Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenechám tě zemřít - 7. kapitola

04.04.2011 (09:45) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1462×

Je mi líto, že na tohle musím přistoupit, ale zdá se, že nemám jinou možnost. Počet komentářů je hodně nízký, když vezmu v úvahu počet shlédnutí. Co vám to udělá, hodit sem pár smajlíků, abych věděla, že to někdo čte? Řekla bych, že nic, vy ale přesto na komentování kašlete. Prosím, uvědomte si, že tu povídku píšu pro vás, já už přece vím, jak to dopadne... Takže dávám limit 7 komentářů, když jich tu tolik nebude, přibude další kapitola o něco (což znamená hodně) déle, nebo dokonce vůbec... Mrzí mě to. Vaše Bunny ♥

„To je ujetý,“ oponoval jsem Belle, když mě obeznámila s jejím plánem, jak se chce rozloučit s Charliem. No řekněte, vám by nepřišlo ujetý hrát chlapce vychovávaného v přísně katolické rodině, který si chce vzít holku jen kvůli tomu, že když se poprvé v životě opil, tak ji políbil? Mně teda jo. Připomínalo mi to ubohý americký rádoby komedie posledních let. Kde jsou ty časy Marilyn Monroe a Audrey Hepburn, které jsem tak miloval?

„Já to vím, Edwarde, ale nic jinýho mě nenapadlo. Když jsi tak chytrej, zkus něco vymyslet sám,“ sykla kysele. Povzdechl jsem si. Na to bylo už trochu pozdě, šli jsme totiž ulicí, ve které náčelník Swan bydlel. Od jeho domu nás dělilo už jen pár desítek metrů.

„Co když nám nebude věřit?“ Byl jsem v obrovském pokušení nahradit spojku „když“ slůvkem „až“, ale nakonec jsem se naštěstí ovládl.

„To je přece úplně jedno. Je jedno, že nám nebude věřit, hlavní je, že bude vědět, že se mi nic nestalo a sama jsem si vybrala, že odejdu,“ odpověděla klidně. Docela se mi ulevilo, že to brala takhle a nemyslela si naivně, že jí tohle uvěří. Je to přece policajt…

Poznal jsem, když jsme došli k Bellinu domu. Na zápraží stál totiž starší muž s ustupujícími vlasy, pivním pupkem a tmavým knírkem a křečovitě svíral dvojhlavňový kvér.  Normálně bych možná přemýšlel, proč má v rukou loveckou pušku a ne revolver, když je strážce zákona, nikoliv myslivec, ale to by Bella nesměla vystrašeně sevřít mou poraněnou ruku.

„Au!“ zaskučel jsem a pohledem naznačil Belle, ať se uklidní. Pokud jsem mohl soudit, tak Charlie na Bellu nevystřelí. U mě jsem si nebyl tolik jistý, ale aspoň určitě nezemřu.

„Isabello, můžeš mi vysvětlit, kde jsi byla celou noc?“ zaburácel polda rozzlobeně a výhružně zatřásl flintou.

„Tati, uklidni se. Byla jsem s Jessicou a Angelou v Port Angeles, a ve městě jsem narazila na Edwarda a jeho kamarády… No a nějak jsme se zašili,“ vysvětlovala Bella rozpačitě. Charliemu zbrunátněl obličej. „No, tati, Edward by ti rád něco řekl…,“ dodala Bella rychle.

Sakra, sakra, sakra… Charlie se na mě vyčkávavě podíval. Instinktivně jsem couvnul.

„No, pane Swane… Jmenuju se Edward Smith a rád bych se oženil s vaší dcerou,“ oznámil jsem a pokusil se o uklidňující úsměv. Ten zřejmě nezabral, protože Charlie namířil flintou na mě a začal křičet. Smith… podezřelejší příjmení mě napadnout nemohlo.

„Myslíš si, že jsi vtipnej, chlapečku? Hele, nevím, co jsi zač, ale až to zjistím, tak si promluvím s tvými rodiči! To je dneska mládež, z vlastních rodičů si dělají legraci…“ Střelil jsem po Belle pohledem zvaným Já jsem ti to říkal a pak se znovu otočil na jejího otce.

„Ne, pane, víte, kamarádi včera slavili přijetí na univerzitu. Měli u sebe trochu alkoholu a přemluvili mě, ať se taky napiju, já totiž ještě nikdy nepil. Moc se omlouvám, ale v opilosti jsem políbil vaši dceru a moji rodiče jsou přísní katolíci a vyžadují po mně, abych se s Bellou oženil,“ objasnil jsem a doufal, že mě nezastřelí.

„Takže ty chceš mé děvence zničit život jen kvůli tomu, že jsi ji políbil? Má žít život bez lásky jen kvůli tvojí blbosti?“

„Nepolíbil bych ji, kdybych k ní nic necítil…,“ hlesl jsem, ale Charlie se otočil a odešel do domu. Nechápavě jsem se otočil na Bellu, ta jen pokrčila rameny.  Oba jsme s sebou trhli, když z okna v přízemí vykoukl Charlie a zamračeně se na nás podíval.

„Domů, Bello! Ze mě si srandu dělat nebudeš a na tom, že je prvního dubna, nesejde!“ křikl. Takže ono je prvního dubna… to jsme si vybrali den.

„Tati, ale my to myslíme vážně! Vezmeme se a ty s tím nic neuděláš!“ zakřičela Bella v odpověď. Po tváři jí stékala drobná slza.

„Řekl jsem domů!“ Pan policejní náčelník zavřel okno a zatáhl za sebou závěsy. Stiskl jsem Bellinu ruku, abych jí dal najevo, že mi je to opravdu líto. Její reakce mě překvapila a (ano, tímto přiznávám, že jsem strašný sobec) potěšila. Vám by se snad nelíbilo, kdyby vás holka, kterou milujete, objala? Mně se to líbilo, a to moc. Její blízkost, vůně jejích vlasů, její slzy, které mi na rameni promáčely košili… Díky nim jsem ji miloval ještě víc. Dokazovaly, že i ona dokáže milovat, že není bez citů.

Chlácholivě jsem jí rukou hladil záda, když se na příjezdové cestě u policejního auta objevil on. Osobně jsem ho neznal, jeho specializaci jsem taky nedokázal odvodit, ale jméno jsem přiřadit dokázal. Reefe. Potěšeně se usmál a vykročil směrem k nám.

Překvapil mě a já se nedokázal pořádně soustředit. Připadalo mi jako celá věčnost, než jsem dokázal sebrat síly na přemístění, i když mi to zabralo jen zlomek sekundy.

Pevně jsem Bellu sevřel v náručí a přemístil se.

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenechám tě zemřít - 7. kapitola: