Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (17)

06.12.2012 (10:30) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1505×

17. kapitola - Další puzzle

Sledovat cukrování Emmetta s Rosalie byl pro mé oči občas až bolestný pohled. Kolikrát jsem je musel od sebe vyhánět, protože vše nejen slyšet, ale s jejich myslemi to vše sdílet byl i pro mě nadupíří úkon.

Na druhou stranu jsem se radoval při každé zprávě o Sethovi. Každý závod, co zajížděl sám či se svou sestrou, zatím vyhrál. A nejenže on byl tím prvním vítězem, nýbrž ona byla ta šikovná. Ale protože jsem se po naší „hádce“ ani moc nemohl do jejího teritoria se na něj podívat, jen jsem průběh závodů mohl odhadovat.

Přestože jsem se teď musel neustále věnovat nějakým lidem, chodit na jejich večírky – vlastně mé večírky, nevyhledával jsem ničí pozornost. Všichni za mnou chodili ze své dobrovolné vůle. A i jednou za čas jsem si mohl dovolit někoho odpálkovat, když jsem neměl náladu.

Avšak pár dnů poté, co ode mě Seth odešel, jsem měl další návštěvu. Soukromou a hlavně… Ji.

Přišla, když právě Emmett s Rosalií byli na lovu. Dobře si to načasovala, možná s pomocí vlků, kteří náš pohyb sledovali. Ale to mi bylo v tu chvíli jedno.

Zíral jsem na ni, jak si sundala boty, odložila si kabát na věšák. Téměř nevšímavě kolem mne prošla do obýváku, kde se posadila do křesla a přehodila nohu přes nohu. Avšak to mě nezaráželo tolik jako další osoba, která kráčela za ní.

Se zamračeným výrazem jsem došel za nimi a díval se na neznámého muže, který se rozvaloval v mém druhém křesle. A protože se ani jeden neměl k tomu promluvit, musel jsem – zase – začít rozhovor sám.

„Co tu děláš?“ Místo pozdravu jsem zamířil rovnou k tématu. Nač chodit kolem horké kaše, říkal jsem si.

Odhodlaným výrazem na mě pohlédla, spojila dlaně a nadechla se. Rychlým pohledem zamířila k tomu druhému a pak promluvila.

„Sice ještě netuším, co máš v plánu se Sethem a co dál míníš vymyslet. Ale rozhodla jsem se, že ti pomůžu, i když má důvěra k tobě je prozatím naprosto zničená. Ale…“ Pohledem se zaměřila na rozdrbaný koberec pod svýma nohama a nervózně se kousla do rtu. „Ale Jacob se poslední dobou začíná chovat nesnesitelně. Nevím, jestli mi něco tají, vždy mi jen odsekne, když se ho zeptám… Já… Možná něco pravdy na tom tvém zmizení bude, cos sám říkal.“

Bylo neuvěřitelné tohle od ní slyšet. Byl to pokrok, a i když ještě nebyla má, byl to další krůček k tomu, aby uvěřila. A hlavně… aby pochopila.

„No…“ odkašlal jsem si, „jsem sice rád, že tohle slyším, ale to rozhodně nevysvětluje tuto další osobu.“ S těmi slovy jsem na něj ukázal.

„Oh, promiň…“ zasekla se a pak se mírně usmála. „Tohle je jeden z mých dobrých přátel, Josh. Pár věcí si z tvého odchodu pamatuje, ale také souhlasil s tím, že by teď mohl na nějakou dobu být s tebou v partě… Pokud bys s tím souhlasil.“ Zvědavě na mě oba pohlédli. Já nad tím přemýšlel – rozhodně by se mi hodilo, abych měl dalšího člena, už jen proto, aby se mohla rozjet poslední část plánu…

„Těší mě, Edward,“ odvětil jsem nakonec stroze a podal mu ruku. V hlavě se mu mihla myšlenka na osamocený život vedle mé osoby, ale také jsem zjistil, že potřeboval pryč z nenaplněné lásky. V duchu jsem se ironicky usmál. Že všichni utíkáme před láskou…

Pohlédl jsem na Bellu, která téměř s dychtivým výrazem visela na mých rtech.

„O mém plánu, co chci dělat, ti stejně neřeknu. Pochopíš za pár týdnů… Možná. Nechtěl jsem to udělat, ale ty jsi mi nedovolila nic jiného. Nejde mi o ty lidi kolem, šlo mi o tebe. Ale když už jsem se pustil i do tohoto, nemíním v tom ustat. Nemíním ustat v hledání pravdy, proč jsem tehdy… zmizel.“ Zatímco jsem mluvil, díval jsem se jí pozorně do očí, aby jí náhodou neuniklo ani jediné slovo.

„Fajn,“ odsekla a sklopila hlavu, až jí vlasy zasypaly tvář. „Tím pádem já už tu nemám co dělat. Vy si vysvětlete a vyřešte mezi sebou, co potřebujete, já u toho nemusím být. Oba víte, kde mě nalézt. I když… Nějakou chvíli chci ještě trávit sama,“ dodala jakoby mimochodem, ale bylo to určeno pro mě. Nechoď za mnou, hlásal její obličej, než se zvedla a odešla.

„Nu, tak jsme si tu zbyli sami,“ oznámil jsem bez emocí a opřel se do opěradla. Josh nejdřív jen pokýval hlavou, než se zvědavě napnul.

„Něco jsem o tobě slyšel, na závodě jsem sice přímo nebyl, přesto… Tvé zmizení je tu takové, jak by se to dalo říct… Veřejné tajemství. Nikdo o tom, prý, nemluví, ale víme o něm všichni. Přesto… Za jakých podmínek jsi zmizel, je nám stále záhadou. Ale větší záhadou pro mě je, proč ses vrátil?“

Zamyslel jsem se. Chtěl jsem mu odpovídat? Vždyť každé osobě, co jsem potkal, tak jsem skoro cpal do chřtánu, že chci zjistit pravdu. Avšak nešlo o to ji dokázat jen sobě, pro mě bylo nejdůležitější, aby se o ní dozvěděla i Isabella. A také to, kdo mi to provedl. Přestože čtu myšlenky, zatím jsem na nikoho nepřišel…

„Proč jsem se vrátil? Pro pravdu. Nevím, co vše obnášelo mé zmizení. Nevím, jaký k tomu byl přesný důvod. Nevím, proč já jsem jediný projel, zatímco ostatní byli spacifikováni policajty. A hlavně… Chci najít toho, kdo mě odloučil od všeho a od všech, co jsem tak miloval.“

„Jako ji?“ optal se rychle a kývl ke dveřím, ze kterých právě před chvílí vyšla. Jen jsem přikývl, neměl jsem sílu na to se k tomu více vyjadřovat, cokoliv k tomu dodávat.

„No, ani se ti nedivím. Taky bych rád věděl, proč v té době nejlepší jezdec náhle zmizel bez jakéhokoliv slova. Jedno ti však povím. Byla to past. Past, ze které jsi měl vyváznout jen útěkem… Nevím, kdo to na tebe nastražil, vím jen to, co jsem slyšel…“

V jeho hlavě se ale odehrával příběh, který jsem se skrývanou zvědavostí.

Tehdy seděl na půdě starého, opuštěného domu na kraji města. Krásné vzpomínky na jednu dívku se mu honily hlavou, když pod sebou uslyšel zaskřípání podlahy. Opatrně se zvedl a přesunul se k jedné z děr v podlaze. Jakmile uviděl dvě osoby, z nichž jedna na sobě měla policejní uniformu, divil se, co se bude dít. Přitiskl ucho ještě blíže k díře, aby lépe slyšel, protože oba muži spolu hovořili vcelku tichým hlasem.

„… tmavě modré Porshe. Dva z nich nemají šanci ho porazit, třetí z nich se bude držet vzadu, aby bylo jisté, že se dostane přede všechny,“ říkal právě tmavovlasý.

„Sice stále nechápu, k čemu vám to bude, ale budiž. A odměna…“

„O tu se nestarejte. Pokud vše klapne, zaplatíme vše do posledního centu. A nebojte se, problém to opravdu nebude.“

„Spoléhám na to, že nám dáte včas vědět. Musí vše klapnout…“

„O to nemějte strach. Jen buďte připraveni. Nic víc si nepřejeme.“

Litoval jsem toho, že lidská paměť je mírně zapomnětlivá. Přestože si tu situaci vybavil vcelku perfektně, jeho mysl nahradila mluvená slova svým vnitřním hlasem. Protože ten muž, co nebyl policista, patřil rozhodně do smečky Jacoba. Jestli i v té době, jsem nedokázal rozeznat, přesto… Tmavé vlasy a tmavá pleť, alespoň co bylo rozpoznatelné z nedokonalých očí Joshe.

„Děkuji ti, parťáku. Tuhle informaci si pečlivě v hlavě uschovám. A věř mi, že až dojdu ke všemu, budeš jeden z těch, co se to dozví jako první,“ pronesl jsem uznale a pomalu začal uvažovat nad tím, čím ho dostanu. Už jsem věděl, kdo to zorganizoval. Jen mi stále unikal motiv… Krom získání mé sladké Belly a vlády nad městem? Ironicky jsem se uchechtl a vyběhl bez vysvětlení ven, abych si pročistil hlavu.

Tak děkuji za komentářky, které se objevily pod minulou kapitolou. Jsem vcelku překvapená, že si ještě někdo vzpomněl na tuto povídku.

A dál bych chtěla tuto kapitolu věnoval uživatelce Pavla777. Chci ti poděkovat za tvé neustálé dotazy, které mě nakoply k této kapitole. Mám pro to více důvodů. Pomohla jsi mi tím, že jsi mě donutila to napsat. Jsem ti za to moc vděčná, přestože nevíš, o co jde. Ale díky tobě mám v sobě klid, prostě... Děkuju.

A děkuji i ostatním za to, že se překonáte a také přihodíte pár písmenek. Vaše zuzinecckaa.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (17):