Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 26. kapitola

04.01.2013 (19:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1611×

Omlouvám se, že píšu až po roce, ale měla jsem jisté osobní problémy. Přesto jsem tady a chci tuhle povídku dokončit. Takže povídka bude obsahovat ještě dalších pět kapitol.

26. kapitola

Týdny jsme se snažili odsud dostat, jenže prasklinka nebyla řešením. Hned, jak na to Jacob přišel, uspal nás a přesunul jinam. Postupně se k němu přidali i ostatní z jeho smečky kromě Sama. Ten usoudil, že nemá na výběr a odešel se svojí rodinou do ústraní. Starší pochopili Jacobovy pohnutky a stali se vedením celé operace. Neměli jsme žádnou naději. Postupně začali všichni vysychat, a i když Volturiovi pili lidskou krev po staletí, nebyli dost silní, aby nepodlehli… naopak podlehli jako jedni z prvních. Každý nakonec podlehl. Afton zemřel dva týdny po tom, co nás Jacob zavřel. Bylo to pochopitelné, jelikož týdny už nic nepil. Emmett mě utěšoval, ale nebylo to nic platné. Řvala jsem, vzlykala jsem a bušila do skla jak pěstmi, tak svou mocí. A proto mě uspali a přemístili na samotku. Jenže já se neuklidnila, byla jsem ještě zuřivější. Po týdnu je Emmett přesvědčil, že mě zklidní a že nebudu dělat problémy. Starší na to přistoupili pod podmínkou, že pokud neuspěje, tak ho i se mnou zabijí. O této části dohody se nesměl dozvědět Jacob, protože všichni věděli, že by mě nenechal umřít… A znáte mě, této informace hodlám patřičně využít.

Přítomnost

Kouknula jsem se na ruce, které objímaly má kolena. Byly ochablé, bez života. Krev, která byla potřebná pro to, abych přežila, mi nebyla k dispozici a tím pádem moje tělo začalo uvadat jako květina bez vody.

„Pojď sem!“ řekl Emmett a já se schoulila v jeho náruči. Hladil mě po zádech a dával pusy do vlasů.

„Dík,“ poděkovala jsem mu a cítila se velmi příjemně. Tohle jsem přesně potřebovala. Byla jsem ráda, že tu jsem právě s ním a že on je mi nablízku. Sdíleli jsme stejnou bolest – za milovaného člověka.

„Kdybych byl člověk, slyšel bych, jak tvoje srdce bije o závod,“ pošeptal mi.

„Kdybych byla člověk, červenala bych se,“ pošeptala jsem a pokračovala, „a taky bychom nebyli v téhle šlamastice.“

„Pravda.“

„Řekni, kolik mých blízkých musí kvůli mé chybě umřít, Emme?“

„Žádný, to není tvá chyba,“ pověděl.

„Na začátku byla, kdyby Jacob… Chci tím říct, že kdyby nebylo jeho lásky…“

„Chceš říct posedlosti,“ řekl vesele. Zavřela jsem oči a představovala si, jak jsem s Carol někde pryč… daleko odsud. Vyhazuji ji do vzduchu a ona se směje. Potom kolem nás je celá rodina. Edward se směje společně s Esmé a Carlislem. Rose a Emmett se objímají a Jasper s Alice se líbají v trávě. Jediný, kdo mi v té představě chyběl, byl Afton. Ano, chyběl, ale proč?

„Promiň,“ zašeptala jsem skřípavým hlasem.

„Za co?“ zeptal se Emmett a usmál se, abych se usmála taky, ale mně zrovna do smíchu moc nebylo.

„Za to, že tě tu nechám samotného,“ pošeptala jsem a smutně se usmála. A on mě zničehonic políbil. Byl to šok. Nejen z toho, že mi ji dal, ale i to, že mi to nebylo nepříjemné. Nebyla to rodinná pusa… byla vášnivá. Jediným problémem byl fakt, že tohle nebyla ta pusa, kterou očekáváte normálně, když se s někým hodně sblížíte. Tenhle polibek byl o smutku. Bylo v něm tolik bolesti za ztrátu našich nejbližších a smutku za to, že nás čeká stejný osud.

„Půjdu hned za tebou,“ řekl v polibku. Vzlykali jsme společně a drželi se pevně za ruce. Byli jsme v klubíčku smutku, ze kterého nebylo úniku. Byla to láska? Myslím, že ne… Teda zatím ne. Tahle láska nevzplanula z čisté vášně, ale z jasné bolesti. Líbali jsme se jen protože jsme tu byli jen my dva. Nevěděli jsme nic o našich bližních. Zda jsou naživu či jsou už pryč z tohoto světa. Nedalo se to poznat. Skla byla zamlžená a naše hlasy už přes skla skoro nebyly slyšet. Nemůžeme na sebe křičet, protože už na to nemáme dostatek sil. Jen to, že nevím, kde je moje dcera, mi bere skoro všechnu sílu.

„Na co myslíš?“ zeptal se po hodině a stále se mě pevně držel. Hladil mě po vlasech a já cítila každý jeho dotek. Jako kdyby se dotýkal každého nervu v mém těle. Bylo mi to víc příjemné než před hodinou. Jako kdyby za tu hodinu roztálo moje srdce aspoň o deset stupňů.

„Carol,“ pověděla jsem jedním slovem.

„Chybí ti?“

„Ani nevíš jak,“ řekla jsem. Sedl si a já si lehla na jeho hruď. Objal mě pažemi a nepouštěl mě. Bylo ale vidět, že i on slábne. Ne tak jako já, protože jsem pila lidskou krev na rozdíl od něj, ale on byl podstatně silnější i bez lidské krve, takže jeho tělo potřebovalo krev.

„Bolí tě něco?“ zeptala jsem se.

„Spíš bych se měl ptát já tebe,“ řekl vesele.

„Emme!“

„Bolí,“ pověděl jedním slovem. Najednou jsem v sobě ucítila zvláštní tlak. Zvedla jsem se a postavila se na obě nohy. Rychle se zvedl se mnou a chtěl mě podržet, ale já ho odstrčila přes celou místnost, jako by byl pírko.

„Co to?“ Nevěděl, co se děje, a po pravdě ani já ne.

„Něco ve mně proudí a krev to není,“ řekla jsem a zkusila svoji moc. Opírala se lehce o stěnu a místnost se otřásla. Začala jsem se dívat kolem sebe a konečně se zase po několika dnech usmála. Přišel ke mně a usmál se.

„Ten úsměv na tobě miluju,“ pověděl a políbil mě. S přívalem energie jsem veškerou tu sílu z polibku dala do svojí moci. Moc se opírala o místnost a sklo začalo najednou zničehonic praskat. Ten zvuk mi byl příjemný. Byl to zvuk částečného vítězství.

„Teď!“ pošeptala jsem a on se skrčil. Zařvala jsem a sklo se roztrhalo na miliardu střepů. Emmett zvedl rychle kus střepu a podal mi ho do ruky. Začal se smát a já s ním. Najednou na nás začal někdo střílet, jenže neměli šanci. Rychle jsem přiběhla k jednomu vlkodlakovi, který ještě nebyl proměněný, a kousla jsem do něho. Byla to vlkodlačí krev, ale musela jsem se s tím spokojit… prozatím. Kouknula jsem se na Emmetta, který už pil z druhého. Po sekundě jsme oba odhodili a přiběhli rychle k sobě. Bylo nám jedno, co děláme. Políbili jsme se, i když jsme měli pusy plné krve. Byla to slast ochutnat zas něčí krev.

„Musíme zachránit ty, co zbyli,“ řekl v polibku a já se hned vrátila do reality.

„Dobře. Musíš jít ale se mnou. Musíme najít nejdřív upíry, kteří mají schopnosti.“

„Proč?“

„Protože za pár minut se to tu bude hemžit vlkodlaky a potřebujeme co nejvíc síly,“ vysvětlila jsem mu.

„Dobře. Třeba ještě Jane nezemřela, ta by se nám mohla hodit,“ pověděl a já se usmála. V to nedoufám, že žije, ale přesto nesmí ztrácet naději. Viděli jsme v místnosti dohromady dvacet skleněných kostek i s tou naší rozbitou.

„Musíme zjistit, ve které je Esmé,“ pověděla jsem.

„Její projekce,“ řekl usměvavě. Něco jsem slyšela, ale její hlas to nebyl. Byl to hlas jejího manžela… Carlisle. Rychle jsem roztříštila sklo a z kostky vypadli tři lidé. Carlisle, Esmé… a Edward. Esmé na tom byla hodně zle. Potřebovala krev.

„Vyšlo to,“ řekl Edward.

„Co vyšlo?“ zeptal se nechápavě Emmett.

„Jeden upír z Volturiových má moc dát někomu jinému energii. Celé dny jsme se dohadovali pomocí telepatie, kdo by ji měl dostat. Připadlo to na ni.“ Ukázal na mě.

„Ten příval energie,“ pochopila jsem hned.

„Ano,“ pověděl usměvavě.

„Zlatíčko, je mi líto Aftona,“ řekla skřípavě Esmé. Bolístka v srdci se opět otevřela.

„To mně taky, ale teď ti musíme obstarat nějakou krev, jinak přijdu i o tebe.“ V tajné zásuvce v podlaze jsme našli zásoby krve. Byla jí tam spousta… přes třicet pytlíků. Edwardovi a Carlisleovi stačily každému jeden. U Esmé jsme museli obětovat tři. Byla úplně vyschlá. Když jí začala v těle zase proudit krev, vytvářela náhodné vize, aby se procvičila. Já jsem začala bořit různé kostky. Z jedné vystoupil Jasper, ale bez Alice.

„Alice?“ zeptala jsem se. Zakýval smutně hlavou a já tomu nemohla uvěřit.

„Ne,“ řekla jsem. Hodila jsem pytlíček Jasperovi a vzala čtyři pytlíčky sebou. Alice tam ležela bez života.

„Tak to ne, kamarádko. Nenecháš mě tu samotnou. O jednu sestru jsem už přišla, nenecháš mě tu samotnou,“ pošeptala jsem skřípavým hlasem. Roztrhla jsem pytlík, strčila svoje prsty i s uzávěrem pytlíku do jejího krku a začala lít krev do jejího těla. Tak tam skončily i dva další pytlíky. Edward přišel a dal mi ruku na rameno.

„Neslyším ji,“ pověděl.

„To není možné, já… Je to moje vina,“ řekla jsem.

„Alice, jestli mě slyšíš, poslouchej mě, ano?“ řekla jsem a slyšela, jak Esmé vzlyká do Carlisleovy košile. Bylo tu cítit vysoké napětí a mně se stahovalo hrdlo. Klepala jsem se po celém těle, ale měla jsem naději. Mrkla jsem na Emmetta na povel, aby zadržel Edwarda.

„Je to pro tvoje dobro,“ řekla jsem Alici.

„Ne!“ zakřičel na mě Edward, ale Emmett ho držel. Jasper věděl, co chci udělat, a přidal mi trochu odvahy. Vzala jsem svoji ruku a dala jsem ji na její hruď. Cítila jsem, jak moje moc prostupuje celým mým tělem až k ruce, a pak to přišlo. Zatlačila jsem celou svojí silou na její hruď a ta se pod náporem síly prohnula.

„Aaaaaaahhhhhhh,“ vydechla Alice. Pusu měla celou od krve, ale byla živá. Objala jsem Alice a nechtěla jsem ji pustit. Hladila mě po vlasech a já nasávala její vůni.

„Alice!“ zavrávoral Jasper. Rychle k ní přiběhl. Políbil jíi tak vášnivě, jako kdyby ten polibek byl to poslední, co udělá. Políbila jsem Emmetta, když pustil Edwarda.

„Musíme jít!“ řekla jsem, „máme málo času.“

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 26. kapitola: