Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč II - 1. kapitola

28.05.2010 (16:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 14360×

série I.

Němý pláč II.

II. - 1. kapitola

S chvějícími prsty jsem nakonec zapnula telefon.

Na klíně se mi vrtěla moje holčička, měla jsem ji opřenou o bříško a mě na mysl vyplynula vzpomínka na dobu, kdy jsem ji ještě měla ve svém lůně. Kdyby tak tušila, co její maminka právě prožívá... že ji chce na věky opustit...

Telefon zablikal a oznámil kupu zmeškaných hovorů a zpráv. Ignorovala jsem je. Nebyly důležité, potřebovala jsem zavolat jedno číslo. Musela jsem si promnout dlaně a narovnat prsty, abych byla schopná vytočit to proklaté číslo.

Mobil se najednou rozezněl a zmařil tak můj pokus. Měla jsem chuť s ním třísknout za to, že mi to tak ztěžuje a chuť to vytípnout, ale nakonec jsem to vzala. Moc dobře jsem věděla, že je to Timy, alespoň mu řeknu, ať neotravuje. Teď nebyla vhodná doba.

„Timy...“

„Bello! Kde sakra jsi? Snažím se tě celou dobu sehnat...“ vyjel na mě a nenechal domluvit.

„Timy, teď na tebe nemám čas,“ snažila jsem se ho odbít.

„Tak si ho na mě udělej! Mám tvůj nábytek, pár Nessiných věcí a spoustu dalších z tvého bytu.“

„O-o čem to mluvíš?“

„Byl jsem u tebe. Vím, co se stalo. Kde prosím tě, jsi?“ Timy mluvil strašně rychle a já nechápala, co říká. „Bello, slyšíš mě?“

„Já...“ Nevěděla jsem, co říct. Stála jsem před životním rozhodnutím a on mě naprosto zaskočil.

„Bello,“ začal znovu mluvit, tentokrát pomalu, „kde s Nessie jsi? Přijedu pro vás,“ hučel do mě a já byla tak zmatená, že jsem si sotva uvědomovala, co mu říkám. „Dobře. Čekej tam a ani se nehni!“ poručil mi.

Pomalu jsem se vzpamatovávala ze šoku, nechápala jsem, co se kolem mě děje, jen jsem věděla, že mám čekat a to slovo jsem si opakovala pořád dokola... Dokud vedle mě nezastavilo auto.

„Bello!“ Zaťukal někdo na okýnko a já s leknutím nadskočila. Hleděla jsem na něho, jako na přízrak. „Bello!“ Domáhal se pozornosti a já na něj jen zírala, jako kdybych tomu všemu nevěřila. Timy na nic nečekal, obešel auto spolujezdce a posadil se do auta. „Ach, Bello,“ ulevil si, „tolik jsem rád, že jste v pořádku. Dělali jsme si o vás s Vanessou starost. Neboj, všechno bude v pořádku,“ chlácholil mě, pak mě jeho široká ramena objala a přivinula si mě na hruď. Brečela jsem tolik, že vzlyky se změnily v chrastění, jak jsem od pláče nemohla nabrat dech. Timy mě hladil po zádech a malá mi na klíně začala brečet, nejspíš se jí nelíbily moje vydávající zvuky anebo ten těsný prostor mezi mnou a jím, ve kterém byla zaklíněná.

Emoce ve mě byly zmatené a popletené. Doteď jsem byla sama a zoufalá, Timoty mi šeptal slova útěchy, jak je rád, že mě našel a že mě neopustí...  Jeho hlas mě zvláštně uklidňoval.

Ani nevím, jak jsem se ocitla na místě spolujezdce a Nessie v sedačce. Jen jsem hleděla na cestu, na kterou jsem skoro přes nateklé oči od pláče neviděla. Moje vzlyky ustávaly a já se pomalu uklidňovala.

Auto zastavilo někde na kraji města před úhledným baráčkem a z něho vyběhla Vanessa spolu s nějakým vysokým mužem.

Timy vzal sedačku s mojí malou do jedné ruky a druhou mě podpíral. Byla jsem mu za to vděčná, nebyla jsem si jistá, zda bych to sama zvládla.

„Co jí je?! Kde jsi je našel?!“ vykřikla Vanessa na Timyho a vrhla se ke mně.

„Povím ti to pak, teď mi je pomoz uložit.“

Odvedli mě do pokoje a já se ve dveřích zarazila. V místnosti byla moje postel a Renesmina postýlka. Ale jak... Otočila jsem se s němou otázkou na Vanessu.

„Povím ti to později, teď si odpočiň, já se postarám o Nessie.“ Vysvlékla mi bundu a položila do postele. Ani jsem netušila, že můžu být tak vyčerpaná a unavená.

Ve dveřích se znovu objevil ten muž. Ještě jsem ho nikdy neviděla, ale podle popisu jsem odhadla, že je to Vanessy manžel.

„Zlato, zavolám na policii, že jsme je našli, ať zruší pátrání a dají vědět také té druhé rodině, co je hledá. Zatím se o ně postarej a my s Timym dojedeme pro jeho auto a Jerryho rovnou odvezu k mojí mámě, teď tu bude rušno,“ řekl jí a zase hned zmizel.

Vanessa si sedla ke mně na postel i s mojí malou a já ani nevím, jak jsem usnula. Nevím, jak jsem spala dlouho, ale zdál se mi jeden sen za druhým. Mysl si hrála s mým vědomím a já i ve snech trpěla...

Na rozkvetlé louce byla tříčlenná rodina. Mladý pár seděl ve stínu na dece a okolo nich poletovalo malé dvouleté děvčátko s medovými vlásky, stejné jako měl její smějící se otec na dece. Dítě poskakovalo sem a tam a snažilo se chytit malého bílého motýlka s puntíky, ten se však nedal. Kdykoliv mu byla moje holčička v patách, vznesl se do nebes a uletěl.

Edward  držel v náručí upíří ženu s jemně nazrzlými vlasy a zasypával polibky její krk, nespouštějíc své dítko z očí. Ta neznámá žena v jeho náručí mě zarazila a mě bodlo u srdce, ale nad tím jsem dlouho nepřemýšlela. Z lesa se vynořila Rosalie a s rozzlobeným pohledem a káravým tónem na ně spustila, že mála už měla být po obědě a dávno spát. Pár se tomu zasmál, zvedl se ze země a všichni společně zmizeli v houštinách lesa...

Poslední vidina zmizela a mě zase obstoupila tmavá temnota spánku.

Probudil mě hluk, řev a Nessiin pláč. Malá brečela ve své postýlce, ujala jsem se jí a začala ji utěšovat. Bylo něco málo po poledni a ji nejspíš probudilo to samé.

„Ne, pane doktore Cullene. Teď není vhodná doba na návštěvu. Isabella spí, až se probudí, řeknu jí, že jste tady byli a ať se vám ozve.“ Slyšela jsem říkat Vanessu. Ale upířím uším muselo být jasné, že to tak není, mé silně bušící srdce mě prozradilo.

„Vy jste to asi nepochopila, mladá paní,“ rozezlila se Rose, „Edward je Renesmein otec a má právo vidět svou dceru!“

„Pokud vím, slečno,“ odfrkla si Vanessa, „Bella je svobodná matka a Renesmein otec ji opustil v době, kdy byla těhotná. To mi stačí, abych si udělala o něm názor!“

„Ale Edward...“ zaprotestovala Rose.

„Dost, Rosalie,“ okřikl ji Edward a mě neunikl jeho zmučený podtón. Pak se obrátil na Vanessu. „Paní, vy ani nevíte, jak jsme se o ně báli, hledali jsme je všude. Můj otec dokonce ze zoufalství obvolal všechny nemocnice a márnice v tomhle státě, abychom je našli. Klidně si před vás kleknu a požádám vás na kolenou, abych je směl vidět a ujistit se na vlastní oči, že jsou v naprostém pořádku a v bezpečí...“ Edwardův utrápený hlas hrál na city a při jeho kráse, která žena by mu neodolala.

V místnosti se rozhostilo ticho a nikdo ani nedutal. V duchu jsem se modlila, aby Vanessa nedala na jeho krásnou tvářičku, nechtěla jsem se s ním setkat. Miminko mi mezi tím usnulo na prsou a spokojeně oddychovalo.

„Vanesso,“ začal znovu Edward, když se neměla k odpovědi, „já vím, že chcete chránit přítelkyni, ale já jí neublížím.“ Odmlčel se. „Dokud je neuvidím, neuvěřím, že jsou v pořádku. Jasone,“ obrátil se na Vanessina muže, který do teď mlčel, „vy mě jistě jako muž a otec chápete...“

„Chápu?!“ vykřikl nevěřícně Jason. „To se mýlíte, pane! Já bych nikdy svou ženu s dítětem nenechal na ulici, samotnou a opuštěnou v zimě bez peněz. Postaral bych se o ně! V nás dvou je sakra velký rozdíl!“

„Na ulici?!“ zajíkla se Esme zděšeně a já si v tu chvíli připadala jak největší houmelesák.

„A kde si sakra myslíte, že byla, když ji ten chlap vyhodil na ulici bez ničeho?!“ vykřikla Vanessa.

„My si mysleli, že odešla,“ odpověděl jí Carlisle zaskočeně.

„Jasně,“ odfrkla si ironicky Vanessa. „Co jiného si můžou myslet takový snobové jako vy... Každý z vás má luxusní auto, všechny vaše děti mají zaplacené školné na Dartmouthu, značkové oblečení a to nemluvě o vašem domě a chudák holka si všechno musí odřít sama!“

„Ale tak to není...“ ozvala se Esme.

„Nechci nic slyšet! Prosím, odejděte!“ požádala je Vanessa rázně.

„Dobře,“ souhlasil překvapivě Edward, „ale tohle jí dejte.“ Pak už se jen ozvalo Vanessino zalapaní po dechu a bouchnutí dveří.

Tak trošku jsem si oddychla, že jsou pryč a malou položila zpátky do postýlky. Musela jsem se usmát při pohledu na její uslintanou tvářičku a nechápala jsem, jak mě mohla napadnou taková pitomost, že bych se jí vzdala! Že už bych nikdy neuviděla její úsměv, krůčky, neslyšela její první slůvko...  Jak jsem mohla být tak bláhová! Třeba bych to v té chvíli ze zoufalství udělala, kdyby mě Timoty nezastavil a pak bych se třeba vrátila s prosíkem, ať mě vezme zpět k sobě. Kdy ví, jak by to bylo...

Zvedla jsem hlavu s úsměvem od svého miminka a zarazil mě velice rychlý pohyb na druhé straně kolébky. Vyděšeně jsem se podívala do Edwardovi zničené tváře.

shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč II - 1. kapitola :