Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 12

29.09.2014 (20:15) • mmonik, TorencCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 3080×

Nezájem. Absolutní nezájem. Takhle bych zhodnotila můj dnešní den ve škole. Vlastně, celý tenhle týden. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Myšlenkami jsem byla mimo realitu. Někde v hloubi své duše, ve svém nitru. Neustále jsem si přehrávala událost z minulého víkendu. Tu bolest, kterou jsem cítila stále, jen už byla o něco menší. Ten fakt, že od té doby nepřišel. Ani jednou. Nevěděla jsem, co jsem udělala. Netušila jsem, co jsem provedla, že se takhle zachoval. A litovala jsem se.

„V posledních patnácti minutách naší hodiny bych chtěla odbočit od látky a věnovat se pro změnu něčemu o moc příjemnějšímu…“ upoutala mou pozornost profesorka Wilksová.

„Jako každý rok jsme s pověřením paní ředitelky s kolegyněmi sestavovaly organizační výbor pro letošní slavnosti. A vzhledem k tomu, že jejich termín se neodkladně blíží, je na čase tento seznam odtajnit, aby studenti byli schopní připravit se a radostně se chopit svých povinností.“ Podívala jsem se na ni, když pokračovala.

„Nemusíte se ničeho bát. Většina jmen nikoho z vás nepřekvapí. Jsou to ověření studenti, kteří se už osvědčili v minulých letech.“ Ve třídě nastalo ticho. Potom paní Wilksová začala předčítat různá jména a k tomu, kdo a co bude dělat. Opravdu mě většina jmen nepřekvapila. Jako třeba, že Amber a Jessica budou i letos hlavní organizátorky. Že Angela a Denis budou mít na starosti výzdobu. Že Petr a Sarah budou moderátoři večera, což nikoho nepřekvapilo, byli z nejvyššího ročníku a byla to dvojčata, která měla opravdu talent. Pak následovalo rozdávání úkolů. Jako třeba, že náš baseballový tým zajistí svůj dobročinný zápas s týmem ze střední z Port Angeles. Nebo kdo má co napéct, co kdo má přinést, kdo se čeho zhostí a jiné a jiné věci, které se v důsledku staly spíše starostmi než radostmi. Ale byly to Forkské slavnosti. Jedna z nejoblíbenějších akcí tady u nás. Moci se na nich podílet byla prestiž, která nebyla dána jen tak někomu.

Každý rok jsme se v nich s Tommym a našimi přáteli angažovali. Táta dokonce vedl spoustu závodů pro děti. Máma organizovala soutěže ve vaření… Celá Swanovic rodina byla velmi akční. A všichni jsme se podíleli. Krom toho, že Tommy jako kapitán našeho baseballového týmu spolu s trenérem dohadoval zápas, dohlížel i na celkový časový program oslav. Já krom toho, že jsem s Jessicou byla pravá ruka hlavní organizátorky, což byla každý rok Amber Kaylová, bývalá studentka naší střední školy a teď už úspěšně odpromovaná právnička, která Forks nikdy neopustila a dojížděla přes týden do své kanceláře v Port Angeles, jsem i zároveň pomáhala holkám s výzdobou. Pak jsme se také s Jess angažovaly v uspořádání stánků a dobročinných akcí, které na slavnostech nemohly chybět. Byl to vždycky šílený kolotoč, který vám spolknul většinu času, který jste nikdy nedostali zpátky. Jessica nám oběma vždy udělala samostatný diář, kde jsme si všechno do posledního plánovaly. Abychom skutečně na nic nezapomněly.

Letos jsem se toho účastnit nehodlala. Byla jsem ochotná pomoci a přispět rukou k dílu tím, že budu pomáhat Jessice být pravou rukou Amber. Dokonce jsem jí to jednou při nestřeženém okamžiku slíbila. Neustále mi opakovala, jak já mám pro věci smysl. Že jsem vždycky všechno dokázala vymyslet a poradit si. Tehdy jsem slíbila, že jí budu k ruce, kdykoliv by to potřebovala…

Téměř celý svět mi zčernal, když jsem zaslechla tu naprostou a totální blbost, jakou jsem kdy slyšela…

„A letošním ústředním párem propagátorů slavností jsme zvolili pana Edwarda Cullena a slečnu Isabellu Swanovou,“ přednesla a mně se zatočila hlava. V puse se mi vytvořilo sucho jako na Sahaře a já nebyla schopná polknout. Nemusela jsem se dívat po třídě, abych věděla, že všechny zraky padly na mě. Zástupkyně Wilksová si popostrčila brýle na nose a znovu spustila:

„Bello, vím, že letos nemáš nejmenší chuť angažovat se v přípravě na slavnostech. Vzhledem k…“ chtěla to říct, ale neřekla. Propalovala jsem ji očima. „Vzhledem k okolnostem. Ale říkali jsme si s ostatními profesory, že tohle by pro tebe mohlo být přijatelné a to nechci opomenout všechny tvé schopnosti, které nám budou letos jistě chybět…“ Neměla jsem na to co říct. Byla jsem v šoku.

…

„Jsi si jistá, Bello?“ ptala se mě znovu.

„Jsem si víc než jistá, paní Wilksová,“ ubezpečovala jsem ji. „Já a Edward… Edward a já… My… Nejsme dobrá volba,“ koktala jsem, ale podstatu věci jsem vystihla dobře. Nebyli jsme dobrá volba. Ne potom, jak to mezi námi naposledy dopadlo.

„Řekni mi jediný důvod, Bello, protože my si naopak myslíme, že jste perfektní volba,“ dohadovala se se mnou.

„Já…“ Nemohla jsem jí říct, že ten důvod byl Tommy. To on by ani v nejhorším snu nechtěl, aby se tohle mělo stát. Nemohla jsem jí říct, že kdyby tu byl, tohle by se nikdy nestalo. Kdyby…

„My s Edwardem prostě nevycházíme. Tohle nebude fungovat,“ rozhodila jsem rukama a lehce pokrčila rameny. Sama jsem tomu nevěřila. Dokázala jsem vyjít s leckým. I s ním bych to dokázala. Vždyť jsme spolu už několikrát normálně mluvili. Nebo ne? Zakroutila jsem hlavou, abych o tom už nepřemýšlela. Tohle nikam nevedlo. A nejhorší na tom všem bylo, že někde hluboko uvnitř mě zahořelo cosi malého, a to mě dohánělo k tomu, abych to s ním zkusila. Jenže s tímhle pocitem jsem se najednou neuměla vypořádat. Nedokázala jsem pochopit, co mě na tom tak lákalo. Červíček, který hlodal a snad by i všechno sežral, protože tu nebyl nikdo, kdo by mě před tím pocitem ochránil.

„Ale no tak, Bello. Edward je mladý, slušný chlapec. Tohle mi přece nechceš namluvit.“ Už trochu naštvaně poodstoupila a zavřela složku, kterou držela v ruce. Musela jsem přijít s něčím, co mělo větší váhu. Hlavou mi probíhalo tolik výmluvných textů, ale ani jeden nepřicházel v úvahu. Proč? Protože její pohled by mě zabil a rozčtvrtil. „Dobrý den, nemohu s Cullenem spolupracovat, nýbrž je to idiot první kategorie,“ pronesla jsem si pro sebe a musela se nad tím pousmát.

„Dobrý den paní Wilksová,“ ozvalo se za mnou. Při zvuku jeho hlasu mnou projel mráz jako rozehřátý nůž máslem. Mohla jsem jen hádat, jestli tím, že jsem ho nečekala, nebo tím, že jsem se lekla, že slyšel všechno, co jsem si tu povídala.

„Nepřišel jsi mi, Edwarde, říct, že s Bellou nechceš dělat ústřední dvojici propagátorů, že ne?“ Teď už bylo jedno, jestli to předtím slyšel. Teď už skálopevně věděl, co jsme tu právě probíraly...

Otočila jsem se na něj a střetla se tak s jeho překvapeným výrazem. V jeho očích se lesklo něco, co jsem nedokázala v ten okamžik identifikovat. Snad odlesk zklamání? Byl zklamaný, že jsem tu byla dřív než on? Nebo snad byl zklamaný, že jsem kvůli tomu vůbec přišla?

Dívala jsem se na něj a čekala na jeho reakci. Reakci, kterou jsem ve finále nečekala. A která mě v hloubi duše opravdu ranila.

„Ano, paní Wilksová, přesně kvůli tomu tady jsem,“ řekl rozhodně. Jeho hlas neměl s jeho obvyklou sladkostí nic společného. Odvrátil ode mě zrak a podíval se na profesorku, která ho nešťastně sledovala. Přešel k nám blíž a víc se na mě už nepodíval. Marně jsem ho vyzývala pohledem. Namlouvala jsem si, že jsem se s ním jen chtěla sladit a nabulíkovat tak společně paní Wilksové důvody, proč jsme spolu nemohli tvořit pár. Ale ve skutečnosti jsem jen chtěla zkontrolovat jeho oči. Podívat se, jestli ho zklamání už přešlo. Zjistit, jestli se na mě dívá pořád stejně. Ujistit se, že se u něj nic nezměnilo.

„Nemyslím si, že já a slečna Swanová můžeme společně fungovat. Nehledě na to, že každý stojíme na druhé straně břehu, který dělí hluboká propast,“ mluvil v jinotajích. Proč sem tohle tahal? Naše neshody neměly přece nic se slavnostmi společného. Vážně se chtěl ponořit do něčeho takového? Vzedmula se ve mně vlna vzteku. Slečna Swanová…

„A nemyslíš si, Edwarde, že je na čase naši školu sjednotit? Nemyslíš si, že je na čase uklidnit vody, ať už jste v minulosti mezi sebou měli cokoliv? A já si myslím, že tím, že spolu vytvoříte ústřední dvojici, že by to mohl být pěkný začátek,“ poposunula si brýle na nose. Podívala jsem se na Edwarda, který pevně zatínal zuby. Jeho ruce se lehce třásly a hrál si s prsty. Vypadal, jako by čekal na něco… Nedokázala jsem identifikovat jeho pocit, ale něco mi říkalo, že to brzo bouchne.

„Bella se mnou tu dvojici dělat nechce. A já s ní taky ne. Tak to je. Najděte, prosím, někoho jiného,“ procedil skrz zuby tak ledově, že i mně se zděšením rozšířily zorničky. Vyděšeně jsem se na něj dívala a nemohla uvěřit vlastním uším. Autorita, která z něho sálala, mi až děsivě někoho připomněla. Ale nebyl to on. Tohle byl Edward. A tak místo abych o krok ustoupila, vydala jsem se vstříc do boje. Nevěděla jsem, kde se ve mně ta síla vzala. Možná mě vyprovokoval on svým postojem. Možná jsem mu chtěla udělat naschvál, možná jsem se mu chtěla přiblížit. Ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že jsem to udělala, nebo se o to alespoň pokusila.

„Paní Wilksová, kdybychom přece jen tu dvojici vytvořili, znamenalo by to, že spolu musíme jít i na večerní ples?“ vyhrkla jsem ze sebe nečekaně. Oba se na mě podívali.

„Bello, ty přece dobře znáš povinnosti propagační dvojice. Takže ne, nemusíte spolu být na večerním plesu, kromě jeho zahájení, samozřejmě. Pak si můžete každý jít svou cestou,“ Opřela se o pult, který nás dělil, a čekala, co z tohohle divadla nakonec vzejde.

Stoupla jsem si provokativně k pultu a opřela se loktem o něj tak, aby mě oba viděli. „Dobře, protože já už doprovod mám,“ řekla jsem nahlas a namotala si pramen vlasů na prst. V ten moment mě Edwardův pohled propálil. Sebevědomě jsem se na něj podívala a rozhodla se neucuknout, ať se děje cokoliv.

„Já s tím problém nemám. Zvládnu to s tebou. Co ty, Edwarde?“ zeptala jsem se. Jeho oči zaklíněné v těch mých. Mísilo se v nich zmatení, překvapení, vztek. Všechno dohromady. Bylo těžké rozeznat, jaká bude jeho odpověď. Ale když ji řekl, zvláštně se mi ulevilo.

„Fajn,“ řekl prostě a pak se rozešel ke dveřím, které rozrazil tak, až se málem vyvrátily z pantů. Zůstala jsem němě stát a bez jediné mimiky v obličeji se dívala, jak se dveře za ním zavírají a vracejí se do původního stavu. Když mě přešel počáteční šok, odhodlaně jsem vyrazila za ním.

„Edwarde!“ křikla jsem na něj, když procházel chodbou pryč z budovy. To jako vážně? Mám ho honit po škole? Ještě víc tím podnítil můj vztek. Vztek na něj. Za to, že přišel, za to, že nechtěl být se mnou ve dvojici, za to, že řekl ty věci o propasti. Nebyli jsme to jen my, kdo tu propast vybudoval!

„Stůj!“ řekla jsem, když jsem ho skoro doháněla. Ani se nezastavil, ani se neotočil, ani nic neřekl.

„Tak slyšíš!“ zakřičela jsem a nakonec se po něm natáhla a chytila ho za košili.

„Ty nejdeš přeslechnout, věř mi!“ osočil se na mě, když se prudce otočil a já do něj tak lehce narazila. Hned jsem ale hodila zpátečku.

„O co ti jako jde?“ vyjela jsem na něj. „Souhlasil jsi s tím, takže se teď netvař, jako by tě k tomu někdo přinutil. Holt mě budeš muset chvilku přežít,“ rozhodila jsem rukama. Chtěla jsem tohle vyřešit. Tohle se prostě muselo rozlousknout.

„Proč jsi s tím souhlasila, Bello? Proč?“ zeptal se zcela vážně. Zarazila jsem se. Najednou jsem nevěděla, co mu na to říct.

„Protože nemělo smysl rozebírat, proč je mezi námi propast,“ použila jsem to jeho slovo a protočila u toho oči. „Nikoho to nezajímá. Jsou to jen žabomyší války, které se běžně dějí na všech středních školách po celé Americe. Tak proč kvůli tomu ničit slavnosti?“ rozhodila jsem rukama.

„My jsme tyhle dohady nezačali,“ konstatoval. Nebyla to otázka. A tím mi to konečně došlo. Cullenovi proti Swanům.

„Takže o tomhle to celý je? Kdo si začal nebo nezačal?“ pronesla jsem mírně vzteklým tónem.

„Ne, je to o tom, že spolu nemůžeme normálně vycházet, protože...“ Jeho tvář se zamračila, když si uvědomil, do čeho zabřednul. Můj vztek, který mě hnal dopředu, najednou začínal mizet. Zabředl do vod, které moc bolely na to, abych vedla takovýto rozhovor.

„Jen to řekni,“ vyzvala jsem ho. On to potřeboval říct a já to potřebovala slyšet. Možná to byla naše šance, jak začít znova.

„Nemůžeme spolu vycházet, protože někdo se rozhodl, že se budeme nesnášet. A toho někoho vůbec nezajímalo, že přitom my oba chceme. Aspoň já jsem vždycky chtěl, Bello.“

„Tommy. Ne někdo. Tommy,“ řekla jsem polohlasem. Dívala jsem se do jeho tváře a hlavou se mi honily všechny ty vzpomínky. Na všechny ty blbosti a malichernosti, které pro nás byly tehdy zásadní, a teď? Teď už nebyly vůbec důležité. Co bylo, bylo a nic už nikdy nebude stejné.

„Emmett. Nebyl to jen Tommy,“ řekl a při vyřčení Tommyho jména jsem nezaslechla jediný náznak opovržení nebo zášti. Žaludek mi ztěžknul, jako by mi tam někdo naházel tuny kamení a shodil do vodní nádrže.

„Chtěl jsem se k tobě přiblížit, ale ty jsi na něj byla tolik fixovaná. Nenáviděl jsem tu moc, kterou nad tebou měl. Ovládal tě tak, jak jsem ještě v životě neviděl. Od začátku jsem neměl nejmenší šanci. Neměl jsem nejmenší šanci tě od něj dostat, protože ty jsi nechtěla. Dívala ses na mě, ale neviděla jsi mě. Neviděla jsi mě, Bello,“ vyčetl mi. Chtěla jsem utéct, ale nohy mi zdřevěněly. Srdce mi bilo jako o závod a v uších mi hučelo. Slyšela jsem jeho slova, ale nechápala jsem jejich význam. Měla jsem před očima svého bráchu. Bratra, který mě miloval a chránil, ať se dělo cokoliv.

„Chtěl mě jen chránit. Byl to můj brácha. Miloval mě…“vydechla jsem.

„Někdy můžeš někoho milovat tak moc, až mu tím ublížíš,“ řekl. V ten moment jsem dostala impuls do pravé ruky, která se vyšvihla a vrazila tak Edwardovi facku.

„Au!“ zaskuhrala jsem, hned jak mi rukou projela šílená bolest. Bylo to, jako bych narazila do zdi místo do jeho tváře. Chytila jsem si ji a pak ji rychle schovala mezi stehna a doufala, že bolest brzo poleví. Podívala jsem se na něj, zatímco on na mě překvapeně hleděl.

„Bello, já –“ chtěl něco říct, natáhl se ke mně, aby se na tu ruku podíval.

„Ne!“ procedila jsem skrz zuby. „Nedotýkej se mě! Nikdy!“ Bolest mě ochromovala, no, já přinutila své nohy k chůzi a odešla. Pryč od něj a jeho slov.

…

Dobrých deset minut jsem ruku držela pod studeným proudem vody a čekala, až mi to voda zmrazí tak, abych to už necítila. Celou tu dobu jsem stála opřená o zeď a zároveň přemýšlela nad vším, co se dnes stalo. V hlavě se mi honila Edwardova slova. Ale i ta Dennyho. Neustále jsem přemýšlela nad Tommym a nad tím, jaké to bylo, když tu byl. Docházely mi věci, které jsem dřív neviděla nebo možná nechtěla vidět. Až moc jsem se mu podvolila, a dala mu tolik moci, aby o mně rozhodoval. Uvědomovala jsem si to už delší čas, no, až teď se našel někdo, kdo mi to vmetl přímo do tváře a otevřel mi pořádně oči. Nechtěla jsem polemizovat nad tím, proč jsem to dovolila, nebo proč se to dělo. Stalo se. A já najednou zjišťovala, že jsem toho začínala litovat.

„Bello?“ Neotočila jsem se.

„Jdi pryč,“ řekla jsem a dál se zarytě dívala na svou ruku pod ledovou vodou.

„Nikam nepůjdu. Měl bych tě vzít do nemocnice za tátou. Můžeš ji mít zlomenou,“ nedal si říct.

„Zase si tolik nefandi, Edwarde,“ uchechtla jsem se. O rameno jsem si utřela jednu neposlušnou slzu, která se mi před tím objevila v oku. Nemusel ji vidět.

„Bello… Moc mě to mrzí. Já, neměl jsem… Nebylo to fér,“ omlouval se. Ale on se neměl za co omlouvat. Měl pravdu. Měl pravdu a mně z toho bylo na zvracení…

„Někdy jsem se nenáviděla za to, co všechno jsem mu dovolila,“ zašeptala jsem. Zrak jsem upírala do dlaždiček na zemi a snažila se myslet na to, že tu není. Že to vyprávím sobě. Bylo to o tolik jednodušší. Nechtěla jsem se na něj dívat. Mlčel. A to bylo to nejlepší, co mohl udělat.

„Byl to nejlepší a zároveň to nejhorší v mém životě,“ pokračovala jsem a nenechala se odradit tím tichem, které ode dveří nastalo. „Nikdy mě nenechal nic rozhodnout a vždycky zaručeně věděl, co je pro mě nejlepší. I když jsem občas věděla, že to není to, co bych chtěla, ale byl to můj brácha. Chápeš?“ podívala jsem se na něj. Přikývl.

„Ale neměla jsem mu dovolit rozhodovat o mně. Ne v tak velké míře, jak si to on představoval,“ zakroutila jsem hlavou a suchou rukou si odhrnula vlasy z obličeje. Přešel ke mně blíž.

„Já jsem tě viděla, Edwarde,“ řekla jsem polohlasem, když jsem se mu podívala do očí. Díval se na mě a já uviděla ten odlesk. Ten odlesk, na který jsem čekala každé středeční ráno, když jsme spolu měli biologii a on seděl vedle mě. Ten odlesk, který jsem chtěla vídat každý den.

„Au,“ sykla jsem, když jsem nechtěně pohnula rukou. Bolela mě. Přešel ještě blíž a vzal ji do té své.

„Rozhodně tě beru do nemocnice. Musíš na rentgen,“ rozhodl, když viděl mou teď už všemi barvami hrající ruku.

„Ty především musíš pryč,“ řekla jsem s lehkým úsměvem, který jsem chtěla před ním schovat.

„Proč?“ zeptal se zmateně.

„Protože tohle jsou holčičí záchodky,“ začala jsem se smát, protože to už vážně nešlo vydržet.

…

„Říkala jsem ti, že to přeháníš,“ posmívala jsem se mu a jeho egu.

„Stejně jsem rád, že jsme tam zajeli a že je to jen naražený,“ řekl důležitě a dál se zarytě díval na silnici. Pršelo. A ne zrovna málo. Ještě pořád jsem se při dešti necítila úplně bezpečně.

„Nemusíš se bát,“ řekl. Nejspíš proto, když viděl, jak drtím rukama bezpečnostní pás.

„Já... Promiň. Pořád se necítím nejlíp.“

„Já vím,“ řekl a zpomalil. „Ale slibuju, že se mnou se ti nemůže nic stát. Nedovolím to,“ usmál se a já cítila, že se mi udělalo trochu líp.

Když zaparkoval před naším ztmavlým domem, autem se rozhostilo takové nepříjemné ticho.

„Takže,“ řekla jsem.

„Takže,“ zopakoval po mně.

„Nechceš jít na chvíli dál?“ vyhrkla jsem ze sebe a neopovážila se na něj podívat.

„Nemyslím si, že se to hodí. Navíc, já můžu za to, že máš naraženou ruku. Už jsem toho dneska udělal dost,“ řekl.

„Můžu si za to sama, neměla jsem tě praštit.“ Byla to omluva? Jestli jo, tak byla dost ubohá.

„Zasloužil jsem si to.“

„Ne, to teda nezasloužil,“ oponovala jsem mu.

„Takže, jdeš?“ řekla jsem a zabrala za kliku auta a otevřela je. Pak jsem začala utíkat směrem ke dveřím domu, tak abych co nejmíň zmokla. Když jsem sáhla do kapsy od bundy, on už stál za mnou.

Vešli jsme dovnitř a oba si odložili. I za tu chviličku jsme byli docela mokří. Jo, když ve Forks pršelo, tak to stálo za to.

„Dáš si čaj?“ zeptala jsem se, zatímco jsem v konvici cvakla na ohřev vody.

„Díky,“ řekl a porozhlížel se v obýváku. Zalila jsem dva šálky a s oběma šla za ním.

„Tady,“ podala jsem mu jeden.

„Děkuju,“ řekl a usrkl si. Oba jsme pak hrníčky postavili na stůl a nastalo opět to divný ticho.

„Neposadíme se?“ navrhla jsem. Přikývl a oba jsme si sedli.

„Takže, kdo tě pozval na slavnosti?“ Byl zvědavý. Ale já taky.

„Denny. A s kým jdeš ty?“ chtěla jsem vědět.

„Nejspíš tam nepůjdu,“ řekl a pak si znovu nervózně usrkl čaje.

„No, to ale musíš, aspoň teda na to zahájení,“ připomněla jsem mu.

„Jo. No, to máš asi pravdu. Když už jsme u toho, co tedy máme jako první udělat?“ Zamyslela jsem se.

„Jako první bychom měli dát dohromady vzhled letáku. Pak je natisknout a vyvěsit po městě. Možná bychom mohli udělat ten návrh hned, co říkáš?“

„Určitě,“ usmál se a já zatím došla pro blok a tužku. Ach jo, Edward Cullen uvidí, jak šíleně kreslím….

Když pozdě večer odešel, všechno jsem uklidila a umyla nádobí. Něco málo jsem si i zakousla a přitom nad ním neustále přemýšlela. Edward Cullen byl jako smrad. Už dávno má být vyvětraný, a přesto ho pořád cítíte. Dostane se vám pod kůži a vy se ho ne a ne zbavit. Když strhnul tu masku sebestředného, namyšleného a upjatého vola, byl vlastně docela vtipný, trefný, milý a roztomilý. Dívala jsem se na něj, smála se jeho poznámkám a nejednou se přistihla při tom, že jsem se vážně dobře bavila. Jeho společnost mi dělala dobře. Strávila jsem s ním celý večer a ani jednou jsme se nepohádali. Najednou jsem začínala přemýšlet, jestli vůbec nějakou masku nosil. Jestli jsem to nebyla já ta, která mu tu masku nasazovala…

Vyšla jsem ze sprchy, rozhodnutá už o něm dál nepřemýšlet. I když jsem sama pochybovala, jestli bych to vůbec dokázala. Vtom světlo v mém pokoji zhaslo a mně se dech zadrhl v krku. Všechno spolu se světlem utichlo a s ním zmizel i Edward Cullen z mé mysli.

Stál tam. Mohla jsem vidět jeho postavu oproti oknu, které zakrýval. Byl to on a byl tu zas. Jedna část mě chtěla, aby odešel. Aby odešel a už se nevrátil. Aby mě nechal žít můj normální, smutný život. Ale ta druhá část, ta po něm přímo prahla. Chtěla, aby tu byl, chtěla, aby si mě vzal a já zapomněla. Na všechno a na všechny.

„Myslela jsem, že už nepřijdeš,“ vydechla jsem. Na těle mi naskočila husina.

„Chyběla jsi mi.“ Ta tři slova způsobila výbuch v mém těle. Musela jsem pootevřít pusu, abych měla víc vzduchu a srdce mi bubnovalo v hrudi jako o závod.

Svěsila jsem ruce podél těla. Na nic víc jsem se nezmohla, když jeho kroky opatrně směrovaly ke mně. Ucítila jsem ten známý chlad, které jeho tělo vyzařovalo, když stál až nepřiměřeně blízko toho mého. Svou chladnou rukou se dotkl mé brady a opatrně ji zvedl, aby na mě viděl. Skrz tmu jsem se dívala do obrysu jeho tváře.

Když se začal přibližovat k tomu mému, zavřela jsem oči. Když spojil naše rty v něžném polibku, samovolně jsem obmotala ruce okolo jeho krku. Rukama mě hladil po zádech, až sjel k zadku. Pak mě za něj pevně chytil a nadzvedl. S jeho železným sevřením jsem neměla nejmenší problém se udržet, přesto jsem automaticky obmotala nohy okolo jeho pasu. 

Drahé čtenářky, srdečně se omlouváme za to nehorázné prodlení. :-( Bohužel, prázdniny byly neskutečně odporný masakr, kdy se nic nedalo zvládnout, natož psaní. 

Na dotazy o povídce. Rozhodně povídku dokončíme a nenecháme ji napospas. To u nás s Torenc neexistuje. Samozřejmě se budeme snažit, aby to bylo již co nejdříve. Nehledě na to, že nás už nečeká moc kapitol. Uvidíme, v kolika kapitolách to zvládneme nějak důstojně zakončit, ale nebude to již mnoho. Takže vydržte, protože konec bude stát za to. To Vám můžeme slíbit.

Myslím, že si dokonce můžeme troufnout vyzvat Vás, abyste si zkusily tipnout, jak to celé dopadne... Protože my jsme si s Tor jisté, že to neuhádnete. :-)

Jistě jste si všimly, že dnešní kapitola byla bez Tommyho. A musím říct, že jsme rády. Tahle kapitola měla být o Belle a Edwardovi. A rozhodně měla vyjádřit moji oblíbenou myšlenku z posledních dnů, že když má člověk možnost volby, rozhodne se špatně...

I Bella se pro tentokrát rozhodla špatně...

Ale víte co?

Ještě stále můžeme doufat, že bude konec dobrý a všechno dobré...

Děkujeme za komentáře, za povzbuzení a za dotazy ohledně povídky.

Mmoník a TorencCullen

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), TorencCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 12: