Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Někdo se dívá 11


Někdo se dívá 11Vzpomínky, které se vrací, a lidé, kteří vás z toho chtějí dostat. V normálním světě normální věc. Pro Bellu patová situace, která spustí žárlivost a snahu zapomenout na nehodu, co se stala. Tajemný to bere jinak. Jak? To si přečtěte v této kapitole, jež byla psána s láskou a notnou dávkou adrenalinu v krvi. :D

Torenc a mmoník

Cestou domů jsem nebyla schopná myslet na nic jiného, jen na Tommyho. Vracely se mi vzpomínky, které mi zatemňovaly mozek. Slyšela jsem jeho hlas ve své hlavě. Viděla jsem ho všude, kam jsem se podívala. Nemohla jsem si pomoc, natož přestat. Jeho smích mě pronásledoval celou cestu domů. Prsty jsem si projela spánky a nakonec obličej schovala na malinký okamžik do dlaně. 

Před očima jsem měla Dennyho a jeho tvář, která říkala, že mě chce s sebou. Najednou mi došlo, že musím se svým životem něco udělat. Dřív než bude pozdě. Bylo mi úzko, když jsem si uvědomila, že jsem neměla nejmenší páru o tom, co jsem se svým životem chtěla dělat dál. Poslední měsíce se můj život soustředil jen na to, jak utéct z reality někam pryč. Pomocí prášků jsem tlumila všechno, co šlo, abych té pravé realitě nemusela čelit. Abych nemusela řešit to, co jsem nechtěla. Jak smutné bylo zjištění, když jsem si uvědomila, že před tím stejně nikam neuteču. Bylo to tady a jen to čekalo, než se proberu a vrátím se zpět. Ta sladká nevědomost, kterou vytvářely prášky, které jsem brala po hrstech, byla jen dočasná. Dočasná a oddalující, která nic nevyřešila a vlastně ani nepomohla.

Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a vystoupila z auta. Chtěla jsem jít otevřít garážové dveře, abych tam mohla zajet. No, hlava se mi zamotala a já se musela přichytit auta. Bylo mi zle. Ze všeho. Opřela jsem se oběma rukama o auto a rozdýchávala to. Neustále jsem si v hlavě opakovala, že je to pryč, že to zase bude dobré, že na to nejsem sama… Nemusím na to být sama… Nemusím!

Po chvilce jsem otevřela oči, které jsem do té doby křečovitě tiskla k sobě. Dech se mi vracel do normálu a můj panický stav se zdál, že mizel v zapomnění. Narovnala jsem se a tak zjistila, že už zase dokážu vyrovnaně stát a zem je tam, kde být měla. Rozhlédla jsem se okolo. Až teď mi došlo, že už bylo dávno po setmění a všichni sousedé byli už pravděpodobně doma se svou rodinou. Ale já ničeho nelitovala. To dlouhé, příjemné odpoledne s Dennym mi bylo perfektní náhražkou za večeři o samotě.

Odlepila jsem ruce od auta a s klíčem od garáže zamířila k vratům. Sehnula jsem se a zastrčila klíč do zámku. Pak jsem jedním pohybem otevřela ta obrovská vrata. Když jsem vyndala klíče a otočila se zpět k autu, zděsila jsem se.

Stála tam silueta zahalená do noci. Přesně tak, jak jsem ji znala. Tmavý obrys člověka, který tam na mě čekal. Srdce mi bušilo o sto šest. Znovu. Tolik jsem chtěla vědět, kdo to byl. Přesto mi malá část strachu uvnitř mě nedovolovala poprosit měsíc, aby vylezl zpod mraku a osvítil osobu stojící přede mnou. Možná jsem měla strach z toho, kdo tam ve skutečnosti stál, možná jsem tolik neprahla po tom vědět, kdo to je, možná mi imponovala ta určitá anonymita. Možná jsem se prostě jen bála, že tam ve skutečnosti opravdu nikdo nestál.

S výdechem jsem zavřela oči a hned je zase otevřela. Cítila jsem úlevu. Ulevilo se mi, protože jsem nebyla sama. Stál o kus blíž. Za tu nepatrnou chviličku se o kousek přiblížil. Netrápilo mě, jak to dokázal, nepřemýšlela jsem nad tím, jak to bylo možné. Prostě jsem jen byla. Stála jsem tam a očima hypnotizovala ty jeho. Projel mnou mráz. Mráz, který značil, že dnes bylo něco jinak. Jeho oči se leskly. Ne tak, jak to každá zná z telenovel, ale temně. Připadalo mi, že se leskly jako ta nejtemnější půlnoc, která mohla existovat. V ten moment mi připadal jako ta nejhorší odvrácená strana světa. Jako temnota sama. Potomek samotného Ďábla. V jeho blízkosti nebylo světlo. Bylo to, jako by se ho bálo a utíkalo před ním. Tuhle postavu obklopovalo jen pusto, prázdno a neskutečný chlad věčné noci. Jeho postoj naháněl hrůzu, než abych po něm zatoužila. Cítila jsem, jak jsem samovolně udělala krok vzad. Bláhová jsem byla, jestli jsem si myslela, že mu snad uteču. Než se pata dotkla země, stál přede mnou. Svým studeným tělem se ke mně přiblížil. Snažil se ke mně přiblížit ještě víc, no, já se intuitivně oddalovala. Když vztáhl ruku nad sebe a jedním pohybem zavřel za námi dveře od garáže, jako by nevážily ani gram, věděla jsem dvě věci. Zlobil se a já mu nemohla utéct.

Dveře s rachotem sjely dolů a dotkly se země. Přišla absolutní tma, ve které nebylo nic vidět. Malým okýnkem, které bylo na druhé straně, dovnitř padl občasný měsíční svit, který ale hned zmizel, jakmile ho zkřížily mraky. Zahlédla jsem stín, jeho stín, který mi napověděl, co se dělo.

Cítila jsem chlad, který kolem mě proudil. Stál tu a díval se. Nevěděla jsem, na co se koukal a čím se kochal, ale já se v té chvíli nehorázně bála. Sama jsem nevěděla, jestli jeho samotného nebo té chvilky nevědomí.

„Jsi tu?“ špitla jsem do temnoty a čekala odezvu. Jakoukoliv. Zachvěla jsem se pod náporem studeného poryvu kolem sebe. Ucítila jsem ho za sebou. Otřásla jsem se po celém těle pod dotekem jeho chladných prstů. Zavřela jsem oči. Byl tu. Byl tu se mnou. Chyběl mi. Tolik jsem toužila po jeho blízkosti. Byl jako moje osobní droga. Nikdy jsem ho neměla dost a chtěla jsem ho stejně tak, jako kdykoliv jindy.

Odhrnul mi vlasy na stranu a jeho studený dech mi ovál obnažený krk. Čekala jsem, že to bude jako vždycky. Krásné a příjemné. Bože, jak daleko jsem byla od pravdy.

Chytil mě za vlasy a druhou rukou mi naznačil, abych se předklonila. Udělala jsem, co žádal. Vlasy padly podél mého těla, ale něco začalo praskat ve švech. Byl tak silný, že mé značkové kalhoty padly vedle nás… Jeho studené ruce si mne přitáhly k sobě. Otočil si mě a připadalo mi, že mě propaloval očima. Chtěla jsem něco říct. Chtěla jsem něco udělat, ale ten strach, co z něho šel, mi to nedovoloval.

„Co se stalo?“ procedila jsem skrz zuby, které drkotaly o sebe pod náporem chladu, jenž z něho sálal. Chlad, který ho prozrazoval. Chlad, který dával najevo, že je to jen on. Nechtěl, abych mluvila. Měla jsem být ticho, protože jeho rty začaly drtit ty moje tak silně, až to zabolelo. Snažila jsem se mu vyrovnat, chytit se jeho rytmu, sladit nás. Ale to bylo téměř nemožné. Nestačila jsem mu. Jeho dlaně dřely má stehna, boky, prostě vše, po čem jeho ruce klouzaly. Bolest se dostavovala téměř okamžitě po jeho doteku. Ale já nevydala ani hlásku. Byla jsem ticho. Cítila jsem, že se muselo něco stát. Ať už to byl kdokoliv z nás, udělal něco jinak. Neznala jsem ho ve skutečném světě, a tak jsem mohla jen hádat.

„Co se stalo…?“ zopakovala jsem bezmyšlenkovitě, když opustil mé rty. Ani jsem to nedořekla a stála jsem před ním jen ve spodním prádle. Nevěděla jsem, jak se mu podařilo sundat mi tričko, ale trvalo mu to jen milisekundu. Musel si mě prohlížet, protože se na chvíli zastavil. Nechápala jsem, jak to bylo možné. Vždyť byla taková tma… Netrvalo dlouho a já se začala třást po celém těle. Sama jsem nevěděla, jestli vzrušením, že to bylo jiné, nebo strachem z něj.

„Tak už, do hajzlu, něco řekni!“ křikla jsem. V ten moment stál u mě. Nechápala jsem jak, ale byl tam. Venku zahřmělo tak silně, že to na chvíli osvítilo většinu garáže. Stihla jsem jen postřehnout zdeformovaný stolek z menších kovových překladů, který si táta postavil jako ponk na své opravy.

Jako v záblesku jsem uviděla jeho nahé tělo, když ke mně přistoupil. Přitáhl si mě k sobě. Vyzvedl mě jako nic a já tak roztáhla nohy a obtočila je kolem něj. Přešel k tomu polorozpadlému ponku a jedním sáhnutím shodil všechny krámy, co na něm byly. Posadil mě na něj a začal sjíždět mé tělo. Bral si polibky, aniž mi nějaké vrátil. Byla jsem jako hadrová panenka. Panenka bez života a citů. Serval ze mne kalhotky a prudce do mě vnikl. Nebral na mě ohled. Nehladil mě jako obvykle. Vůbec mě na tu smršť, která následovala, nepřipravil. Rukama mě za zadek nadzvedl, aby do mě mohl proniknout ještě víc. Chytila jsem se jeho ramenou, abych se přidržela. Když si mě přitáhl ještě víc k sobě, sepnula jsem své ruce za jeho krkem, abych se ho mohla držet pevněji. Přirážel tak tvrdě a vehementně, že mi s úst nespočetkrát uniklo slabé zasténání. Bylo to krásné a jedinečné, no, zároveň intenzivní a bolestivé. Držela jsem se jeho chladného těla a snažila se neztratit vědomí. Vynášel mě do oblak a zároveň mě pohřbíval do země. Zvedl jednu ruku k mému obličeji a pevně ho uchopil. Chtěl na mě vidět. Slastně a možná i bolestivě jsem tiskla víčka k sobě. Nebyla jsem schopná udržet své oči jasné a bdělé. Nedokázala jsem udržet myšlenku, nedokázala jsem se soustředit. Cítila jsem jen jeho v sobě, jeho studený dech, který se odrážel od mého rozhicovaného těla, když do něj narazil. Chtěla jsem mu stačit. Chtěla jsem udělat všechno, jen aby byl spokojený. Přitáhla jsem si ho blíž a drze mu vklouzla jazykem do úst. Divoce jsem zkoumala jeho ústa. Nejprve na mé naléhání neodpovídal. Jako by byl uražený, jako by mě chtěl potrestat. Ale po chvilce ho mé polibky obměkčily. Začal mi polibky vracet. Divoce a nespoutaně. Naše jazyky spolu tančily nikdy nevyřčený tanec. Položila jsem se do toho celým tělem. Dala jsem mu vše, co chtěl a tentokrát nic nežádala zpátky. Chtěla jsem jen jeho. Cítit ho a nebýt už nikdy bez něj. A chtěla jsem mu to dokázat. Docházel mi dech, no, já stále nepřestávala. Tiskla jsem se k němu a rukama sjížděla po jeho kamenném, hebkém a sladkém těle. Rukama jsem ho chytila za zadek a pevně ho stiskla. Musel můj stisk cítit, i když to vypadalo, že ho vůbec nezaznamenal, protože přidal na tempu. Klín mě pálil, vnitřek mi hořel a já slastně zaklonila hlavu. Cítila jsem, že to přicházelo. Už byl jen kousek od okraje a já věděla, že až se přes něj dostanu, rozpadnu se na milion kousků. A pak to přišlo. Tělo se mi stáhlo v náhlém návalu slasti. Čelem jsem se opřela o jeho rameno a položila se tak do prožitku, který mi přinesl. Ať to bylo jakkoliv bolestivé, jakkoliv nečekané, jakkoliv mimo meze, bylo to to nejdokonalejší, co jsem kdy zažila. Plné emocí, bolesti, trápení, ale i citu, který jsem neuměla identifikovat. Naše pocity a city se mísily mezi sebou. Oba jsme prožívali to samé, jen každý s trochu něčím jiným. Rukou jsem sáhla na jeho tvář a natočila ji ke mně. S vypětím všech sil jsem zvedla hlavu z jeho ramene a spojila naše rty. V polibku, který mu měl říct, že byl to jediné, co jsem ve svém životě potřebovala. Neuvěřil tomu. Do očí se mi nahrnuly slzy. Celé tělo mi hořelo v bolesti, která byla sotva snesitelná. Můj klín jsem prakticky necítila. A on byl odtažitý... Věděla jsem, že tohle byl ten pravý důvod mých slz. Protože bolest pomine, ale jeho odtažitý postoj mi ubližoval.

„Řekni něco, prosím…“ zkusila jsem naposledy. Odtáhl se ode mě a beze slova odešel. Chtěla jsem se z toho pongu postavit, ale nohy mě zradily. Hned jak se chodila dotkla země, moje nohy vypověděly službu a já se sesunula k zemi. Zvedla jsem hlavu, abych se na něj naposledy podívala. Neotočil se. Jen za sebou zatáhl ta proklatá garážová vrata.

Seděla jsem na podlaze v předsíni už hodnou chvíli. Bylo mi mizerně. Ne, bylo mi ještě hůř. Bolelo mě celé tělo. Nemohla jsem se sebe samotné dotknout. Nerozuměla jsem mu. Nechápala jsem, co se mu stalo. Muselo se něco stát. Pokaždé mě bolelo tělo, pokaždé na něm bylo vidět, jak moc se ovládá, aby mi neublížil, i když jsem nechápala před čím. Před čím že mě to chránil? Snad před sebou samotným. Snad před svou touhou ke mně. Snad možná ani sám nevěděl. Dnes ale ne. Dnes se zpátky nedržel. Bral si mě a nic mi na oplátku nedával.

Znovu jsem se zhluboka nadechla. Stále jsem cítila ten dechový deficit, který mi způsobil. Všechno se stalo tak neuvěřitelně rychle a přitom mi to přišlo jako věčnost. Toužila jsem po jeho blízkosti, po jeho objetí, po jeho polibcích. Ale dnes mi nic z toho nedával. Jen bral.

Z úst se mi vyloudil další bolestný sykot. Opatrně jsem se nadzvedla a podívala se na své břicho. Hned mě upoutala velká modřina, která se začínala vybarvovat na mých žebrech. Sjela jsem pohledem na stehna, kde se červenaly obtisky jeho rukou… Jeho prstů. Přejela jsem po nich ukazováčkem a zkousla si spodní ret. Ještě teď jsem cítila jeho silný stisk, který se mohl rovnat heveru. Zastavil se mi znovu dech při vzpomínce na to, jak mě vyzdvihl do vzduchu jednou rukou a tou druhou mi roztáhl nohy. Mohla jsem se bránit, jak jsem chtěla, jeho stisk byl silnější. Chtěla jsem ho stejně tak moc jako on mě. Jen jsem nechápala, proč všechna ta síla… Proč to napětí v jeho těle… Proč ke mně ani jednou nepromluvil… Udělala jsem snad něco?

Pochyby mi znovu vehnaly slzy do očí. Dlouho jsem se je snažila zadržet. Nechtěla jsem plakat. Ne teď, ne tady. Ne sama. Prosila jsem ho, aby neodcházel. Zapřísahala jsem ho, aby zůstal. Přesto odešel. Obrys jeho bělostných zad mizel ve tmě, až ho nakonec pohltila celého. Volala jsem na něj. Neotočil se. Nevrátil se. Bála jsem se, že odešel navždy, aniž by mi řekl, co se stalo. Co ho tolik rozhněvalo, proč si mě vzal tak náhle... Proč byl tak tvrdý a neoblomný... Proč odešel…

Složila jsem nohy pod sebe a s velkým sebezapřením jsem se zvedla. Šourala jsem se tichým domem tak, jak jsem byla. Jen ve spodním prádle, které jsem na sebe s velkou námahou natáhla. Nebylo potřeba světla, znala jsem svůj dům velmi dobře. Došla jsem ke schodišti a postupně zdolávala jeden schod za druhým.

Nahoře jsem se zastavila a na chvilku zaváhala. Přešla jsem k prvním dveřím vlevo a čelem se o ně opřela. Ty dveře se už hodně dlouho neotvíraly. Byly to dveře do Tommyho pokoje. Já ve skutečnosti nikdy ty dveře nepoužívala. Druhé dveře vlevo, hned vedle těch jeho, jen o kousek dál, byly ty moje. Naše pokoje byly propojené přes společnou koupelnu, takže jsem nikdy tu potřebu chodit k němu dveřmi neměla. Stála jsem tam, opřená o ně a vnímala své bolavé tělo. Možná že daleko víc bolelo mé srdce a duše. Aniž bych si to uvědomila, dveře do jeho pokoje tiše cvakly a pak se přede mnou otevřely.

Stála jsem tam a dívala se do jeho pokoje. Všechno bylo na svém místě. Nic se v něm nezměnilo. Vlastně to skoro vypadalo, jako by si jen odskočil. Jako by nikdy neodešel. Jen mi přišel trochu víc uklizený. Máma musela ve svých záchvatech smutku ten pokoj celý uklidit. Zhluboka jsem se nadechla a v nose mě pošimrala ta známá vůně jeho kolínské. Musela jsem se usmát, když jsem si vzpomněla, jak moc se kdysi voněl.

Ten pokoj byl tak prázdný a já najednou ucítila nutkání ho zaplnit. Nebyla jsem tam od té doby, co se to stalo. Nedokázala jsem jen pomyslet na to, že tu už nebyl, natož vidět jeho věci. Bála jsem se toho, jak by mě to vzalo a co by to se mnou udělalo.

Krok se s krokem sešel a já stála uprostřed jeho pokoje. Rozhlížela jsem se kolem dokola. Po zdech měl vylepené plakáty svých oblíbených hráčů, různé fotky, diplomy z všemožných soutěží, nástěnku. Přešla jsem k jeho stolu a líp se na ni zadívala. Kromě různých připomínek, pozvánek na různé večírky a zvláštně naškrábaného rozvrhu hodin tam měl naši fotku. Nebyla to jediná fotka nás dvou, kterou v pokoji měl. Ale tahle byla speciální. Byla totiž z mého prvního večírku, na který jsme společně utekli, aniž by o tom rodiče věděli. Ještě teď jsem si pamatovala zběsilý tlukot mého srdce a strach, který jsem měla z prozrazení…

***

„Tak dělej!“ slyšela jsem ho, jak šeptá, ale kdyby mohl, křičel by na mě. Jak jsem mu měla vysvětlit, že jsem se bála? Že jsem se bála tolik, že jsem skoro nemohla z toho parapetu slézt?

„Bells! Tak pojď! Neboj se, já tě chytím!“ Toho jsem se vážně nebála. Věděla jsem, že by to udělal. A o to v té chvíli vůbec, ale vůbec nešlo. Já byla v naší rodině ta, co nikdy neporušila pravidlo, a když náhodou jo, bylo to jen kvůli Tommymu. Stejně jako teď. Normálně bych na ten večírek vážně nešla. Ale nemohla jsem Tomymmu říct ne. A taky jsem nechtěla…

„No jo, už jdu,“ zašeptala jsem a chytila se spodní větve našeho stromu. Uměla jsem slézt. Nedělala jsem to přece poprvé. Přechytila jsem ruce a nohu si zapřela. Pak už stačilo se jen pověsit za tu pevnou větev a pak se pustit. Přistála jsem na lehce pokrčená kolena. Téměř neslyšně.

„To to trvalo, sestřičko,“ rýpnul si a už už popoběhl k příjezdové cestě. Naposledy jsem se otočila na náš dům a skousla si s výčitkami spodní ret. Ještě jsem se mohla vrátit... Pak jsem se otočila k Tommymu, který už stál na příjezdové cestě s jeho širokým úsměvem. Zakroutila jsem hlavou, abych z ní dostala všechny pochyby a s úsměvem se k němu rozeběhla.

„Připravená na svou první velkou noc?“ zeptal se zvesela, ale hlas stále tlumil, aby nikoho nevzbudil.

„Já? Vždycky!“ odsouhlasila jsem a pak jsme se společně vydali k nedaleké zatáčce, kde už na nás čekali ostatní.

„Já mám takovou radost, že jsme tu!“ halekala Jessica blízko mého obličeje, aniž by věděla, že jsem ji i přes tu hlasitou hudbu slyšela. Na nic nečekala a ponořila se do rytmů hudby a tancovala.

„Já taky,“ odkývala jsem jí a sama se divila, že jsem zněla daleko přesvědčivěji, než jsem si sama připouštěla. Vzala mě za ruce a táhla mě na taneční parket. Teda, jestli se tomu tak dalo říkat. Byla to diskotéka v Port Angeles. Taková malá, co měla víc pater než místa. Tančilo se téměř všude, nikdo si s tím tady nedělal hlavu. Ale největší shluk lidí byl v dolním patře úplně uprostřed. Pohupovala jsem se do rytmů a s úsměvem se rozhlížela okolo. Byla jsem překvapená, kolik lidí tady bylo. Jak jsem tak okouněla po ostatních, zahlédla jsem mávající ruku. Zaměřila jsem se na ni víc, když jsem uviděla Tommyho od baru, jak na mě zběsile mával.

„Tommy,“ řekla jsem Jessice a naznačila prstem, že musím za ním. Ona jen přikývla a k mému překvapení mě následovala.

Když jsme se skrz rozdivočelé lidi prodraly až k baru ke klukům, čekal tam na nás zástup panáků s divnou zelenou barvou. Nejdřív jsem se nedůvěřivě podívala na Tommyho. Ale jeho veselý a neboj-se-vše-v-pohodě úsměv mě uklidnil. Vzal si jednoho panáka. Ostatní kluci taky. Já i Jess jsme si vzaly ty zbylé skleničky a otočili se všichni směrem k sobě. Tím jsme necíleně vytvořili kruh. V tom kruhu byli všichni naši přátelé. Ti dobří i ti, co jsme se s nimi denně potkávali.

„Na dnešní večer. Ať každý den stojí za to,“ řekl a všichni jsme si naráz přiťukli. Než jsem se napila, potkal se můj pohled s Tommym. Smál se na mě zpod fousů. Ten darebák totiž už v té chvíli věděl, jak špatně mi druhý den bude.

Na nic jsem nečekala a otočila do sebe panáka, až byl dnem vzhůru.

„Téda, Bello, tobě to ale jde,“ rýpnul si Denny.

„Vždyť je to moje sestra. Máme to v rodině,“ mrknul na mě Tommy a stoupnul si k nám.

„Tak, v tom případě bych měl rodinu Swanů pozvat na dalšího panáka,“ usmál se Denny a oba nás vzal pod svá křídla. Zatímco objednával další rundu, Tommy se ke mně nahnul, abych ho dobře slyšela.

„Neboj se, Bells, a uvolni se. Máš tady přece velkýho bráchu. Já tě domů dostanu, to se neboj,“ mrknul na mě a já se pousmála. Můj velký brácha… Brácha, který mě nechal, abych panákovala s o dva roky staršími kluky, kteří měli sakra velkou výdrž…

***

Přešla jsem k jeho pootevřené skříni. Nedala se úplně dovřít, protože kolejničky dole byly rozbité. Taková menší nehoda s baseballovou pálkou… Přejala jsem rukou po jeho věcech. Všechny byly perfektně srovnané a nažehlené. Nadechla jsem se té vůně, která se z toho díky mému dotyku uvolnila. Takhle voněl domov.

Přešla jsem k oknu a tím k jeho nočnímu stolku s postelí. Přes židli bylo přehozené jeho tričko. Sáhla jsem pro něj a oblékla si ho. Pak jsem z jeho nočního stolku vzala rámeček s fotkou. S fotkou z naší rodinné akce. Byli jsme tehdy u příbuzných v Minnesotě. Ženil se tátův bratranec. Tahle fotka byla ze svatební oslavy. Všichni jsme byli vyšňoření a moc nám to všem slušelo. Já s mamkou na té fotce sedíme vedle sebe na židli. Táta se nad námi sklání a obě nás objímá. Tommy si tehdy dřepnul na bobek k mamce, která ho láskyplně objímala okolo ramen jednou rukou. Tou druhou držela mou ruku. Všichni se na té fotce smějeme. Strejda tehdy řekl nějakou blbost, které jsme se všichni začali smát, a on nás v tom vyfotil. Tuhle fotku měli naši i v obýváku. Zvětšenou a zarámovanou. A ta, co jsem právě držela v ruce, tak ta původně patřila mně. Chtěla jsem si ji vystavit mezi ostatní fotky na poličku, kterou jsem měla nad postelí. Ale hned jak ji Tommy zbystřil, už byla u něj. Tehdy mi tvrdil, že jestli mu ji nedám, nebude moct usnout a bude muset spát u mě… Slitovala jsem se nad ním a vlastně i nad svou milovanou postelí a tu fotku mu dala.

Odtáhla jsem peřinu a opatrně si sedla do jeho postele. Nebylo mi to zrovna příjemné, a tak jsem se raději opatrně položila. Přetáhla jsem si jeho peřinu přes tělo, aby mě téměř celou zakryla. Fotku jsem měla vedle sebe na polštáři a neustále se na ni dívala. Ti lidé, co na ní byli, už neexistovali. Zemřeli spolu s ním. Ale ten střípek vzpomínky na ně mě nakonec ukolébal ke spánku. 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Někdo se dívá 11:

 1
21.09.2014 [22:30]

KairaTayE.C.M. Povídka je rozepsaná a bude dokončená. Bohužel z časových důvodů je složitější něco napsat. Ale další kapitola se dopisuje a bude vydána.

Emoticon

Popřípadě není problém si na mne vzít fb, skype nebo něco podobného. Emoticon

9. E.C.M.
14.09.2014 [11:10]

Ahoj holky, kdy bude další kapitolka? Popravdě, nechtěla bych o tuhle povídku přijít, protože je to jedna z nejlepších povídek na těchto stránkách v současné době. Povídky, které se teď vydávají jsou o hodně slabší než když byl web v počátcích, také ode mě spousta povídek získala negativní kritiku a já nechci psát jen negativní komentáře, ačkoliv je zde i několik přeživších autorek, jsou zde od začátku a mají skvělé povídky, již nepřidávají tolik, a já nemám komu psát pochvalu, tak doufám, že v co nejbližší době vydáte další díl povídky. Emoticon Emoticon

8. Kala
02.09.2014 [19:20]

KalaBude pokračování? Emoticon
Prosím... Emoticon

31.07.2014 [8:52]

Nádhera Emoticon Emoticon Emoticon Ale to čekání je děs Emoticon Jak na kapitolu, tak na 'vyjití' Belly z temnoty. Emoticon
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Jess
28.07.2014 [17:23]

Úžasná kapitola. Jsem velmi zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál. Emoticon Těším se na další kapitolku. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. Kala
27.07.2014 [21:32]

Kala Emoticon Emoticon
Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat Emoticon

4. evelsten
25.07.2014 [19:13]

E.C.M.: Si zlatá, ďakujem za vysvetlenie. I keď pravdu ti poviem i ja som tak nad tým rozmýšlala, presne ako si napísala. A máš pravdu aj v tom Edwardovom pohľade, že by sa už vtedy všetko vysvetlilo Emoticon jaj, ale keď ja som už tak nedočkavá Emoticon Emoticon

3. E.C.M.
25.07.2014 [10:35]

A já se ani nedivím jeho chování, přece jenom je to po uši zamilovaný upír, jehož láska není opětovaná. Vždyť Bella ani neví, že chodí s jedním z TĚCH CULLENŮ a pokud Edward vyslechl rozhovor Dennyho a Belly, tak musí mít velký strach, že ho Bella opustí a on už ji nikdy neuvidí, protože Denny nabízí Belle nový život ve slunné země, kde by za ní Edward nemohl a také pochybuji, že se Dennymu Bella nelíbí. Proto byl Edward tak naštvaný, ne, on nebyl naštvaný, spíše si myslím, že vyhrála jeho sobecká část a že potřeboval cítit, že je Bella jeho. Že je jeho alespoň přes noc a on její alespoň jako PAN NEZNÁMÝ, což pro něho také musí být velmi frustrující, když přes den se svojí láskou věčnosti nemůže ani mluvit a ona si o něm myslí jenom to nejhorší. Navíc Bellu ve Fork prakticky nic nedrží(žádnej kluk, žádní kamarádi) a proto to pro něho musí být velmi těžké, protože nemá žádnou jistotu, že Bella s ním zůstane alespoň přes noci jako s panem neznámým. Já myslím, že vyhrála Edwardova sobecká upíří část, proto se k ní choval tak, jak se k ní choval, protože už neví, co má udělat, aby si Bella o něm nemyslela jenom to nejhorší. Jo, to je tak smutné když se na to kouknu s Edwardova pohledu. Emoticon Kapitola s Edwardova pohledu by byla senzační, ale podle mě by odkryla hodně věcí z děje a tak už by povídka nebyla tak tajemná. Ale určitě bych někdy chtěla Edwardův zpětný pohled na tohle všechno a nejlepší by bylo úplně od začátku, ještě kdy tam byl Tommy. Já jenom doufám, že Bella skutečně neskončí s Tommym, ale že Edward něco vymyslí a nakonec si Bellu udobří.

24.07.2014 [23:07]

kiki11Super kapitola, nádherně napsaná. Emoticon Těším se na další. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. evelsten
24.07.2014 [20:23]

Úžastné... Emoticon Milujem túto poviedku, je tak precízne napísaná a dojemne citlivá, vždy sa nedočkavo pozerám kedy pribudne ďalšia kapitolka Emoticon neviem prečo je Edward takýto, aký je dôvod jeho správania, lae veľmi tým ubližuje Belle, tak by sa mi páčil veľmi jeho pohľad na celú situáciu, okolo tých jeho tajných a erotických návštev čo sa týka Belly... Emoticon ďakujem za túto úžastnu kapitolku tejto nádhernej poviedky, ste skvelé autorky Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!