Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 12. kapitola + Epilog

12.09.2012 (13:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2832×

12. kapitola – Carlisle a Esmé

„Myslíš, že tohle bude dostatečně vhodné?“ ptala se mě Bella asi po desáté, zase na jiné oblečení. Vždycky jsem jí řekl, že ano, přesto se po chvíli rozhodla hledat něco jiného.

„Ano! Jako všechno tady, neboj se, budeš se jim líbit,“ řekl jsem sice možná s trochu znuděným tónem, přesto upřímně.

„Ach jo. Jsem v koncích. Co bys vybral ty?“ zeptala se mě zřejmě v poslední fázi zoufalství. I tak jsem se rozhodl se podívat, z čeho všeho má na výběr, třeba se jí moje volba bude líbit. No, není to nic oficiálního a Carlisle ani Esmé si nepotrpí na tradičním oblečení, tak jsem vzal jedny úzké džíny. Když jsem koukal dál, tak mi oko padlo na jakousi smetanově fialovou látku, co by mohla být triko, vzal jsem i tu a podal to Belle.

„Džíny? A obyčejný triko?“ divila se.

„Jo, zkus to,“ poradil jsem jí. I když nedůvěřivě, tak to ode mě vzala a šla se převléct. Chvíli jí to trvalo, asi se prohlížela. Pak vyšla ven a vypadala spokojeně. Ta látka nakonec fakt byla tričko, takový to, co má strašně široký rukávy – ani dlouhý ani krátký – a jedno rameno spadlý. Co je na tom praktického, tak to nechápu, ale musím uznat, že to Belle dost slušelo.

„Děkuju, zlato,“ přišla ke mně a políbila mě.

„Není zač,“ odpověděl jsem, když opustila mé rty.

„Ježíšmarjá! Kolik je?“ vyděsila se náhle.

„Asi za deset minut dvě,“ řekl jsem v klidu.

„A mají tu být ve dvě? Ještě nejsem připravená!“ Tomuhle asi neporozumím. Oblečená je, na hlavě nemá vrabčí hnízdo, tak proč by nebyla připravená? Ale oblečení jsem uklidil a čekal, než vyjde z koupelny. Ještě jsem si vzpomněl na jednu důležitou věc, kterou jí musím zmínit.

„Bellinko, prosím tě. Až si budete podávat ruce, tak se nelekni, protože je mají ledové. A je možný, že nějaký pohyby pro tebe budou moc rychlý. Ale to se asi nestane, protože jsou oba zvyklí na lidi,“ ujišťoval jsem ji.

„Oni na lidi možná jo, ale já na upíry ne,“ reagovala s neveselým úsměvem a začínající nervozitou.

„Na mě sis taky zvykla. Neboj se, bude to v pořádku,“ uklidňoval jsem ji a přivinul ke svému boku. Ona si kousala nehet a koukala do prázdna. „Belli, podívej se na mě,“ řekl jsem klidně, abych si získal její pozornost. „Není se čeho bát,“ uklidil jsem ji naposled, pohladil po tváři a políbil. Postupně se začala uvolňovat, v tom se ozvalo zaklepání na dveře. Bella zase trochu ztuhla, já ji musel opustit a jít otevřít. Za dveřmi stály dvě milé, pro mě důvěrně známe tváře, které se přátelsky usmívaly.

„Ahoj, Edwarde,“ zaradovala se Esmé a objala mě.

„Ahoj, babi,“ škádlil jsem ji.

„Víš, že mi máš říkat Esmé. Nebo matko, to bych ještě snesla,“ zasmála se.

„Vždyť tě jenom popichuju. Pojďte dál,“ řekl jsem. Okamžitě jim zrak padl na Bellu. „Tohle je moje přítelkyně - Bella Swanová.“ V tu chvíli jsem si nebyl tak úplně jistý, jestli ji tak můžu nazývat, takže jsem doufal, že si to u ní nepokoním. Ale ona se na mě jen sladce usmála a trochu se uvolnila. Pak se znovu věnovala Carlisleovi s Esmé a šla směrem k nim.

„Moc mě těší,“ podala jim ruku, nejdřív Esmé, pak Carlisleovi. Působilo to trochu strnule – zřejmě se připravovala na ledovou dlaň, ale naštěstí ne tak, aby si člověk myslel, že se jich štítí.

„Nás také,“ odpověděl slušně Carlisle.

„Hodně jsme toho o vás slyšeli, Edward vás vychvaloval do nebes,“ usmívala se Esmé.

„Ale to přece není pravda. Jenom jsem vám o Belle vyprávěl. Vždyť vidíte, že je naprosto dokonalá,“ řekl jsem po pravdě a podíval se na Bellu, která se začala mírně červenat.

„Ano, je velmi půvabná. A ty jsi měl vždy dobrý vkus,“ řekla Esmé a spontánně pohladila Bellu po tváři. Trochu jsem se bál, aby se Bella nevyděsila. Ale zdálo se, že ji to jen překvapilo.

„Tak se půjdeme posadit?“ řekl jsem a ukázal směrem k obývací části.

„Samozřejmě,“ usmál se Carlisle svým zářivým úsměvem a vydal se za Esmé směrem ke gauči. Já s Bellou jsme je následovali.

„Víte, Edward na holky nikdy moc nebyl. Ony se mohly zbláznit, když se na ně jen podíval, ale jeho to nechávalo chladným. A pak jeden den přišel s tím, že někoho potkal, že musí přerušit školu, že se zřejmě otiskl… a že s ní bydlí jako pes,“ smál se, jak vzpomínal. „No, a když mi potom do nemocnice volal s tím, že to všechno prasklo, tak jsem se obával nejhoršího,“ řekl už méně vesele.

„Nejhoršího?“ ptala se Bella zmateně.

„Ano, protože existence upírů se musí držet před lidmi v tajnosti. Ale těmito pochmurnými tématy bych se raději nezabýval,“ odpověděl s úsměvem, pro něj typickým.

„Mohla bych se na něco zeptat? Doufám, že to nebudete považovat za drzost nebo tak něco,“ ptala se opatrně.

„Určitě se ptejte na cokoli,“ odpověděl vstřícně.

„Jak to, že jste doktor? Vždyť přece pijete krev, ne? To vám to nevadí?“

„Teď už ne. Ale stálo mě to mnoho - opravdu mnoho - úsilí, práce a vytrvalosti. Dnes už vůni lidské krve ani nevnímám,“ odpovídal mile.

„A jaké to je? Vnímat ji?“ ptala se zaujatě.

„Já myslím, že to asi není nejvhodnější téma pro tuto příležitost,“ vstoupil jsem do jejich rozhovoru.

„Jen ji nech, ať se zajímá,“ reagoval Carlisle téměř se smíchem. „Je to především velmi bolestivé a nepříjemné. Je to hned druhá nejbolestivější věc po proměně. Ale dá se to zvládnout. Zvlášť, když to upír opravdu chce. Celá naše rodina je toho důkazem,“ řekl hrdě.

„A ta proměna... Co to obnáší?“ ptala se, naprosto ponořená do rozhovoru.

„Bello, myslím, že to není nejvhodnější řešit zrovna teď,“ snažil jsem se říct klidně.

„Ale Edwarde, já to chci vědět. Je mi jasný, že když jsi nesmrtelný a já smrtelná, tak se s tím bude muset něco dělat, tak chci vědět, do čeho jdu,“ řekla vážně a rozhodně. Při pomyšlení, že by se z ní měl stát upír jen kvůli mně, se mi až zvedal žaludek.

„To sice ano, ale dá se to vyřešit jinak, může být ještě jiný způsob, než se stát upírem,“ snažil jsem se jí to vymluvit.

„Je to sice možný, ale i tak chci vědět, co by mě mohlo čekat. Chci znát všechny svoje možnosti a i to, co obnáší,“ řekla na konec a otočila se zpátky na Carlislea.

„Proměna v upíra je velmi zdlouhavý proces, který si nikdo nepřeje zažít znovu. Trvá většinou tři dny po tom, co se náš jed dostane do krevního řečiště. Ten se jako oheň rozšiřuje po celém těle, do každé buňky a všechno spaluje. Nakonec spálí i srdce, které v tu chvíli uhodí naposledy. A s tím také přichází nejtěžší období upíra. Je přímo posedlý krví, většinou ani není schopný na nic jiného myslet, je plně zmítán instinkty a jedná dřív, než si cokoli promyslí,“ vykládal pomalu a pečlivě Carlisle.

„Myslím, že je zbytečné zabíhat do takových detailů.“ Do mého hlasu proniklo trochu z mého hněvu. Vadilo mi, když s ledovým klidem diskutovali o nejhorších možných okamžicích, které může kdokoli zažít.

„Edwarde, já chci jenom vědět…“ nedokončila větu, jelikož jsem jí přerušil.

„Ano, vím a vážím si toho, ale myslím si, že na to bude času dost. Chtěl jsem, abys dneska poznala část mojí rodiny, ne abys diskutovala o... tomhle.“ Pomalu ale jistě mě začal opouštět klid.

„Dobře, omlouvám se,“ řekla a podívala se na mě kajícně.

„Děkuju,“ řekl jsem jí opět klidně, a pak jsme se současně zase otočili na mé prarodiče.

„Tak. Co plánujete po střední?“ zeptala se jí Esmé.

„Chtěla bych na vysokou, aspoň se o to pokusit.“

„A máte už představu kam?“

„Asi něco uměleckého. Uvažovala jsem i o návrháři interiérů nebo něco podobného, ale nevím, jestli bych na to měla talent,“ pousmála se.

„Klidně se spolu můžeme na něco podívat, mohla byste si vyzkoušet něco navrhnout,“ nabídla se Esmé.

„To bych byla moc ráda,“ pousmála se na ni. Byl jsem rád, že jsme opustili upíří tématiku a bavíme se o běžných věcech, co zajímají příbuzné, když se poprvé vidí s partnerkou svého potomka.

***

„Co na ně říkáš?“ ptal jsem se, když po více jak hodině odešli.

„Byli moc fajn. Jsem ráda, že jsi mě k tomu přemluvil,“ dívala se mi do očí a přitiskla se ke mně. „A co se týká té přeměny... Já bych chtěla, aby…“ zadrhla se.

„Bello, prosím. Mně je oficiálně něco přes dvacet, tobě je teď osmnáct. Máme minimálně dva roky na to, abychom všechno promysleli, probrali, zkusili se poohlídnout i po jiných alternativách. Nechci, abys nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě uspěchala,“ řekl jsem s důrazem na každé slovo a snažil se, aby pochopila, jak moc je pro mě důležité, aby měla na výběr.

„Fajn, vyřešíme to... jindy,“ pousmála se a sedla si ke mně na klín.

„A kdy uvidím já tvé rodiče?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Já nevím, jestli to bude nejlepší nápad. Aspoň teď... Určitě by jim došlo, že jsem nespala u Anett, vyložili by si to jinak – jakože je to mezi námi… vážnější – a nerada bych, abych u nich zbytečně ztratila důvěru,“ odpověděla a sklopila oči.

„Vždyť se nic neděje,“ usmál jsem se na ni a pohladil ji po vlasech.

„Ještě mám hodinku, pak už budu muset domů,“ řekla ztrápeně. „Je něco, co bys chtěl dělat?“ zeptala se mě se smíchem.

„Toho je hodně,“ usmál jsem se na ni. „Dívat se ti do očí, té čokoládové studnice, ve které se tak rád topím, hladit tě po tváři,“ stáhl jsem ruku z jejích vlasů a lehce přejel po líci. „Říkat ti, co všechno pro mě znamenáš, že celý můj život se točí kolem tebe, že každá vteřina, co nejsem s tebou, je pro mě utrpení. Chci tě hýčkat, rozmazlovat, chci tě líbat a laskat,“ šeptal jsem jí.

„Já jsem si představovala něco stručnějšího…“ zasmála se hořce a škodolibě.

„Zlá, zlá Bella. Takhle kazit romantiku! Víš, kolik holek třeba z tvé třídy by za to vraždilo? A ty, tak kvalitní materiál, jako jsem já, odkopáváš!“ snažil jsem se znít arogantně.

„Ale no tak, zlatíčko moje, víš, že jsem to tak nemyslela. Já bych za tebe taky vraždila,“ řekla sladce.

„Jen aby!“ zasmál jsem se. „A co bys chtěla dělat ty?“

„Po těch akčních dnech? To bych se s tebou jen tak svalila na gauč a odpočívala v tvém náručí,“ básnila zasněně.

„To ale vůbec není problém, má lásko,“ odpověděl jsem teatrálně. Bella mě šťouchla do ramene, a tak jsem z opěrky sklouzl a nechal nás spadnout na gauč. Přitom se mě držela jak klíště, a když jsme dopadli, tak se spokojeně uvelebila na mé hrudi. Laskal jsem ji ve vlasech a spokojeně oddychoval.

„Miluju tě,“ šeptla po chvíli.

„Čekal jsem něco stručnějšího…“ zasmál jsem se.

„Ty potvoráku jeden!“ smála se a bušila do mě pěstičkami.

„Klídek, ty můj Rambo. Taky tě miluju,“ odpověděl jsem upřímně a líbnul ji do vlasů.

Bella:

Leželi jsme takhle snad celou hodinu, v tichu, které narušoval jen tikot hodin.

„Už budeme muset,“ řekl a odhrnul mi vlasy, které jsem měla v obličeji.

„Já vím,“ odpověděla jsem ztrápeně. „Kdy se zase uvidíme?“ ptala jsem se smutně, žmoulala jeho triko, a pak se na něj podívala.

„Vzhledem k tomu, že letos už na vejšku kašlu, tak bych tě mohl zítra vyzvednout ze školy, zašli bychom na procházku nebo třeba do kavárny,“ usmál se na mě, tak neuvěřitelně krásně, že jsem z toho roztávala.

„To by bylo moc fajn. Víš, v kolik končím?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Jasně,“ zazubil se.

„A buď na minutu přesnej!“ nařídila jsem se zdviženým ukazovákem a našpulenými rty.

„Rozkaz,“ zahlásil.

„Tak jdeme,“ zvedala jsem se nerada a šla si pro své věci. „To oblečení ti vrátím příště, jo? Už se mi nechce převlékat,“ zakřičela jsem na něj z ložnice.

„Klidně si ho nech, stejně je tvoje.“ Přicupitala jsem zpátky do obýváku se vším pod křídlem a líbla ho.

„Děkuju,“ zašeptala jsem mu do rtů.

Nakonec jsme vyjeli a zanedlouho jsme byli u našeho bytu. Dlouze jsme se loučili a pak jsem, plná radosti a štěstí, vyrazila výtahem na naše patro. Uvědomila jsem si, že bych měla působit aspoň trochu smutně, když jsem přišla o svého čtyřnohého přítele, tak jsem se pokusila nahodit otrávený obličej bez života. Ale bylo to sakra těžké. Koutky rtů se mi pořád zvedaly do lehkého úsměvu a oči neustále zářily. Přece jenom se mi nakonec podařilo něco vytlačit, a tak jsem začala odemykat.

„Ahoj,“ snažila jsem se říct smutně.

„Ahoj,“ zakřičel na mě Charlie z gauče. „Tak co? Jak je?“ ptal se starostlivě.

„O trochu líp,“ řekla jsem do země. „Kde je mamka?“

„Před chvílí šla do vany,“ odpověděl bez tónu.

„Ty jsi na mě naštvanej, že jo?“ zeptala jsem se opatrně.

„Neřekl bych naštvanej. Jenom mě zamrzelo, že jsi aspoň dopředu neřekla, že plánuješ víkend u Anett. A navíc jsem měl strach, jestli si v pořádku,“ řekl potichu.

„Promiň. Já už si… zalezu do pokoje, jo?“ snažila jsem se ukončit výslech.

„Jo,“ odsouhlasil potichu.

Vešla jsem do pokoje, zavřela za sebou dveře, opět s úsměvem se položila na postel a vzpomínala na nádhernej den, co jsem prožila s tím svým chlupáčkem.

Epilog

„Jsi si jistá, že by nebylo lepší mě propašovat jako obvykle?“ ptal se Edward ve výtahu.

„Hlavně by to bylo zbytečný. Táta je v tuhle dobu vždycky v práci a mamka má dneska odpolední,“ uklidňovala jsem ho. Těch několik týdnů, co jsme spolu chodili, jsme využívali toho, že se dokáže proměnit v jakéhokoli savce, protože jsme si na sebe tak moc navykli, že jsem chtěla v jeho náručí usínat každej večer. Tak se proměnil v křečka, já jsem ho schovala na bezpečné místo, přesunula do svého pokoje, tam se rozvalil na postel. Jenom s oblečením byl trochu problém. Ale i to jsme nakonec vyřešili.

Odemkla jsem a začala se zouvat a svlíkat z bundy. Ale něco se mi nezdálo. Bylo tu nějak moc bot. Edward si ničeho nevšiml, takže když se zul, tak pokračoval dál do bytu. Ovšem na gauči seděla moje milovaná matička.

„Ahoj, Bello,“ řekla takovým tónem, že jsem absolutně nevěděla, na čem jsem.

„Ahoj, mami,“ odpověděla jsem se strachem.

„Ty nás ani nepředstavíš?“ zeptala se.

„Tohle je Edward, Edwarde, tohle je moje mamka,“ reagovala jsem nervózně.

„Těší mě,“ natahoval okamžitě svou ruku Edward.

„Mě taky,“ odpověděla pořád stejně neutrálně. „Nechceš mi něco vysvětlit?“ ptala se s kamennou tváří.

„No...“ váhala jsem.

„Já jsem Bellin přítel,“ vyřešil to za mě Edward.

„Tebe jsem se neptala,“ odsekla. To zarazilo i mě. A teda pořádně.

„Mami, promiň, já jsem nechtěla…“ nestihla jsem dokončit větu.

„Prosím vás, dělám si srandu,“ řekla náhle se smíchem. „Je ti osmnáct. Pokud je to v rámci zákonů, tak nemusím do detailů vědět, co, kdy a s kým děláš. Ale je fakt, že mě naštvalo, že ses nezmínila o takovém fešákovi. To já bych se s ním chlubila všude,“ smála se. S Edwardem jsme zůstali stát s téměř otevřenou pusou, podívali jsme se na sebe, pak zase na mamku.

„Belli, snad si nemyslíš, že to divadélko bylo nenápadný. Začala jsi často chodit ven, hodně jsi přespávala u Anett a často jsi byla v pokoji. A to ještě nemluvím o tom, že jsi celá zářila.“ Stále jsem ze sebe nebyla schopná vydat hlásku, a tak jsem jen tiše stála a koukala na svou matičku.

„Tak, povídejte, jak jste se poznali?“ ptala se vzrušeně.

„No… Potkali jsme se v kině… Na kukuřičném hororu,“ odpověděl se smíchem Edward.

Konec! 

A je to za námi. =) Můžu vám říct, že kdybych se jako blbec, nehrnula do více rozepsanejch povídek, tak bych si tuhle užila úplně skvěle. Ale i když jsem toho měla dost, tak mě to psaní o chlupatym Edíkovi bavilo. =D Doufám, že jste si to užili hlavně vy, že jsem vás moc nenudila, a že se potkáme třeba u jiných povídek. =) A pokud jste četli tuhle povídku poctivě, tak jste přečetli přibližně 22 000 slov a 80 stránek A5. =)

PS: Ne, jinej konec jsem napsat nechtěla. Vím, že je to docela otevřený, a že by třeba někdo chtěl pokračování, ale k týhle povídce nechci psát konec typu - "Žili spolu šťastně až do smrti... Bella se proměnila a žijí ještě dnes...". Každej si domyslete svůj konec, jestli spolu zůstali, nebo se po čase rozešli, jestli měli děti... Anebo jestli našli jinej způsob, aby Carlisle Bellu proměnit nemusel. =) Takže dopředu říkám, tahle povídka nebude mít žádné pokračovaní, prostě finýto. =D

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 12. kapitola + Epilog: