsem se nad sebou v dané situaci zamyslela, uvědomila jsem si, že stojím v předklonu, držím se rukama za hruď a břicho, po tvářích mi tečou slzy a cítím na sobě pohledy snad všech členů rodiny. Najednou jsem před sebou uviděla barevnou šmouhu a po chvilce mi došlo, že u mě stojí Emmett, který mě podpírá a odvádí stranou. Po zhruba sekundě jsem pochopila, že mě vleče k sedačce, abych si sedla, protože jak mi po chvilce došlo, začínala jsem se hroutit k zemi.

Cítila jsem, že pomalu přestávám vnímat vše kolem a myslím jen na tu jednu jedinou osobou, kterou bych vyměnila snad za všechno na světě. Jacob pro mě je vším, nedokážu si ani představit, že bych byla bez něj. Je pro mě utrpení i školní týden, protože se do rezervace skrz těch pět dní vůbec nedostanu. Jen málokdy se mi to podaří.

Téměř jsem nevnímala ostatní a dění kolem mě, ale jejich slova jsem slyšela, byla jsem si jistá vším, co slyším.

„To není dobré, Edwarde,“ řekl starostlivý hlas mé mamky spolu s přibližujícími se kroky.

„Ani trochu,“ podpořila ji má teta Rosalie, která je pro mě něco jako druhá matka. Když jsem byla malá, občas jsem si říkala, jestli jsem se nenarodila jim, Rosalii a Emmettovi.

„Ne,“ vypustila ze svých srdíčkových úst Esmé. Slyšela jsem, jak se pohnula o kousek z místa, kde stála. Společně s matčinými kroky, Rosaliným zrychleným dýcháním a Esméiným pohledem, který jsem cítila na sobě, jsem zaznamenala i Emmettovu těžkou silnou ruku, jak se mě snaží utěšovat hlazením po zádech.

Najednou jsem na své tváři ucítila něco lehkého a studeného, později mi došlo, že je to něčí ruka.

„To bude dobré, Renesmé. Prospi se,“ zašeptala mi do tváře má maminka a já ucítila, jak mě ovál její dech.

„Běžte v klidu na lov, já se o ni postarám. Budu s ní, nenechám ji samotnou. Běžte, ať jste do neděle zpátky, pak se uvidí,“ slyšela jsem zašeptat Emmetta. Nemluvil úplně nahlas, ale potichu, zřejmě si myslel, že jsem doopravdy usnula. Nejspíš jsem na to i vypadala, protože jsem měla oči zavřené, dech už klidný a jediné, co něco dělalo, byla má mysl, která jela na plné obrátky.

„Emmette, nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ promluvil Carlisle, ale z místa se, dle mého posouzení, nehnul. „Měl by tu s tebou zůstat ještě někdo,“ dodal, ale Emmett mu stihl odpovědět dřív, než Rosalie stihla dopovědět větu.

„Já tu klidně…“ začala má teta.

„Ne, já to zvládnu. Hlavně ty, Rose, tu nemůžeš zůstat, ty ten lov potřebuješ z nás všech nejvíc. Já to zvládnu, sytý jsem dost. Ale vy všichni ostatní to potřebujete. Běžte, zvládnu to, nejsem přece malý děcko,“ odporoval jim a snažil se jim vylíčit ty nejlepší důvody, proč tu má se mnou zůstat sám. Popravdě mi stačilo tu zůstávat s jedním členem rodiny, natož kdyby tu byli dva, hádám, by to pro mě bylo nepříjemné.

„Emmett má pravdu, Rose, ty jít rozhodně musíš,“ řekl strýc Jasper naplno podle pravdy.

„Dobře, byl to jen můj názor. Teď bychom ale už měli jít,“ dodal k věci Carlisle a odešel spolu s Esmé, Alicí a Jasperem pryč. Mířili ke dveřím, odkud šli do garáže k autům.

„Tak já tedy taky jdu. Dávej na ni pozor, Emmette a… zkus na to moc nenarážet. Pa, lásko,“ slyšela jsem Rosalie, jak se loučí s mým strýcem. Emmett s Rose se na rozloučenou políbili a také jsem cítila, jak mě Rosalie pohladila po vlasech a následně na to odešla směrem pryč za ostatními, kteří čekali venku.

Cítila jsem, že má mamka sedí u mě a drží mě za ruku. Druhou rukou mě hladí po paži a svůj pohled upírá na mou tvář.

„Strašně se toho bojím,“ pronesla polohlasem se skrývanými vzlyky, políbila mě do vlasů a zvedla se. Poznala jsem to podle toho, že už mě utěšoval jen Emmett tím, že mě hladil po zádech a také se matrace vedle mě uvolnila, když na ní maminka už neseděla.

„Pojď, Edwarde, ostatní na nás čekají. Emmett se o naši holčičku postará, jsou to jen dva dny a my budeme kousek odsud. Tak pojď,“ promlouvala na něj, ale tatínek se nechtěl hnout z místa. Slyšela jsem, jak do něj mamka lehce tlačí, aby udělal alespoň krok, ale on jen stál na místě. Následně jsem slyšela těžké hlasité vydechnutí a Edward se nechal od Belly popostrčit. Slyšela jsem je odcházet směrem ke dveřím, a když už byli skoro venku, ozval se zase Bellin hlas, který promlouval na mého otce.

„Edwarde, nedávej si to za vinu, ty za nic nemůžeš. Ona se z toho dostane, uvidíš. Hlavně to není tvoje vina,“ řekla mu.

„Ano. Já to vím, ale nelíbí se mi ten pohled na ni,“ podal jí jako odpověď. Dále už jsem slyšela jen jak nastoupili do aut a následně zapředly motory aut, která se vydala po příjezdové cestě od našeho domu někam pryč.

V ten moment jsem cítila jistý druh svobody. Napůl jsem spala, ale teď, když jsem věděla, že tu jsem jen s mým strýcem Emmettem, před kterým nemusím hrát to divadélko, jsem se odhodlala otevřít oči a podívat se na situaci znova s jasným pohledem.

Když jsem odlepila víčka od sebe, tak první věc, co jsem kromě bílého stropu uviděla, byla Emmettova ustaraná tvář. Jakmile si ale všiml, že jsem nabyla vědomí, usmál se na mě a tím se mě snažil povzbudit. I kdybych chtěla, nebyla jsem schopná mu úsměv oplatit.

„Ahoj, princezno,“ pozdravil mě a usmíval se od ucha k uchu. „Pěkně jsi mě vylekala, to ti teda povím. Málem sebou švihnout… to by tvé chytré hlavince neprospělo,“ snažil se rozptýlit mou náladu. Nijak jsem mu neodpovídala, jediné, co jsem dokázala, bylo uronit další slzu, která mi stekla od oka směrem dolů po tváři a zmáčela mi vlasy za uchem.

„Ale no tak. Mám nápad, co kdyby ses trochu prospala? Klidně spi až do večera, pak se probudíš, nadlábneš se mého kulinářského umění, pak si skočíš do koupelny a následně vlezeš do teplé postele znova. Co ty na to, zlato?“ navrhl mi a musím přiznat, že se mi to docela líbilo. Donutila jsem se přikývnout na souhlas a poté se snažila zvednout do sedu, protože jsem nechtěla ležet. Emmett to z mého snažení pochopil, a tak mi pomohl tím, že mi podepřel záda.

„Doneseš mi, prosím, vodu?“ poprosila jsem ho, protože jsem měla v krku sucho. Když Emmett odběhl do kuchyně, zkusila jsem přemýšlet, jestli jsem do teď doopravdy byla v polospánku, nebo jsem byla vzhůru, ale tak trochu mimo. Nebo to byl sen?

Po pár sekundách se Emmett vrátil a držel v ruce barevný hrneček, který jsem si jako malá pomalovala všelijakými blbostmi.

„Děkuju,“ poděkovala jsem mu a trochu se napila. Cítila jsem, jak se mi studená voda rozlévá po těle a následné šplouchnutí, kterému se Emmett pousmál, mi oznámilo, že se seznámila s obsahem mého žaludku. 

Ta trocha mi na zahnání sucha v puse stačila, a tak jsem ten hrneček vrátila zpátky Emmettovi. Ten ho postavil na stůl, a pak otočil svůj zrak zpátky na mě.

„Chceš pomoct dostat se do postele?“ zeptal se mě s hlasem plným starostí a trápení. Já jsem jen zakývala hlavou na znamení svého nesouhlasu a dívala se na své prsty, které jsem proplétala všelijak do sebe. Nevěděla jsem, co s očima.

Připadala jsem si zvláštním způsobem sama. Mám sice kolem sebe svou rodinu, mám Jacoba, ale když se nad tím tak zamyslím, co budu mít v neděli? Rodinu? Ne, budou to jen ti, se kterými se potkávám, protože když budu bez Jacoba, bude to, jako kdybych nebyla.

Koutkem oka jsem zašilhala na Emmetta, který na mě neustále upíral svůj pohled. Z ničeho nic mi ten vnitřní smutek začal přerůstat přes hlavu a já potřebovala obejmout. Potřebovala jsem cítit něčí blízkost.

Natáhla jsem svou ruku po Emmettovi a zkusila si ho přitáhnout blíž, dát mu najevo, co po něm chci. Přitáhla jsem i druhou ruku a táhla ho k sobě, jeho ruce jsem si kolem sebe obmotala a hlavu mu opřela o hruď. Rukama jsem ho silně objala a jen nasávala jeho vůni. Emmett to pochopil a objetí mi oplatil. Sesunul se se mnou na pohovku a lehnul si tak, aby to pro mě bylo pohodlné.

Samozřejmě, hloupě se mluví o pohodlnosti, když ležíte na velkém ledovém kusu šutru, ale mně to tak nepřipadalo. Možná proto, že i já jsem z poloviny kus kamene, takže mně Emmett zas tak tvrdý nepřišel.

Byla jsem ráda, že tu se mnou zůstal zrovna Emmett, měla jsem pocit, že tohle bych jen tak u někoho v tuhle chvíli udělat nemohla. Byla jsem Emmettovi vděčná, že si, pokud se mi to doopravdy jen nezdálo, stál za svým a všechny vyhnal z domu.

Cítila jsem, že na mě jde pláč. Začala jsem znova přemýšlet nad tím vším možným. Já, Jacob, stěhování… Když se zamyslím, začínala jsem to mít nádherně vymyšlené. Plánovala jsem si, jak budeme s Jacobem spolu, po nějaké době se vezmeme. Naše svatba bude malá, ale dokonalá. Já budu ta kráska v bílém. Alice s Rose mě udělají tou nejkrásnější a Jacob ze mě nespustí za celý večer oči. Pak bychom odjeli někam pryč, kde bychom strávili to nejkrásnější za celý náš život. Byl by tam jen on a já a žádný okolní svět.

Chtěla jsem mít děti. Ve svých snech jsem vždy viděla chlapečka, který by měl krásné tmavé oči a vlasy přesně jako Jacob, ale jeho rty a pleť by byly světlejší po mně. Byl by roztomilý, v dospělosti pozorný a nakonec by z něho byl velký vlk se světlejší srstí, než jeho otec.

Holčička by měla vlasy světlé jako odraz mě a mého otce. Rty by měla plné jako její otec, oči tmavší a pleť jak by smet. Byla by zvědavá a v pubertě by s ní byly trable, protože by se o ni kluci mohli poprat.

Žili bychom v menším domě v lese, blízko mé rodiny a ještě blíž rezervaci. O peníze by nebyla nouze a mé děti i manžel by byli ti nejlepší. Když by má první dcera i syn dospěli, našli by si partnery a žili si svůj dokonalejší život. Potom by přišlo třetí dítě a já bych se zase upnula na něj, dala bych mu vše, co by potřebovalo. Ano, můj život by byl až nechutně dokonalý.

Ale jak tomu tak bývá, sny se jen málokdy stanou realitou. Zřejmě je to jedna z opravdu mála věcí, ve kterých u mě neplatí věta ,Jsem výjimka‘.

Ani jsem netušila, kdy se mi to povedlo, ale v Emmettově náruči jsem usnula. Když jsem se probudila, Emmett ležel se zavřenýma očima a já tušila, že poslouchal můj srdeční tep a dech, když jsem spala. Jakmile jsem se vzbudila, poznal to, ale oči neotevřel. Cítila jsem, jak mě táhne pokožka na tváři, neboť mi po nich tekly slzy, a cestičky, které po sobě zanechaly, mi na tvářích uschly. Rty jsem měla opět suché a cítila jsem se rozlámaná. V domě bylo ticho, ani Emmett nedýchal, nepotřeboval to.

Opatrně jsem se nadzvedla a snažila se vstát. V tu chvíli se pohnul i Emmett a já se přestala snažit být opatrná, abych náhodou nehnula s matrací. Spíš to je starý zvyk z dob, kdy jsem spala s Jacobem na jedné posteli.

Ohlédla jsem se po hodinách a zjistila, že je něco před polednem. Musela jsem být včera asi hodně vyřízená, divila jsem se, že jsem vydržela takto dlouho spát. Když jsem se podívala ven, připadalo mi to, že počasí odráží mou náladu. Ponuro, tmavo, vypadalo to na blížící se déšť. Zítra už neuvidím tato mračna, která tak nesnáším. Bůh ví, co zítra uvidím, až se podívám z okna.

S povzdechnutím jsem se donutila postavit na nohy, které byly celé ztuhlé, a připadalo mi, že jsou z papíru. Měla bych se jít vykoupat, pak něco sníst, udělat ze sebe toho polovičního člověka alespoň z části. V rámci mezí, řekněme.

Po Emmettovi už jsem se zpátky neohlédla, mým cílem teď byla koupelna. Když jsem došla ke schodům, ztrápeně jsem se podívala až nahoru, kam musím dojít. Ani trochu se mi tam nechtělo, věděla jsem, že se tam budu škrábat víc než hodinu. Radši jsem nad tím moc nepřemýšlela a snažila se donutit se vyjít do patra. Schod, schod, další krok, radši se držet zábradlí. Tímto stylem jsem se dobelhala až k poslednímu shodu, připadala jsem si, jako bych zdolala Everest.

Mé kroky mě dál nesly do mého pokoje, který jsem bez povšimnutí prošla a zamířila do koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře, opřela jsem se o ně zády a zaklonila hlavu. Zavřela jsem oči a opět se dostávala do stavu, kdy jsem se utápěla ve vlastních myšlenkách, naskakovaly mi vzpomínky, přehrávaly se mi v hlavě mé plány, které jsem chtěla uskutečnit, co jsem chtěla se svým životem udělat. To vše jsem měla v hlavě a jediné, co jsem věděla, bylo, že vzpomínky zůstanou vzpomínkami, okamžiky už se nikdy nezopakují a má budoucnost zůstane jen obrázkem v mé hlavě.

Sjela jsem zády po dveřích a dostala se až k zemi. Hlavu jsem si opřela o svá pokrčená kolena a utápěla se. Cítila jsem, že bych chtěla brečet, ale k mému, možná, štěstí, mi po tváři nestekla ani jedna jediná slaná kapka.

Připadala jsem si hrozně slabá a zklamala jsem sama sebe. Měla bych něco udělat, ale dá se ještě něco dělat? Není tu ani jediná cesta, že bych mohla zůstat s Jacobem. Já nemůžu zůstat, on nemůže odejít. Kdybych tu zůstat mohla, jsem si víc než jen na sto procent jistá, že by mi to rodiče navrhli. Vždy to tak bylo, tak proč by to teď neudělali, kdyby to šlo?

Co teď ještě můžu udělat, když mám jen jeden den? Za pouhých dvacet čtyři hodin se nedá stihnout vše, co jsem s Jacobem chtěla prožít, každý okamžik toho, co máme mezi sebou, toho, co by mezi nás přišlo. Každým dnem jsme si byli blíž a blíž, ale teď se budeme navzájem pouze a jen vzdalovat. Nikdy nepocítím tu pravou blízkost, nikdy ho nebudu mít celého. Když si vybavím ten večer, přesně minulý týden, kdy jsem ztratila hlavu, dostala ze sebe ty emoce, o kterých jsem ani nevěděla, že je ve mně Jacob vzbuzuje, tak strašně ráda bych to zažila znova. A tentokrát vše, do posledního detailu.

V tu chvíli jsem dostala naprosto šílený, hrůzostrašný, neuvěřitelný nápad. Nedokázala jsem vůbec uvěřit tomu, že to napadlo mě, tu sladkou holčičku, kterou ve mně každý vidí. Cítila jsem, jak jsem se sama před sebou začervenala, stud jsem cítila až na zadku.

Ihned jsem vyletěla ze sedu a začala se rychlostí blesku svlékat z věcí, které jsem na sobě měla ještě ze včerejšího dne. Kalhoty jsem ze sebe stáhla a triko skoro roztrhla. Společně se spodním prádlem jsem to hodila do koše na prádlo a stoupla si před zrcadlo. Rozpustila jsem si své dlouhé světlé vlasy a ze zásuvky vyhrabala kartáč. Začala jsem si je opatrně rozčesávat, ale občas jsem se díky mé zbrklosti neubránila zakňourání, protože mě to tahalo. Když jsem s tím byla spokojená, kartáč jsem znova uklidila a z jiné skříňky jsem vytáhla svou žiletku. Moc často ji nepoužívám, protože nosím dlouhé nohavice a na tělocvik jak by smet. Tentokrát jsem se ale rozhodla ji jen tak nepustit z ruky.

S tím jsem si vlezla do vany a pustila na sebe teplou vodu…


Ahoj,

tímto krátkým vzkazem bych Vám chtěla poděkovat za komentáře. Není Vás moc, ale za to mě ty Vaše zprávičky vždy velmi potěší. Děkuji tedy všem, co pokračují ve čtení, hodně pro mě znamenáte. Ani nevíte, jak moc velkou energii mi dodáváte.

Děkuji.

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek „Neřeknu ti sbohem…“ 6:

 1
9. Mórek
22.12.2013 [23:54]

Tomu se řáká nadání. Emoticon

12.11.2013 [8:06]

Agule99Přiznávám se - jak jsem si to rychle prolítla, abych věděla, o co v tý kapitole go - tak jsem viděla na začátku to, jak se Nessie málem zhroutila, spíš zhroutila a v hlavě se jí furt opakovalo "dva dny, dva dny..." tak já si to četla do rytmu a málem začala kývat hlavou Emoticon To zní, takhle mimo kontext, jako když ti oznamuju kolik ti zbejvá života Emoticon
A opět, super-skvělá-boží kapitola (já a ty moje sousloví - nehrabe ti z nich ještě? Emoticon), chválím, jednoznačně, i způsob, jak jsi popsala Nessie v tom "tranzu", jak se snažila uklidnit... Prostě nádhera a basta! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
Jdu dál, ať to stihnu všechno Emoticon A kdyby tě to zajímalo, tak jsem dneska měla od sedmi Emoticon Proto už komentuju od půl osmý, zhruba Emoticon
*A.99/Brouk*

30.10.2013 [12:03]

dcvstwilightWodwar, zdravím a děkuji za komentář.
Když jsem ho viděla, ihned jsem se začala usmívat, protože prostě nevim, ale přijde mi vtipné, když si jeden z mála všimně například nedostatků, má dotaz či něco podobného. Musím se usmívat také kvůli tomu, že kdybychom tohle četli jako knížku, asi bychom neměli jen tak možnost kontaktovat autora, že? Máme my to ale štěstí, že tohle jsou jen povídky. ;)
Ke tvému dotazu, proč s nimi nemůže Jacob.
- Nevím už, v jaké kapitole jsem to psala, protože mi jendotlivé kapitoly splývají dohromady, také čemu se divit, když už píši jedenáctou, že? Emoticon Každopádně jsem to vysvětlovala, možná už dokonce v první nebo druhé kapitole, v páté nebo čtvrté znova. Důvod se vždy najde. Jde o to, že Renesmé nemůže zůstat, neboť by ji tu rodina nenechala a i pro ni by bylo srdcervoucí, kdyby měla opustit své příbuzné.
A Jacob s nimi nemůže odejít, neboť jsem si to v povídce upravila tak, že vlci mají zákon, že pokud již jednou vlk opustí smečku, nebo pokud se jednou vzdá práva alfa samce, nemůže to udělat podruhé, pokud ovšem nestojí o něco jako vyhnanství. Už by se nikdy nemohl vrátit do smečky a stát se jejím členem. Emoticon A všichni víme, že Jacob tohle vše již jednou udělal. ;)
Snad jsem to vysvětliva tak, že to pochopíš. Pokud bys to nechápala, napiš, zkusím to vysvětlit znovu. ;)
A ano, Cullenovi bydlí ve Forks již od Renesméina narození... ;)
A k té poslední větě - uvidíš sama, jak to bude dál. ;) Již brzy. ;)
S přáním hezkého dne
Dcs

29.10.2013 [12:15]

wodwarPěkné Emoticon , jde to ale nějak rychle...
Předpokládám, že Cullenovi bydlí ve Forks pořád od Renesmeina narození, takže to, že chtějí přestěhovat, chápu (ostatně, jelikož Carlisle nevypadá jako čtyřicátník, tak se to dá pochopit). Co mi ale opravdu nejde do hlavy, je, proč s nimi nemůže Jacob? Předem děkuji za vysvětlení.
Jsem zvědavá, co Renesme vymyslela, vzhledem k tomu, jak přemýšlela o dětech a Jacobovi, mám jistý typ, ovšem... nevím, no, bylo by to takové... nepromyšlené? Drzé? Naivní?

5. Ceola
27.10.2013 [10:08]

Božínku. Chudák Ness. Je mi jí strašně moc líto. Těším se moc na další :) Emoticon Emoticon Emoticon

4. Mea
25.10.2013 [16:56]

MeaSouhlasím s Empress, určitě si nechce ublížit. Kapitolka byla dokonalá! Ty pocity, chudák Ness... Emoticon No, snad všechno dopadne dobře... Emoticon Tak rychle další kapitolku!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. bara
25.10.2013 [10:11]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.10.2013 [9:42]

EmpressNess si ale neublíži, že nie? Emoticon Emoticon Iba sa chce skrášliť, vyraziť za Jakeom a dokončiť to, pred čím minulý týždeň utiekla, však?! Emoticon
Teším sa na ďalší diel, dúfam, že bude čo najskôr Emoticon Emoticon

1.
Smazat | Upravit | 24.10.2013 [21:18]

Tak počkat! Moment! Tohle by nešlo! Nessie si nemůže ublížit! Emmett ji musí zachránit. Ty jo to se ale nedělá useknout to v tak napínavém ději! Ja doufám že se s Jacobem ještě uvidí. Napadlo mě že by spolu třeba mohli utéct, ale nechám se překvapit však ty něco vymyslíš. Jinak zase nemám co vytknou, naprosto dokonalé :) :) ;)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!