Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 10. kapitola

10.09.2012 (20:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2215×

10. kapitola – První, druhé a třetí rande

Probudila jsem se, ale oči jsem nechala zavřené. Měla by být sobota, takže není kam spěchat, a navíc mě příšerně bolela hlava. Najednou jsem ucítila... nasládlou vůni. Odkud já ji jenom znám. Pomalu jsem otevřela oči a začala se koukat kolem sebe. Kde to jsem? Prudce jsem se zvedla, což nebyl moc dobrý nápad. Po chvíli jsem poznala, že jsem v Edwardově... posteli. Jak jsem se sem, sakra, dostala?! Odhrnula jsem peřinu a zjistila, že jsem jenom v tričku, ještě k tomu zřejmě v jeho. Zvedla jsem se z postele, přitom nakopla kýbl, a začala se dívat po své oblečení. Šla jsem do dveří, co jsem si pamatovala jako koupelnu, a tam na zemi byly moje kalhotky. No, neměla jsem moc na výběr, tak jsem si je oblíkla. Jak jsem se pro ně ohnula, tak jsem pocítila obrovskou bolest hlavy. Pohled mi padl na můj odraz v zrcadle. Vypadala jsem příšerně. Kruhy pod očima, oči samotné byly červené a už na pohled vyčerpané. Opláchla jsem si obličej, půjčila jsem si hřeben a lehce si pročísla vlasy. Vyšla jsem z koupelny a přešla do obýváku. Nikde nikdo. Na stolku u gauče byl vzkaz.

Šel jsem nám pro snídani, ale měl bych se vrátit dřív, než se probudíš.

Edward

Nakrčila jsem obočí a přemýšlela o tom, co se včera vlastně stalo. Marně jsem si vzpomínala, že jsme se sešly s Anett a někam šly. Ale tak moc mě bolela hlava, že jsem se na to vykašlala. Nepředpokládala jsem, že by tam měl aspirin nebo aspoň ibalgin. Přešla jsem k lince a natočila si čistou vodu, moc jsem se mu tam nechtěla hrabat. Vzala jsem ještě utěrku, co visela na háčku na zdi, namočila ji studenou vodou, práskla ji na čelo – ať žije hygiena - a šla si sednout na gauč. Zaklonila jsem hlavu a zase zavřela oči. Cítila jsem, jak mi v hlavě pulzuje, naštěstí mi studený obklad pomáhal.

Ani nevím, jak dlouho jsem takhle ležela, ale najednou jsem zaslechla kroky na chodbě a následně i chrastění klíčů v zámku. Křečovitě jsem se zvedla a odložila obklad na stolek. Pán domu vešel a já jenom nervózně stála v jeho tričku, které jsem si jednou rukou stahovala pod zadek.

„Ahoj,“ pozdravila jsem nesměle.

„Ahoj,“ pozdravil trochu zaraženě, přesto mu na tváři pohrával lehký úsměv. „Nevěděl jsem, co máš ráda, tak jsem ti vzal nějaké koláčky, loupáky a koblihy,“ usmál se.

„Děkuju, to jsi nemusel, já sním všechno,“ oplatila jsem mu úsměv.

„To nestojí za řeč. Jak ti je?“ ptal se starostlivě.

„No, počítám, že líp než včera, ale hůř než naposledy,“ zasmála jsem se.

„Dáš si kafe nebo čaj?“

„Kafe by docela bodlo,“ odpověděla jsem s úsměvem. Edward otevíral skřínky, vyndal talíř, dva hrnky a kafe. Dal vařit vodu a do hrnků nasypal lžičku instantní kávy.

„Prosím tě, co jsem to včera vyváděla?“ zeptala jsem se, když jsem sebrala odvahu.

„No... Jelikož toho na tebe bylo včera moc – za což bych si nafackoval, mimochodem -, tak jsi napsala Anett. Ta tě pozvala na panáka na uklidnění, ale tobě to zachutnalo a nemohla tě odtamtud dostat,“ vyprávěl s pokřiveným úsměvem.

„A kde ses tam vzal ty?“

„Anett mi zavolala, jestli bych jí, nebo teda tobě, nepřišel na pomoc. I když s obtížemi, tak přece jenom se mi tě nakonec podařilo dostat pryč. A protože jsem si říkal, že bys asi nerada, aby tě takhle viděli rodiče, tak jsme se dohodli, že Anett zavolá tvýmu tátovi, že přespíš u ní. Ale na starost jsem si tě vzal já.“ Zvedl oči ke mně.

„A... v noci... mezi náma...?“ ptala jsem se trhavě.

„K ničemu nedošlo,“ uklidňoval mě. „Já se ti moc omlouvám. Neměl jsem na tebe všechno tak vybalit. Jsem idiot.... Mělo mi dojít...“ zarazil se.

„Edwarde. Nic si nevyčítej, ty za to nemůžeš, prostě to byl jeden můj malej zkrat,“ řekla jsem mu upřímně.

„Dobře, tak pojďme na snídani,“ řekl o dost smutněji. Zalil kávu, vzal talíř s jídlem a z lednice vyndal smetanu. Potom se vrátil a přinesl i kafe. Pomalu jsem si šla sednout ke stolu a okoukávala zboží.

„Tady máš cukr a tady smetanu, nevím, jak máš ráda kafe,“ pousmál se na mě a dal si do svého hrnku dvě kostky cukru. Já jsem si vzala tři a ještě nalila trochu smetany.

„Víš, nechci na tebe tlačit. Ale musím se zeptat. Jak to s námi vidíš? Líbím se ti? Nelíbím se ti? Snesla bys mě? Potřebuješ čas?“ vyletělo z něj rychlostí blesku. „A buď ke mně, prosím, upřímná.“

„Nemůžu říct, že by ses mi nelíbil. Ale to už není žádné tajemství. A já nevím... Určitě bych tě snesla...“ zasmála jsem se. „Ale jinak opravdu nevím...“ Vzala jsem si jednu koblihu a kousla do ní.

„A dala bys mi dnešní den na to, abych ti... pomohl se rozhodnout?“ loudil.

„Já nevím, co říct našim a tak...“ váhala jsem.

„To bych zařídil, oficiálně bys byla u Anett...“ přemlouval.

„A bylo by to i s přespáním? Nebo jak to zamýšlíš?“ ptala jsem se.

„To už nechám jenom na tobě,“ usmál se něžně.

„Dobře, ale budeme mi muset sehnat oblečení,“ pousmála jsem se.

„To nebude problém,“ začal se smát. Za vteřinku mu zazvonil telefon. „Říkal jsem, že to nebude problém. Moje tetička, která je blázen do oblečení,“ vysvětlil a vzal telefon. „Ahoj, Alice, ty víš, co potřebuji, viď?“ zasmál se. „Jo, super... Ne, přijdu si pro to dolů, na to bude času dost.“ Trochu zvážněl. Chvíli mlčel, ale pak se mu po tváři začal rozlévat úsměv, podíval se na mě a vypadal šťastně. „Dík,“ řekl jí na rozloučenou.

„Tak co?“ ptala jsem se napnutě.

„Za deset minut tu máš oblečení, co bude potřeba. Počítám, že i to, co potřeba nebude,“ smál se.

„A jak ví velikost?“ Z toho jsem byla trochu zmatená.

„Alice ví všechno, neboj,“ pousmál se na mě.

„Tak co máš se mnou v plánu?“ ptala jsem se zvědavě. Začala se mi ta představa společného dne dost líbit.

„Nech se překvapit. Jen ti řeknu, že zažijeme naše první, druhé a třetí rande,“ usmál se.

Naposled jsem se na sebe podívala v zrcadle. Měla jsem na sobě upnuté, tmavě červené šaty do půlky stehen s bohatým rolákem a dlouhými rukávy. Na krku náhrdelník z průzračných a rudých kamenů, který mi sahal skoro až k břichu, a na nohách černé lodičky na rozumném podpatku. Vlasy jsem měla vyžehlené, oči obtažené černou linkou a v ruce malou černou kabelku. Snad poprvé v celém životě jsem se sama sobě líbila do nejmenšího detailu.

Vyšla jsem z koupelny a přešla do obýváku, kde na mě čekal Edward. Byl zády, oblečený do černých džín, saka a předpokládám košile. Byl k sežrání. Džíny těsně obepínaly jeho zadek a já myslela, že zešílím. Nic krásnějšího jsem nikdy neviděla. Otočil se na mě a já odkapávala. Vlasy měl učesané do bronzového vrabčího hnízda, oči mu zářily pronikavou zelenozlatou barvou a jeden koutek rtů byl zdvižený do obvyklého nevyrovnaného úsměvu. Jak jsem si myslela, tak na sobě měl košili v tmavě šedé barvě, límeček rozepnutý. Jako kdybyste vystřihli model z módního časopisu.

„Nesmírně ti to sluší,“ složil mi kompliment a otevřel mi dveře na chodbu. Pak za námi zamkl, došli jsme k autu a už frčeli do centra. Vůbec jsem netušila, kam nás veze.

„Tak. První bod programu je návštěva kina. Je to lehká, romantická komedie,“ usmál se.

„To nezní špatně,“ uznala jsem.

Cesta nebyla tak dlouhá, jako pravý gentleman mi pomohl vystoupit a nabídl mi rámě.

„Jestli chceš popcorn, tak to raději zařídím. Nerad bych, aby tě zase někdo oslnil,“ zasmál se.

„Neboj, můj dnešní den patří tobě,“ usmála jsem se na něj.

„To jsem rád - a taky toho hodlám využít.“ Vedl mě do sálu a kousek před dveřmi se zastavil a zase se na mě usmál.

„Musel jsem obnovit nějaké staré známosti, protože aby v pět promítali takový film...“ zasmál se a vedl mě do naprosto prázdného sálu. Padla mi čelist a nevěřila jsem vlastním očím.

„Ty jsi nám zarezervoval celý sál?“ ptala jsem se udiveně.

„Ano,“ přikývl. „Kam se chceš posadit?“

„Přeci doprostřed,“ usmála jsem se.

Film byl určitě dost zajímavý, ale já jsem se především soustředila na tu bytost vedle mě, co mi tak zvyšovala krevní tlak. Většinu filmu jsme se drželi za ruce a hleděli si do očí. Ale nic víc. Plně respektoval mou osobní hranici. Vyšli jsme z kina, venku už se trošku stmívalo.

„Kampak jdeme teď?“ zeptala jsem se, když jsme si propletli prsty.

„Druhý bod programu je romantická večeře v příjemné, útulné restauraci,“ pokračoval v roli moderátora. „Můžeš se rozhodnout, jestli pojedeme autem, anebo půjdeme pěšky, ale není to tak daleko,“ navrhl.

„I když bych se s tebou ráda prošla, tak výjimečně zvolím auto,“ zasmála jsem se.

Nasedli jsme do auta, objeli blok a na ulici za kinem zase zastavili. Edward se smál, až vysmíval, ale já jsem mu to přece jenom odpustila. Vedl mě do dveří restaurace, nahlásil své jméno a recepční nás vedl k našemu... stolu? Šli jsme až na kraj restaurace a tam zahnuli do malé místnosti se stolem, svíčkami a příjemnou muzikou. Pikolík odešel a Edward mě usadil na židli.

„Ty ses zbláznil,“ konstatovala jsem.

„Ano, do tebe, ale to už víš,“ sladce se na mě usmál. „Dej mi chvilinku, zatím si vyber, co si dáš k jídlu a pití. Prolistovala jsem celý lístek a nakonec se rozhodla pro salát s kuřecím masem a vodou. Zavřela jsem desky a přímo přede mnou stál Edward a měl za zády obrovskou, neuvěřitelně ohromnou kytici růží.

Zase mi údivem padla čelist, a tak jsem si zakryla pusu rukou. „Ach,“ vyšlo ze mě jako jediné a z oka se mi vykutálela slzička dojetí. Edward opatrně přiblížil kytici blíže ke mně.

„Ta je pro tebe. Samozřejmě. Víc růží jsem v tom fofru nesehnal,“ usmál se.

„Ty jsi blázínek. To přece vůbec nemuselo být. Ani jedno z tohohle,“ přiznala jsem se slzami v očích.

„Muselo. Chtěl jsem ti ukázat, jak by ses se mnou měla,“ usmál se na mě s upřímnýma očima.

„Já nevím, co říct,“ přiznala jsem. „Jsem tak dojatá, jako nikdy v životě.“

„To mě těší.“ Dal kytici v ohromné váze na zem, protože na stůl by se asi opravdu nevešla. „Máš už vybráno?“ ptal se sladce.

„Jojo,“ odpověděla jsem s očima pořád upřenýma na tu nádhernou, obrovskou kytici.

„Neboj, vezmeš si ji domů,“ zasmál se.

„No, tím si nejsem jistá, bojím se, že by naši nebyli úplně nadšení,“ zasmála jsem se nevesele.

„Tak ji můžeme nechat u mě, žádný problém.“

Dosyta jsme se najedli, Edward mi nesl květiny, protože já bych je neunesla. Odnesli jsme je do auta a zůstali stát venku. Byla zima a na mně to začalo být znát. Ale ještě než jsem se stihla otřást, tak se Edward vysvlékl ze saka a položil mi ho na ramena.

„Děkuju,“ odpověděla jsem zamyšleně. „Co je další bod programu?“

„Kvůli němu musíme z města. Ale troufám si říct, že to za to bude stát...“

„Tak vzhůru za hranice velkoměsta,“ zasmála jsem se a s Edwardovou pomocí si nasedla.
Vůbec jsem netušila, kam to jedeme, ale bylo mi to víceméně jedno. Pořád jsem musela přemýšlet. Znovu jsem si položila otázku, na kterou se mě ráno zeptal Edward. Jak to s náma vidíš? Musela jsem připustit, že o dost jinak než ráno. Ale pořád jsem nebyla pevně rozhodnutá.

Ani jsem si nestačila všimnout a už jsme byli mimo město. Byli jsme na kopci na louce. Výš do kopce byl les a v dálce před námi byla vidět světla budov Seattlu.

„Co tady?“ zeptala jsem se.

„Odpočineme si,“ řekl Edward, když vykoukl z kufru. Měl v ruce deku a šel asi dva metry od auta. Rozložil ji na zem a kývl na mě.

„Pojď sem, krásko,“ usmál se. Kráčela jsem směrem k němu a chytla ho za ruce.

„Víš.“ Ani jsem nestihla začít a on mě hned přerušil.

„Jestli tě mohu požádat, tak teď neříkej nic důležitého, promluvíme si, až skončí naše třetí rande.“ Ukázal na deku a já pochopila, že chce, abych si sedla. Potom si sedl i on, chvíli si mě prohlížel a pak si lehl. „Tak tohle je naše třetí rande,“ řekl a ukázal na nebe. To bylo poseté velkým množstvím hvězd.

„To je nádhera,“ vzdychla jsem.

„Přesto se nedokáže vyrovnat tvé kráse,“ řekl, jako kdyby to byl zřejmý fakt. Lehla jsem si mu na hruď a jeho ruku si položila na břicho, kde jsem naše prsty spletla dohromady.

„Je mi úžasně,“ přiznala jsem.

„To byl účel dnešního večera,“ řekl se štěstím v hlase. Zvedla jsem se na loktech, podívala jsem se na něj a vlasy, které mi spadly do tváře, jsem si dala za ucho. Pohladila jsem ho po tváři a usmála se na něj. On mi úsměv oplatil, ale na chvíli se zamračil.

„Copak se děje?“

„Nic. Jenom... Mohl bych udělat něco, po čem toužím každou chvíli s tebou?“ zeptal se.

„Ano,“ vydechla jsem. Edward se na mě překulil a začal mě něžně líbat. Zavřela jsem oči, ale... Musela jsem ho kousek odtáhnout.

„Udělal jsem něco špatně?“

„Ne, ty ne, jenom mi připadalo, jako kdybych se líbala s Ediem a ne s tebou,“ snažila jsem se usmát, ale nakonec z toho patrně vyšel jenom škleb.

„Lehni si a zavři oči,“ přikázal mi jemně. Pohladil mě po tváři, prstem sjel k bradě a palcem přejel po mém dolním rtu. „Vzpomeň, když jsme se viděli podruhé v kině. Jak jsme stáli proti sobě a náhle se zastavil čas,“ říkal sametovým, uklidňujícím hlasem. Pohladil mě ve vlasech a pak se jeho rty znovu přiblížily. Něžně a sladce mě laskaly na krku, po celém těle jsem měla husí kůži, téměř jsem se chvěla vzrušením. Jeho rty putovaly po čelisti, bradě, až se nakonec spojily s těmi mými. Ten polibek byl nádherný, vzrušující, přesto jemný, laskavý. Naše rty zase rozpojil a já otevřela oči. Krásně se usmíval a já vztáhla ruku, abych ho pohladila po líci.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 10. kapitola: