Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 11. kapitola

11.09.2012 (16:15) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2057×

„Miluji tě,“ zašeptala jsem.

11. kapitola – Bez obav

V tu chvíli ve mně vybuchla atomovka. Chtělo se mi létat, měl jsem pocit, že dokážu vše na světě, že dokážu šáhnout pro jednu z hvězd a darovat ji Belle. Usmál jsem se na ni, plný lásky, štěstí, oddanosti a věrnosti. „Miluji tě,“ odpověděl jsem. Znovu jsem se k ní nahnul, abych jí věnoval polibek. Při každém polibku jsem měl pocit, jako kdyby se zastavil svět, jako kdyby nebylo nic kromě nás. Jako kdybychom měli svůj malý soukromý vesmír, jehož středem se stala moje krásná Isabella.

Nevím, jak dlouho jsme tam leželi téměř bez pohnutí, jak dlouho jsem se utápěl v jejích čokoládových očích. Bylo to, jako kdyby hvězdy pohasly a ztratily na kráse.

„Až budeš... chtít domů, tak řekni... já tě tam hodím,“ řekl jsem a sklopil oči.

„Víš... Mohla bych... zavolat Anett? Jestli bych teda u tebe mohla přespat,“ ptala se stydlivě a žmoulala deku, která byla pod námi.

„Nic mě neučiní šťastnějším,“ rozzářil jsem se a vytáhl mobil. „Předpokládám, že si její číslo pamatuješ z hlavy, viď?“ zasmál jsem se.

„No, jo,“ přiznala se smíchem. „Ale já bych klidně zavolala ze svýho.“

„Nevadí, jen si posluž,“ řekl jsem a podal jí mobil.

„Tak díky,“ souhlasila nakonec a hned začala vytáčet. „No? Ahoj, Anett, myslíš, že bych u vás mohla... přespat? Jo, super. Já jí zavolám, možná ti taky cinkne, tak to sveď na to, že se těžko dostávám ze ztráty blízkého přítele, ona to pochopí,“ lehce se pousmála a podívala se na mě. „Moc děkuju... Jo, to víš, že jo, ahoj,“ zavěsila.

„Ještě zavolám mamce, ale to radši ze svýho telefonu,“ zasmála se a vrátila mi mobil. Chvíli se hrabala v kabelce, pak vytáhla ten svůj. Po chvíli klikání si ho přiložila k uchu a čekala. „Ahoj, mami. Mohla bych přespat dneska u Anett? Já vím... Ale já tam nechci spát, když tam není,“ snažila se o smutný tón. „Ta je teď na záchodě. Mám jí pak říct, ať ti zavolá? No, ještě nevím, ale tak asi do pěti? Dobře, děkuju. Vy taky, ahoj.“ Telefon zase vrátila do kabelky a usmála se na mě. Pohladil jsem ji ve vlasech, ona se sehnula a líbla mě.

„Jdeme?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ řekla šťastně. Doufal jsem, že Alice opravdu pozoruje Bellina rozhodnutí, jak jsme se domluvili, a všechno připravila.

Sbalil jsem deku, pomohl Belle do auta a vyrazili jsme zpátky ke mně.

„Už je konec třetího rande?“ ptala se lehce nervózně.

„Kdepak, ještě máš u mě... jedno malé překvapení. Snad,“ usmál jsem se na ni. A pak se dál věnoval řízení.

„Dobře. Víš, nevím, aby sis to přespání nevykládal špatně,“ zamračila se.

„Neboj, nic zkoušet nebudu – pokud nebudeš chtít,“ ujistil jsem ji.

„Děkuju,“ pousmála se. Zbytek cesty jsme nemluvili, jediné, co rušilo ticho, byl motor a zvuk větru, který se proplétal skrz pootevřené okno. Když jsme konečně dorazili, měl jsem co dělat, abych vytáhnul tu kytici z auta. Možná by mi to šlo líp, kdyby nebyla v tak ohromné váze. Bella si raději vzala na starost odemykání, a tak se nám nakonec bez větších obtíží podařilo dostat domů. Vázu jsem položil na jídelní stůl a šel zkontrolovat koupelnu. Vše bylo připraveno přesně podle plánu.

„Tak, překvapení je připravené, pojď se podívat. Myslel jsem, že to přijde vhod po dni se mnou,“ zasmál jsem se a vedl ji do koupelny.

Bella
Šla jsem téměř se strachem dál jeho bytem a vůbec jsem netušila, co si pro mě nachystal. Když otevřel dveře do koupelny, zase jsem stála s úžasem. Celá koupelna voněla po růžích, okolo vany byla nasázená jedna svíčka vedle druhé, na napuštěné vodě, ze které se téměř kouřilo, byla bohatá pěna a ta byla poseta okvětními lístky růží. Otočila jsem se na něj a políbila ho.

„Děkuju,“ zašeptala jsem mu do rtů.

„A je jen na tobě, jestli si ji vychutnáš sama. Nebo... případně se mnou,“ zadrhl se a sklopil zrak. Stydlínek můj malej. Ale stát přede mnou úplně nahej, ještě když jsem měla kocovinu, to mu vůbec nevadilo.

„Myslím, že si ji zasloužíš mnohem víc než já, takže bych tě nemohla odmítnout,“ řekla jsem a pohladila ho po tváři. Zase se na mě podíval a usmál se od ucha k uchu, jako malý kluk, kterému rodiče slíbili zmrzlinu před večeří. Otočila jsem se směrem k vaně, odhodila stud a oblečení a ponořila se do té lázně. „To mě necháš čekat?“ zatvářila jsem se na něj smutně.

„Ale nemusela by ses dívat,“ okřiknul mě a já si dala před oči ruku. Samozřejmě tak, abych se mohla kouknout, až to nebude čekat. Začal se pomalu a nedůvěřivě svlékat. Ty brďo, to je matroš, zamlsala jsem si. Po chvíli se ponořil pod vodu naproti mně – výhoda té jeho ohromné vany. Nu, není se čemu divit, on by se do žádné jiné nevešel.

„Nechceš se mě zeptat znovu?“

„Líbím se ti?“ zeptal se opatrně.

„Moc,“ odpověděla jsem a cvrnkla na něj pěnu.

„Snášíš mě?“

„To je slabé slovo,“ zasmála jsem se.

„Snesla bys mě ve svém životě?“

„A jak ráda,“ odpověděla jsem popravdě.

„Chtěla bys, aby tvé děti vypadaly jako já?“

„Co prosím?“ zeptala jsem se se smíchem.

„No, říká se, že když jsi s někým... spokojená, tak chceš, aby se mu podobaly tvoje děti,“ řekl vážně.

„Edwarde. Teď vážně. Kdo by nechtěl, aby jeho děti vypadaly tak božsky jako ty?“

„Tak já...“ nestačil dokončit, protože jsem mu přiložila prst na pusu.

„Nech teď mluvit mě,“ nařídila jsem mu a on přikývl. „Líbím se ti?“

„Moc,“ odpověděl s pokřiveným úsměvem.

„Chtěl bys se mnou chodit?“ zeptala jsem se po našem.

„Já bych s tebou chtěl nejenom chodit, ale i běžet, ležet, smát se, plakat, prostě žít,“ řekl s očima upřenýma do těch mých.

„Tímto je můj výslech u konce,“ zastavila jsem řeči a naklonila se k němu, abych ho mohla políbit.

„Jo, takovej výhled bych si nechal líbit třeba každej den.“ Když jsem se k němu totiž nahla, tak jsem se vzdálila od pěny, co kryla mé partie. Jak chce, chlapec. Odhrnula jsem pěnu nad jeho rozkrokem a pousmála jsem se.

„Jo, takovej výhled bych si taky nechala líbit,“ zasmála jsem se. To mě ale chytl, otočil si mě zády k sobě a přitiskl na svou hruď. Připadala jsem si jako panenka, ale kupodivu mi to vůbec nevadilo. Uvolnila jsem se v jeho náručí, vychutnávala si ten... lehký tlak, který jsem cítila na svých intimních partiích, když na mě dorážely ty jeho, a zavřela oči.

„Jak jsi vůbec věděl, že miluju vařící vodu?“ zeptala jsem se po chvíli s očima pořád zavřenýma.

„Nějakou dobu jsem s tebou přece strávil,“ odpověděl a políbil mě do vlasů. Zavrněla jsem si a ještě víc se k němu přitiskla. „Nechtěla bys poznat moji rodinu?“ vypadlo z něj.

„Ty myslíš... tu tvoji?“ polkla jsem.

„Ano, proto jsem řekl moji rodinu,“ zasmál se.

„A... nemůžou mi ublížit?“ obávala jsem se.

„Neboj, jsou to vegetariáni stejně jako já. A mají v tom dlouholetou praxi,“ přesvědčoval mě.

„Uvidíme, ano?“ odložila jsem tuto otázku s obavami, zase se k němu přitulila a postupně usínala.

Ráno jsem dostala snídani přímo do postele. A jako bonus sladkou pusou na čelo a dalšího žrouta navíc. Člověk by čekal, že když mi připravil tak dokonalou snídani, že mě o ni okrádat nebude. A že byla pořádná. Pomerančový džus, míchaná vajíčka, chleba s máslem, mandarinky a osmažená slanina. Sbíhaly se mi sliny, jen když jsem na to koukala.

„Já vím, že jsi z toho nebyla nadšená... Z toho, že by ses měla vidět s mojí rodinou. Ale chci tě ujistit, že se není čeho bát. A byl bych neskutečně rád, kdybych tě mohl představit aspoň Carlisleovi a Esmé.“ Díval se na mě psíma očima, takovýma, kterýma by vyloudil snad cokoli.

„Dobrá, ale přijdou sem, ano?“ snažila jsem se o kompromis.

„Není problém,“ usmál se sladce.

„Děkuju,“ řekla jsem s upřímným úsměvem, pohladila ho po tváři a lehce ho líbla.

„Pro tebe cokoliv, miláčku.“ Po tom chození s Jacobem bych ho za tohle... řekněme, že bych s ním nedělala zrovna věci přístupné mladším osmnácti let. Zbožňovala jsem, že se mnou zachází jako s princeznou, že mě hýčká. Nechápu, jak to některým holkám může vadit nebo že upřednostňují tvrdé hochy.

„Ale mám takový pocit, že nebudu mít co na sebe,“ uvědomila jsem si najednou.

„Bez obav, Bello, jak jsem říkal, Alice ti obstarala i oblečení, které nebylo potřeba. Máš to u mě v šatně, tak se na to můžeš podívat,“ odpověděl pohotově a zase se na mě díval s těma oddanýma očima.

„Co máme v plánu dneska? Protože předpokládám, že tvoji prarodiče přijdou až na dobu oběda?“

„Tak, sice jsem doufal v to, že tu přespíš, ale nějak jsem si na dnešek nic připravil.

„Máš tu nějaký filmy?“ Přikývl. „Tak se domluv s Carlislem a Esmé, jestli by mohli přijít tak na druhou hodinu. My se zavrtáme na gauči pod deku a budem se koukat do jedné na filmy. Pak začnu šílet a připravovat se,“ zasmála jsem se.

„Ještě, že jsi tak dokonalá,“ řekl s pokřiveným úsměvem, přiblížil se ke mně a něžně a dlouze mě líbal.

Tahle kapitola měla být o dost delší, ale když mi došlo, že by byla až moc dlouhá (a nebudu vás přece rozmazlovat), a že vůbec netuším, co dát do té poslední, tak jsem ji rozdělila. A ano, povídka se už blíží ke konci, už budete muset čekat na další kapitolu jenom jednou. Aspoň co se týče týhle povídky. =D

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 11. kapitola: