Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 3. kapitola

11.02.2011 (18:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 12312×

III. - 3. kapitola

„Máš strach o Bellu?“ Přistoupila ke mně Esmé.

„Ano, mám. Pořád je tolik lidská, a tak zranitelná. Ubíjí mě být bez ní. Jediné, co mi dodává útěchu, je moje maličká,“ usmál jsem se na klidně oddechující uzlíček v mé náruči. Nessie už únavou usnula a já se od ní nemohl odlepit. „Jen doufám, že nebude tvrdohlavá stejně jako její matka,“ poznamenal jsem.

Esmé se zasmála. „Taky může být po otci.“

„To nééé…“ ozval se z druhé části domu Emmett. „Druhého bručouna v domě nechci.“ Nekřičel, aby nevzbudil malou, přesto jsme ho naším upířím sluchem slyšeli naprosto jasně a zasmáli se tomu.

„Neboj, Bella bude v pořádku. Carlisle je ten nejlepší doktor,“ utěšovala mě.

„Já vím, věřím mu. Jen mě zklamalo, že Bella není těhotná. Chtěl jsem jí i sobě vynahradit to, o co jsme přišli s Renesmé. Jsem sobec.“

„Ne, nejsi. Jsi jen muž jako každý jiný a toužíš po tom, aby ti tvá milovaná žena povila potomka. To je naprosto běžné u lidí a u nás upírů o to silnější, každý chce to, co nemůže mít...“

„Je to sobecké i vůči vám.“ Narážel jsem na to, že oni se musí dívat na to, jak chovám své vlastní dítě, díky lásce k lidské ženě, za to jejich náruč zůstává prázdná.

„Jak by jen mohlo? Nám je naprosto jasné, že my se rodiči biologických dětí nestaneme. Ale vy s Bellou nám dáváte naději, že budeme alespoň přítomni u života vašeho dítěte. To je víc, než si zasloužíme.“

Usmál jsem se na ni, neříkala mi nic nového. Tohle všechno jsem si už dávno vyčetl z její milující mysli.

„Esmé má pravdu.“ Přidala se Rosalie, která celou dobu stála u okna a nic neříkala. „Dáváte nám víc, než v co jsme doufali.“ Přistoupila ke mně a s něžným úsměvem zahleděná na Nessie a požádala mě o ni. Opatrně jsem jí ji předal, upravil Renesmé deku, aby jí nebyla zima. „Je tak sladká,“ rozplývala se nad ní Rosalie. „Proč se k nám s ní Bella nechce přestěhovat?“

„Potřebuje čas,“ odpověděl jsem jí. A z dáli uslyšel přibližující se motor Belliného auta. Je tu nějak brzy, podivil jsem se a šel jí otevřít.

Bella zaparkovala před domem, pomohl jsem jí vystoupit a doprovodil do domu. Jen mě na oplátku pozdravila, ale nepromluvila se mnou. Byla celá bledá a zdála se i unavená. Obezřetně si změřila Rosalii chovající spící Renesmé, všechny pozdravila a pohladila malou po hlavičce.

„Bylo všechno v pořádku?“ zeptala se Bella jako správná máma.

„Samozřejmě, dokážeme se o ni postarat,“ vrátila jí uštěpačně Rosalie dotčená tím, že o nás Bella pochybuje.

„Nechceš se posadit a říct nám, jak jsi dopadlo vyšetření,“ navrhla Esmé, „já ti zatím nandám oběd. Musíš mít hlad.“ Odešla do kuchyně a poslouchala, co Bella bude říkat, stejně jako já.

„Nic mi není, jsem naprosto zdravá. Jen jsem asi snědla jídlo, které mi nedělalo dobře,“ lhala. Ano, lhala, poznal jsem to z toho, že se na mě ani nepodívala. Ostatní jí to uvěřili, ale u mě úspěch neměla. Musí to být něco vážného, že mi to neřekla, anebo se s tím potřebuje nejdřív poprat sama? Jedno jsem věděl, večer se musím zeptat Carlislea. Ta nejistota mě sžírala.

Esmé postavila před Bellu na stůl marinovanou rybu s bramborem a doufala, že jí to bude chutnat. Ale Bella zbledla, nejistě polkla a v rychlosti s rukou přitisknutou na ústech se rozeběhla na nejbližší toaletu. Zděšeně jsme na ni hleděli a rozběhl se za ní. Skláněla se nad mísou a zvracela.

Vlasy jí padaly do obličeje, tak jsem jí odhrnul a přidržel. Ignoroval jsem její odmítavé mávání rukou, ať jdu pryč a snažil se jí pomoct. Po chvíli se jí udělalo lépe, tak se posadila unaveně na zem a opřela se o stěnu. „Už je to dobré,“ uklidňovala mě.

„Žádné jídlo tak dlouho nedráždí žaludek.“

„Ale tohle jídlo mi ho podráždilo dřív, než jsem se ho dotkla,“ utnula mě rázně a dala najevo, že se mnou o tom už nehodlá diskutovat. Měl jsem na ni kupu otázek, ale ty si budu muset nechat pro Carlislea.

„Jak je Belle?“ zajímala se Esmé ve dveřích.

„Už je mi dobře,“ odpověděla za mě Bella a pomalu se s mou pomocí postavila. Vůbec se mi nelíbilo, jak vypadá a Esmé také ne.

„Nechceš si jít na chvíli lehnout a odpočinout si,“ navrhovala jí Esmé, ale Bella s díky odmítla.

„Ležela jsem už dopoledne, to bude za chvíli v pořádku,“ ujišťovala nás Bella a zavrávorala, že se musela podržet umyvadla.

Došla mi trpělivost, očividně jí nebylo dobře a nehodlala to přiznat. Vzal jsem ji do náruče a dřív, než mi stačila odporovat, položil jsem ji do postele ve své ložnici.

„Edwarde, co to děláš? Mě je dobře,“ prskala a snažila se utéct z postele.

„Když už je ti dobře, tak já přinesu tu rybu, ať si můžeš znovu pochutnat,“ navrhl jsem jí, Bella zbledla, lehla si do postele a já ji dekou přikryl. „No, tak vidíš, jak to jde,“ pochválil jsem ji.

„Nechceš, abych ti něco četl?“

Bella se otočila na bok zády ke mně a já nevěděl, zda ji mám nechat samotnou a odejít, nebo si k ní přilehnout a obejmout ji. Vyhrála druhá možnost, toužil jsem dotýkat se jí a zasypat ji polibky…

Položil jsem se vedle ní na postel, vzal do ruky její nejoblíbenější knihu a začal tiše předčítat. Po dvou stránkách jsem uslyšel tlumený vzlyk a hned na to další. Bella plakala. Odtrhl jsem oči od knihy a uviděl ji, jak si nenápadně tře podbřišek a ruka se jí klepe.

„Bello?“ oslovil jsem ji zmateně. „Je ti dobře, bolí tě něco?“ Měl jsem strach, že mi tady něco závažného uniká.

„Ne, je mi dobře,“ kuňkla a otočila na mě své uslzené tváře. „Chtěla bych domů.“

„Tady jsi doma.“ Slíbal jsem jí mokré tvářičky. „Bello, trápí tě náš předchozí rozhovor?“ zeptal jsem se ji a byl naprosto zoufalý z této situace. Každému jinému bych to vyčetl z mysli, jen jí ne, ta byla přede mnou stále ukrytá…

„Já…“ Nadechla se a nedořekla větu, připadalo mi, jako by k něčemu sbírala odvahu, ale nenašla ji.

„Dneska jsem měla blbej den,“ řekla nakonec.

„A povíš mi o tom?“ nabádal jsem ji.

Odmítavě zavrtěla hlavou a sklopila tvář.

„A jak dopadla dnešní zkouška?“ zajímal jsem se, abych se k ní alespoň trochu přiblížil, ale ona jen pevně semkla rty a vypadala, že by mě nejraději praštila a zakroutila krkem.

„Ty jsi ji neudělala?“ zeptal jsem se ji nejistě a nevěřil tomu. Bella byla inteligentnější a bystřejší, než kdokoliv i jako člověk, natož s upířím genem v sobě. Nechápal jsem.

„Ne, neudělala,“ štěkla po mně, jako bych za to mohl.

„To nevadí, lásko,“ snažil jsem se ji uklidnit, „prostě toho teď na tebe bylo moc, my dva, péče o Nessie, stěhování… Příště se budeš líp soustředit a uděláš ji. Pomůžu ti se učit a …“ Dál jsem nedopověděl. Bella se závratnou rychlostí sebrala a utekla z ložnice, zůstal jsem na ni nevěřícně zírat.

„Bello,“ rozběhl jsem se za ní do obýváku. Esmé mezitím vyvětrala zápach z ryby a Rosalie raději odešla s Nessie do své ložnice, aby malá nenastydla. „Je s Rose u ni v ložnici,“ odpověděl jsem Belle, aniž by se zeptala. To bylo jedno z mála, kdy jsem dokázal číst z jejích reakcí. „Ale ještě spí…“

Na nic nečekala, vrátila se do patra a zpět už s naší maličkou a začala ji opatrně oblékat, aby ji neprobudila.

Rosaliiny zlostné či ublížené myšlenky jsem slyšel, až jsem sem. Cítila se, jako by jí právě někdo sebral dítě z náruče, ale moc dobře si uvědomovala, že není jeho matka, je jí Bella. Zastávala roly pouhé tety. Rosalie se schovala do Emmettovi náruče a plakal tiše bez slz. Dřív, nebo později, si o tom s ní budu muset promluvit.

„Bello, já z toho nic nechápu,“ promluvil jsem na ni, „má to něco společného s tím vyšetřením, na které jsem tě donutil jít?“

„Nic mi není, jen obyčejná viróza z jídla, za pár dní to přejde.“ Trvala si na svém a vyhýbala se odpovědím.

„Dobře, ale nech mě tě odvést domů. Nenechám tě řídit, když ti není dobře.“ Stál jsem si neodbytně za svým.

„Mám tu auto,“ odporovala stejně tak.

„Pak ti ho někdo přiveze.“ Raději jsem pomlčel o tom, že ta kocábka půjde do šrotu a budu raději, když bude jezdit v novém a mnohem bezpečnějším voze, které už pro ni nějakou dobu stálo v garáží přikryté plachtou.

Vzal jsem na sebe bundu, Belle z ruky přenosku s chrupkající Nessie a vydal se přes vnitřní dveře do garáže ke svému autu. Bella mě neochotně následovala. Zkontrolovala, jestli jsem dobře připevnil sedačku v autě a posadila se vedle mě na místo spolujezdce.

Bella nepromluvila, ani když jsem ji doprovodil ke dveřím domu. Doma byla jen Vanessa a hubovala svého malého synka za to, že si dokázal během chvíle ušpinit své nové kalhoty. Musel jsem se tomu nenápadně usmát, taky bych chtěl takového neposedného klučinu, co by Bellu trápil rozbitými kolínky.

Došli jsme ke dveřím. Takovéhle chvíle mě ničily, už zase budu celý den a noc bez ní a své dcery. Tolik mě to ubíjelo, ale na druhou stranu to tak chtěla.

„Edwarde?“ zastavila mě Bella, když jsem se otočil k odchodu.

„Ano?“

„Miluješ mě?“

Usmál jsem se na ni. Co je to za otázku? „Jako nikoho jiného na světě,“ potvrdil jsem jí. Bella mi úsměv oplatila a zašla s Nessie do domu.

Navečer jsem se vrátil do našeho sídla, byl už i po lovu. Nechtěl jsem jít s ostatními, kteří již také odešli uspokojit svou žízeň, tak v domě zůstala jen Esmé a Carlisle, který už na mě čekal, potřeboval si se mnou promluvit.

„Předpokládám, že už jsi mluvil s Bellou,“ zeptal se mě, když viděl můj zamyšlený obličej. Ale z mysli jsem mu nic nedokázal vyčíst, mlčela.

„Ano, ale moc jsme toho nevyřešili,“ potvrdil jsem mu, „nebylo jí dobře.“

„Řekla ti Bella, co jí je?“ zeptal se nejistě Carlisle.

„Ano,“ odpověděl jsem mu jednoduše. „Ale stejně jsem se chtěl ještě na to optat tebe.“

Carlisleovi se viditelně ulevilo, jako by mu spadl kámen ze srdce, přesto byl pořád ještě napjatý.

„Chápu. Takže, jestli jsem to pochopil dobře, tak s tím souhlasíš?“ Byl zmatený.

„S čím?“ nechápal jsem.

„S tou interupcí…“

Zůstal jsem na něho zírat a naprosto nechápal jeho slova. Kecám! Chápal jsem je naprosto dobře! Obzvlášť, když pustil svou mysl a ukázal mi všechno!

. . .

„Už jsi doma?“ volala na mě Vanessa. „Jak dopadla zkouška?“ zajímala se a odtrhla se od plačícího Jerryho, kterému foukala jeho natlučené koleno. Znovu se mi sevřely útroby a chtělo se mi brečet. Ani nevím, jak jsem to všechno dokázala před ním utajit, i když se mi chtělo křičet. Křičet na něho, že za všechno může jen on! To on mě znovu donutí prožívat to utrpení!

„Nijak, vyhodili mě.“ Popotáhla jsem nosem a začala vysvlékat Nessie ze zimního oblečení.

„Jak tě vyhodili?“ zeptala se mě nevěřícně Vanessa. „Vždyť ses celou dobu učila. Nevěřím, že jsi jen tak pohořela!“

„Ne, v tom to nebylo. Oni mě vyhodili rovnou ze školy. Sebrali mi stipendium, zjistili, že otec mého dítěte není sociální případ a tudíž já taky ne.“ O manželství s Edwardem jsem raději pomlčela, nevím, jak bych jí to vysvětlila.

„Co?“ vyhrkla nevěřícně a já už naplno brečela. „Ale no tak,“ začala mě chlácholit jako před chvílí svého synka a přitáhla si mě do náruče i s Nessie, kterou jsem držela. „Edward to tak nenechá ne? Sice jsme se nijak nestihli poznat, ale řekla bych, že je to správný kluk, který se o tebe dokáže postarat a nenechá to jen tak.“ A zároveň upozornila na obsílku, co mi dnes došla ze školy. Ti jsou ale rychlí.

„Když my jsme se pohádali,“ brečela jsem dál.

„Kvůli tomu, že jsi těhotná?“ odhadovala Vanessa.

„Ne, to on neví. On… J-já… No, prostě je to v háji,“ vysvětlovala jsem jí náš vztah jednoduše.

„Začneme od začátku, ano?“ ujala se slova Vanessa a já jí na to jen kývla. Usadila mě na gauč a sedla si naproti mně. „Jak dopadlo vyšetření?“

„Carlisle mi potvrdil, že jsem těhotná. A i to jsem naprosto zvorala! Moje reakce byla naprosto jiná, než jaká měla být. Byla jsem z toho všeho tak mimo, že místo toho, abych se radovala, jsem ho požádala o potrat. Ani nevím, co mě to napadlo. Když jsem otěhotněla s Nessie, nikdy mě tady ta varianta nenapadla, chtěla jsem ji a stála si zatím, i když mi rodiče říkali, že si zkazím mladí a budu mít závazek na celý život. Bylo mi to jedno. Milovala jsem ji od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že ona je to jediný, co doopravdy chci. Ale já byla tak vykolejená z toho rozhovoru s děkanem, že jsem těhotenství přirovnala jen k dalšímu problému…“ Mlela jsem pátý přes devátý.

Vanessa poznala, že to bude na dlouho, tak si otevřela láhev bílýho a pilně mě poslouchala. Jerry si mezitím okolo nás běhal a hrál si, zatím co já jsem chovala Nessie na klíně.

„…Ani nevím, kdy se mi to uleželo v hlavě a já si uvědomila, že je to vlastně všechno jedno. To malé chci a tím lépe, že mě vhodili, stejně bych musela nechat školy a věnovat se dětem. Musím překonat ten otřesný zážitek z porodu…“ Zatřásla jsem hlavou. A už si ho nikdy nepřipomínat.

„A v čem je vlastně problém?“ hodnotila situaci Vanessa, která mezitím vyžahla půl lahve vína a já si uvědomila, jak jsem jí dala zabrat.

„Nikde,“ usmála jsem se na ni a neuvěřitelně se mi ulevilo. A vlastně jsem se těšila, až to povím Edwardovi, ale jak? Ten se zblázní radostí, bude vyšilovat… Mohla bych mu třeba dát dáreček – v krabičce zabalené malinké botičky, samozřejmě modré. Klišé, ale přesto pořád romantické. Pohladila jsem si bříško, určitě to bude kluk, usmívala jsem se sama pro sebe.

Nessie jsem zhoupla na koleni. „A co ty moje sluníčko? Těšíš se na bratříčka?“ Najednou jsem si uvědomila, že moje malá holčička, už nebude ta malá, ale velká…

Ještě než přišel večer, tak jsme s Vanessou probraly všechno možné i nemožné. Při té příležitosti Vanessa dopila láhev, ale ještě mi stačila nalít skleničku na přípitek.

„No, co? Víš, jak dlouho jsem na to měla chuť? Stejně by mě zajímalo, který neznalec vymyslela abstinenci v těhotenství a při kojení… No, samozřejmě chlap!“ škytla. Měla dost, uložila jsem do postele, postupně nakrmila a uspala děti a sama šla na kutě. Byl to náročný den. Ještě, než jsem usnula, tak jsem uslyšela, jak domu přichází Jason a podivuje se nad alkoholovým oparem své manželky.

Něco mě vyrušilo ze spánku, nebyl to hluk, jen pocit. Unaveně jsem pootevřela oči a spatřila čmouhu mihotající se sem a tam po pokoji. Instinktivně jsem poznala Edwarda, skládal do tašky moje a Renésminy věci.

„Edwarde?“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 3. kapitola: