Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není hvězda jako hvězda - 6. kapitola

08.12.2010 (17:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1739×

6. kapitola - Nic se nezměnilo

Měsíce ubíhaly a nic se nezměnilo. Mě čekal stále ortel smrti a Edward se k ničemu neměl. Rosalie se mi po pár měsících za tu nehodu omluvila, i když z donucení, a celá rodina se ode mě radši držela dál, takže jsem přespávala v hotelu. Edward usoudil, že mu nikam neuteču… Ne daleko, jelikož letadlem letět nemůžu, a tak mě nechal být. Hleděl si svého, přestával mě časem kontrolovat a já se cítila čím dál, tím víc sama. Nikoho jiného jsem tu neznala. A i když jsem s nimi chodila do školy, tak mi to stejně nedávalo pocit, jaký jsem vždy měla v nebi s lidmi, které jsem milovala, ale spíš mi to ten pocit bralo a ve mně se střídal smutek ze ztráty rodiny se smutkem. Po pěti měsících jsem si uvědomila, že čas utíká rychle jako voda, a tak jsem si napsala seznam s dvaceti věcmi, které bych chtěla zažít. Milionkrát jsem se koukala na zem a představovala jsem si, že bych na jejich místě byla já. Jednou jsem takhle seděla v jídelně a psala si, když mi někdo vytrhl z ruky pero i papír a hodil ho do koše. Vzhlédla jsem a hned jsem věděla, jaký idiot to je… Ethan.

„Máš problém, Ethane?“ zeptala jsem se ho, když si sedl zpátky ke svému stolu. Vzala jsem mu tác ze stolu i s jídlem, které ještě nedojedl, a vyhodila jsem mu ho do koše k mému papíru a peru. Zvedl se a vrazil mi facku, nikdo mi ale nemohl pomoct.

„A ty, děvko?“ řekl a to přehnal. Udělala jsem salto vzad a nejspíš mu vyrazila svojí nohou pár zubů. Svalil se k zemi a začal mi nadávat. Šišlal, ale já ho nechtěla pokoušet a radši jsem vypadla ze školy. Rychle jsem utíkala a v dáli uviděla pár kluků, kteří za mnou běželi s brašnami. Zmrazila jsem je a běžela dál. Vběhla jsem rychle do lesa a schovala se za pařez. Začala jsem brečet. Ten tlak, který byl na mě vyložen za posledních pět měsíců, se vydral ven a nechtěl jít pryč. Najednou jsem na svém hrdlu ucítila něčí rty a studený dech. Rychle jsem se otočila a ucítila jeho rty asi pět milimetrů od těch mých.

„Co to děláš… co tady děláš?“ zeptala jsem se ho překvapeně.

„Něco, co jsem měl udělat už dávno, a ne tím způsobem, jakým jsem to udělal před pěti měsíci, ale jiným,“ řekl a zasmál se. Potom si mě vzal do náruče a začal mě opatrně líbat na mé tváře, pak na má oční víčka, na nos, až došel k puse… Přikývla jsem na souhlas, že to tak cítím i já, a začal mě líbat. Naše rty se spojily a já byla natolik šťastná, že jsem nechala své myšlenky na uzdě. Jeho měkké rty se otíraly o ty mé a já sténala blahem.

Potom jsem se probudila… Byl to jen sen. Začala jsem brečet ještě víc a víc. Najednou začalo pršet a já myslela, že v téhle zimě snad umrznu. Rychle jsem vylezla na nohy. Běžela jsem k hotelu, abych nebyla mokrá, což jsem potom stejně byla.

„Něco, co jsem měl udělat už dávno, a ne tím způsobem, jakým jsem to udělal před pěti měsíci, ale jiným.“

Vrtalo mi pořád hlavou. Vážně jsem usnula? Byl to sen? A co když ne? Změnilo by se tím něco…? Změnil by se vztah mezi námi? Pořád mi vrtalo hlavou. Pozdravila jsem poslíčka v hotelu a šla nahoru. V kapse od kalhot jsem našla kartu od mého pokoje a odemkla si dveře. Potom jsem ale věděla, proč jsem měla ten sen. Když jsem ho uviděla poprvé a potom jsme byli v letadle, tak jsem mu dala podmínku.

...

Před pěti měsíci

Nemohla jsem to dál vydržet. Edward si sedl, objal mě svýma pažema a houpal ze strany na stranu. Najednou bolest přestala a já se vrátila zpátky do letadla.

„Je ti líp?“ zeptal se a než jsem stačila přikývnout, tak bolest znovu přišla. Držel mě a nepouštěl. „Už budeme přistávat, za chvíli to přestane, slibuju,“ šeptal mi do ucha.

„Slib mi něco,“ stačila jsem říct.

„Cokoliv,“ řekl a políbil mě na čelo.

„Slib, že se do mě nezamiluješ,“ řekla jsem a uslyšela z jeho strany hlasitý smích.

„Neboj se, k tomu jistě nedojde,“ řekl a já se vrátila zpátky do reality.

…

Ale co když chci, aby se do mě zamiloval? Bože, co to plácám, i kdyby se do mě zamiloval, tak by mu to bylo prd platné, protože… protože… Nic… plácám úplné nic. Vysvlékla jsem se z džín a z trička a oblékla si tepláky a mikinu o velikosti XXL. Je pohodlná a dá se pod ní nosit jen podprsenka a nic není vidět… žádný obrys, nic. Vlezla jsem si k notebooku, který jsem si koupila nedávno a koukla se na google. Musím si koupit mobil, všichni ho mají, tak proč ne já? Našla jsem si jeden malý obchůdek poblíž Forks, a tak jsem šla zase pryč z hotelu. Myslíte si, že jsem Vám zapomněla říct, že jsem se převlékla? Ne, nepřevlékla. Je mi jedno, co si ostatní myslí. Stejně si budu muset nakoupit nějaké nové oblečení. Každý týden vyhodím oblečení, které jsem si koupila v pondělí a koupím si další. Edward je z toho postavený na hlavu, za to Alice mě přímo zbožňuje. Miluje můj vkus na oblečení. Poslíček na mě dole jen zíral, já na něj mrkla a vyšla do té zimy. Před hotelem stálo Edwardovo auto. Na předním sedadle seděla Alice a usmívala se. Než jsem došla k autu, uviděla jsem Edwarda, jak sedí na zadním sedadle a nevypadá moc nadšeně.

„Ahoj, vy jste tu… protože?“ zeptala jsem se.

„Protože tady Edward viděl v hlavě moji vizi o tobě, že budeš promrzlá až na kost, a tak ho najednou… zčistajasna napadlo, že by pro tebe přijel autem,“ řekla usměvavě. Edward se zvedl ze sedačky a protočil oči.

„Donutila mě k tomu,“ řekl upřímně a já se usmála. Usmál se na mě zpátky.

„Ahoj,“ zašeptala jsem mu a věděla, že to slyšel, a i kdyby ne, tak si to musel přečíst v mých myšlenkách.

„Ahoj.“

„No, já vás tu teď nechám samotné, já musím ještě… jít… No někam, kde mě potřebují,“ řekla Alice vesele a po očku na mě mrkla.

„Alice!“ vykřikli jsme oba zároveň.

„Tak dobře, tak dobře, asi chcete slyšet, že řeknu, že tu s vámi zůstanu, ale já nerada lžu a nejspíš oba víte, proč jsem vás sem dva dostala. Musíte si promluvit… aspoň to pro mě udělejte, když mám ty narozeniny,“ řekla usměvavě.

„Ty máš narozeniny?“ zeptala jsem se a Alice jen přikývla. „No dobrá, tak…“

„Ne,“ řekl uraženě Edward.

„Co ne?“ zeptala se Alice.

„Neil!“ řekl. Usmála jsem se, vzala ho za ruku, vzala si klíčky od auta od Alice, nastoupila do auta i s ním a rychle odjela.

„Neil, Neil, Neil, Neil… neeeeee!“

„Ale ano,“ křičela jsem vysmátě.

„Já nechci nic nakupovat.“

„Ale chceš, jenom o tom ještě nevíš,“ řekla jsem mu a uviděla jeho udivený obličej.

„Nechci,“ řekl uraženě.

„Ale chceš!“

„Ale nechci!“ řekl a smál se.

„Chceš.“

„Nechci,“ řekl a políbil mě na tvář. Najednou jsem ztratila kontrolu nad řízením, ale udržela jsem to. Potom jsem se znovu probudila. Seděla jsem s ním v autě a jela. Začal se smát a já se zamračila.

„Viděl jsi to?“ zeptala jsem se ho a viděla, jak přikývl. Začervenala jsem se a cítila jeho prsty na svých tvářích. Hladil mě po tváři a já měla sto chutí zastavit a políbit ho. Znovu se zasmál… sakra.

„Přestaň!“ řekla jsem a dál už se na něj celou cestu nedívala. Dojela jsem do toho malého krámku a koupila si mobil. Edward zůstal v autě. Když jsem ale vystoupila z obchodu, hned mě polila vlna smutku. Auto i s Edwardem bylo fuč.

„Zaparkoval jsem už u toho velkého centra. Říkal jsem si, že bychom se mohli projít,“ řekl někdo za mnou.

„Nepochybovala jsem.“

„Jo, to ti tak věřím,“ řekl Edward.

„To je výhoda čtenáře myšlenek,“ šeptla jsem si pro sebe. Usmál se a šli jsme.

5.kapitola - 7.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není hvězda jako hvězda - 6. kapitola: