Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenechám tě zemřít - 8. kapitola

07.04.2011 (20:45) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1165×

Hodně jsem se snažila, aby kapitola přibyla brzy... a teď ji tu máte. ;) Znovu dávám limit 7 komentářů, pokud jich tu tolik nebude, další kapitola přibude později. Vaše Bunny ♥

Neměl jsem čas popřemýšlet nad tím, kam se vlastně chci s Bellou přenést, a tak jsme se objevili na špinavých dámských toaletách kdesi v tanečním klubu. Až sem doléhala dunivá hudba stylu tuc tuc tuc a trhala nám ušní bubínky. Když jsem vyvedl Bellu ze záchodků, bylo to ještě horší. Myslel jsem, že mi díky tomu hluku rozskočí hlava. Bella na tom byla snad ještě hůř, tvář měla zkřivenou do bolestné grimasy, takže jsem ji chytl za ruku a vedl ven z toho blázince. Tančící lidé do nás cestou omylem vráželi lokty a ti, co netančili, na nás nevraživě zírali. Chápal jsem to. My jsme tu neměli co dělat. Mezi všemi těmi hispánskými tvářemi tady působily ty naše bledé přinejmenším poněkud nepatřičně. Přemýšlel jsem, kam jsem nás to vůbec přemístil. Do mexické čtvrti nějakého velkoměsta, nebo někam do latinské Ameriky? Ani jedno nebylo zrovna bezpečné…

Pečlivě jsem pohledem kontroloval každou osobu na přeplněném tanečním parketu, jestli nepatří k nim. Bylo to vysoce nepravděpodobné, neměli by mě nijak vystopovat, ale já chtěl mít jistotu. Sakra, kdy se ze mě stal tenhle přehnaně opatrný Edward?

„Co se děje?“ zeptala se Bella, když viděla můj pohled těkat po celém klubu.

„¿Tiene un problema?“ promluvil na nás vysoký hispánec u východu a důležitě si prokřupal klouby na rukou. Jasná výzva k boji. Kdybych tu nebyl s Bellou, s radostí bych ji přijal. Tedy, pokud bych měl aspoň malou šanci, že vyhraju. Jenže zkuste se porvat s týpkem o pár desítek centimetrů vyšším a asi dvakrát těžším. Snad pochopíte, když prohlásím, že špekoun to zrovna nebyl, postavou připomínal spíš Ramba. Měl jsem proti němu asi takovou šanci, jako Madonna, že odzpívá Carmen nebo Rusalku.

„Už jsme na odchodu,“ zamumlal jsem a jemně vystrčil Bellu ze dveří na ulici. Vedl jsem ji na konec slepé ulice a chystal se s ní přemístit kamkoliv jinam. Ona ale začala klást otázky.

„Proč ses choval tak divně v tom klubu? Jako bys někoho hledal…“

„Musel jsem zkontrolovat, jestli tam nejsou,“ zamumlal jsem.

„Myslíš anděly smrti?“ podivila se vystrašeně.

„Koho jiného? My se nemusíme bát ničeho, kromě nich…,“ odfrkl jsem si podrážděně. Vzpomněl jsem si na vazouna z klubu. Teda skoro ničeho…

„Proto jsme se přemístili z Forks? Oni tam byli?“ Kdybych na to měl náladu, možná bych se podivil nad tím, jak je inteligentní, ale teď jsem to nechal plavat.

„Jo, na příjezdový cestě se objevil jeden.“

„Byl i v tom klubu?“ Jaký štěstí, že ne…

„To bys poznala,“ odpověděl jsem a snažil se udržet normální tón.

„Proč se nepřemístil za námi?“ vyhrkla nechápavě.

„Nemůže… Nedokáže mě vystopovat. To by zvládl asi jen Brian.“ V tu chvíli jsem si uvědomil, že mu věřím. Měl spoustu šancí mě zradit, ale neudělal to.

„Proč jen Brian?“ To vysvětlování mě unavovalo, zdálo se ale, že je nezbytné.

„Jen k němu jsem si vytvořil určitý vztah… možná bych to dokonce mohl nazvat přátelstvím.“ Zkoumavě na mě pohlédla oteklýma rudýma očima a pokusila se o omluvný úsměv.

„Ten druhý anděl smrti nás našel kvůli tomu, že jsem se vrátila domů, viď?“ povzdechla si a provinile zabodla pohled do země.

„Asi jo. Hmm, určitě jo.“ Měl jsem jí lhát? Utěšovat ji a svádět to na něco jiného? Pomohlo by to? Asi ne…

„Omlouvám se. Byla jsem bláhová,“ šeptla. Z klubu se vypotácely dvě opilé dívky. Párkrát obě klopýtly, než došly k rohu ulice, a tam začala ta menší zvracet; kamarádka jí duchapřítomně držela vlasy. Znechuceně jsem od nich odvrátil pohled a podíval se na Bellu. Pozorovala je se zhnuseně nakrčeným nosem.

„Taky se ti tu nelíbí, co?“ poznamenal jsem s úsměvem.

„Moc ne,“ přiznala.

„V tom případě… kam to bude?“ zeptal jsem se a natáhl k ní dlaň.

Tři dny… Už tři dny si Bella stěžovala na stále se zhoršující občasnou bolest na srdci a já nemohl nic dělat. Návštěvu lékaře odmítala a co jiného jsem mohl udělat? Měl jsem o ni obrovský strach. Bál jsem se, že Reefe něco udělal… Že si pohrál s nějakým jejím životně důležitým orgánem, nebo něco takového. Jenže to nebylo možné. Někteří z nich dokáží vnuknout myšlenku, jiní zase myšlenkou provést změny v organismu, ale každý z nich na to potřebuje minimálně dvě minuty. Reefe byl v její blízkosti dvě sekundy.

Postavil jsem sklenku s vodou na noční stolek.

„Donesla bych si jí sama,“ poznamenala Bella a vyčítavě se na mě podívala.

„Měla bys odpočívat,“ řekl jsem a lehl si vedle ní na oprýskanou kovovou postel. Za ten týden, co jsme byli na útěku, jsem zjistil, že je o mnoho výhodnější přespávat v pochybném motelu, než v luxusním hotelu. V motelu se vás nevyptávají na věci, do kterých jim nic není. Mohl bych být vrah na útěku před strážci zákona a Bella můj komplic, a obsluze by to bylo úplně jedno. Jednou za dva dny jsme se přesunuli do jiného, nejlépe na druhý konec států, kde nás Brian zásobil penězi a takhle to šlo pořád dokola.

Ignoroval jsem puštěné zprávy a po očku sledoval Bellin výraz, jestli se nezměnil na bolestný, když zničehonic zalapala po dechu.

„Bello? Co se stalo?“

„Vypadají jako mrtvoly… Dej to nahlas,“ vyjekla vyděšeně. Poslechl jsem ji a podíval se na televizi, i když jsem už tušil, o co jde.

„Zdravotní stav všech těchto lidí je neslučitelný s životem, jejich srdce nebije, přesto jejich mozek vydává mimořádnou aktivitu. Mnoho vědců se začalo zabývat tím, proč se tohle stalo už stovce lidí po celém světě. Infekci vyloučili, nicméně záhadologové přišli s velmi zajímavým odůvodněním. Domnívají se, že jejich stav souvisí s mimozemskou aktivitou, a že mohli být uneseni některou z mimozemských civilizací. Bližší informace přineseme v hlavním zpravodajství v půl osmé.“ Neudržel jsem se a vyprskl smíchy. Mimozemšťani… Trvalo mi půl druhé minuty, než jsem se docela uklidnil. Bella na mě podezřívavě zírala.

„Ty o tom něco víš, viď?“ Chladný tón jejího hlasu mě zklidnil úplně.

„Jo,“ zamumlal jsem provinile. Posadila se a podepřela se polštáři.

„Edwarde, o co jde?“ zeptala se a propalovala mě pohledem.

„Jsou mrtví… Zabili je upíři, ale jejich duše nikdo neodvedl do světa Mrtvých, tak se vrátily do těl,“ vysvětlil jsem přiškrceným hlasem. Od výčitek svědomí a dozajista rozzlobené odpovědi od Belly mě zachránilo naléhavé bušení do dveří pokoje.

„Dále!“ křikl jsem hlasitě, i když v tomhle motelu byly stěny tak tenké, že jsme si mohli vyslechnout rozhovory ve vedlejších pokojích, nebo na chodbě – kdyby tam ovšem nebylo věčně prázdno.

Do pokoje nakoukl číšník z motelové restaurace. Upocený obličej se mu leskl a oči měl vytřeštěné, jako by právě shlédl něco, co vidět nikdy nechtěl.

„Pomozte, prosím!“

„Běž,“ zamumlala Bella a vystrčila mě z postele dřív, než jsem stačil něco namítat. Běžel jsem po schodech za tím šíleným chlápkem a doufal, že potřebuje jen zachránit kočku z hořící kuchyně…

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenechám tě zemřít - 8. kapitola: