Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč II - 9. kapitola

02.09.2010 (11:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 9667×

II – 9. kapitola

„Sakra, sakra, sakra!“ Bušil jsem do volantu auta, až se zdeformoval. Topení v autě bylo zapnuté, přesto jsem měl strach, aby mé maličké nebyla zima. Byla tak křehká a maličká, pořád jsem nemohl uvěřit, že to mým přičiněním je na světě. Něco ze mě dokázalo stvořit anděla, ač jsem byl zatracencem pekelným. Byla tak nádherná a tolik mi podobná, jako bych se koukal do zrcadla, přesto měla, to co já ne – život. Už teď jí chyběla matčina teplá náruč. Od pláče byla celá rudá a chtěla maminku a stále dokola a dokola mi ukazovala její něžnou a usměvavou tvář. Správně vycítila, že se něco děje, když u ní není její matka.

Zastavil jsem na kraji cesty a snažil se jí dát pocit bezpečí. Kolébal jsem ji ve své náruči a uvědomil si, jaká to byla pitomost. Vzal jsem jí ve spěchu kvůli obavě o ní, že jí někdo ublíží a já o ni přijdu, stejně jako o její matku. Neměl jsem tu pro ni nic, ani hračku natož plínku či krmení. Ale byla v bezpečí a to bylo hlavní.

V uších mi stále zněl Bellin pláč a řev. V jejím hlase bylo tolik strachu a zoufalství.  Nedokázal jsem se na ní podívat. Tolik jsem jí tím ublížil, ale já musel. Bylo lepší jí zranit takhle, než si celou existenci vyčítat jejich ztrátu. V mysli mi běhaly myšlenky, které bych nikomu nepřál… Bellino tělo leželo mrtvé bez života na tvrdé zemi, celá od krve, stejně jako naše dítě, které se snažila bránit, ale prohrála. Já jsem prohrál! Nedokázal jsem je ochránit, jak velí má povinnost. Vlci je bez milosti roztrhali a já je nedokázal ochránit, bylo to jen a jen moje selhání. Znal jsem mysl těch zvířat, využili každou příležitost k našemu vraždění.

Bella byla moc tvrdohlavá, než by si to dala vysvětlit. Tvrdila, že tam bude v bezpečí, ale já jí nevěřil. Nevěřil jsem vlkům, těm zrádným čoklům. Kdyby neexistovala smlouva, dávno by nás zabili a vychutnali si dým z našich spálených těl.

„Ale, no tak, srdíčko moje…“ chlácholil jsem stvořeníčko ve své náruči. Moje krev! Vše co jsem na tomto světě měl a za nic bych jej nedal. Byl to dar, v který jsem v životě nedoufal. Dítě, moje dítě! Za celé ty desítky let samoty, nemilován a sám nemít komu svou lásku dát, se objeví ona. Dívka s čokoládovými kukadly a dá mi to nejcennější na světě – sebe, svou lásku a dítě. Ale já to všechno zahodil a teď to toužím získat zpátky. Proč mi jen Bella nevěří, že jsou pro mě všechno?!

Jen co se malá utišila, tak jí z jejího klidu vyrušil můj zvonící telefon. Vypnul jsem ho. Neměl jsem zájem s kýmkoliv mluvit a dál kolébal svojí nádhernou dcerku. Její přítomnost mě naplňovala štěstím a radostí. Možnost držet jí v náručí, obdivovat její baculaté tvářičky, malinké prstíky a pokaždé, když poznala můj hlas natáhla ke mně své ručičky, bodlo mě u srdce. Tolik mě ničilo být bez ní a Belly, jako by část mně chyběla. Cítí se Bella zrovna tak, právě teď? Cítí taky tu prázdnotu, kterou pociťuju, když jsem bez nich? Jako pokaždé, když mi zmizí z dohledu a odhání mě od sebe a našeho dítěte?

„Tak, beruško.“ Pohladil jsem svojí dcerku po bronzovém chmýří. „Pojedeme teď za maminkou, musí mít o tebe strach.“ Položil jsem ji zpět na sedadlo spolujezdce, abych ji měl na očích a upravil deku, v níž byla zabalená a otočil auto směrem k Bellinému domu.

Už zdálky na mě křičely myšlenky spousty lidí, především Charlieho. Zpomalil jsem a urovnával si ty hlasy v hlavě a zaměřil se na otce mé ženy. Našel Bellu ležet při příchodu z práce před domem na sněhu, jak u ní klečí sousedka a snaží se jí vzkřísit. Na okamžik si myslel, že je Bella mrtvá, naprosto se vyděsil a já momentálně s ním. Nikdy jsem ji nechtěl tak vidět. Odnesl jsem matce dítě, co jsem si měl myslet. Já idiot!

Když Charlie zjistil, co se stalo, dal mě i svou vnučku hledat a snažil se zachovat chladnou hlavu policajta a to mu po mnoha letech praxe šlo ztěžka. Teď právě byl u Belly v ložnici a snažil se ji utišit. Choulila se jako myška v rohu a klepala se. Zoufale prosila Charlieho, ať jí vrátí její dceru, že udělá vše, co bude chtít, jen ať jí ji vrátí… To jsem nechtěl. Drásalo mi srdce ji takto vidět.

Pomalu jsem zastavil u příjezdové cesty a dva uniformovaní policisté, Charlieho kolegové, mě zaznamenali.

„Šerife!“ křikl jeden na mého tchána do domu a znechuceně si odplivl.

Charlie se hned ukázal ve dveřích a oni ukázali na mé auto. Charlie ztuhl a rozeběhl se za mnou s rozzuřeným výrazem. Vystoupil jsem z auta, měl jsem strach o Bellu, dřív než jsem se na ní stačil zeptat, chytl mě Charlie pod krkem.

„Kde je má vnučka?!“ zařval, byl rozčílený a cítil za povinnost ochránit svou dceru a její dítě, stejně jako já. Rukou jsem naznačil, že je v autě. Stejnak ode mě nechtěl nic slyšet. Nevěřil mi ani slovo. Charlie se tam letmo podíval, když se ujistil, že tam jeho vnučka je, vytáhl revolver a pažbou pistole mě uhodil do hlavy. Normální člověk by omdlel, ale Charliemu se jen trochu zdemolovala pistole. Nevšiml si toho a já předstíraně padl v bezvědomí na zem.

„Co s ním máme udělat, šerife?“ zeptal se ho jeho kolega.

„Odtáhněte ho, nechci, aby ho moje dcera viděla. Až se probere, tak ho naučte slušnému chování,“ zavrčel Charlie a častoval mě spoustou nadávek.

„Dobře, pane,“ zasmáli se a chopili se mého bezvládného těla. Už teď jim bylo jasné, že mají volnou ruku se mnou udělat, co chtějí. Ale mě to bylo naprosto jedno, stejně mi nikdo z nich nedokázal ublížit. To jen ona… žena s čokoládovýma očima.

Sledoval jsem přes Charlieho, jak bere mou dceru a chlácholí jí. Tolik si Charlie ulevil, že mohl Belle splnit slib, že jí přivede zpátky její malou dcerušku. Už se bál, že bych díky svým penězům a známostem zmizel daleko za hranicemi. A on už by mě nikdy v životě nenašel. Vlastně ani nebyl tak daleko od pravdy.

Matně jsem se snažil zůstat na Charlieho frekvenci a sledoval, jak předává naše dítě jeho matce. Byla tolik šťastná, ale teď už nebrečela zármutkem, ale štěstím. Zkontrolovala každý její záhyb, slíbala její tvářičky a já věděl, že teď je tou nejšťastnější ženou na světě. Milovala moje dítě, co víc bych si měl přát?

Ti dva policejní poskoci mě odtáhli do auta a nakonec hodili na zem cely policejní stanice.

„Do prdele, ten snad váží snad tunu,“ stěžoval si jeden.

„Koho by napadlo, že se mladá Swanová dostane do téhle šlamastiky, udělat to někdo mojí holce, zabil bych ho,“ bloumal druhý. Také měl dceru v Belliném věku a lpěl na ní víc, než je zdrávo, už jenom kvůli smrti její matky. „Pojď, dojedeme pro jeho auto, dřív než se probudí.“ Zamknul dveře cely a odešli.

Posadil jsem se na zem a prohlížel si smradlavou místnost, kam jsem se dostal. Za tohle se mi Emmett vysměje a Carlisle diplomaticky vynadá a poučí o vhodném chování, ale co by on dělal na mém místě? Taková neopatrnost. Nejraději bych po anglicku zmizel a ujistil se, že je na tom Bella lépe. Ale zase bych to všechno zkazil, ale tentokrát jsem toho nelitoval. Stalo se, co se stát muselo.

„Crrrrrrr… !“ vibroval mi telefon v kapse. To mi ti fízlové nemohli uštědřit chvíli klidu a zabavit mi ho?!

„Ano, Alice?“

„Edwarde, co se stalo? Viděla jsem, jak tě zatkli. Stalo se něco Belle s Renesmé? Jsou v pořádku?“ strachovala se Alice. „Bella mi nezvedá telefon.“

„Neboj, nic jim není,“ uklidňoval jsem jí. Teď už ne.

„Dobře, už jsme na cestě za tebou. Dostaneme tě ven!“ řekla a zavěsila telefon. Super! Možná bych tu měl strávit pár dní a užít si klid zdejšího pohostinství.

„Vstávej, mladej!“ Přejel obuškem jeden z policajtů o mříže. Připadal si jak záporák z nějakého filmu a dělalo mu to dobře. Bylo jasné, co teď bude následovat, ale jak to provedou, to jsem vážně netušil… Zlomit mi nos, pár kostí, abych dostal lekci, že se s šerifovou dcerou se nehraje a ani s žádnou jinou.

Jen ať jim neteče krev, byl jsem sice po lovu, ale v téhle uzavřené místnosti se budu stěží ovládat.

„Vstávej!“ křikl na mě rázně i ten druhý a já se postavil. „Tak ty jsi ten psychouš, co rád nosí ženským krev…“ vysmíval se mi. „To nevíš, že si ženskou získáš květinou nebo bonbóny?“ Otočil se na svého kolegu, „Neměli bychom mu to pořádně vysvětlit, Freddy? Že se děcka neunášejí a nezatěžují se tím naše policejní prdelky?“

Tomu jsem se výsměšně ušklíbnul a jen je tím podráždil.

„Co si myslíš, že je tady k smíchu, ty úchyle?!“ zaburácel na mě Freddy a odemkl dveře od mříží. Přistoupil ke mně a máchal přede mnou obuškem. V tu chvíli jsem už věděl, že je pro jeho hry pozdě. On to nemohl slyšet, ale já to slyšel zřetelně. Hádku mezi Carlislem a Charliem.

„Charlie, překračuješ svoje pravomoce! Nemůžeš mého syna obvinit z únosu vlastního dítěte. Tvá obvinění jsou banální!“ obhajoval mě Carlisle.

„Banální, doktore Cullene!? Váš syn by se měl jít léčit nebo jste ho adoptovali z nějakého ústavu pro psychicky narušené? Vzal matce její dítě a ještě jí přinesl krev. Ani nechci vědět, co s ní chtěl dělat…“ Charlie nemohl přenést přes srdce to, co jsem udělal Belle.

„Pokud vím, tak nic z toho není trestné. Edward je na matrice zapsán jako otec dítěte a je v manželském vztahu s jeho matkou a má na dítě stejná práva jako jeho matka. Tak to říká zákon a tak to ty musíš dodržet,“ upozornil ho Carlisle nekompromisně.

Charlie praštil do stolu a věděl, že má můj otec pravdu...

„Myslím, že bychom to měli odložit na později,“ upozornil jsem ty dvě uniformy před sebou a ukázal na dveře. Do dveří právě vstupoval Charlie s mým otcem, Esmé a bratry. Jakmile mě uviděl Emmett, neubránil se smíchu a začal se popadat za břicho.

„To, že je můj slušný bráška?“ smál se dál. „Ty mříže ti jdou k pleti.“

Esmé se ke mně rozeběhla a já skončil v její náruči. „Ach… Edwarde.“

„Doporučuju vám odjet z města,“ zavrčel Charlie nenávistně a propustil mě. I když by byl raději, kdybych tu zůstal a on si se mnou mohl vyřídit účty.

„Edwarde, co se přesně stalo?“ zajímal se Carlisle, když jsme nasedli do auta.

„To je na dlouho. Povím vám to, až budeme všichni.“ Poukázal jsem na to, že s námi není Rosalie a ani Alice.

„Jak… jak jsi to mohl udělat?“ křičela na mě Alice v našem starém domě, vše tu zůstalo nedotčené, přikryté prostěradly.

„A co jsem měl podle tebe dělat?“ odporoval jsem jí, „Nechat ji, ať odjede i s Renesmé do La Push na popravu?“

„Ne, to ne, ale mohl jsi to udělat jinak. Přemluvit ji…“ řvala dál na mě Alice.

„Pokoušel jsem se, ale moc dobře víš, jak je tvrdohlavá. Když se rozhodne, nic s ní nehne.“

„Edward má pravdu,“ zastala se mě Rosalie, „Bella se chovala nezodpovědně a Edward musel zakročit. Anebo je tam měl nechat odjet?“ Otočila se na Alici.

„Ne, to ne, ale měl to vyřešit jinak,“ zoufala si Alice, „kdo ví, kde teď Bella je…“

„Tak dost!“ zakročil Carlisle, „Takhle situace se musí jednou pro vždy vyřešit. Nedokážu se na tebe, Edwarde, s Bellou koukat. Neubližujete jen sobě, ale hlavně té malé. Jak má vyrůst, když se její rodiče v jednom kuse hádají a dělají si naschvály?! Pamatuju si, že když jste se seznámili, nehnuli jste se od sebe na krok, drželi jste spolu a upřímně se milovali a nikdo a nic vás nedokázalo odloučit. Vy dva si, Edwarde, promluvíte a vyřešíte tuhle situaci jednou pro vždy. Pokud už se s tebou nebude chtít vidět, měl bys to respektovat,“ doporučil mi a celé téhle situace mu bylo líto.

Alice s Rosalií byly za Bellou, ale nepustila je dovnitř, hystericky na ně řvala, ať se drží dál. A co já? Já se mám taky držet stranou? Už teď jsem umíral strachy z naší budoucnosti. Zase to udělala, mě vyškrtla ze svého života a nechala mě samotného v obavách o ně. Copak to nikdy neskončí?! Proč nemůžeme žít v klidu jako rodina a dát našemu malému zázraku domov jaký si zaslouží, jim obou? Nebo by jim bylo doopravdy lépe beze mě?

Zase se ve mně usídlil ten pocit zoufalství a naprosté bezmoci. Jasper na mě hodil lítostivý pohled, ale ani on mi nemohl pomoci. Koukal jsem se na obličeje své rodiny, jejich rozdílné grimasy vyjadřovaly jejich myšlenky, přesto všichni chtěli jediné – mít úplnou rodinu. Prosté přání, ale ne jednoduché.

„Edwarde, zvedni ten telefon. Co když je to Bella?“ Stála u mě Alice a už mi pomálu vytahovala mobil s kapsy, aniž by zazvonil. Měla pravdu, na displeji svítilo její jméno. Hrklo ve mně, nečekal jsem, že mi zavolá, a nebo se mnou bude chtít mluvit po tom všem a já to chápal. Ale tohle bylo to jako zlé znamení.

„Bello?“ promluvil jsem do telefonu nejistě.

„Edwarde…“ brečela do telefonu a snažila se ustálit vzlyky, aby dokázala mluvit. Její hlas slyšela celá rodina a strachy jsme ztuhli.

„Bello, jsi v pořádku? Co se stalo? Kde jsi?“ Možná jsem na ní kladl mnoho otázek, ale já potřeboval na ně znát odpovědi.

„Edwarde, já… Já málem zabila Nessie…“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč II - 9. kapitola: