Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 15. kapitola

25.11.2010 (16:30) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2194×

15. kapitola

Ariel:

Je to tak dlouho, co jsem je neviděla. Přitom se musím přiznat, že mi nijak extrémně nechyběli, což je asi špatné, když jsou to moji vlastní rodiče… Možná jsem vážně špatná dcera…

„Přestaň si tohle myslet, Ariel,“ napomenul mě Edward.

Na obědě se ke mně přihnala Niké a byla strašně rozhozená.

„Lidi, můj brácha se asi zbláznil…“

„Co?“

„Franklin tvrdí, že viděl tátu… Snažily jsme se mu s mámou vysvětlit, že se mu to muselo jenom zdát, ale on pořád tvrdí, že byl u nás doma a že s ním mluvil…“

„Tak se mu zdálo o tátovi… No a?“ tlumočil Edward moji myšlenku, což Niké pochopitelně nevěděla.

„Ale on je přesvědčený, že to bylo skutečné! Nevěří, že to byl jenom sen…“ bezmocně si opřela hlavu o stůl. Znala jsem Niké dobře. Ona nikdy nevěřila, že její táta zemřel. Pořád doufala, že žije, ale čím byla starší, tím víc musela být rozumná.

„Přejde ho to, neboj…“ uklidňoval ji Edward a já jí položila ruku na rameno. Všimla jsem si, jak Edward kopl Alici pod stolem. Koukla na něj a její pohled se na chvilku rozostřil. Pak se jí v očích zalesklo pochopení… O co tady jde?!

„Edwarde! Co se děje?!“ Na to jen zavrtěl hlavou a usmál se. Nic. Jako obvykle… Už mě nebaví, jak mi pořád všichni lžou!

„O nic nejde…“ zašeptal mi do ucha a líbl mě na tvář. Pak se zvedl a společně s Alicí odcházeli z jídelny.

„Uvidíme se odpoledne!“ zamávala mi Alice.

Vůbec se mi to nelíbilo… A ještě víc se mi nelíbilo, že se Emma chovala a tvářila stejně podivně, jako Edward s Alicí. Co ona věděla a já ne? Vrtalo mi to hlavou, ale teď jsem měla na mysli ještě aktuálnější starosti – rodiče.

„Takže, abys tomu všemu rozuměla…“ začala Emma, když jsme obě seděly v obýváku. „Vaši volali sem, Chris nebyl doma, ty taky ne… Chvíli jsem se bavila s tvou mámou a pak z toho nějak vylezlo, že sem přijedou. Chrisovi jsem to říkala ráno – nebyl z toho kdovíjak odvázanej, ale překousl to. Doufám, že tobě to nevadí…“ skenovala můj výraz pohledem a nejistě jí cukal malíček na levé ruce. Zavrtěla jsem hlavou a Emma si oddychla. Nevím, jestli chtěla říct ještě něco dalšího, ale ať tak či onak, nedostala se k tomu. Před domem se ozval klakson Edwardova Volva. Vyběhla jsem nahoru do pokoje pro bundu. Raději jsem se rozhodla zavřít okno. Když jsem se dotkla rámu, asi na pět vteřin jsem si vzpomněla na Jenny a měla ji před očima… Nebo to nebyla Jenny? Bylo mi jedno, proč jsem se nad tím zamyslela… Vzala jsem bundu, cestou kolem kuchyně jsem zamávala Emmě a vyšla z domu. Jenny… Přijede?

„Ahoj,“ usmíval se na mě Edward, ale na čele měl tu zamyšlenou vrásku. Určitě slyšel, na co myslím. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti…

„Nepřiděláváš mi starosti, Ariel. Dopadne to dobře, neboj…“

„Doufám…“ pomyslela jsem si a on mi povzbudivě stiskl ruku. Auto se s tichým zapředením rozjelo a já byla pořád tak zamyšlená do návštěvy rodičů, že jsem si zprvu neuvědomila, že jedeme na opačnou stranu. Nemířili jsme ke krásnému domu Cullenových, který byl ukrytý v lese za městem.

„Jedeme do města. Chci se podívat na nějaké knížky a tak… Pomůžeš mi vybrat dárek pro Alici?“ Dárek pro Alici? Alice má narozeniny? Taky bych jí měla něco sehnat…

S Edwardem jsem úplně vypustila návštěvu rodičů i obavy ze setkání s Jenny. Nejvíc času jsme strávili v knihkupectví. Z toho se mi nikdy nechtělo odcházet. Bylo téměř nemožné vymyslet dárek pro Alici – měla jsem dojem, že všechno má. Nepochybuju, že by měla radost i z přívěšku na klíče, ale chtěla jsem něco vymyslet. Po dvou hodinách jsme vyšli z knihkupectví a paradoxně zamířili do antikvariátu.

„Co čte Alice?“ zajímalo mě.

„Já nevím… Popravdě jsem ji nikdy číst neviděl, ale určitě se něco najde…“ zasmál se Edward.

Prohlížela jsem si obrovské množství knih, ale nic mě nezaujalo, dokud jsem nenarazila na obrovskou tmavě hnědou knihu. Padla mi do oka, aniž bych si přečetla název. Voněla pěkně, jako staré knížky a staře dokonce vypadala… Na hřbetě knihy byl zlatou kurzívou elegantně vyveden název - Náhled do tajů minulých. O něco menším písmem bylo pod titulem napsáno jméno autorky. Neměla jsem tušení, o čem by ta kniha měla být, ale moc se mi líbila. Pokusila jsem se vytáhnout ji z regálu… Když jsem se jí dotkla, v mysli jsem uviděla malou černovlasou holčičku, sedící na vrzající stoličce, jak pozoruje ženu za psacím stolem. Seděla a psala do prázdné knihy s koženými deskami… Párkrát jsem zamrkala a podezřívavě jsem rozevřela knihu – byl to rukopis. Copak jsem se zbláznila? Zase jsem ji zavřela a vydala se k pokladně. Edward už měl na hromádce patnáct knížek, které si hodlal koupit a zrovna k nim přikládal další, když jsem k němu došla. Zamyšleně na mě hleděl a pak mu zrak sklouzl ke knize v mých rukách.

„Můžu se podívat?“ zeptal se. Podala jsem mu knihu a on ji rozevřel. Párkrát ji jen tak prolistoval a pak se podíval na obálku. „Náhled do tajů minulých – Annabell Brandonová,“ přečetl nahlas.

„Pro Alici… Mohla by se jí líbit…“

„Myslím, že se jí určitě bude líbit,“ usmál se, ale ne očima. V očích měl napsáno něco jiného, jen jsem nepoznala co.

„Já ničemu z toho nerozumím! Diagramy, diagramy… Je to horší než grafy! Jak se v tom má člověk vyznat?!“ rozčiloval se doma Denny. Musela jsem se smát. Už několikrát jsem mu nabízela pomoc, ale pokaždé mě odbyl, že to zvládne sám.

„Mluvil jsem s mámou,“ prohlásil Chris, který se právě objevil ve dveřích. Sedl si vedle mě na pohovku a mračil se. Na vteřinu mě napadlo, že si tu návštěvu nakonec rozmysleli, ale to by se Chris netvářil tak nabručeně. „Přijedou kolem poledne…“ Vzala jsem bloček s tužkou z poličky pod stolkem…

Nemáš z toho zrovna radost, co?

„Ne, to nemám. Ty snad jo? Právě ty by sis měla nejvíc uvědomovat, co ti provedli… Jak se k tobě chovali… K vlastní dceři!“ Zamračila jsem se na něj. Nechtěla jsem ta obvinění poslouchat. Je to pryč. Co bylo, bylo. Vstala jsem a šla do pokoje. Bylo už celkem pozdě, tak jsem se šla umýt a vyčistit si zuby. Pak jsem otevřela okno a šla spát. Po chvilce jsem usnula.

Zdálo se mi, že mě probudil nějaký šramot. Posadila jsem se na posteli a mžourala do tmy.

„Nazdárek, sestřičko…“ ozval se známý hlas.

„Ahoj, Jenny,“ odpověděla jsem.

„Víš, děláš strašnou chybu… Lidé kolem tebe ti nic neprovedli… To já a naši. To kvůli nám jsi přestala mluvit… Nekaž si život následkem cizích chyb…“

„Proč mi to říkáš?“

„Protože teď jsi šťastná, ne? Nemá smysl si dál připomínat naše zlo. Je to pryč, máš nový život a jsi v něm šťastná… Tak mi řekni, proč nemluvíš?“ Nad jejími slovy jsem se zamyslela.

„Asi ze zvyku… Já nevím!“

„Hloupej zvyk… Přestaň s tím…“

„Tohle jsi mi mohla říct zítra… Osobně a ne ve snu…“

„Nemohla…“ Svěsila ramena. „Buď svá, Ariel…“ Chtěla jsem se zeptat proč to všechno… Ale sotva jsem mrkla, byla pryč. Přemýšlela jsem o jejích slovech a pak se můj sen změnil v bezesný spánek.

Ať se vám to líbí nebo ne, blížíme se ke konci... Ale nebojte, pár kapitol ještě bude.

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němá - 15. kapitola: