Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč III - 2. kapitola

10.02.2011 (12:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 10044×

III – 2. kapitola

„Je-je negativní!“ Nevěřil Edward svým očím. Já se nezmohla ani na slovo. Cítila jsem, jak Edward zkameněl a z tváře se mu vytratila všechna radost a očekávání, místo toho tam bylo zklamání, které se snažil skrýt. „Nic si z toho nedělej, lásko,“ snažil se mě utišit, „příště to vyjde.“

Zavřela jsem oči a hlasitě si oddychla. Tolik se mi ulevilo. „Příště si dáme pozor, aby se to nestalo,“ pověděla jsem mu a byla ráda, že vše jde, tak jak má. „Já další miminko nechci.“ Zakroutila jsem odmítavě hlavou.

„Jak to myslíš?“ zeptal se trochu zaskočeně Edward.

„Necítím se na další dítě, a když to tak vezmeš, tak bychom mu neměli co dát.“

„Jak bychom mu neměli co dát? Můžeme mu dát to samé jako Nessie, lásku - milující rodinu, zázemí a spousty dalších věcí,“ nechápal Edward.

„A co stálost?“

„Stálost?

„Ano, stálost. Víš, jak to bude mít Renesmé těžké při každém stěhování kvůli vašemu utajení? Bude pravidelně ztrácet své přátele a domov, nebude vyrůstat jako normální děti svobodně a bez starostí, bude muset lhát a ukrývat naše tajemství a to mám na svět přivést další dítě, aby prožívalo to samé? A co my, Edwarde? Uvědomuješ si, že Nessie a já stárneme a za to ty ne. Jak to uděláme, co bude dál? Jaká bude naše budoucnost?“ Div jsem nad těmito slovy nebrečela, chtěla jsem pro své dítě to nejlepší.

„Bello.“ Přivinul si mě do náruče. „My spolu všechno zvládneme a dopřejeme Nessie úžasný život, stejně jako bychom ho dopřáli dalším dětem, které by na svět přišly.“

Proč se nevzdá představy na další dítě? Vždyť nám to jen ubližuje. Mně to ubližuje.

„A já tě budu milovat vždy, teď i potom, až budeš s vráskami a šedivými vlasy,“ pokračoval dál Edward a políbil mě do vlasů. Odtrhla jsem se od něho. Kdyby byl člověk, brala bych to jako za největší vyjádření lásky. Byli bychom oba staří a na kolenou chovali vnoučata, prožívali lidský život, tak jak se má, ale tak to nebylo. On byl nesmrtelný, nestárl. Po čase bych mu mohla být matkou a za čas babičkou. Nemluvě o Nessie, teď jí může být otcem, ale co za pět let? Co potom?

Rozhodla jsem se správně, nebo ne, když jsem se rozhodla znovu spojit svůj život s jeho?

„Stalo se něco?“ zajímal se Edward.

„A až budu stará a chodit o berli, jak mi chceš být manželem?“ nechápala jsem a měřila si ho pohledem.

„Proč přemýšlet nad budoucností, když jsme teď šťastní?“

„Protože máme dítě a to potřebuje jistotu. A já také.“

„No tak, pšt…“ Otřel mi z koutku oka slzu. Pohlédla jsem mu do tváře, byl celý zachmuřelý a utrápený. „Budu vždy při vás, miluju vás a udělám všechno, abyste byly šťastné.“

„Proměníš mě, až na mně Nessie nebude závislá?“ zeptala jsem se ho a upřela na něho pohled.

Zavrtěl hlavou, „Ne.“

„Proč?“

„Nechci pro tebe takový život, plný touhy jen po jednom, po krvi.“

„Zvládla bych to. Ty bys mi nedovolil, abych někoho zabila. Byli bychom navěky spolu, bez rozdílu,“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale on byl neoblomný, nechtěl o tom slyšet ani slovo a mně to jen víc ublížilo.

„Bello, prosím… Můžeme žít nádherný a spokojený život bez toho všeho okolo. Můžeme se pokusit o další děťátko, které taky s láskou vychováme… Tobě zůstane duše a půjdeš do nebe, jak si zasloužíš.“ Pokusil se mě pohladit a já ucukla, tohle jsem nechtěla slyšet. „Ale nejprve zajdeme ke Carlisleovi, aby tě prohlédl.“

„Odejdi…“ Vyhazovala jsem ho z domu. Cítila jsem se totálně zničená a nejistá. Potřebovala jsem být sama, bez něho a všechno si rozmyslet.

„Prosím?“ zarazil se Edward.

„Vypadni!“ zvýšila jsem na něho hlas a chovala se teď možná i hloupě, ale já si nedokázala pomoct.

„Říká se, že nejhorší na světě je přežít své vlastní dítě a já nechci, abys to zažila, stačí, že to budu muset prožít já.“ Otočil se a najednou byl pryč.

Zůstala jsem stát strnule uprostřed místnosti a pobírala jeho slova. Tohle mě nikdy nenapadlo. Neuvědomovala jsem si, jaké to může být i pro něj, myslela jsem jen na sebe. To on se bude muset, kvůli své víře v posmrtný život, dívat na to, jak jeho žena a dcera umírají. A já mu to nemohla mít za zlé, byl tak vychován, v jiné době, v jiné víře. Teď už jsem propadala v zoufalý pláč. Ublížila jsem Edwardovi, jak jsem jen nejvíc mohla.

Miloval naše dítě i další, které by přišlo, miloval mě a já se mu tak oplatila. Nedávala jsem mu dostatečně znát, že já k němu cítím to samé a chovala se k němu s neúctou. To si nezasloužil. Přesto mě pořád požíral zmatek. Proč na to všechno nezapomene? Vždyť spolu bychom zvládli všechno.

Celý večer jsem strávila s Renesmé v posteli, hrála si s ní a zároveň nebyla schopná dělat nic jiného než brečet, přišlo mi to všechno hrozně líto. Toužila jsem Edwardovi zavolat a omluvit se mu za své chování, ale zároveň jsem nesnesla ten jeho přístup. Chtěla jsem být sama, ale zároveň toužila po objetí. Pořád ten hrozný zmatek v hlavě i v srdci.

„Tak, zlatíčko, maminka tě teď půjde vykoupat, abys byla krásně čisťoučká.“ Pohladila jsem ji bronzových po vláscích, „a teď ti půjde napustit vaničku, tak tu buď chvilku hodná.“ Odběhla jsem a za chvíli byla zpět, vysvlékla svého andílka a ponořila do vodičky. Měla ráda koupání a dávala to znát. Za chvíli byla mokrá i maminka.

Další den přijela Vanessa i s rodinou, dobrá nálada je neopouštěla. Vyprávěli mi o všem, co prožili a jak si užili svátky. Byli jedna šťastná rodina. Za to my s Edwardem jsme spolu nemluvili, nechával mi volný prostor, jak jsem ho požádala.

„A co ty, jak ses tu měla?“ vyzvídala Vanessa po dvou dnech. „Vůbec jsme neměly příležitost si popovídat. Poslední dny tu byl frmol.“

Sešly jsme se ráno u snídaně, Vanessy manžel byl už v práci, děti nakrmené a my měly klid.

„Dobře, s Edwardem jsme si to jakžtakž vyříkali. No, uvidíme, co bude dál,“ zasmála jsem se a vykouzlila falešný úsměv, dala tak najevo, že je vše v nejlepším pořádku. „Dneska dopoledne musím do školy na zkoušku a hned potom do nemocnice na vyšetření, poslední dobou mi není dobře. Edwardova matka mi naštěstí pohlídá Renesmé, když je školka zavřená,“ postěžovala jsem si. I když by mi ji nepohlídala Esmé, tak tu ještě stál zástup v podobě dobrovolných chův Rosalie, Alice, Emmetta a i Carlislea, Nessie byla na roztrhání, povzdychla jsem si.

„Slyšela jsem, jak si se ráno dávila nad záchodem,“ poznamenala Vanessa a potulně se usmívala, „jestli to nebude tím, že jsi těhotná,“ zasmála se.

„Nejsem těhotná,“ vyvrátila jsem jí jistě. Nevím, co s tím všichni mají, nadávala jsem v duchu.

„Neřekla bych.“ Zakroutila hlavou. „Něco jsem našla a moje to není,“ upozornila mě. Vytáhla z kapsy nějaký maličký předmět a podala mi ho. Teď už mi v dlani ležel ztracený papírek z těhotenského testu. Zatočila se mi hlava, že jsem se musela chytnout stolu. To není možné! Nemůžu být těhotná po tom všem, i když to tenhle papírek potvrzoval, na rozdíl od toho druhého.

„Na, napij se.“ Podávala mi sklenici vody Vanessa. „Celá jsi zbledla. Promiň, já myslela, že to víš,“ omlouvala se.

„Ne… J-já, ano,“ blekotala jsem první přes páté. Napila jsem se a zhluboka dýchala.

„Měla by sis jít na chvíli lehnout, nevypadáš dobře,“ ohodnotila mě Vanessa.

„Asi máš pravdu,“ souhlasila jsem s ní, momentálně mi doopravdy nebylo nejlépe. Jen jsem nevěděla, jestli je to šokem, nebo mým stavem.

Vanessa mi pomohla vstát a doprovodila mě do postele.

„Odpočiň si, já se zatím postarám o Nessie,“ slíbila mi Vanessa. „V kolik máš tu zkoušku? Ať ji nezmeškáš.“

„V jedenáct.“

„Dobře, je něco po osmé. V deset tě vzbudím, ano?“

Než jsem jí stačila poděkovat, zavřela za sebou dveře a nechala mě o samotě. Semkla jsem víčka k sobě a snažila se nějak vytěsnit to motání hlavy, které mi ani nedovolovalo přemýšlet. Dlaně jsem si přitiskla k bříšku a stále tomu nevěřila. Jen, co se mi udělalo lépe, vyhrabala jsem těhotenské testy, co přinesl Edward, a zavřela se na záchodě.

Po pěti minutách bylo všechno jasné. I zbylé testy byly pozitivní, jen ten jediný, co viděl Edward, byl jiného názoru. Třeba není všechno ztracené, doufala jsem. Možná, že to Carlisle vyvrátí.

Znovu jsem si lehla, unaveně zavřela oči. Probudila mě až Vanessa, že je čas. Za půl hodiny si měla malou vyzvednout Esmé, pomalu jsem nás oblékla a čekaly na babičku. Jako vždy tu byla na čas.

„Venku není zrovna nejtepleji, tak ji vezmu k nám. Edward ji chce také vidět,“ usmála se na mě Esmé, mně ale neunikl její zachmuřený výraz. Edward určitě všem řekl, co se stalo. „Kolem jedné tě čeká Carlisle ve své ordinaci,“ ubezpečovala mě, „potom tě čekáme u nás na oběd.“

„Já…“

„Ne, žádné námitky, Bello. Jeden oběd ti nic neudělá,“ utnula mě rázně a já přikývla, i když jsem si nebyla jistá, jak to dopadne.

Zaparkovala jsem na školním parkovišti a vydala se za kantorem na dohodnutou schůzku. Cestou mě na chodbě zastavil děkan a pozval mě do své kanceláře. Trochu se mi zastavilo srdce, vůbec jsem nevěděla, co mi může chtít. Stalo se něco?

„Posaďte se, slečno Swanová. Nebo vám mám říkat paní Cullenová?“ Jeho slova mě zarazila, pro jistotu jsem se posadila do křesla před mohutný stůl, za kterým se uvelebil děkan – pan Burtn.

„Nechápu…“

„Přejdeme rovnou k věci,“ skočil mi do řeči a netvářil se zrovna přátelsky, „doneslo se mi, že jste se vdala za Edwarda Cullena, který mimochodem také navštěvuje tento institut a je otcem vašeho dítě. Školní rada tyto informace prověřila a potvrdily se.“ Pan Burtn natáhl ruku pro desky ležící na jeho stole a otevřel je. „A jelikož jste zde na mimořádném stipendiu, jako sociálně slabá, nesplňujete podmínky, za kterých je stipendium uděleno. Proto se k dnešnímu dni vaše stipendium ukončuje, tady máte odůvodnění.“ Podal mi list papíru a drahé pero. „Zde podepište, že jste byla o ukončení informována.“

Při podpisu se mi chvěly prsty, byla jsem naprosto zaskočená, tím co mi říkal. Nečekala jsem to. Podala jsem děkanovi podepsané lejstro a ten mi ho hned vrátil zpět, ať se laskavě podepíši svým nynějším příjmením. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co po mně chce. Nebyla jsem zvyklá se podepisovat jako paní Cullenová.

„Zároveň vás upozorňuji, že rada musí postupovat podle platného řádu a proto na vás podáváme žalobu o podvod a domáháme se o náhradu škody, kterou jste této škole způsobila o navrácení prozatím vyplaceného stipendia a dalších náhrad souvisejících s tímto konáním,“ mluvil se mnou jako s póvlem a já v tom byla naprosto nevinně, za to všechno mohl jen Edward. „Nepochybuji, že na to váš manžel bude mít,“ dodal uštěpačně.

Na to jsem mu neměla co říct, zvedla jsem se a bez pozdravu odešla. Šlo to tak rychle, ani jsem si nestačila uvědomit, co se stalo. Zašla jsem na záchodky a osvěžila se ledovou vodou dřív, než to se mnou sekne. Tohohle bylo už na jeden den moc a vůbec jsem si s tím nevěděla rady. Co teď budu dělat? Jak tohle všechno vyřeším?

Ne, teď nad tím nebudu přemýšlet. Nejdřív potřebuju mít jistotu i v té druhé záležitosti, pak to budu řešit, rozhodla jsem se a vydala se do nemocnice. Na recepci mi sestřička sdělila, že je na operačním sále a ať na něj počkám v čekárně. Pohodlně jsem se usadila, přesto moje nervozita byla čím dál silnější. Třela jsem si břicho a nenápadně si ho prohlížela. Co když vážně jsem těhotná?

„Bello,“ vyrušil mě Carlisleův hlas, „mluvím na tebe a ty mě neslyšíš. Jsi v pořádku?“

„A-ano. Promiň. J-já se zamyslela,“ vysvětlila jsem mu rychle.

Usmál se na mě v bílém plášti. „Rád tě vidím.“

Váhavě jsem mu úsměv oplatila a vydala se za ním do jeho pracovny. Srdce mi nervozitou tlouklo o závod.

„To bude v pořádku,“ snažil se mě uklidnit Carlisle a posadil na obyčejné lehátko potažené čistým prostěradlem. „Edward chtěl přijít taky, ale raději jsem ho nechal doma,“ zasmál se.

„To je dobře.“

„Edward mi říkal, že trpíš nevolnostmi a závratěmi, ale že těhotenství jste vyloučili,“ ujišťoval se.

„Přesně tak,“ potvrdila jsem mu.

„A co bolesti hlavy, třes rukou…“ Pozdvihl obočí. „Nebo jiné indispozice?“

„Nic takového.“

„Dobře, udělám ti běžnou prohlídku, abych se seznámil s tvou fyzickou stránkou a vlastnostmi těla. Předpokládám, že to u tebe bude podobné jako u mé vnučky.“ Pokýval hlavou a dal se do bádání. Předpokládala jsem, že si bude všechno zapisovat, ale nestalo se tak, tak jsem se ho na to zeptala.

„Mám upíří paměť, zapomněla jsi? A navíc jakékoliv poznámky v nepovolaných rukou by byly nebezpečné. Jsi jiná než obyčejní lidé. Jen se uklidni, ještě ti prohmatám břicho. Polož se, prosím, na záda,“ požádal mě a já poslechla. Teď buď, anebo...

Připadalo mi to jako věčnost. Carlisle nepromluvil, jen si z rohu ošetřovny přitáhl obrazovku, na břiše mi přistál gel a umělá široká hlavice, kterou mi přejížděl po břiše. Postupně se z jeho zamračeného pohledu se stával velice radostný.

„Myslím, že si můžu poblahopřát k dvojnásobnému dědečkovi, ale řekl bych, že ty už to dávno víš?“

„Tušila jsem to,“ špitla jsem a do očí mi vyhrkly slzy.

„Jsi v sedmém týdnu,“ potvrdil mi. „Neboj, Edward se zblázní radostí, až se to dozví. Celé dva dny chodí jako mátoha. Dost ho zklamalo, že se ten těhotenský test nepotvrdil. Snad bys nebrečela.“ Podal mi Carlisle kapesníčky a já se do nich vysmrkala. Tak mi podal ještě jedny, než mi došlo, že je mám na zamazané břicho. „Neboj, nedovolíme, aby porod dopadl jako ten předchozí,“ snažil se mě uklidnit, ale vůbec to nepomáhalo, hrál na jinou strunu, než jsem potřebovala.

Bylo zajímavé, jak si se mnou poslední dobou život hrál. Byla to ironie, kterou záhadně někdo pozoruje a baví se na můj účet. S Edwardem to bylo napjaté, chtěl něco jiného, než já; vyhodili mě ze školy a podali na mě žalobu, a do třetice ještě otěhotním…

Otřela jsem si břicho. Samotnou mě překvapila má reakce, s jakou jsem se dotýkala svého podbřišku, od teď bylo moje lůno tou nejkřehčí částí na mém těle, přesto jsem to tak nechtěla. Já přeci nemůžu mít další dítě, když se můj život hroutí.

„A co potrat?“ vyhrkla jsem nenadále.

„Byl by možný, pokud by nastaly komplikace, které by tě ohrožovaly na životě, ale normální lékař by ho neprovedl, všiml by si, že tvé tělo není lidské. Proč se na to ptáš?“ zarazil se Carlisle.

„Chci ho.“

„Prosím?“ nechápal.

„Chci, abys mi udělal potrat,“ snažila jsem se znít sebejistě, vyřešit tak jeden problém, ale jistá jsem si nebyla.

„Bello, chápu, že se bojíš, obzvlášť po tom, jak dopadl tvůj první porod. Ale tohle není řešení. V těle máš upíří jed, který by měl takovým následkům zabránit. My se o tebe postaráme, nedovolíme, aby se vám něco stalo. Už na to nebudeš sama,“ snažil se mě uchlácholit, ale jen jsem vzlykavě potlačovala pláč.

„Já si za tím stojím,“ nechtěla jsem se nechat obměkčit, na to jsem byla moc tvrdohlavá.

„Dobrá,“ řekl Carlisle, i když s tím nesouhlasil, „pokud mi k tomu dá svolení i otec dítěte, provedu ho. Nehodlám v tak závažném rozhodnutí obcházet svého syna.“ A oba jsme moc dobře věděli, že ten k tomu nikdy souhlas nedá.

„Řeknu mu to sama.“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč III - 2. kapitola: