Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepřemožitelní 22. kapitola

31.07.2010 (16:00) • Lucka002 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1705×

„Alexi, pojďme si promluvit,“ začala jsem. Nevím proč, ale ucítila jsem potřebu natáhnout kolem nás svůj štít. Neváhala jsem a udělala jsem to, protože nevím, jestli jim mohu věřit. Postoupila jsem o několik kroků dopředu a ostatní šli za mnou.

„Elisabeth, víš, proč tu jsme?“ zeptal se mě chladným hlasem. Takhle semnou ještě nikdy nemluvil. Zabolelo mě to a zamrazilo mě.

Nevím, nic špatného jsme neudělali. Znám zákony Volturiů a vím, že jsme je neporušili. Řekla jsem mu ve svých myšlenkách. Zvedla jsem bariéru, která mě oddělovala od Alexe, ale i tu, která mě oddělovala od Edwarda.

To si nemyslím. Ty tu nemáš co dělat. Měla by ses vrátit zpět do Volterry, kam patříš. A co se týče ostatních, tak musí být potrestáni za to, že tě odradili od tvé mise! Jeho hrozivý a rozrušený hlas mě rozčílil. Nikdo mě od ničeho neodradil a tohle je tedy vrchol! Z úst se mi vydralo zavrčení, které vyvolalo stejnou reakci i u Alexe. Edward se držel, aby něco neudělal.

Můj úkol bylo to, že jsem měla zkontrolovat počty vlkodlaků zde. Aro neřekl, jak moc tato situace spěchá a tudíž jsem se ničím neprovinila, když jsem tu zůstala déle! A s vlkodlaky jsem se již setkala! Nevím přesný počet, ale myslím si, že je jich okolo deseti. Dívala jsem se mu do tváře a viděla jsem jeho rozčílení. Viděla jsem touhu, se kterou mi chtěl ublížit. Tohle není můj bratr.

Nebudu se s tebou bavit, protože vím, že ten čtenář myšlenek všechno slyší! Zruš mu přístup do své hlavy a já s tebou opět navážu spojení! Snažil se mě zastrašit, ale to nehrozilo. Měla jsem strach, obrovský strach, než se tu objevili, ale teď se už nebojím.

„A co kdybychom mluvili nahlas?“ navrhla jsem tím nejpovýšenějším tónem, jaký jsem dokázala. Alex se na mě nejdříve podíval zlostně, ale pak mu Jane něco pošeptala a on se usmál. Otevřel bránu svých myšlenek, ale nemluvil skrz ně.

„Dobrá, já před nikým nic netajím,“ řekl a já jsem význam jeho slov nepochopila. Prudký zásah do mého štítu, který přišel od Jane jsem nečekala.

„Myslela jsem si, že zatím se jen dohadujeme, ale ty už dokonce dovolíš Jane, aby na mne útočila?“ divila jsem se nahlas přesně tak, jak jsme se domluvili. Budeme říkat vše nahlas. Můj bratr se na ni zle podíval a rychle se obrátil zpět na mě.

„To byl jen reflex, nemyslela to nijak špatně.“

„Jistěže,“ řekla jsem. „Řekni mi tedy, jaké pravidlo jsem porušila?“

„Jeden z nejstarších zákonů rodu Voltury, který platí především pro členy rodiny a všechny poddané zní, že se nikdo z nás nesmí zamilovat do kohokoli jiného, než do člena společenství, což jistě dobře víš, pokud jsi četla zákony. Podle jisté Belly, se tomu tak u tebe stalo. A pokud vím, tak jsi mi to v telefonním hovoru potvrdila,“ řekl sladce a ve mně zatrnulo. Ztuhla jsem a cítila jsem na sobě Edwardův pohled. To není možné. Já vím, že nějaký takový zákon byl, ale to není důvod k válce! Slyšela jsem, jak Edwardovi uniklo překvapené zalapání po dechu, když to zjistil a přečetl si to v jeho mysli.

„Ten zákon,“ začala jsem, „byl zrušen. Byl v zákonech, které platily pro jiná staletí! Žijeme v době, kdy se něco takového nedá ovlivnit, a já nebudu s někým, koho mi vybere Aro! Měl bys to chápat, protože bys sám nic takového nechtěl.“ Jeho pohled byl výsměšný. Uklidňovala jsem se, aby můj hlas nebyl roztřesený.

„Mýlíš se, sestřičko. Jsem si vědom, že zákony, i ty, které byly odsunuty do pozadí jsou platné a uposlechl jsem Ara, když mi oznámil, kdo je mou druhou polovinou. Stala se jí Jane,“ řekl a já jsem si všimla jejího úsměvu.

„Měla bys vědět, že Alec je stále ochoten být tvým mužem,“ nabídl mi velkoryse.

„Již jednou jsem Arovi i ostatním řekla, že nebudu s Alecem, protože ho nemiluji! Našla jsem toho pravého tady a hodlám s ním zůstat!“ vykřikla jsem. Cítila jsem v zádech Edwardův pohled, Alex mu jistě ukazuje své myšlenky a skrz ně ho mučí. Takže je to všechno jen kvůli naší lásce?

„Pak je mi to líto, ale víš, co se stane, když někdo odmítne splnit rozkaz. Když neuposlechne zákon? Rozmysli si to,“ řekl a v jeho slovech jsem zaslechla trochu citu, ale byla to jen slabá část. Kdysi byl ještě lidský, teď je z něj zrůda, která dodržuje nesmyslné zákony.

„Jak jsem řekla, nemohu poručit svému vnitřnímu hlasu, svému srdci.“

„Svému srdci? Z tvého srdce je kámen!“ řekl nahlas, ale pokračoval v myšlenkách.

Co bys řekla tomu, když bych ti slíbil, že nikomu z těch tvých přátel neublížím, ale pod podmínkou, že se vrátíš do Volterry a už nikdy je neuvidíš? Je tu ovšem i druhá možnost, zničíme vás všechny!

Jak to může říct? Prostě nás zničí… Vždyť je to můj bratr! Nasadila jsem svůj štít, který zabránil Edwardovi číst mé myšlenky, protože tohle muselo zůstat jen ve mně. Když se vrátím, tak je ušetří. Nechá je jít a žít spokojený život. Nemůžu brát ohledy na sebe, na to, že mi pukne srdce, když nebudu s Edwardem, ale musím je zachránit. Slíbila jsem to Rose a sama sobě. Každý z mé rodiny spoléhá na to, že se s bratrem domluvím a nějak zabráním tomu, aby je zničili.

Víš, co po mně žádáš? Zeptala jsem se ho a i hlas v mé mysli musel znít zoufale.

Co já žádám? Nabízím ti řešení, je jen na tobě, jestli ho využiješ nebo ne. Nemusíme dojít k bitvě, prosím, udělej to kvůli sobě. Nechápu, jak je možné, že jeho hlas v mé mysli zněl zoufale a prosebně, ale ve skutečnosti je chladný a krutý. Podívala jsem se na Edwarda, který slyšel jen to, co mi nabízel Alex. V jeho tváři se zračila bolest. Díval se na mě a jeho oči mi říkaly, že raději zemře. Prohlédla jsem si tváře ostatních a viděla jsem na nich, že nechápali, co se děje. Alice měla ve tváři jistý náznak tušení a také velký nesouhlas.

„Edwarde,“ řekla jsem a došla jsem k němu. „Byla to moje chyba a musím ji napravit.“

„Elis, to přece nejde,“ zašeptal a objal mě. Vyhledala jsem jeho rty a políbila jsem ho.

„Odpusť, ale nemůžu dopustit tu hrůzu,“ řekla jsem a zaplavila mě bolest. Ztráta těch, které miluji. Už nikdy je neuvidím, ale nikdy na ně nezapomenu. Vysmekla jsem se z Edwardova stisku a rychle jsem odběhla za svůj štít, který mu zabránil, aby šel za mnou. Hrůza v jeho očích mě trhala na kusy, ale stejně jsem musela jít. Pomalu jsem se otočila a nevnímala jsem Edwardovi pokusy prorazit přes můj štít. Jakmile jsem se otočila, tak se k němu přidal i Emmett a ostatní, ale bez mého svolení se z něj nedostanou.

Slibuješ mi, že se stane zákonem to, že se rodině Cullenových nesmí nikdy nic stát? Že jsou pod nejvyšší ochranou celé rodiny Volturiových? Že jim nikdy ani ty, ani Jane, Alec a kdokoli jiný neublížíte a nepokusíte se je zničit? Dáš mi neporušitelný slib? Naléhala jsem na něj a on se usmál.

„Ano, to ti slibuji. Máš slib Alexandra Volturi, který znamená skutečnost. Jsem si jist, že to chceš mít sepsané, takže tady,“ řekl a v ruce se mu objevila listina. Vzala jsem ji do ruky a podepsala jsem ji perem, které mi podal. Poté ji podepsal i on, Alec a Jane. Podmínka byla jediná, musím zůstat ve Volteře a nikdy je nesmím vidět.

„Dobrá, ale nejdříve jim ji musím předat. Jistě máš dvě,“ řekla jsem a otočila jsem se k němu zády. Celá moje rodina se snažila dostat ke mně, ale nešlo to. Prostrčila jsem list papíru skrz svůj štít a Esme jej vzala do rukou. Nevím, jak jsem se tvářila, ale pokud můj obličej vystihoval to, co jsem cítila, pak jsem byla zničená. Uvnitř mě vybuchla sopka, která zanechala obrovskou spoušť.

„Dítě, to přeci nemůžeš,“ řekla, když si to přečetla. Četli to všichni najednou, všichni až na Edwarda, který se mi díval do očí a upřeně mě pozoroval. Nevím, jak je to možné, protože upíři nepláčou, ale po tváři mi stekla slza, kterou následovala další.

„Elis, prosím,“ zašeptal, když mě viděl, ale já jsem k němu nemohla přijít, nemohla jsem ho políbit a pohladit po tváři.

„Miluji tě, navždy. Udělej pro mě prosím jednu věc,“ zaprosila jsem ho. „Dej na sebe pozor, nevystavuj se nebezpečí a snaž se být šťastný.“

Jeho pohled byl zničující a při mé prosbě ztuhl. Alice se na mě dívala tak smutně, až mi po tváři sjela další slza. Musela jsem se otočit, musela jsem jít, ale zdálo se mi, že jsem na místě zapustila kořeny, že se nemohu pohnout. Alex to musel všechno slyšet, všechny mé myšlenky i slova, která jsem řekla. Musel cítit, jak moc mě to bolí, ale nedal to na sobě znát. Vůbec nic neudělal a neřekl. Pomalu jsem přinutila nohy, aby se pohnuly dopředu.

„Slíbit ti můžu jen jedno,“ řekl a já jsem se zastavila, ale neotočila jsem se k němu. Dívala jsem se k zemi a poslouchala jsem jeho medový hlas.

„Budeš stále moje láska. Nikdy tě nepřestanu milovat, protože jsi mi změnila život. Udělala jsi můj život plný neskutečné lásky, v kterou jsem nevěřil. Udělal bych pro tebe všechno, ale ty jsi rozhodla za nás oba. Nemůžu udělat to, co bych chtěl, protože jsem zavřený v tomhle vězení, Elis. Slibuji ti, že ať to bude stát, co to bude stát, tak se spolu znovu setkáme.“ Nemohla jsem se otočit a padnout mu kolem krku, protože bych už nikdy nedokázala dojít až sem. Znovu jsem přinutila nohy k chůzi a zastavila jsem se před Alexem. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají ledové slzy bolesti, odlepila jsem pohled od země a podívala jsem se na Alexe, který mě zkoumavě pozoroval. Nejvíc ho asi překvapily mé slzy.

„Pláčeš?“ divil se. Zavřela jsem bolestně oči a padla jsem před ním na kolena. Za mnou se ozvalo prudké zavrčení.

„Ano. Bratře, prosím tě, vzpomeň si na dobu, kdy jsme žili jen my dva. Nikdo jiný s námi nebyl, aby nám pomohl, a my jsme se protloukali světem. Když naši rodiče zemřeli. Slíbila jsem ti, že ti pomůžu se vším, co bude potřeba. Od té doby jsem při tobě vždycky stála, pomáhala jsem ti, živila jsem se lidskou krví, protože jsem ti věřila, že je to tak lepší. Když jsi potřeboval pomoci, tak jsem při tobě stála, i v upířím životě, ale teď nemohu,“ vzlykala jsem.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se překvapeně a všichni zpozorněli.

„Řekni mi jednu věc, co se stalo s Bellou?“ zeptala jsem se a on nejspíš právě tuhle otázku nečekal.

„Zničili jsme ji,“ řekl po chvíli a já jsem ucítila vlnu bolesti, protože i přes nenávist, kterou ke mně cítila, byla členem rodiny.

21. kapitola - Shrnutí - 23. kapitola