Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 25. kapitola

27.11.2011 (15:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2241×

25. kapitola – Už je pryč

Stála jsem a dívala se hodiny a hodiny na něj. Připomínal mi tu nejodpornější věc na světě. On se na mě furt jen šibalsky usmíval, a potom jsem otevřela oči.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Emmett. Vstala jsem a kouknula se kolem sebe. Potom jsem ho uviděla a vyrazila proti němu. Byla tam ale ta skleněná stěna. Začala jsem na ni bušit.

„Ty jeden parchante, nelez mi do hlavy!“ křičela jsem, ale on se furt jen usmíval.

„Nejdřív nás zavře do skleněné místnosti, potom nám leze do hlavy, co bude příště?“ zeptal se Emmett.

„Nevím a ani to radši vědět nechci, ustup!“ řekla jsem. Emmett ustoupil a já použila svoji schopnost na skleněnou místnost. S ní to ale nic neudělalo.

„Proč nás tu držíš?“ křičela jsem pořád dokola, ale bylo to, jako by mě neslyšel. Po několika dnech jsem začala mít obrovskou žízeň a Emmett na tom nebyl jinak. Když jsem se opřela o sklo a uviděla přes něj, nemohla jsem uvěřit svým očím. Kolem nás bylo milion dalších skleněných místností a v nich byli upíři. Skoro jsem je neznala, ale když jsem viděla pár zlatohnědých očí, zajásala jsem.

„Emmette, Emmette, podívej,“ pobídla jsem ho.

„Co, je tam Rose?“ zeptal se nadšeně. Položila jsem ruku na jeho tvář.

„Emme, ty víš, že Rose je mrtvá,“ pověděla jsem a on se sesunul k zemi. Začal vzlykat a jediné, co jsem mu mohla nabídnout, je moje objetí.

„Vím, jaké je ztratit někoho blízk...“

„Ne, nevíš!“ křičel.

„Emme...“

„Neříkej mi tak, tak mi mohla říkat jenom ona!“ křičel. Všichni se k nám otočili. Začal na mě útočit a já se mu vyhnula.

„Emmette, uklidni se!“ řekla jsem. On se ale proti mně vyřítil. Skočila jsem nahoru, on mě ale vzal za nohu a odhodil mě na druhou stranu místnosti. Blížil se ke mně a já se sbírala. Neměla jsem už žádnou sílu. Měla jsem žízeň a on byl naproti mně hrozně silný. Moje síla se vázala k mé vnitřní síle, a ta byla na bodu mrazu. Dal mi pěstí a já cítila, že tohle je konec. Zavřela jsem oči, stulila se do klubíčka a čekala. On mě ale objal a začal mi šeptat. Otevřela jsem oči a uviděla ho.

„Omlouvám se,“ řekl.

„Nic se neděje,“ řekla jsem a dala jsem mu pusu na tvář. On mě ale políbil na pusu. Já ho ale od sebe odstrčila.

„Promiň,“ řekl.

„To není tvoje vina. Už je pryč a jediná osoba, kterou tu teď máš, jsem já a já vím, že jsem strašně sexy, takže za to vlastně nemůžeš,“ řekla jsem vesele. On se začal hlasitě smát a propletl jeho ruce s těmi mými. Kouknula jsem se na něho překvapeně.

„Vtípek,“ řekl vesele a vstal. Podívala jsem se na jeho záda a viděla, že se kouká dopředu. Kouknula jsem se na ruku a ještě stále cítila dotek jeho ruky. Na ruce jsem cítila divné mravenčení a usmála se.

„Pěkné, až přímo dojemné,“ řekl někdo pode mnou. Rychle jsem se otočila a uviděla ho.

„Co chceš?“ řekla jsem skřípavým hlasem.

„Už začínáš mít žízeň, to je dobře, to je dobře,“ řekl.

„Čeho chceš docílit? Abych vyhladověla?“ zeptala jsem se ho.

„Ano,“ řekl.

„Proč?“ zeptala jsem se.

„Protože chci, abys byla šťastná,“ řekl a já se postavila.

„To si děláš legraci, viď?“ zeptala jsem se.

„Takhle nejsi šťastná, Bello. Musím tě vyléčit,“ řekl a já se začala hlasitě smát.

„Jsi blázen, Jacobe. Já nejsem nešťastná ani nemocná, a takhle bys mě tak či onak stejně nevyléčil. Jsem upí...“

„Neříkej to slovo!“ zakřičel a já nadskočila.

„Přeskočilo ti? Vždyť ještě před měsícem ti to nevadilo, tak co tu šílíš?“ zeptala jsem se.

„Jestli sis nevšimla, tak já tě vidím jako upírku až teď,“ řekl a měl pravdu. Měl pravdu. Ano, pomáhali nám vlkodlaci, ale Jacob s nimi nebyl.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Odpojil jsem se od nich. Akceptovali, že jsi upírka a bylo jim to jedno. Dokonce jim nevadili i ti Volturiovi, ale já musel zasáhnout, Bello, musel jsem,“ pošeptal, ale já to i tak přes to sklo slyšela.

„Jaku, já ti rozumím, ale nezměníš to, co jsem,“ řekla jsem a ona zakroutil hlavou.

„Změním, uvidíš,“ řekl.

„Neuvidím, protože umřu,“ řekla jsem.

„Nezemřeš!“ zakřičel.

„Zemřu a bude to jen tvoje vina. Tím, že mě necháš vyhladovět, ničeho nedocílíš. Akorát ti umřu pod rukama, to je všechno. Už teď nemám sílu ani vstát,“ řekla jsem, „takže chcípni, Jacobe.“

„Ty to dokážeš,“ řekl.

„Tady nejde nic o dokázání si. Já musím být upírka, ty to nechápeš? Moje dcera je poloupírka a… ale ne,“ řekla jsem.

„Ty máš dceru? Kde je?“ zeptal se a já se k němu otočila zády. Zatraceně, to jsem mu říkat neměla… Já se z toho asi zblázním. Sedla jsem si k Emmettovi a dala mu hlavu na rameno.

„Řekni mi, kde je! Řekni mi to!“ křičel Jacob za mnou, ale já ho neposlouchala.

„Je to idiot,“ řekl Emmett.

„Já vím, ale on se z toho dostane. Vyrůstali jsme spolu a on se přes to, co jsem, nemůže přenést,“ řekla jsem.

„Chápu to, ale to je, jako kdybys ho dala do skleněné místnosti, nedávala mu nic k žrádlu a chtěla po něm, aby z něho byl jen člověk,“ řekl vesele Emmett.

„To je něco jiného,“ řekl Jacob za námi. Emmett vstal a já spadla hlavou na dno.

„A v čem je to jiný? Řekni mi to!“ řekl Emmett.

„V tom, že já jsem se s tím narodil, zatímco ona…“

„Jacobe, já bych umřela, kdybych se nestala upírkou. Porodila jsem Carol a musela jsem dostat jed, jinak bych vykrvácela. Ty jseš takový pako,“ řekla jsem a sedla si zase na zem.

„Stejně mě to neodradí od toho, abych tě vyléčil,“ řekl a odešel.

„Zatraceně,“ vykřikl Emmett a bouchl do skleněné místnosti. Té se nic nestalo, ale objevila se tam malá prasklinka. Vstala jsem a podívala se na něho usměvavě. Díval se na mě překvapeně a nechápal.

„Koukni,“ řekla jsem a šla k němu. Když jsem byla přímo u prasklinky, přejela jsem prsty po ní a usmála se na něho.

„Přece je tu naděje,“ řekla jsem.

24. kapitola - 26. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 25. kapitola: