Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 14. kapitola

02.10.2010 (19:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2419×

14. kapitola

Alice:

S Ariel se nakupovalo perfektně. Měla jsem dojem, že ji to dokonce baví. Nejvíc se bavila při vybírání košil pro Edwarda. Jindy jenom seděla na židli a kývala hlavou. Zatímco jedna část mého mozku třídila barevné kombinace oblečení pro Jaspera, další část řešila toho návštěvníka ve Forks. Přímo u Niké doma… Kdo to může být? Proč zrovna tam? Co tady chce? Myslela jsem, že to na mně není vidět, ale pak najednou…

„Tak jo, vím, že jsem říkala, že mluvit nebudu, ale tohle je vážné. Co se děje?!“ vyhrkla Ariel z ničeho nic, takže jsem to ani nemohla vidět dopředu.

„Co myslíš?“

„Nedělej, že nevíš, o čem mluvím. Ty, Edward a dokonce i Emma! Chováte a tváříte se divně. Děje se něco? Teda, něco určitě… Ale Co?“ Tak to nevím, jak z tohohle vybruslím.

„No, nevím co Edward s Emmou, ale já byla zděšená tím tvým outfitem,“ zasmála jsem se a zatáhla ji do dámského oddělení. „Oblíkáš se jako šedá myš. Proč se tolik lidí snaží splynout s davem?“ máchala jsem rukama v přehnaných gestech a vybírala jí trička. Chvilku se tvářila, že mi na to neskočila, ale můj záchvat paniky kvůli jejímu oblečení ji přesvědčil. Pak už zase jenom přikyvovala, dělala obličeje, posunky a koulela očima.

Horší bylo, že neznámý upír nebyl jediný problém, který se tu objevil…

„A ve škole ti nevadila?“

„Nevím, jestli jste si všimli, ale nikdy jsem jí takhle blízko nebyla a ještě k tomu to vždycky bylo mezi ostatníma. Měla jsem dojem, že mě něco volá, ale nebyla jsem schopná to rozeznat, spíš jsem se o to raději nesnažila… Netušila jsem, že je to ona…“ Rose si složila hlavu do dlaní. Emmett ji objal a po strašné spoustě let jsem na jeho tváři viděla relativně vážný výraz.

„Neboj, Rose… Nějak to půjde, uvidíš. Jsi silná, nikdy jsi lidskou krev nepila, a neuděláš to ani teď. Ty to zvládneš,“ konejšil ji Emmett. Čekala jsem, že na konec přidá nějakej nevhodnej vtip, jak to míval ve zvyku, ale nestalo se tak. Naštěstí…

Rosalie skutečně byla silná. Určitě to pro ni nemohlo být nic příjemného, ale když u nás Ariel trávila víc času, začínala si pomalu ale jistě zvykat. Pravda, často se jí raději vyhnula, ale někdy tam chtěla být. Nechtěla pořád utíkat…

Jednou jsem byla u Ariel a tvářila se, že sepisuju esej o pádu Říma… Samozřejmě, že mi to nedělalo problém… Mohla jsem to mít hotové za tři minuty, ale tvářila jsem se jako obyčejná holka… Ležela jsem na její posteli, nohy zkřížené ve vzduchu a před sebou otevřenou učebnici. Ariel stála u okna a malovala.

„Alice?“ zašeptala najednou.

„No?“

„Proč mě Rose nemá ráda?“ zeptala se potichu. Nemohla jsem jí říct, že by ji nejraději zabila a vypila všechnu její krev…

„Nesmíš si to tak brát… Rosalie je… No… Rose si pomaleji zvyká na nové lidi.  Nevím, jestli sis toho všimla, ale my nemáme moc přátel mimo svou rodinu…“

„To chápu… Jste jiní… Vlastně ani nejste lidé…“ řekla tak tiše, že by ji normální člověk skutečně neslyšel. Bylo hodně zvláštní trávit čas s někým, kdo ví, že nejste člověk a přesto neví, co jste zač a ani po tom nepátrá. Jí stačila naše upřímnost.

„Mohla bys tohle předat Rosalii?“ zeptala se a podala mi svůj výtvor. Ten obraz byl nádherný. Byla na něm Rose v nádherných dobových šatech. Vypadala jako princezna. Vlasy jí vlály v podzimním větru… Seděla na lavičce v nějakém parku… V pozadí byly břízy a javory, které shazovaly podzimní listí… Byla to prostě nádhera.

„Určitě jí to předám… Je to moc krásné,“ rozplývala jsem se.

„To vůbec není fér… Ta holka je úžasná, nejde ji nemít rád a já ji takhle… Vždyť si to ani nezasloužím… A ona si nezaslouží, abych se k ní takhle chovala… Co mám dělat? Bojím se, že jí ublížím…“ drmolila Rose a zalykala se při pohledu na dárek od Ariel. Skoro jsem viděla ty neviditelné slzy…

„Lepšíš se, Rose… Určitě se časem dokážete sblížit,“ usmála jsem se na ni.

„Jakoby těch problémů nebylo dost…“ ozval se Jasper, který právě přišel.

„Co se stalo?“ ptala jsem se. Odpověděl mi Edward.

„Ve městě se netoulá jenom jeden cizí upír…“

„Narazil jsem na jinou pachovou stopu… Vedla kolem Arielina domu. Je asi hodinu stará, ale uprostřed lesa jakoby zmizela,“ vysvětloval Jasper. „Ten upír se u ní dokonce zastavil, ale nebyl to ten samý co u Niké.“

„Svět se asi zbláznil…“ prohodil Emmett. „To se chcou všichni upíři namačkat do Forks?“

„Přestaň. Tohle je vážné,“ napomenula ho Rosalie.

„No jo. Už mlčím.“ Emmett naznačil zapínání své pusy na zip.

„Zastavil se u Ariel?“ opakovala Esmé. „Proč?“

„To nevím, ale stopa vedla k ní do okna…“ odpověděl Jasper.

„Budeme to muset trochu hlídat… Jestli tady začnou dělat paseku, mohlo by nás to ohrozit…“ prohlásil Carlisle a my všichni jsme s ním souhlasili.

„Ale na druhou stranu… Kdyby jí chtěl ublížit, tak by to udělal, ne? Ten u Ariel i ten, co byl u Niké. Mohli jim cokoliv dělat…“ zamyslela jsem se.

„To je pravda, ale stejně bychom se měli mít na pozoru,“ souhlasil Edward a v očích jsem mu jasně vyčetla starost o Ariel.

Ariel:

„Jak se Rosalii líbil můj dárek?“ pomyslela jsem si, když jsme s Edwardem seděli v angličtině.

„Byla nadšená. Moc ti děkuje… Vlastně tě mám na zítra pozvat k nám. Ráda by si s tebou popovídala… Dneska musela odjet, ale na zítřek se moc těší,“ řekl potichu a pak se na mě usmál.

„Jsem ráda, že to prolomilo ledy… Myslela jsem, že mě nemá ráda, ale Alice mi vysvětlila, že si obtížně zvyká na nové lidi…“

„To je pravda,“ souhlasil Edward.

„Řeknete mi konečně co se děje? Chováte se divně… A zatáhli jste do toho i Emmu. To se mi vůbec nechce líbit…“

„Nic se neděje.“ Nespolkla jsem mu to. Po zbytek hodiny jsme spolu nemluvili.

„Mám pro tebe překvapení, švagrová…“ odchytila mě na chodbě Emma a zářila jako vánoční stromeček. Kývla jsem na ni, aby pokračovala.

„To se ti bude líbit…“ naklonil se ke mně Edward, aby to Emma neslyšela a já se tiše uchechtla.

„Zítra budeme mít návštěvu a neuhodneš koho!“ Zvedla jsem ruce, jakože se vzdávám a Emma nadšeně pokračovala: „Přijedou tvoji rodiče!“ Vykulila jsem oči a úplně jsem zapomněla na svoje rozhodnutí…

„Co?!“ Nevěděla jsem, jestli mám být šťastná, nebo smutná, nebo něco mezi tím… Vůbec jsem nevěděla, jak reagovat. Měla jsem je ráda a nevinila jsem je z ničeho, co mi provedli, přestože Chris jim to pravděpodobně ještě pořád neodpustil. Možná proto jsem měla tak smíšené pocity… Kvůli němu. „Přijedou k nám? Ví o tom Chris? Ježiši… To nebude moc dobrý… Čí to byl nápad? Jak dlouho tu budou? A co Jenny?“ Otázky se ze mě sypaly jako mouka z děravého pytle.

„Uklidni se… Doma ti to všechno vysvětlím…“ Emma raději odešla.

„Přehnala jsem to?“ zašeptala jsem k Edwardovi.

„Ne… Jenom jsi ji trochu zaskočila. Myslela, že budeš mít radost.“

„Já mám radost… Asi… Doufám… To jen…“

„Já vím… Slyšel jsem to. Vím, co se ti honí hlavou, ale nemusíš mít strach… Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ usmál se na mě a jemně mě políbil.

Zbytek dne jsem strávila úplně mimo realitu. Byla jsem hodně zamyšlená a o to víc mě to štvalo, protože Edward všechno slyšel… Ale nakonec mi to bylo jedno. Aspoň o mně bude vědět všechno. Největší starost mi dělala Jenny. Přijede s rodiči? A jak to mezi námi vlastně bude? Byla to moje nejlepší kamarádka a po určitou dobu i nejlepší sestra jakou jsem si mohla přát… Nevím, co se změnilo a proč se mě ani jednou nezastala, ale je to minulost a nehodlám jí nic z toho připomínat… Ani rodičům… Jen mám obavy, že se o to postará Chris… Ale je dospělý. Snad bude mít rozum.

Je to tak dlouho, co jsem je neviděla. Přitom se musím přiznat, že mi nijak extrémně nechyběli, což je asi špatné, když jsou to moji vlastní rodiče… Možná jsem vážně špatná dcera…

„Přestaň si tohle myslet, Ariel,“ napomenul mě Edward.

Na obědě se ke mně přihnala Niké a byla strašně rozhozená.

„Lidi, můj brácha se asi zbláznil…“

„Co?“

„Franklin tvrdí, že viděl tátu… Snažily jsme se mu s mámou vysvětlit, že se mu to muselo jenom zdát, ale on pořád tvrdí, že byl u nás doma a že s ním mluvil…“

Nevím, nevím, jestli pořád ještě stojí tahle povídka za přečtení a jestli má cenu psát dál...

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němá - 14. kapitola: