Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč II - 2. kapitola

11.06.2010 (11:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 12029×

II - 2. kapitola

Její vyděšené oči mě nespouštěly z obzoru, duhovky se jí strachem rozšiřovaly. To jsem doopravdy nechtěl! Nechtěl jsem ji děsit, jen ji vidět a ujistit se, že je v pořádku, ale to nebyla. Vlasy měla mastné, obličej ztrhaný a měla tmavé kruhy pod očima. Její tělo se celé klepalo, jako by měla za chvíli přestat fungovat.

„Bello,“ promluvil jsem na ni opatrně a ona se jen ještě víc zachvěla a chvatně vyndala naší dceru s postýlky a přitiskla si ji k sobě.

„Co chceš?!“ vydechla vyplašeně.

Pane bože! Její oči hovořily o čiré hrůze přede mnou… Bála se mě jako nikdy. Nejspíš si myslela, že chci od ní odvést naší dceru, blesklo mi hlavou. Co jsem to jen způsobil! Umíral jsem strachy o ně a teď jsem si připadal jak ten největší netvor. Moje žena na mě hleděla s děsem v očích a na chvíli jsem měl strach, že naše miminko ve svém náručí udusí, jak si jej k sobě majetnicky tiskla.

„Jen se ujistit, že jste v pořádku,“ odpověděl jsem jí tiše, abych ji ještě víc nevylekal.

Celou dobu jsem doufal, že jsou v pořádku a v bezpečí, nesnesl bych, kdybych o ně měl přijít, zrovna teď, když jsem je našel. Ani neví, jak jsem byl šťastný, když komisař zavolal Carlisleovi, že je našli. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce znovu roztlouklo a ožilo, v těle mi pulzovala nová naděje…

Jaké však bylo pro mě zklamání, když nám odmítli říct, kde se Bella nachází. Odbyli nás s tím, že nejsme její rodinní příslušníci a  nebrali ani v potaz to, že jsem Renésméin otec. Už jenom proto, že Renesmé byla na matrice zapsána bez otce. Naštěstí jedné policistce utekla myšlenka a já se málem rozběhl upírskou rychlostí za ní, kdyby mě Alice včas nezastavila.

A teď, když jsem tady, mě sžírá nesnesitelný pocit provinilosti, po tom všem, co mi Vanessa s Jasonem řekli. Musel jsem tajně vyšplhal do jejího okna, jen abych je mohl vidět.

„Tak to už můžeš jít,“ odháněla mě od sebe Bella a ustoupila o jeden nenápadný krůček dál ode mě, přitom ze mě nespouštěla své obezřetné oči.

Natáhl jsem k ní ruku, jako bych ji chtěl zadržet, aby se ode mě už nemohla dál vzdálit, ale ta mi zas hned padla k linii těla, když strachy přestala dýchat. Sklonil jsem hlavu a už se nedokázal podívat do jejích tmavých zorniček rozšířených strachem.

„Bello, ty rozhodně nejsi v pořádku, Carlisle by se na tebe měl podívat…“ Ztrácel jsem pomalu nervy.

„Proč? Abyste mi řekli, že jsem špatná matka,“ vyprskla v obraném afektu.

„Bello, to bychom nikdy…“ Pak mi to došlo. „Rose si nesmíš všímat,“ opravil jsem se.

„Přišel sis pro Nessie?!“ vyhrkla najednou a zatajil se jí dech. Srdce jí bušilo o závod a já měl na okamžik strach, že jí vyletí z hrudi.

„Přišel jsem si pro vás obě. Dovol mi se o vás postarat,“ prosil jsem ji a věděl, že její tvrdohlavost vyhraje.

Hlavou se mi honilo tolik slov, co jsem jí chtěl říct, ale nebyl jsem si jist, zda by jí byly dostatečnou útěchou, když mi nevěřila. V tu chvíli by byly omluvy a jakékoliv vysvětlení marné.

Ano, měl jsem na ni chuť řvát a nadávat za to, že za mnou nepřišla, když byla v nouzi a vystavila nejen sebe, ale i naše dítě nebezpečí. Jaká nezodpovědnost! Já tu byl pro ně! A když už nepřišla za mnou, mohla přijít za Alicí anebo za kýmkoliv z rodiny, aby jí pomohli… Zlobil jsem se na ni, ale jen proto, že jsem měl o ně strach. Moc dobře jsem věděl, co znamená život v bídě. Kolik jsem už viděl zmařených životů, ať si za to mohli sami, osud či náhoda.

Na mysl mi vyplynuly vzpomínky na dobu, kdy jsem opustil svou rodinu a konal na vlastní pěst. Zabíjel jsem… A temné uličky plné násilí, zloby a krutosti byly přesně pro mě. Přesně pro ty, co si zasluhovali smrt a já jim ji dopřával a sám se jimi nasytil.

Tam si muži brali ženy bez jejího dovolení, zohavovali jim těla i duše. Tam neznají respekt, jen jsou ovládaní pudem přežití, prachobyčejným lidským instinktem. Copak si neuvědomovala, že je to tam pro ně nebezpečné?! Tam venku?

Přesto mě hřál pocit, že přede mnou neutekla a dodržela to, co slíbila.

„J-já nevím... Proč to děláš?“ vzpamatovávala se pomalu Bella.

„Co?“

„To všechno! Objevíš se tu a... Co čekáš? Že bude všechno v pořádku, anebo jak chceš ty? Ale tak to nebude, Edwarde! To, co je mezi námi nezměníš, ta hradba tam je. A postavil si ji ty! Já jen bezmocně hleděla na její velikost a připadala si tak malá…“ odmlčela se a na okamžik si skousla rty. „Proč to tak nenecháš a nezmizíš jako předtím. Tak jak jsi měl v plánu?“ Hlas se jí chvěl každým vyřčeným slovem.

„Plány se mění, Bello…“ ujistil jsem ji. „My dva, ne. Teď my tři patříme k sobě! Vy jste má rodina a já se vás nehodlám vzdát!“ ujistil jsem ji odhodlaně. Snažil jsem se jí dát najevo, že ona mě jen tak na druhou kolej neodsune.

„Ty už máš svou rodinu, Edwarde.“

„Bello, my dva se milujeme a tímto sebe jenom trápíme… Víš, ty jsi tvrdohlavá a stojíš si za svým, i když nemáš pravdu. Miluješ mě, já to vím… Prozradilo mi to tvoje tělo, když jsi se se mnou milovala, vzdychala mi do úst. Poddala ses mi s naprostou důvěrou, věřila jsi mi! Touha tvého těla po mých polibcích a dotecích se nedala přehlédnout, každá částečka tvé buňky se mi poddala a pařila jenom mně…

Dej nám prosím jenom šanci. Nechci nic víc. Malá si zaslouží oba rodiče, vždyť nemusíme nikam spěchat. Můžeme si třeba vyjít na procházku, anebo si jenom povídat, či zamlkle sedět, jen tak bez hádek. Být jenom spolu, aby naše dítě vědělo, že má milující rodinu, oba rodiče na které se může spolehnout…“

Dál jsem už nepokračoval. Belle tekly po tváři slzy a tiše vzlykala. Pomalu jsem k ní přistoupil a objal ji okolo ramen. Opřela své čelo o mou hruď a já ji pohladil po vlasech.

„Víš, jenom začít znovu…“ dodal jsem a ona hlasitě vzlykla.

„Edwarde…“

„Ne, Bello, nic neříkej. Jen si to rozmysli.“ Políbil jsem ji na čelo, malou v jejím náručí do vlásků a s těžkým srdcem od nich odešel.

. . .

Konec týdne se přiblížil rychleji, než jsem si mohla myslet. Už mě netrápily zlé sny, přesto jsem z toho měla špatný pocit. Jako bych cítila, že se něco zlého blíží…

Pondělí se přišlo velice rychle a já věděla, že oni na mě ve škole budou čekat. Cullenovi při sobě pevně drželi a já jim kazila jejich úplnou rodinu. Chtěli moje dítě a já to věděla, jen jsem si nebyla jistá, zda to zvládnu…

I když mi Timy slíbil, že se ve škole ode mě nehne ani na krok, věděla jsem, že to nemůže splnit, tak jsem to po něm ani nechtěla. Nemohl mě hlídat každou minutu.

„Tak co, jak ses rozhodla?“ zeptala se mě Vanessa a podala mi koláč. Narážela na můj zítřejší nástup do školy. Nešlo přehlédnout, jak jsem z toho byla nervózní, nemyslela jsem na nic jiného, vůbec jsem nevěděla, co mám čekat.

„Nebudu zbabělec. Jdu,“ rozhodla jsem, i když jsem si moc nevěřila a ani nezněla moc přesvědčivě.

„Tak se mi líbíš, holka.“ Šťouchla mě do ramene pochvalně a pustila se do svého zákusku.

Ani nevěděla, jak jsem jí za všechno vděčná. Nechala mě u nich bydlet a nic za to nechtěla, prý je ráda, že nebude doma sama, když je její manžel věčně na služebních cestách.

Charlie a ani René o mém vyhazovu z bytu nevěděli, tak jsem je nechala při tom. Jen jim oznámila, že bydlím u kamarádky. Nakonec byli rádi, že nejsem v cizím městě sama a mám přátele. O Cullenových jsem se jim raději nezmínila, vím, že by jejich reakce na ně nebyla zrovna kladná a tak to bylo rozhodně lepší…

Ani nevím, jak se mi podařilo zaspat, kdyby mě Nessie nevzbudila svým hladovým pláčem, spala bych dál. To to pondělní ráno začíná!

Konečně jsem po hodině a půl poutala malou do auta a přesto jsem se musela smát její dobré náladě. Nessie byla zase ve svém živlu, byla ráda, že se zase kolem ní něco děje a celou dobu švitořila a snažila se tleskat ručičkami, což bylo ve výsledku jen horlivé mávání.

„Brr... chrr...“ ozval se zvuk motoru a z ničeho nic utichl. To se mi jen zdá! Chtěla jsem do toho kopnout. Na mě se smůla lepí, jak mouchy na med. Za to malou to pobavilo a začala vesele pištět.

„Co teď, ty moje kvítko,“ otočila jsem se na ni a pošimrala ji na bříšku a ona mě obdarovala úsměvem svého otce. „Zkusíme to ještě jednou?“ zeptala jsem se jí a znovu otočila klíčkem v zapalování. Povedlo se! Třeba to nebude dnes tak zlé.

Nessie byla ve školce přivítaná bouřlivým pištěním dětí. A já si musela ucpat na chvíli uši, obzvlášť když se k nim přidala moje holčička.

„Už mě z nich bolí hlava. Děti se po vás pořád ptaly,“ vyčetla mi Rebeka s úsměvem a vzala si ode mě moji malou. Nakonec jsem byla ráda, že se mě na nic neptá, nevěděla bych, co jiného jí říct.

„Této…“ Přistoupil ke mně jeden pihatý chlapeček a zatahal mě za kabát. Stoupl si, založil si ruce v bok a přitom se tvářil strašně vážně. „Á si ednou Neší vežmu ža manšelku a ty nám pudeš na svadbu...“ zažvatlal a já si skousla rty, abych nevyprskla smíchy.

Klekla jsem si k němu a pohladila ho po sametových vláskách. „To nejdřív musíte oba vyrůst,“ pověděla jsem mu a on se na mě nechápavě koukl.

„Této, ty si ále houpá,“ zavrtěl hlavou, „hlavně se mušíme mít ládi.“ Neuniklo mi, jak se začervenal a rychle utekl za dalšími dětmi si hrát. Já už jsem na nic nečekala a raději utíkala na přednášku, ať už to mám za sebou.

Vešla jsem do třídy těsně před začátkem hodiny. Tenhle předmět jsem měla zrovna s Edwardem, Alicí a Jasperem, ale naštěstí i s Timym, který mi měl držet místo jako vždy. Jaké ale bylo pro mě překvapení, když jsem ho uviděla sedět na druhém konci místnosti s klukama a živě něco řešili. Jakmile mě uviděl, tak mi naznačil tiché „promiň“ a debatoval dál. To mi snad dělá schválně!

I Cullenovi tam už byli. Nevěděla jsem, jak se k nim mám chovat, tak jsem zaujala pozici, nevidím – neznám, jakou jsem používala doteď, posadila se o kus dál od nich a doufala, že oni budou dělat to samé.

Ještě pořád ve mně byla ta hanba, že jsem tu předešlou situaci nezvládla a oni toho byli svědky. Bála jsem se, že mi budou vyčítat, že jsem se nedokázala postarat o Nessie, i když mi Edward neřekl ani slovo, ale on nebyl Rosalie.

„Bello,“ oslovil mě někdo tiše. Edward. „Smím si přisednout?“ zeptal se sklesle a já se nenápadně rozhlédla kolem sebe. Koutkem oka jsem zahlédla Timyho, jak zbystřil Edwarda u mě a pozoroval nás. Bylo mi jasné, že kdyby se teď něco stalo, tak Timy zasáhne a já nechtěla vyvolávat nějakou scénu. Ukázala jsem Edwardovi na místo vedle sebe a on se posadil.

Cítila jsem jeho přítomnost vedle sebe, ale nedokázala se na něj podívat., tak jsem raději koukala před sebe. Všichni ostatní koukali na nás, nejspíš čekali zase nějakou naši hádku. Přesto jsem postřehla, že pár pohledů není zvídavých, ale závistivých. Většinou od slečen, které mě propalovaly pohledem.

Edward vedle mě seděl, i když profesor začal přednášet, ale neřekl ani slovo, jen mě nenápadně pozoroval a mě to začínalo znervózňovat. Netušila jsem, co ode mě může chtít, a začala jsem být nejistá.

Vytáhla jsem kus papíru a na něj napsala dva otazníky a poslala mu jej.

Edward se ne mně překvapeně podíval, nejspíš už nečekal, že s ním budu komunikovat a odepsal:

Chtěl jsem tě požádat, zda bych mohl vidět svou dceru. Vím, že je teď v jeslích, ale nechci nic dělat za tvými zády...

Zarazila mě jeho prosba, i když jsem věděla, že se to dalo čekat po tom všem, jak o ni bojoval. Edward viděl, že se k ničemu nemám a připsal na papír:

Mohli bychom po škole zajít na kávu. Můžeme se třeba jít i projít, ale odpoledne má začít chumelit a bych byl nerad, kdybyste mi nachladly.

Jeho starosti jsem se musela usmát.

Renésmein první sníh, odepsala jsem mu.

„Vážně?“ zašeptal a z jeho hlasu sálalo nadšení. A vzal mi papír...  Vezmu fot'ák.

Potěšilo mě, že sdílí stejné nadšení jako já, přesto jsem se musela zeptat.

To má být rande?

Edward se usmál svým pokřiveným úsměvem a pár dotyčných v místnosti zavzdychalo.

„Flirtuješ se mnou?“ zeptal se mě nevinně.

V žádném případě!

Dobře, po přednáškách tě vyzvednu, ano?

Ne. Zarazila jsem ho a on ztuhl a nevěřícně koukal na odpověď na papíře. Edward vypadal, jako by mi chtěl něco říct, ale neodvážil se, anebo nechtěl dělat mezi námi zle a dodržet to, co slíbil. Nevím. Zmuchlal papír a rozcupoval ho na milion malých kousíčků. Víc už se mnou nepromluvil.

Hodina skončila a Edward vypálil ze třídy a ani se po mě neohlédl.

„Edwarde,“ zavolala jsem na něj a chtěla mu vše vysvětlit, ale on mě naprosto ignoroval a zmizel za rohem.

„To jsi neměla, Bello.“ Prošla okolo mě Alice s Jasperem za ruku. „I on chce být se svou dcerou a neméně s tebou.“ Zavrtěla hlavou a odešli.

Dopoledne bylo úspěšně - neúspěšně za mnou a já se tentokrát po náročném krmení svého miminka unaveně posadila do školní jídelny a zakousla se do jablka. Už dlouho jsem nebyla na lovu a krev jsem si k Vanesse přinést nemohla a mléko mi pomalu docházelo, přemýšlela jsem, co s tím budu dělat. Nejspíš budu muset požádat Vanessu o hlídání...

„To nemyslíš vážně, Bello.“ Postavil se nade mnou z čista jasna Edward a netvářil se zrovna přívětivě.

„Co?“ Nadechla jsem se.

„Uvědomuješ si, Bello, že kojíš a ty se jen tak odbudeš jablkem. Víš, že to bude mít dopady i na naše dítě,“ začal mi vyčítat. „Snažím se vyrovnat s tím, že nechceš, abych vídal svoje dítě, ale to, že ji budeš přes sebe zanedbávat, tak to tedy ne, Bello!“ Položil přede mně celý tác plný jídla a odsunul ten můj prázdný jen s flaškou vody. Ani jsem netušila, že mě pozoruje…

A co mu teď mám říct? Že školní jídlo je drahé a já si ho nemůžu dovolit? Nebo že jsem ráno zaspala a nestihla si nic připravit?

„Já ti, Edwarde, nebráním, abys ji mohl vidět. Jen si neuvědomuješ, že je ještě malá a já se nemůžu jen tak po škole sbalit a jít s tebou. Musím nakrmit Nessie, obléct ji a jak si říkal, tak má sněžit a já pro ni nemám žádné náhradní oblečení a ani kočárek. Promokne a onemocní...“ zavrčela jsem mezi zuby naštvaně.

„Dobře,“ odpověděl pohotově, „stačilo říct. Můžeme jít do obchodního centra. Auto nechat v podzemní garáži a jít do nějaké kavárny s dětským koutkem. Co ty na to?“

„Platí,“ vyhrkla jsem bez rozmyslu.

Edward se na mě šťastně usmál. „Počkám na tebe před budovou, jak je školka. A ty teď tohle sníš!“ Ukázal přísně na tác a odešel.

Vyjeveně jsem za ním zůstala zírat a z dálky jsem ho slyšela říkat Alici, ať se moc neraduje, že nakupovat nejedeme. Chudinka zklamáním zaúpěla.

Zbytek školy ubíhal pomalu a potom strašně rychle. Připadala jsem si jak při prvním rande. Cítila jsem strašně nervózně a nevěděla, co mám čekat. S nádechem jsem opustila školku a vydala se za Edwardem.

Ten už na nás čekal venku před autem, jakmile nás uviděl, vyšel nám naproti. Zdálo se mi to, anebo se Edward tvářil nadšeně a šťastně, že nás vidí, hlavně Nessie? Málem se k nám přes ulici rozeběhl upírskou rychlostí.

„Ahoj,“ přivítal nás a vzal mi dětskou tašku, přitom nespustil oči z našeho miminka. Ta naprosto spokojeně seděla v sedačce a snažila se vykroutit z rukaviček. Vůbec se jí nelíbily.

Překvapilo mě, že Edward už měl v autě dětskou sedačku. Ta moje byla starší, ale za to rozhodně praktičtější, už jenom proto, že byla přenosná.

„Promiň,“ omluvil se Edward, „nevěděl jsem, zda ji vezmeš, tak jsem ji raději vzal. Můžu?“ Vyndal Nessie z přenosky a přivinul si ji opatrně k sobě. „Ahoj, maličká.“ Políbil ji na čepičku a mně se sevřelo srdce nad něhou, kterou jí projevoval. On ji doopravdy miloval a já si v tu chvíli uvědomila, že ona je pro něj vším stejně jako pro mě.

Tiše jsem ty dva pozorovala a do očí se mi nahrnuly slzy. Tolik jim to slušelo. Edward se na mě podíval a já rychle začala uklízet svoje vajíčko do kufru.

Edward připoutal malou do sedadla a mně přidržel dveře od spolujezdce. Gentleman jako vždy. V autě bylo teplo, chtěla jsem Nessie ještě trochu vysvléknout, ale jak jsem zjistila, Edward už mě předběhl. Cesta byla tichá, ani jeden z nás nepromluvil. My dva jsme se jen věčně hádali a já s tím nehodlala začínat před naší malou. Stačí, že se tomu minule nevyhnula.

Edward nás při cestě po očku pozoroval a v jednu chvíli se strašně rozesmál. Nechápavě jsem se na něj podívala a on se na mě zašklebil.

„Renesmé se vážně nelíbí ty rukavičky,“ poznamenal a dusil se smíchem. Otočila jsem se po svojí holčičce a zjistila, proč je celou dobu tak ticho. Nessie využila svých ostrých zoubků  a ty pletené rukavičky rozkousala.

„Zastav,“ poručila jsem Edwardovi a on mě překvapivě poslechl a přibrzdil u kraje.

Vlezla jsem si k malé a ustrašeně ji začala kontrolovat pusinku, jestli v ní náhodou nemá kus tkaniny, který by mohla vdechnout.

„Je v pořádku, Bello,“ snažil se mě uklidnit Edward, „celou dobu ji hlídám.“

Zlobila jsem se. Jenom jsem nevěděla, jestli na sebe za to, že jsem ji neohlídala a nechala se rozptýlit Edwardem, nebo na něho, že jí dovolil rozkousat ten kousek oblečení. Posadila jsem se zpátky a Edward se zase rozjel. V ten moment, jako bych se probudila a začala konečně vnímat okolí a ne Edwarda a jeho nádhernou vůni.

„Myslím, že tudy se do centra nejede,“ poznamenala jsem. Ano, tudy jsme rozhodně jet neměli! Vždyť jsme jeli ven z města!

„Já vím,“ odpověděl Edward stroze a mě došlo, jak jsem byla naivní, že jsem mu tak lehko uvěřila a nastoupila s ním dobrovolně do auta. Strachem se mi sevřelo hrdlo. Kam nás to jen veze?!

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč II - 2. kapitola: