Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč II - 6. kapitola

12.08.2010 (11:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 9236×

II – 6. Kapitola

„Edwarde,“ vykřikla ta nádherná upírka, vrhla se mu kolem krku a hladově se přisála na jeho rty.

Se zatajeným dechem jsem sledovala tu scénu před sebou a tiskla k sobě svojí holčičku. Cítila jsem, jak se mi slzy derou na povrch, ale já jim za žádnou cenu nechtěla povolit. Nesmím ukázat svou bolest a ponížení, kterého se mi tu teď dostalo. Pevně jsem si skousla rty a zabránila tak hlubokému vzlyknutí, které se dralo napovrch z mého hrdla. Tak Edward má jinou, honilo se mi hlavou.

Všichni Cullenovi vyděšeně těkaly očima mezi mnou a Edwardem. Stěží jsem zaznamenala pár nových příchozích s úsměvem na rtech.

Edward od sebe gentlemansky odtrhl tu ženu. „Tanyo, prosím...“

„Promiňte, nevěděla jsem, že máte návštěvu,“ omluvila se a zvedla ke mně oči. Dívaly jsme se na sebe, a já měla možnost si ji zřetelně prohlédnout, byla krásná, stejně jako ta žena z mého snu. Její dokonalost se nemohla rovnat s Rosalií, přesto v sobě měla něco, co okouzlilo každého muže. Kontury jejího obličeje, světlé vlasy s odlesky, hluboké oči, postavu jí zakrýval kabát, ale byla jsem si jistá, že tam ukrývá spoustu smyslných křivek nezničených těhotenstvím.

„Bello!“ Udělal ke mně Edward zoufalý krok, ale já nechtěla nic slyšet. Ty jeho neustále lži, krásná slova, co mě mátly a vrývaly se mi do srdce. Ne, už ne!

„Bella?“ zeptala se Tanya zaskočeně.

Ale já už na nic nečekala, chvatně jsem se otočila a utíkala do ložnice, jako by mi měla poskytnout bezpečí a útočiště.

„Bello!“ křikl Edward a rozběhl se za mnou. Vběhla jsem do ložnice a zabouchla mu dveře před nosem. Věděla jsem, že mi zamknutí na dva západy nepomůže, přesto jsem to udělala.

Malá se mi v rukou rozplakala a já brečela s ní. Bezmocně jsem se posadila na postel a nic z toho, co se stalo, nechápala. I když bylo naprosto logické, že si Edward našel jinou, ale proč ve mně vzbuzoval ty falešné naděje? Proč mě líbal do vlasů, říkal mi ta krásná slova a hrál si celou tu dobu se mnou?

Podívala jsem se na Nessie a našla důvod, on chtěl jen svou dceru a tu dostal. A proč se jako bonus se mnou ještě nevyspat.

Připadala jsem si jak zpráskaný pes a i tak se cítila. Slibovala jsem si, že už kvůli Edwardovi žádnou slzu nevypláču, až ani jedinou kapku. On mi za to nestojí, opakovala jsem si pořád dokola, ale ty horké potůčky po tváři ne a ne přestat téct!

Houpala jsem svoje děťátko v náručí, a nemohla jej utišit stejně jako sebe.

„Bello, lásko! Prosím otevři, já ti to vysvětlím. Není to tak, jak myslíš! Otevři prosím!“ Bušil Edward na dveře. „Lásko, vyslechni mě. Já tě miluju!“

„Jdi pryč!“ křikla jsem na něho. Už jsem nechtěla slyšet ty jeho proradné lži.

„Nepůjdu, Bello, ty a malá jste pro mě všechno. Já vás nemůžu ztratit! Prosím, otevři ty zatracené dveře.“ Ta zoufalost v jeho hlase…

Položila jsem svoje miminko na postel a vytáhla ze skříně cestovní tašku. Každá minuta tady mě ubíjela. Ruce se mi klepaly a já stěží zvládala dávat věci do tašky. Musela jsem hned pryč, dál od toho domu. Ale jak? Jak se odtud dostanu se svou dcerou pryč? Když je tu tolik upírů?

Potůčky mi tekly po tváři a já se nedokázala přenést přes tu zradu. Všichni to věděli a nic mi neřekli! Chodili okolo mě a tvářili se jako přátelé, jako milující rodina. Proč? A on se mezitím miloval s ní a zároveň i se mnou. Táhl to na dvě strany a vůbec mu to nebylo blbý. Bylo mi z něho špatně.

Dobalila jsem věci a oblékla své děťátko, mě už tu nikdo neuvidí. Edward se stále dobýval do pokoje, bylo mi jasné, že pokud co nejdřív neotevřu, tak ty dveře bez problému vyrazí, jako by byly z papíru.

Hodila jsem si tašku přes rameno a malou vzala do náručí, ta stále brečela a nechtěla se uklidnit, ani dudlík nezabíral. Nadechla jsem se a vydala se ke dveřím, otevřela je.

Edward si úlevně oddychl, „Děkuju, Belllo, já…“ ale pak se zarazil, když si všiml sbalené tašky. „Bello, prosím nedělej to! Nemůžeš takhle odejít, aniž bys mě vyslechla. Já s Tanyou nic nemám. Přísahám!“

Chtěla jsem ho obejít, ale on se mi postavil do cesty. „Bello, já ti to nedovolím.“

„Já se tě neptám na svolení, Edwarde. Uhni mi z cesty,“ zavrčela jsem na něho, ale on se ani o píď nepohnul.

„Ty to nechápeš, Bello, ty nikam nemůžeš odejít, jsi moje žena!“

„Nejsem tvoje nic, Edwarde!“ osočila jsem se na něj a chtěla co nejdřív odtud zmizet.

„Mýlíš se, Bello. A nebo bych měl spíš říct paní Cullenová?“ zeptal se skoro až chladně a naprosto nesmyslně.

„O čem to mluvíš?“ nechápala jsem, „A nebo mi to ani neříkej, nechci to vědět. Co kdybys mi raději ustoupil z cesty,“ sykla jsem na něho a nečekaně okolo něho prolítla.

„Bello, něco sis zapomněla,“ zavolal za mnou. Nechtěla jsem se otočit, ale nedalo mi to. Edward držel v rukou papíry, stejné jaké jsem mu dala ohledně otcovství. Překvapeně jsem se na něho podívala, vůbec mě nenapadlo, že by mi je jen tak dobrovolně dal. Neváhala jsem a vzala si je od něho zpátky.

Miminko se mi v náručí zavrtělo a jeden z papírů mi vypadl, sehnula jsem se pro něj a zarazila mě hlavička na listu. Zalapala jsem po dechu a nedostávalo se mi dechu. Rychle jsem přejela po textu, svém podpisu a zastavila se na úředním razítku.

Edward se nevině opíral o stěnu a v očích mi vítězně svítilo, ale já poznala, že je i přes tu masku nejistý.

„Řekni, že jsi to neudělal!“ rozkřičela jsem se na něj a malá se dala ještě víc do breku.

„Máš to černé na bílém,“ odpověděl suše.

Zmuchlala jsem oddací list, potvrzující, že Edward a já jsme manželé a hodila ho po něm.

„Chci jen, abys mě vyslechla, Bello. Nic víc po tobě nežádám,“ mluvil ke mně klidně, jako k vystrašenému dítěti. Až jeho hlas mi napověděl, že se doopravdy bojím. Podlomily se mi kolena a Edward mě rychle podepřel, abych neupadla, ale já jeho blízkost nesnesla, ne po tom všem.

„Říkala jsem ti, ať na mě nešaháš!“

„Držíš naší dcerku, chceš jí snad ublížit?!“ Zase ten jeho chlácholivý tón plný starostí.

„Ne…“ Vytrhla jsem se mu a seběhla schody do haly, kde už na mě čekala Rosalie. To jsem mohla čekat.

„Bello, já chápu, že jsi rozhořčená a zraněná. Ale podívej se na tu maličkou, je pozdě večer a ona je unavená. Nemůžeš takhle odejít od své rodiny.“

„Vy nejste má rodina,“ odsekla jsem jí.

„Tvá ne, ale její ano,“ osvětlila mi situaci Rosalie.

„Rosalie!“ okřikl jí Edward.

„No, co? Jsi sobecká, Bello, myslíš jen na sebe, ale co my? Myslíš si, že my nemáme city? Že tu malou nemilujeme a že nám neubližuje, když nám jí chceš pokaždé odvést? Edward udělal chybu, ale to mu nemůžeš vyčítat, ani ty nejsi neomylná,“ odfrkla si Rosalie.

„To říká ta pravá,“ vytkla jsem jí posměšně a uhnula se svým dítětem, když jej chtěla pohladit po čepičce. Zle se na mě zamračila a našpulila pusu.

„Bello, prosím, vyslechni, Edwarda.“ Pokoušela se mě zastavit Esmé, která se ustrašeně přiřítila i s Carlisleem, „On ti to všechno vysvětlí – myslí to s vámi dobře. On…“

„Nechte mě na pokoji. Všichni jste to věděli, chodili okolo mě a dělali ze mě celou dobu šaška!“

„Tak to není, Bello!“ snažil se mě uklidnit Carlisle.

Já jen zakroutila hlavou, „Pořád myslíte jen na Edwarda, ale co na mě? To vy jste mě opustili, ne já vás. Nechali jste mě samotnou zrovna když…  a já se tolik bála a…“ vzlykla jsem a dál už nic nechtěla slyšet,  prošla kolem nich k bočnímu vchodu do garáže.

Nikdo za mnou nešel ani Edward, přišlo mi to divné a já brzo poznala proč. Za volantem mého auta seděl Jasper a vedle něho Alice.

„Co tu děláte?“ vyhrkla jsem.

„Odvezeme tě domu,“ odvětila Alice nekompromisně, „Edward tě samotnou nepustí. Jsi rozrušená a venku je tma a náledí.“

Už jsem chtěla být pryč, tak jsem beze slova malou připoutala do sedačky a posadila se vedle ní. Lepší oni, než někdo jiný…

Moje malé miminko během cesty utichlo a teď unaveně pochrupovalo. Pohladila jsem jí po její drobné ručičce a jemně svírala její drobné prstíky. Nikdo z nás nepromluvil. Se zatajeným dechem jsem si prohlížela zbytek těch dokumentů od Edwarda, nový rodný list Renesmé, kde už byl Edward zapsán jako otec a Esmé s Carlisleem jako prarodiče. Moje nové doklady na jméno Isabella Culenová, stav: vdaná. Při tom slově jsem se otřásla. Dále tu bylo pár nepodstatných papírů s mým jménem –  neomezený bankovní účet, doklady od drahého auta, ….

Nová identita, nový život. Ale já o něj nestála.

Jasper pozoroval mé emoce ve zpětném zrcátku a já měla co dělat, abych si uchovala tu svojí naštvanost a nerozbrečela se.

„Mohl by si toho nechat?“ požádala jsem.

„Promiň,“ omluvil se a dál pokračoval, „Víš, tvoje emoce necítím, ale vnímám ty Edwardovy a nemusím číst myšlenky, abych věděl, co se ti honí hlavou. Zajímá tě, proč to všechno dělá. Jeho vztah s Tanyou ti osvětlit nemůžu, to musí on sám. Ale ty jsi nebyla u toho, když ses ztratila s Nessie a on vás hledal, to zoufalství, smutek, strach, ale nejhorší pro něj byla ta nejistota. Nevěděl co s vámi je, obvolával nemocnice a v jedné mu řekli, že tam nějaká Swan leží, ale odmítli mu říct víc, protože nebyl rodinný příbuzný či blízká osoba. Naštěstí pak Carlisle zjistil, že se jedná o shodu jmen. Stejně tak to bylo i s policií, oznámili nám, že vás našli, ale to zda jste v pořádku, co se stalo, a nebo kde se teď nacházíte, nám odmítli říct se stejným důvodem.

Nechápu, proč ti to řekl takovým způsobem, ale v tu chvíli se nevyznal ani on sám v sobě. Nechtěl ti to říkat, chtěl si tě získat, tak jak se to sluší a patří, až bys tohle všechno chtěla sama. Stejně jako uznání otcovství Renesmé. Nemusela by ses o tomhle opatření nic dozvědět.“ Odmlčel se a já mu na tom neměla co říct.

Jasper vzal Alici za ruku a pokračoval. „Kdyby se tohle všechno týkalo mojí Alice, zachoval bych se na jeho místě stejně, Bello. Chtěl bych o svou ženu postarat a neméně o své dítě.“

Alice ho pohladila po dlani a zamilovaně se na něj podívala. Potlačila jsem ten nával soucitu a zadívala se z okýnka na noční krajinu, byly vánoce a já si připadala jako ve zlém snu.

„Ten cit, co v něm proudí, je tolik silný, jak jen upíři dokážou milovat a patří jen tobě a vašemu děťátku. Možná bych to neměla říkat, ale on by ji nikdy nedokázal tolik milovat, kdybys mu ji neporodila ty,“ doplnila ho Alice.

„Už dost,“ zašeptala jsem, síla mě opouštěla a já byla tolik zmatená, že jsem si oddychla, když Jasper zaparkoval před Vanessiným domem. Ani mi nestáli za rozloučení, jen jsem beze slova vystoupila a úlevně za sebou zavřela dveře.

Dům byl tak tichý, osamocený a všude byla tma. Takový rozdíl od rozsvícené vily Cullenů, přesto to jsem nevěděla, zda se z toho mám radovat či ne. Malou jsem opatrně vysvlíkla a položila do postýlky. Sama jsem toužila po horké sprše, uvolnit se a na nic nemyslet. To byla ta relaxace, která mi teď přišla vhod, abych na nic nemyslela.

Horká voda ulevovala mým ztuhlým zádům a napětí mizelo pryč, přesto mě zmáhal spánek a já už nemyslela na nic jiného, než na pohodlnou postel. Vypnula jsem sprchu a upevnila si ručník okolo těla. V tu chvíli mě popadl divný pocit, něco nebylo v pořádku, bylo tu až moc divné ticho. Srdce se mi rozbušilo a já vstoupila se špatným pocitem do ložnice.

Na posteli seděla osoba a v náručí držela moje miminko.

„Je tolik podobná Edwardovi,“ vydechla unešeně, aniž by se na mě podívala.

„Prosím, vrať mi moje dítě!“ Začala mě popadat panika.

. . .

„Carlisle,“ dožadoval se jeho pozornosti Eleazar, „já vím, že nám do toho nic není, přesto z toho čeho jsme byli svědky, nic nechápu…“

Jeho myšlenky hovořily jasně - proč se uznávám otcem lidského dítěte, když jsem byl pro něho nebezpečnější než pro Bellu, kterou jsem mimochodem z tohohle důvodu opustil. Zároveň ho mátly jejich schopnosti, které dokázal vycítit. Bellin dar ani tolik ne, ale Nessiin. Ano, moje dcera byla obdarovaná hned dvakrát, což bylo nemožné, natož u člověka.

„Já ti odpovím, Eleazare,“ předběhl jsem Carlislea, „Do toho vám vážně nic není. Je mi to líto, ale přišli jste v nevhodnou dobu.“ Co jsem jim měl říct, že to maličké, co viděli je má vlastní dcera a má v sobě upíří geny? Ne, že bych jim nevěřil, to ne, ale čím míň ví, tím lépe. Už jenom kvůli Arovi, kterým by si jen dotykem mohl přečíst jejich mysl a dozvědět se tak o Belle a Renesmé.

„V pořádku, Edwarde. Chápeme, že je to soukromá věc, přesto si myslím, že dlužíš vysvětlení Tanye,“ dožadoval se slušného zacházení své svěřenky.

„Jistě, s Tanyou si potom sám o samotě promluvím,“ slíbil jsem mu. „A kde vlastně je?“ Uvědomil jsem si, že nikde neslyším její myšlenky. Eleazar pokrčil rameny, nevěděl stejně jako všichni ostatní.

„Bella!“ vykřikla zděšeně Esmé.

Uvědomil jsem si, že má moje matka pravdu a pochyboval, že se Tanya vydala jen tak na procházku, byla zrazená, zklamaná a cítila se ublíženě. Rosalie s Emmettem vydali se za Bellou, ani já jsem neváhal a cestou se snažil dovolat Alici s Japerem, aby se hned vrátili k mé ženě.

Bylo pozdě, i když jsem k domu doběhl jako první. Nikde jsem jejich srdce neslyšel, jen cítil pach Tanyi. Stála na zasněžené zahrádce a čekala na mě. Měla sklopenou tvář a na nic nemyslela.

„Kde jsou?“ přistoupil jsem k ní.

Hlavou jí probleskl obrázek Belly s dítětem a s nevinným výrazem odpověděla, „Tady už ne…“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč II - 6. kapitola: