Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 3. kapitola

11.07.2012 (07:15) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2370×

3. kapitola - Veterina

Z rozchodu s tím tupcem jsem se vzpamatovala za pár dní. Párkrát mi zkoušel napsat esemesku, ale já jsem ho jenom znova poslala do ne moc pěkných míst. I kdyby to nebyl takovej debil a nechoval se ke mně tak, jak se choval, nikdy bych mu neodpustila, že nakopl Edieho. Ten mi byl obrovskou oporou. Vždycky jako by vycítil, že na mě jde špatná nálada, přiběhl, začal kolem mě pobíhat, skoro skákat, šel si pro míček do pelíšku, strčil mi ho do ruky a dotáhnul mě ven, kde jsme si házeli, běhali a podobně. Bylo to zlatíčko. Dneska po škole jdeme na veterinu. Nemůžu se dočkat, až mi konečně potrvdí matčinu teorii o tom, že má vzteklinu. Renée umí být někdy dost paranoidní. Ach jo, ještě tři hodiny ve škole...

„Bello?“ snažila se získat mojí pozornost Anett.

„No?“

„Tak dopovíš mi už konečně, co bylo v tom kině? Slyšela jsem vždycky jenom ten začátek. Že sis šla pro popcorn a tam narazila na něj. Ani si mi pořádně nepopsala jak vypadal!“ vyzvídala. Vždycky když mě donutila se o něm rozpovídat, tak nám to někdo překazil – zvonilo na konec přestávky, vyrušil nás nějakej blbeček ze třídy, jestli mu nepomůžem s úkolem a podobně.

„Prostě jsem si šla koupit ten popcorn a on si tam četl knížku. Když tě zajímá jak vypadal – bronzový vlasy, zelenozlatý oči, krásnej, pokřivenej úsměv, ďolíčky ve tvářích a jiskry v očích a jmenuje se Edward. Začali jsme si spolu povídat a tím to končí,“ snažila jsem se toho božského kluka popsat do pár vět. Viděla jsem, že má co dělat, aby jí neukápla slina na sešit.

„A kdy se znovu uvidíte?“ toužila vědět.

„Jo, tak to netuším. Ještě jsem chodila s Jacobem, takže jsme se ani jeden o nic nepokoušeli.“ Zabodla jsem pohled do země.

„A to tu ještě sedíš?! Dneska jdeme do kina! Je ti to jasné?! Chci ho vidět!“ rozkazovala vzrušeně.

„Takže se mnou a Ediem na veterinu, pak do kina za Edwardem a přespíš u nás?“ vymýšlela jsem bojový plán.

„Holka, že si ho pojmenovala po něm? Toho psa myslím.“

„Ne!“ zařvala jsem, zklopila hlavu, protože jsem cítila, že se začínám červenat.

„Ty ses do něj zabouchla!!!“ řvala, začala poskakovat na židli a plácat mě do stehen nadšením.

„Ne!“ zařvala jsem na ní znova a ignorovala fakt, že se na nás kouká celá třída.

„Belle se líbí popcorňák, Belle se líbí popcorňák, Belle se líbí popcorňák!“ vyzpěvovala na celou třídu.

Bouchla jsem ji do ramene. „Mlč, ty blbko jedna blonďatá!“ zařvala jsem na ni, načež jsme propadly záchvatu smíchu.

„Ty seš trubka!“ nadávala mi v pauzách mezi smíchem a bouchala mě na oplátku do ramene.

„Ty větší!“ Tohle jsem na Anett zbožňovala. Nehrály jsme si na žádné takové MocQinky moč tě lovískuju!!! Měly jsme se hodně rády, ale většinu času jsme si nadávaly, dělaly si naschvály. Když ale jedna tu druhou opravdu potřebovala, tak šly žerty stranou. Ani jsem nepotřebovala milion přátel. Stačila Anett.

Napsala jsem Charliemu smsku, že na veterinu půjdeme s Anett, že pak půjdeme do kina a přespí u nás. Nijak neprotestoval, stejně jako Anettčini rodiče, za což jsem byla ráda. Hned po škole jsme tak mohly skočit domů pro Eda – byla jím unešená stejně jako já. Bůh ví, co nastane až uvidí toho většího a lidštějšího Edwarda.

„Dobrý den. Jsem Isabella Swanová a volala jsem kvůli prohlídce a případně očkování tady Edieho,“ informovala jsem recepční u veterináře.

„Ano, pan doktor tam má ještě jednoho pacienta, pak vás hned přijme,“ usmívala se. Připadala jsem si jak v nemocnici a ne na veterině. Doufám, že cena nebude na stejné úrovni.

S Ediem a Anett jsme se šli posadit vedle dveří ordinace.

„Těšíš se do kina?“ ptala se Anett mlsně.

„Nebudu dělat takovou vědu z kluka, kterýho jsem viděla jenom jednou.“ Z neuvěřitelně sexy a inteligentního kluka, kterýmu nejsem volná...

„Jo, to máš pravdu... Proto jsi si s ním povídala asi hodinu i když na tebe v kině čekal tvůj tehdejší dlouholetý přítel se kterým ses den na to rozešla. To dá rozum,“ provokovala a tvářila se u toho nesmírně vážně.

„Ty máš co říkat. Jsem na tebe zvědavá, jak zareaguješ až ho uvidíš,“ začla jsem se smát. Věděla jsem, jak moc je na krásný kluky ujetá. Ještě na takový ty zralý, kteří rádi styl nedbalá elegance. Ale kdo není...

„Já aspoň přiznám, že se mi líbí – když se mi teda bude líbit. Víš vůbec, jak příšerný vkus na kluky máš?“

„Cože? Kde si to vyhrabala???“ ptala jsem se šokovaně.

„No vem si jenom Jacoba. Buran bez vychování, hnusnej – promiň, ale je to tak – a ještě ti kopne do psa, když se s ním rozejdeš.“ Na to Edie štěkl, jako kdyby na souhlas.

„Hele, vy dva spiklenci. Můžu zařídit injekci pro vás oba!“ řekla jsem se smíchem. Jak Ed zaslechl slovo injekce, tak sklopil uši a zakňučel. S Anett jsme se tomu musely strašně smát. Pak vyšel z ordinace pán s přenoskou na kočky a hned za ním nás přišla zavolat sestřička. Anett zůstala sedět a my s Edem jsme vešli do ordinace.

„Dobrý den, co vás trápí?“ ptal se veterinář.

„Dobrý den. Já jsem našla tohodle krasavce, tak jdeme na prohlídku a očkování.“

„Jasně, tak pojď sem, kluku.“ Doktor Edu chytl a postavil ho na kovový stůl. Začal mu prohlížet oči, zuby, uši, pak si poslechl srdíčko a šel pro injekci. Jakmile ji Edie uviděl, začal panikařit.

„Edie neboj, trošinku to píchne a bude to dobrý,“ chlácholila jsem ho. „Buď můj hodnej kluk,“ podrbala jsem ho za ušima a on se zklidnil. Doktor mu píchnul včelku, vystavil nám očkovací průkaz a s dokladem nás poslal na recepci.

Čím víc se blížila doba, kdy budeme v kině, tím horší pocity jsem měla. Bylo mi špatně od žaludku, připadalo mi, že každou chvíli omdlím. Prostě jsem měla trému. Co když si mě nebude pamatovat nebo se mu už nebudu líbit nebo byl tenkrát nalitej a proto jsem se mu líbila nebo tam nebude nebo... Co když nebude volnej? Třeba se stihl zasnoubit. Šla jsem se napít do kuchyně a jakmile na mě Anett spozorovala, že mi není úplně dobře a panikařím, tak se mě snažila utišit, stejně jako Edie.

„Zahraju si na kosmetičku, kadeřnici a stylistku a každej chlap z tebe padne na zadek, jo?“ Nebyla jsem si jistá, jestli zrovna Anett je člověk, od kterýho bych se měla nechat zřídit. Ale musí se jí nechat, že oblíkat a líčit se umí. Uvidíme, jak moc se do toho zažere.

„Dobře, děkuju,“ řekla jsem jí upřímně.

Milionkrát bych jí mohla říkat, aby ze mě nedělala nějakou zlatokopku a s tím make-upem a vlasama se tolik nedělala. Celé to své nadšení přenášela na mě a tak jsem byla nedočkavá jako malý dítě. Zmizely všechny obavy, že třeba bude zadanej a bůh ví co všechno. Konečně jsme obě mohly říct, že jsme připravené vyrazit a tak jsme se obuly, rozloučily se s Ediem a šly směrem kino. U pokladny jsme si koupily dva lístky na nějakou rodinnou komedii a vešly do haly. Rozhlížela jsem se kolem, úplně jsem zapomněla, kde byl ten stánek. Pak jako kdyby se všechno zpomalilo, když jsem zahlídla bronzovou hřívu, černé sako, jak se ohýbá nad pultíkem vedle popcornu. Nemohla jsem se ubránit pohledu na jeho božskej zadek! Sakra, to je pozadíčko...

„Anett?“ ťukla jsem do ní a naznačila, kterým směrem se má koukat.

„Mm... Krásnej zadek,“ zakřenila se mlsně.

„Že jo?“ přidala jsem se k ní.

„No na co čekáš, běž! Já vás budu pozorovat odstaď,“ téměř vyplázla jazyk.

Vykročila jsem směrem k němu, snažila se o sebejistou chůzi, ale zrovna v tu chvíli mi došlo, proč jsem se bránila, aby mě Anett nazula do těch krásnejch botiček, který se bezvadně hodily k džínům, ale měly asi sedmi centimetrovej jehlovej podpatek. Vyvrkla se mi noha, já se jenom modlila, aby se zrovna v tuhle chvíli neotočil. Rychle jsem to vybrala a pokračovala, už trochu opatrněji směrem k němu.

„Edwarde?“ snažila jsem se mluvit překvapeně. Začal se otáčet a já se nemohla dočkat, až uvidím tu jeho andělskou tvářičku. Jak mě uviděl, tak měl v očích znova ten zvláštní výraz. Po tváři se mu rozlil ten jeho speciální pokřivený úsměv.

„Wow,“ prodralo se mu přes krásné, smyslné rty.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho nesměle a sklopila pohled, protože jsem si byla jistá, že se červenám od hlavy až k patě. On se trochu pousmál, z čehož mi bylo ještě trapněji.

„Ahoj. Jak se máš?“ ptal se zvědavě. Zvedla jsem hlavu, aby mě znovu mohla praštit do tváře jeho krása.

„Ale tak, docela to ujde,“ vrátila jsem mu úsměv.

„Zase na filmu o bojových uměních s tím Jacobem?“ Přišlo mi, jako kdyby ho to žralo víc, než dával najevo.

„Kdepak, jsem tu s kamarádkou. S tím Jacobem jsem se rozešla,“ sdělila jsem téměř pyšně.

„Aha, tak to je mi líto.“ Zřejmě se snažil, aby to znělo smutně, ale radost z něj přímo stříkala.

„Mně ani ne,“ řekla jsem upřímně. Na to se mu oči rozzářily ještě o trošku víc. „A co ty tu vůbec?“ smála jsem se, když jsem si vzpomněla na začátek našeho minulého rozhovoru.

„No, zrovna dneska tu jsem naposled, šel jsem podepsat výpověď.“

„A proč odcházíš?“ Doufala jsem, že neslyšel ten smutný podtón v mém hlase.

„Mám toho teď strašně moc, musel jsem přijmout peníze od našich, abych školu aspoň trochu zvládal.“ Taky nevypadal zrovna dvakrát nadšeně.

„No, aspoň tolik neutratím za kino.“ V moment, kdy jsem to dořekla jsem se chtěla trochu udeřit do hlavy. Teď budu vypadat jako největší zoufalkyně. Na to naklonil hlavu na stranu, nakrčil obočí a zvědavě se na mě koukal. „A co tvoje přítelkyně? Už se nějaká našla?“ snažila jsem se změnit téma.

„Nechtěj, abych se rozesmál. Kde, kdy a koho bych si asi tak mohl najít?“ smál se.

„Nejseš takovej ten typ, co jen vejde do místnosti, ukáže na jednu holku, ta roztaje a padne ti kolem krku?“ smála jsem se pro změnu já.

„Ne, to opravdu ne,“ sladce se usmál. Ten ani ukazovat nemusel a už jsem tála.

„Nedivím se, tohle taky docela zabírá,“ zasmála jsem se. Sakra! Co to se mnou je? Mě zhypnotizoval nebo co?

„Prosím?“ udržoval medový, sametový hlas, opět nechápajícně naklonil hlavu a pokrčil obočí. Zabte mě, já ho chci!

„Nic,“ šeptla jsem s hlavou skloněnou. Edward pak udělal něco, co jsem absolutně nečekala. Ani moje srdce nevědělo, jestli se má rozběhnout neuvěřitelnou rychlostí a nebo se zastavit. Prstem zabloudil pod mou bradu a něžně mou hlavu zvedl. Díval se mi hluboko do očí a já mohla vidět zlatý prstýnek v jeho zářivě zelených očích. Jeho rty byly tak blízko, že jsem mohla ochutnat jeho sladký dech. Neměla jsem sílu se pohnout, jediné na co jsem se soustředila, byly jeho nádherné, jahodové rty, které se pomalinku blížily k těm mým. V tu chvíli se zastavilo všechno okolo, stal se pro mě středem vesmíru, jediné co jsem v tu chvíli chtěla, byl krásný, sladký a něžný polibek. Najednou se naše rty dotkly, mé rty začaly hořet, natiskla jsem je na ty jeho, začly se do sebe vpíjet, celá jsem se třásla vzrušením, vdechovala jsem jeho sladkou vůni, pohybovali jsme v souhře, kterou narušilo až to, když svým něžným jazykem sladce olízl můj spodní ret a pokračoval na ten horní. Myslela jsem, že se snad rozpustím. Tenhle polibek, byl tak naprosto odlišný od těch, které mi milostivě věnoval Jacob. Tenhle byl plný vášně, chtíče, touhy. Odvážila jsem se dlaní jemně pohladit jeho tvář, zajela jsem do jeho hebkých, bronzových vlasů. Chtěla jsem ho cítit všude, chtěla jsem, aby byl prostor mezi náma co nejmenší. A v tom neopakovatelně spontálním momentu mi mobil začal vyzvánět melodii, která patřila jen jednomu volajícímu – Anett.

„Promiň,“ usmála jsem se a odtáhla se od Edwarda. Zvedla jsem mobil a přiložila si ho k uchu.

„Ano?“

„Nerada vás ruším lidičky, ale jste ve veřejném prostoru, trochu se kroťte,“ smála se. Já se otočila a přes halu jsem na ni hodila nepříliš příjemný pohled. „Už mlčím, na ten film půjdu sama,“ řekla a zavěsila.

„Promiň za... ten polibek. Nevím, co to do mě vjelo,“ omlouval se se sklopenou hlavou.

„Za to se nemusíš ale vůbec omlouvat.“ Hlava mu vystřelila s úsměvem. „Myslíš, že bychom si někdy mohli napsat?“ zeptala jsem se stydlivě.

„Jak jsem říkal, teď toho mám opravdu moc... Ale myslím, že ráno nebo dopoledne si nějaký čas najdu,“ usmíval se.

Bylo mi s ním tak neskutečně krásně. Připadalo mi, že ho znám celý život, přesto jsme si měli o čem povídat. Nemohla jsem uvěřit tomu, že mu moje společnost zřejmě taky dělala dobře. Povídali jsme si až do konce filmu, vyměnili si čísla a tak se nám od sebe nechtělo, až to bylo nemožné. Zbožňovala jsem každý tón jeho krásného sameťáčku, každé povyskočení koutků úst, ďolíčky ve tvářích, každou jiskru v očích.

Když jsme večer přišly, tak jsem se přezula do tenisek a šly jsme vyvenčit Edieho a při tom probíraly velkého Edwarda odshora dolů.

„Tak co, jak to s ním vidíš, lásko?“ blbla Anett.

„Když si vezmeš, že jsme se viděli podruhý... Řekla bych, že v tom jsem až po uši...“ přiznala jsem.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 3. kapitola: