Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemělo to tak být... - třetí část

25.07.2012 (07:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3291×

Třetí část

V Edwardovi to vřelo. Nic z toho nechápal. Jak se to všechno stalo? Jak?! Díval se na ni a toužil se jí dotknout, pohladit ji. Ubezpečit se, že se mu to nezdá, ač nebyl schopný snít. Nikdo v domě nebyl schopný promluvit nahlas, ale on slyšel jejich myšlenky, naléhání, prosby…

Ty nejhorší byly od žen – neplodných žen. Nechápaly osud, ani existenci toho človíčka, kterého Bella přivedla na svět. Jejich mateřské pudy se doslova zbláznily a nepomáhal ani fakt, že je Loré potomek jednoho z nejkrutějších upírů, co kdy chodili po této zemi. V podobném směru se nacházely i myšlenkové pochody ostatních členů domácnosti, ale on to batole nenáviděl, nemohl mu přijít na jméno. Úžas z toho zázraku jako by ho minul. Možná to byla zatrpklost, která se v něm usídlila, když si všechno promyslel a zjistil, že kdyby ji neopustil, mohlo by to dítě být jeho. Ona by byla jeho!

Když se tenkrát dozvěděl, že Bellu nejspíš roztrhalo nějaké divoké zvíře v lese pár týdnů po tom, co ji opustil, málem se zbláznil. Měl ji hledat, ujistit se, že zemřela a ne chodit k jejímu symbolickému hrobu, který nechali udělat její rodiče jako památku na ni, přestože se její tělo nikdy nenašlo. Všechno udělal špatně. Nenáviděl se za to.

Napětí v domě se dalo krájet. Bella celý den nevylezla z pokoje. Schovávala se a on se jí nedivil, ale zároveň nic z toho, co se tu dělo, nechápal. Připadal si zoufalý, zraněný a podvedený osudem! Slyšel dětský pláč a hlas své lásky, která již patřila někomu jinému a on ani nevěděl, že mu štěstí protéká mezi prsty.

Esmé pozorovala svého syna, který stál nehybně u okna v hale a díval se ven od té doby, co se za Bellou zavřely dveře ložnice. Jakoby čekal, až se zase otevřou. Trápil se, a ona nevěděla, jak by mu dokázala pomoci. Prosebně se podívala na svého manžela, ale i on byl stejně bezradný jako ona. Oni dva to vyřešit nemohli. Sami nevěděli, jak se mají s touto citlivou situací vyrovnat.

Dveře v patře se tiše s mírným zavrzáním pootevřely. Edward k nim rychle obrátil zrak a hypnotizoval je pohledem, dokud z nich nevyšla ona. V náručí nesla svoje dítě s veškerou něhou a hrdostí. Byla nejistá, přesto měla na obličeji tvrdou neproniknutelnou masku. Jako matce jí to nevýslovně slušelo a Edwarda při tom uvědomění bodlo v nitru.

Esmé se musela usmát při pohledu na to malé dítě částečně schované v dece a v náručí své matky. Toužila jej pohladit, dotknout se těch malinkých ručiček s nepatrnými prstíky. Prohlédnout si zblízka ta zelená kukadla a bronzové lokýnky. Její syn po ní hodil zlostný pohled a ona sklopila zrak. Tohle k němu nebylo fér, přesto nedokázala zabránit svým myšlenkám a přirozeným mateřským instinktům vydrat se na povrch. Nikdy se nemohla přiblížit k lidskému dítěti, aniž by ho nijak neohrozila a teď, když má možnost, tím ubližovala svému synovi.

Bella opatrně sešla po schodech a chlácholivě něco žvatlala na miminko v jejích rukou. Dítě se zvědavě ošívalo, prohlíželo si všechno neznámé okolo sebe a upřelo svůj dětský pohled na Rosalii, která se nenápadně držela u Belly, aniž by narušila její osobní prostor. Přesto neodolala a natáhla ruku po té malé. Bella na ni výhružně zavrčela a Rosalie svou dlaň hned stáhla.

Holčička se v náručí matky rozbrečela, nelíbil se jí zvuk, který její matka vydala, ještě nikdy od ní nic takového neslyšela a vylekalo ji to. Edward to naprosto dobře věděl. Malá netušila, že, ho tím matka jen brání. Mysl toho dítěte pro něj byla jako otevřená kniha. Přesto se na to nemluvně díval jako na parazita. Viděl v něm nepřítele. Muže, co mu ukradl život – jeho ženu a přivlastnil si ji.

„To nic, miláčku, maminka ti dá hned napapat,“ chlácholila ji a pohupovala s ní do stran, jen aby ji utěšila. „Esmé, směla bych jí ohřát jídlo?“ otočila se s prosbou na paní domu. Nedovolila by si jen tak sama tu cokoliv vzít anebo půjčit. Tohle nebyl její domov, i kdyby si to přála sebevíc.

„Jistě. Pojď, ukážu ti, kde je všechno potřebné,“ ujala se jí Esmé ochotně.

Bella cítila, že všechno není v pořádku. To, jak se na ni všichni kolem koukali. Neuměla číst v jejich pohledech. Jejich výrazy byly nečitelné, jako by byly z kamene. Snažila se jich nevšímat a věnovat se jedinému. Svému dítěti. Děsilo ji, jak ji všichni sledují. Každý její pohyb. Napínali uši při sebemenším zvuku, co Loré vydala. Nejraději by s ní zůstala v ložnici a schovávala se s ní mezi čtyřmi stěnami, ale malá byla velmi živý tvor. Musela všechno vidět, osahat si a nové bytosti okolo ní vzbuzovaly její zájem. Vždyť její dcera nepoznala dosud nikoho jiného, než ji a svého otce. A mohla za to ona sama. Jako novorozená se bála mezi lidi, i když se zvládala ovládat, už jen kvůli svému skoro lidskému dítěti, dávala přednost soukromí. Milovala jej a pro ně byla schopná učinit cokoliv.

Ani po pár dnech se tahle situace nezlepšila. Bella si držela od Cullenů odstup, jak jen mohla. Rozhovor mezi nimi spočíval jen v tom nejnutnějším, až teď si uvědomila, jakou chybu udělala. Potřebovala na lov. Byla z toho nervózní. Nevěděla, zda se o její dítě dokážou postarat a zda jim ho může svěřit. Vždyť jim doteď nedovolila se jej ani dotknout!

Tolik chtěla, aby se už Richard vrátil a odvedl ji odtud. Chyběl jí i jejich dceři. Malá  se na něj pořád tala s pomocí svého daru, přikládala svou drobnou ručku na matčinu kůži a tělesným dotykem jí posílala své myšlenky a stesky. Obzvlášť když ji ukládala do postýlky a najednou tu nebyl její tatínek, který by jí před spaním přečetl pohádku a políbil ji na čelíčko, jak byla zvyklá. Pokládala svoji ručičku na maminčinu tvář s nadějí, že jí tatínka přivede. Jediné rekce se jí však dostalo od muže z ložnice opodál. Edward viděl ta dětská naprosto nevinná přání a stěží se ovládal, aby toho malého narušitele a původce své bolesti nezardousil. Viděl v jejích myšlenkách šťastnou rodinu, do které nepatřil.

Bella se párkrát nadechla a odhodlala se vylézt ze své ulity, ve které byla již několik dnů zavřená. Posbírala pár dětských hraček a malou deku. Ufňukanou Loré, které se už nelíbila jednotvárná zábava čtyř stěn, vzala do své náruče a odnesla ji do prázdné obývací haly. Posadila ji tam na rozprostřenou pokrývku i s hračkami a nechala si ji tam hrát, zatímco se sama postavila opodál. Jen nepatrně vnímala neslyšitelné kroky příchozích, kteří se zastavovali opodál a pozorovali Loré v jejích dětských neohrabaných hrách, kdy zkoušela, co všechno její hadrové panenky vydrží.

Esmé seděla se svým manželem na schodech, opírala se o jeho rameno a on ji v objetí hladil po boku. Stejně tak podobně to vypadalo i u dalších dvou manželských párů v domě. Netušili, co Bellu donutilo vyjít ze své ložnice, mimo ohřátí dětské lahvičky, ale brali to jako pozvání ke strávení společné chvíle, i když bez konverzace. Dívali se na batole, které se vyhouplo na všechny čtyři a ručičkama se postrkovalo dopředu, aby si všechno mohlo do podrobností prohlédnout. Esmé při pohledu na ni nezmizel úsměv ze rtů, dokud nezaslechla tichý výkřik upozornění od Alice.

Esmé se podívala stejným směrem jako její dcera a spatřila Bellu, jak se se zaťatými pěstmi snaží ovládat svůj hlad. Její oči byly černější než uhel. Hladověla. Lačnila po krvi.

„Bello,“ pokusil se Carlisle o smířlivý tón. „Měla bys jít,“ promluvil tiše.

„Já vím,“ ujistila ho Bella, stále nejistá, zda tu své dítě může nechat. Zároveň se dívala do vyděšeného obličeje Esmé. Neviděla v jejích očích jen strach, ale i to, co si myslí – že je jako hladový a krvelačný upír schopná ublížit i svému bezbrannému dítěti. Čehož by nikdy nebyla schopná. Tím si byla jistá. Byla vrah. Rozmazlený vrah. Nikdy nikoho nezabila, to Richard pro ni obstarával krev z transfuzních konzerv; pokud nebylo zbytí, zabíjel pro ni, nikdy však ne před ní nebo jejich dcerou. Zastával názor, že to je mužská práce a smrt není pro ženy, obzvlášť ne pro jeho ženu a dceru! I když ji naučil stopovat a lovit lidi, aby se o sebe uměla postarat, nikdy hon nedotáhla do konce. Co se týkalo zvířat v lese, trvala na tom, aby se je naučila nenápadně připravit o život. Nechtěla nechat nic náhodě a potrava pro její dceru byla pro ni samotnou důležitější než její vlastní.

Obdarovala Esmé rozhořčeným pohledem a usoudila, že nemůže věřit někomu, kdo nevěří jí. Přesto neměla na výběr.

„Nepřibližuj se k tomu dítěti,“ zavrčel na Bellu Jasper a postavil se s Emmettem mezi ni a nemluvně, které si brala do náruče Rosalie, aby jej ochránili před jeho matkou.

Edwardova sestra si dítě přivinula k prsům a snažila si počínat opatrně, aby tomu malému stvoření nijak neublížila. Cítila, jak se jí klepou ruce nad tou, pro ni velkou, chvílí. Využila téhle situace, nemohla si pomoci. Tělíčko dítěte ji zahřálo na hrudi, jemná kůže batolete ji doslova připoutala k sobě. A to aroma dětského pudru…

„Bello, pojď!“ Přiblížila se k ní opatrně Alice a ona se začala cítit jako nějaký zloduch. „Zaběhneme do lesů a uhasíme svou žízeň,“ nabádala ji tiše ke společnému lovu. Chtěla alespoň nějaký čas strávit se svou dávnou přítelkyní. Navázat řeč, zjistit, jak se celou tu dobu měla a jak žila.

„Od kdy lovíš zálesáky, Alice?“ odfrkla ji Bella na fakt, že každá z nich dává přednost jiné stravě. „To bych spíš tipla Jaspera, než tebe,“ prskla na ni a snažila se nedat na sobě znát, že jí tahle situace ubližuje. O to víc ji ničil pohled na svou dceru v náručí chladné ženy, jako byla Rosalie.

„Dej moje dítě Esmé,“ zasyčela na ni a změřila si ji nebezpečným pohledem, až se před ni její manžel ochranářsky napnul. „Nechci, aby ses k ní přibližovala.“ Trochu ji děsilo, jak se na její dcerku Rosalie dívá. Jako matka, jako ona sama. Tuhle stránku osobnosti u ní neznala a ani nechtěla poznat.

„Rosalie, poslechni ji,“ postavil se za ni Carlisle. Chtěl tak předejít boji, když se Bella snažila spolupracovat. Viděl na ní, jak je pro ni těžké opustit svou dceru. Zřejmě poprvé.

Rosalie pomalým, přesto ladným krokem přešla ke své matce a v duchu proklínala Bellu. Ještě než jí malou předala, políbila ji na čelíčko a pořádně se nadechla její vůně. Však, až Bella odejde, bude mít dostatek času se s holčičkou pomazlit, usmyslela si. Nijak ji netrápilo, že ta malá je dcerou nejkrutějšího upíra pod sluncem, před kterým se všichni – oni i Volturiovi chvěli strachy. Esmé se rozechvěla pod hebkou pokožkou batolete stejně jako její dcera.

Hlava rodiny se otočila s němými díky na Bellu. „Byl bych rád, kdybys pro svou bezpečnost s sebou vzala na lov Alici a Emmetta. Budou ti dobrými společníky a ochránci.“

„Umím se o sebe postarat. Navíc, jediní predátoři v okolí jsme my, tak nač ta starost?“ odmítla. Nevěděla, že kdyby se jí cokoliv stalo, odnesla by to celá jeho rodina a on si to moc dobře uvědomoval a snažil se tomu předejít.

„Snažíme se tě, Bello -“

„Isabello,“ opravila ho rychle.

„Dobře.“ Pokýval hlavou Carlisle. „Snažíme se tě, Isabello, respektovat a poskytnout ti útočiště, jak si přál tvůj manžel. Sám po tobě nežádám víc, než trochu respektu.“

„Myslím si, že projevení trochy důvěry ve vás, vám musí stačit,“ odsekla mu. Co víc může chtít?! Opustili ji a ona jim teď svěří do péče své jediné dítě a bude doufat, že až se vrátí, tak jej tu zase v pořádku nalezne. Možná by si přeci jen měla někoho vzít jako zástavu. Tu myšlenku však rychle vyhnala z hlavy. Nestála o dozor při lovu. Na nic jiného už nečekala, žízeň ji celou ochromila a ona vyrazila ze dveří, div je nevyrazila. Alice s Emmettem jí byli v patách, ale ona byla rychlá a nebyl pro ni problém je takticky setřást. O jednom však neměla tušení, že jeden z Cullenů je rychlejší než ona a je jí stále v patách. Jemu nemohla jen tak utéct. Měl s ní nevyřízené účty a chtěl je vyrovnat.

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemělo to tak být... - třetí část: