Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 29. - Esemeska

14.03.2010 (16:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5464×

Kapitola 29. - Esemeska

Pohled Belly.

„Bello?“ vytrhl mě z mého přemýšlení Edward. Podívala jsem se na něj. Koukal na mě a v očích měl spoustu otázek. Nadechla jsem se, přišla jsem k němu a podala mu dopis.

„Přečti si to sám, prosím,“ řekla jsem, když si ho ode mě vzal. Sedla jsem si vedle něj na postel, a když začal číst, položila jsem se a zavřela jsem oči.

Uvidím svoji dceru. Po více jak sto letech. Sice nevím, kdy to přesně bude, ale uvidím ji.

Jak mě asi přijme? Paul psal, že vypadá jako já. Budeme vypadat jako dvojčata? Obě jsme byly zhruba stejně staré. A jak přijme Edwarda? Vlastně jsem vůbec nevěděla, zda se živí lidskou nebo zvířecí krví. Jak bude reagovat na setkání s člověkem? A jak bude reagovat Edward na Izzie?

Napadala mě spousta otázek, na které jsem neznala odpověď.

Paul ji přivede za mnou. Bude chtít Izzie zůstat se mnou a mojí rodinou? A bude vůbec moje rodina souhlasit s tím, aby tu se mnou Izzie zůstala? Aro se jen tak nevzdá, jak řekl Demetri. Její přítomnost tady by mohla ohrozit všechny, které jsem milovala.

Kdybych byla nucena odejít se svojí dcerou, byla bych toho schopna? Dokázala bych opustit Edwarda? Zase jsem byla u volby. Buď Izzie nebo Edward. Moc jsem si přála, abych mezi nimi nemusela volit, protože jsem v tuto chvíli vůbec netušila, jak bych se rozhodla.

Paul mi psal, že mě miluje. Netušila jsem, že by ke mně mohl něco takového cítit. Vždyť jsme se znali tak málo.

Doufal v moje odpuštění, ale já jsem mu prostě nemohla odpustit. I kdybych moc chtěla, nešlo to. Přes sto let mi neukázal naši dceru. Své důvody mi napsal v dopise, ale žádný z nich mu nedával právo ji ode mě držet tak dlouho.

Za jak dlouho se jim asi podaří setřást Demet-

„Bello?“ přerušil moje myšlenkové pochody Edward. Otevřela jsem oči a dívala jsem se do těch jeho. Skláněl se nade mnou a tvářil se trochu zachmuřeně.

„Jsem rád, že konečně uvidíš svoji dceru,“ řekl a na čele měl vrásku od toho, jak se mračil. Co mu dělalo starosti?

„Lásko, proč se mračíš?“ zeptala jsem se. Zamrkal a zhluboka se nadechl.

„Možná, až se tu Paul objeví s Izzie, tak zjistíš, že… že… ho také miluješ a…“ zašeptal a zavřel oči. Cože? Jak si tohle mohl myslet?

„Edwarde, podívej se na mě,“ řekla jsem prosebně.

Pomalu otevřel oči. „On je otcem tvého dítěte. To já nikdy nebudu.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co říkal. „Edwarde, pokud chceš mít v budoucnu děti, tak to sis ale vybral špatnou holku. Miluji tě nade vše, ale nikdy ti nedám dítě.“

Posadil se a sklonil hlavu. I já jsem se posadila, chvíli jsem se na něj dívala a pak jsem se postavila a šla k oknu. Nechápala jsem to. Nechápala jsem nic. Edward chtěl mít děti? Nikdy se mi o tom nezmínil. Opustil by mě kvůli tomu, že jsem mu nemohla dát dítě?

Slyšela jsem, jak se zvedl z postele. Cítila jsem ho za sebou. Najednou mě zezadu objal kolem pasu. Opřela jsem se hlavou o jeho hruď a položila si ruce na jeho. Sevřel mě pevněji.

„Bello, ty jsi mě nepochopila. Samozřejmě že vím, že mi nemůžeš dát dítě. Vím to téměř od začátku. Neříkám, že mě to nemrzí. Ale pokud nemůžu mít dítě s tebou, s jinou ho nechci. Miluji tebe. TY jsi pro mě hrozně důležitá. Ale… on je otcem Izzie. A já si nejsem jistý, jak moc to pro tebe znamená. Bojím se, že dáš přednost jemu přede mnou,“ šeptal mi do ucha. To nemohl myslet vážně.

Stále opřená o něj jsem zavřela oči.

„On je sice otcem Izzie, ale to je vše. Pamatuješ si, co jsem ti odpověděla, když ses ptal, zda jsem do něj byla zamilovaná?“

„Ano. Řekla jsi mi, že jsi ho měla svým způsobem ráda,“ odpověděl.

„Přesně tak. A myslíš, že poté, co přede mnou přes sto let schovával dceru, ho začnu milovat? Edwarde, on pro mě vůbec nic neznamená. Pro Izzie bude vždy otcem, ale pro mě to bude vždy jen Paul. Kluk, který přišel na farmu mých rodičů, kluk, se kterým jsem se jednou pomilovala a pak otěhotněla. Kluk, který aby mě po porodu zachránil, přeměnil mě na upírku. Přeměnil mě, ale pak mi ani neukázal dceru. Kdybych tam tenkrát zemře-"

„Dost. Nechci to slyšet. Kdyby se to stalo, tak bych tě nikdy nepotkal.“

„Takhle to nemůžeš brát. Kdybych nebyla já, byl bys s někým jiným, s lidskou dívkou. Plánovali byste si společnou budoucnost, děti, dům…“ plácala jsem. Bolela mě představa Edwarda s lidskou holkou a dítětem ve velkém domě.

„Bello, my jsme se ale setkali. A nechci přemýšlet nad tím, co by mohlo být, kdyby,“ řekl mi trochu zvýšeným hlasem.

Trošku jsem zatlačila do jeho rukou a on sykl bolestí a pak mě pustil. Otočila jsem se k němu.

„Pořád tě ta ruka bolí? Vzal sis ten prášek od Carlisla?“ zeptala jsem se opatrně. Nechtěla jsem, aby si myslel, že ho kontroluji.

„Prášek jsem si už vzal a docela zabral. Ta bolest není tak strašná. Jen jak jsi mi do té ruky zatlačila, tak mi v ní bolestivě zacukalo.“

Stála jsem proti němu a dívala se mu do očí. Prsty jsem mu pomalu propletla do jeho vlasů a jeho ruku jsem ucítila na zádech. Přitáhl si mě ještě víc k sobě, sklonil hlavu a svoje rty spojil s mými. Hladově jsme se líbali. Dávali jsme do toho polibku všechnu naši lásku a touhu. Začali jsme se pomaličku sunout k posteli, aniž bychom se přestali líbat. Když jsme byli u ní, Edward se posadil a já jsem si na něj obkročmo sedla. Na chvíli jsem se od něj odtáhla, abych mu mohla sundat tričko a svlékla jsem si i svoje. Mazlili jsme se hrozně dlouho, a když už to bylo pro oba k nevydržení, naše těla splynula v jedno.

Uplynuly další dva měsíce. Alice se poté, co jsem jim dala přečíst dopis, snažila napojit na Paula, aby mi mohla říct, zda už nadešla TA chvíle a já se konečně setkám se svojí dcerou. Ale příliš se jí to nedařilo. A Paul se od toho posledního dopisu neozval. Byla jsem z toho smutná a ostatní se mě snažili rozptylovat, jak jen to šlo. Většinou se jim to dařilo. A já jsem stále doufala…

Pohled Edwarda.

Bella s Rileym už čekala na mě a Kate před domem.

Byl pátek, konec dubna a blížily se moje a Kateiny narozeniny. Měl jsem tušení, že pro nás Alice s Cullenovými něco plánovala. Poslední dny se stále podivně usmívala a mrkala na Bellu.  

Nastoupili jsme s Kate do auta, dal jsem Belle pusu a mohli jsme vyjet ke škole. Tohle divadélko, kdy nás Bella s Rileym vyzvedávali většinu dní, abychom společně jeli do školy, bylo pro mé rodiče. Neměli ani tušení o tom, že u mě byla téměř každou noc v pokoji Bella a Riley zase trávil svoje noci u Kate. Často jsme se tomu společně smáli.

Dorazili jsme ke škole, kde už na nás čekali ostatní, a když jsme vystoupili z auta, se všemi jsme se pozdravili. Podíval jsem se na Alice a ona se zase jen záhadně usmívala.

„Alice, můžeš mi říct, co to tady poslední dny nacvičuješ?“ zeptal jsem se. Musel jsem, protože už mě tím svým úsměvem začínala vytáčet, když jsem nevěděl, o co jde.

„Jak to myslíš?“ řekla a tvářila se nechápavě.

„Ale no tak. Myslíš, že nevidím, že máš něco za lubem?“ mrkl jsem na ni. Trošku se zamračila a pak se začala smát.

„Ty se nezdáš, Edwarde. Že by to byla nějaká tvá skrytá schopnost, odhalovat tajemství?“ řekla a smála se dál. Mávl jsem rukou, vzal jsem Bellu kolem pasu a společně jsme šli na vyučování. Před třídou jsem ji políbil a mazal na svou hodinu. Měl jsem matematiku.

Hodina skončila a já jsem šel vyzvednout Bellu před její třídu. Další hodinu jsme měli společnou. Biologii.

Bella vyšla ze třídy a ústa se jí roztáhla do krásného úsměvu.

„Neviděla jsem tě jen necelou hodinu, ale i přesto se mi hrozně stýskalo,“ zašeptala mi do ucha.

„I mně se stýskalo,“ zašeptal jsem jí na oplátku. Pohladil jsem ji po tváři a políbil na rty. Pak jsem ji vzal za ruku a vyšli jsme k učebně biologie.

Když začala hodina, vytrhl jsem stránku ze sešitu a nenápadně na ni napsal:

Bello, můžeš mi prozradit, co chystá Alice? Týká se to mých a Kateiných narozenin?

List papíru jsem posunul k Belle. Přečetla si ty dvě věty, podívala se na mě, přimhouřila oči a začala mi odepisovat. Byl jsem si téměř jistý, že mi nic neprozradí. Ale musel jsem to zkusit. Když dopsala, posunula nenápadně papír ke mně.

Lásko, ty budeš mít narozeniny? Ne, promiň, to měl být vtípek. Já ti nic prozradit nemůžu, nezlob se.

Škoda, že neumím číst myšlenky jako Bella. Podíval jsem se na ni a ona jen pokrčila rameny a usmála se.

„Edwarde, můžete mi odpovědět na otázku?“ zeptal se najednou učitel. A kruci, to je v kelu. Vůbec jsem neměl páru, o čem byla dnešní hodina. Podíval jsem se na tabuli a tam bylo napsáno: BROUCI. My dnes probíráme brouky?

„No, já se omlouvám, ale nepostřehl jsem, na co jste se ptal. Právě jsem s Bellou debatoval o tom, zda je chroust nesmrtelný,“ odpověděl jsem mu. Zacukaly mu koutky a pak protočil oči. Třída vyprskla smíchy. Super, to teď budu třídní šašek?

„Bello, a co vy? Můžete mi odpovědět, jak to tedy je?“ zkusil to učitel na ni.

Bella se na mě podívala. Musela vědět, na co se ptal. I kdyby ho neslyšela, tak by hned po přečtení jeho myšlenek věděla správnou odpověď.

„Ano, jistě. S Edwardem jsme se shodli, že chroust není nesmrtelný. Jak by také mohl být nesmrtelný, když je to brouk, že?“ odpověděla mu Bella zcela vážným hlasem. Překvapila mě. Vyprskl jsem smíchy. Pokračovala v mojí započaté hře.

„Tak to by stačilo,“ řekl učitel a já si všiml, že se snaží skrýt smích. „Budete oba hodinu po škole,“ pronesl a otočil se k tabuli. Slyšel jsem, jak se směje.

Naklonil jsem se k Belle a dal jí pusu na tvář. Pod lavicí jsem ji chytil za ruku a zbytek hodiny jsme se snažili dávat pozor.

Dopoledne uběhlo docela rychle. Na obědě jsme se sešli s ostatními. Alice nahodila zase ten zvláštní úsměv, ale já se rozhodl, že to nechám plavat.

Po obědě jsme měli všichni ještě jednu hodinu, a když skončila, šel jsem zase vyzvednout Bellu. Ostatní jeli domů, ale nás čekala ještě hodina po škole. To bude otrava.

Došli jsme do učebny biologie, sedli si a čekali, až dorazí učitel. Asi po deseti minutách se přiřítil a omluvil se nám, že pro dnešek můžeme jet domů, protože někam musí a je to nevyhnutelné. Dostali jsme malé kázání, abychom příště dávali pozor v hodině a odešel.

„Co měl tak neodkladného?“ zeptal jsem se Belly. Zasmála se.

„Volala mu matka, že potřebuje nutně nakoupit, a že to nepočká. A on se jí rozhodl jako hodný syn vyhovět,“ řekla se smíchem. Náš učitel neměl ženu ani děti, ale měl tedy otravnou matku. Chudák.

„Tak co podnikneme? Pojedeme k nám nebo k vám? Nebo se chceš někam podívat?“ zeptal jsem se jí.

Našpulila rty, přimhouřila oči a bylo vidět, že přemýšlí. Byl jsem zvědavý, s čím přijde.

„Mohli bychom si zajet do Port Angeles a jen tak se projít po parku,“ řekla. Venku bylo docela hezky.

„Edwarde, nemáš představu o tom, co bych mohla koupit Kate k narozeninám?“ zeptala se náhle.

„Abych řekl pravdu, tak sám nevím, co jí koupím. Možná bychom jí mohli dát dárek společně,“ napadlo mě.

„Dobrý nápad. Teď ještě vymyslet, co by jí udělalo radost. Snad nás něco napadne. A ty máš nějaké speciální přání, co bys chtěl splnit jako dárek k narozeninám?“ zeptala se a mrkla na mě. Mířili jsme k jejímu autu, které stálo samo na parkovišti.

„Pojedeme teda do Port Angeles?“ snažil jsem se zamluvit její dotaz. Nic jsem nechtěl. Stačilo mi, že mám vedle sebe ji, a že jsem věděl, že mě miluje.

„Nezamlouvej to. Ty nechceš nic k narozeninám?“ ptala se trošku nabroušeně, ale bylo poznat, že to jen hraje. Zastavil jsem u auta, chytil ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě.

„Mám tebe a chci jen tebe.“

„Lásko, mě už máš, měla jsem na mysli něco, co ještě nemáš. Něco, co by ti udělalo radost,“ řekla a zamrkala. „Já něco vymyslím,“ zamumlala pak.

„Jedeme se projít do parku?“ řekl jsem a otevíral dveře u auta. Jen kývla hlavou a sedla si za volant.

Celou cestu do Port Angeles, kterou zvládla Bella snad v rekordním čase, jsme mlčeli. Držel jsem ji za ruku a chvílemi se na ni po očku podíval. Vypadala zamyšleně.

Bella zaparkovala kousek od parku. Vystoupili jsme z auta a vydali se k němu. Vše se zelenalo. Sem tam bylo vidět i nějaký květ. Ruku v ruce jsme se procházeli a občas prohodili pár slov. Vnímali jsme jen přítomnost toho druhého. Ne že by to byla bůhví jaká zábava, procházet se po parku, ale nám bylo dobře.

„Nemáš hlad? Mohli bychom skočit do nějaké restaurace,“ pronesla.

„Něco malého bych si klidně dal,“ přiznal jsem.

A tak jsme zamířili do restaurace.

Pohled Belly. 

Pozorovala jsem Edwarda při jídle. Nedokázala jsem si představit, že bych měla pozřít to, co jedl. Ale tak on byl člověk. Od té doby, co jsem řekla Demetrimu, aby řekl Arovi, že Edwarda přeměním na upíra, se k tomu Edward několikrát vrátil. Věděl, že jsem Demetrimu lhala, jen abych ho ochránila, ale stejně mi tvrdil, že když jsem to řekla, tak počítá s tím, že to i udělám.

Cítila jsem, jak mi v kapse zavibroval mobil. Že by se po nás někdo sháněl?

Vytáhla jsem mobil a podívala se, kdo mi píše.

Bello, okamžitě přijeď domů.

Podívala jsem se na Edwarda a v obličeji jsem mu četla otázku, kdo to psal.

„Alice. Prý mám přijet okamžitě domů,“ řekla jsem mu. Co se mohlo stát? Vyťukala jsem její číslo, ale pravděpodobně měla vypnutý mobil. Zkusila jsem ostatní z rodiny, ale buď se mi ozval hlas, oznamující, že volaný účastník je momentálně nedostupný nebo to nikdo nebral. To vypadalo vážně. Že by se doma něco dělo?

„Edwarde, musíme jet. Nevím, co se děje. Nikdo mi nebere mobil a začínám se trochu bát,“ pronesla jsem a už se zvedala k pokladně, abych za nás zaplatila. Když jsem se vrátila ke stolu, Edward si právě oblékal bundu. Chytila jsem ho za ruku a skoro jsem ho táhla ven k autu.

„Co by se mohlo stát? Chceš, abych jel s tebou k vám?“ ptal se.

„Nevím, ale začínám mít strach,“ zamumlala jsem. „Budu ráda, když pojedeš se mnou.“

Jen jsme došli k autu a nasedli, vystartovala jsem takovou rychlostí, že jsem viděla, jak se musel Edward chytit palubky.

„Promiň, ale chci být doma co nejdříve,“ vysvětlila jsem mu. Jen kývl hlavou, že chápe a já jsem dupla na plyn.

Hodinovou cestu jsem zvládla za polovic času. Zaparkovala jsem před domem a řítila se ke vchodovým dveřím. V půlce cesty jsem se zastavila. Natáhla jsem vzduch nosem. Že by nikdo nebyl doma? Nic jsem necítila. Nikoho. Dokonce ani Edwarda, který šel kousek za mnou. I kdyby nebyli doma, zůstal by tu po nich pach.

A pak mi to došlo. To, že nikoho necítím, mohlo znamenat jen jedno. Otočila jsem se na Edwarda, který se zastavil vedle mě a nechápavě mě pozoroval.

„Je tady,“ řekla jsem mu vzrušeně. Zamrkal a otevřel pusu. Neměla jsem čas mu cokoliv vysvětlovat. Chytila jsem ho za ruku a teď už jsem ho skutečně táhla za sebou.

Zastavila jsem se až přede dveřmi. Zhluboka jsem se nadechla a otevřela je…

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Já vím, zase ten konec. Ale musím vás, věrné čtenářky, nějak navnadit na další kapitolku.

Jak už jsem psala do shrnutí, mám pocit, že zájem o moji povídku klesá. Vážně netuším, kolik kapitol bude ještě Npl mít. Musím si to pořádně promyslet.

Každopádně doufám, že se vám tahle kapitolka líbila a zanecháte mi nějaký komentář. Nebojte se napsat mi kritiku. Pokud se vám něco nelíbí, tak hurá do mě.

Děkuji a zase se budu těšit u další kapči.

Vaše EdBeJa

Kapitola 28. – Dopis – Shrnutí – Kapitola 30. - Shledání

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 29. - Esemeska: