Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Need for speed (15)

31.08.2012 (12:00) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1609×

15. kapitola - První zkouška

Jacob mávl, naše motory se rozeřvaly a auta vyrazila směrem k prohře nebo pravdě…

Sešlápl jsem spojku, plyn se rozeřval a mé auto vystřelilo kupředu. Už jsem se chtěl začít radovat, že jsem se dostal tak rychle ze začátku před svého soupeře, avšak jeho posměšné myšlenky mě minuly s jeho myslí a autem a pomalu se mi začal vzdalovat.

Naštvaně jsem zavrčel. To nebylo možné, spílal jsem v duchu. Vždyť mé schopnosti jsou mnohem lepší a vytříbenější než to těžkopádné ovládání jeho automobilu.

Dost! Zařval jsem na sebe. Teď nejde o to, co si o sobě myslím. Záleží hlavně na tom, jak to vše dopadne. A pokud se nechám unášet takovými depresivními myšlenkami, rozhodně ten závod nevyhraju.

Zařadil jsem na vyšší stupeň a nechal se pomalu unášet rytmem našeho duelu. Přestal jsem vnímat vše okolo, zajímalo mě jen to, že jsem po nějaké době, snad před koncem prvního kola či těsně po projetí cíle, poprvé konečně koncová světla jeho auta už neviděl. Role se nám vyměnily, ale rozhodně mě to nerozhodilo.

Snažil jsem se mít chladnou hlavu, nevybočovat ze své role, v mysli si stále opakoval, že to nesmím přehnat, přepálit, mohlo by se totiž stát, že bych někde nedával extrémní pozor a svou pozici ztratil.

Minul jsem podruhé hnusnou zatáčku, načež mě málem předjel. Ne že by mě to rozhodilo, jen se mi to opravdu nelíbilo. Zuby jsem si málem prokousl spodní ret, než jsem viděl jeho světla hodně daleko za sebou. Mít srdce, tak mi asi vyskočí z hrudi napětím, které jsem si ve svém okolí vytvořil.

Na rovince jsem konečně, pro tenhle závod poprvé, použil nitro. I když auto zrychlovalo, já viděl okolní domy stejně kvalitně jako při předchozí rychlosti. Mou tvář ozdobil úsměv, který jsem si vychutnával. Konečně jsem se mohl pořádně uvolnit. Ani nevím, jak jsem začal tak přemýšlet, ale najednou se mi dýchalo lépe a má jistota ve výhře tohoto závodu se zvyšovala.

Minul jsem jednu z posledních zkratek bez povšimnutí a pak mne čekala už jen cílová rovinka. I přes to, jaký jsem měl náskok, Mike využil maximální rychlosti svého auta, takže několik stovek metrů před cílem mi div do mého auta neťuknul. Zaťal jsem čelisti. Nemohl jsem dovolit, aby kolem mě projel a sebral mi tak vše, nač jsem poslední týdny pracoval.

Už se jeho vozidlo objevovalo vedle toho mého, už jsem viděl, jak se blíží na stejnou úroveň…

Ani jsem netušil, jak, ale náhle jsem mohl své auto zastavit. Ke mně se sice moc lidí nehrnulo, ale to dokonale vynahradili mí dva přátelé, kteří mě už tahali z auta a děsně nahlas řvali a gratulovali k vítězství. Překvapeně jsem na ně hleděl, vůbec jsem nechápal.

A pak mi to došlo… Ještě mě čeká závod v kaňonu, který musím zajet, ale dostal jsem se dál, nebyl jsem vyřazen… Radost se přelila přes mé tělo a já se začal jak malý radovat s nimi. Jen letmo jsem zahlédl Jacobův letmý pohled, načež kývl a všichni tři, on, já i Mike jsme nasedli do svých aut a jeli na ten nejnapínavější závod, poslední za asi dva roky.

*   *   *

Netušil jsem, kolik lidí se pojede podívat na tento závod, ale řekl bych, že slyším snad celé podsvětí. Sice vzdušnou čarou jsem od davu nebyl nijak extra daleko, ale silnice se pěkně zakusovala do úbočí hory a klikatila se pěkně podél hory dolů.

Jacob a Mike se na něčem tiše dohadovali, ale já je nevnímal. Nechtěl jsem si mysl znečišťovat jejich výmysly a podlými domluvami, přeci jen, teď už jsem měl polovinu za sebou a rozhodně jsem nehodlal, aby mi to Mike vše vzal v poslední vteřině.

Ohlédl jsem se, až když jsem zvýšeným hlasem Jacoba zaslechl, že nás volá ke startu. Pomalým krokem jsem dokráčel ke svému autu a nastoupil. Teď to pro mě znamenalo buď všechno anebo nic.

Nastartoval jsem a dojel jsem ke startovní čáře. V myšlenkách Mikea jsem vnímal, jak se na mě naštvaně podíval, ale já jeho pohled rozhodně neopětoval. Díval jsem se pouze před sebe a už jen čekal na ten jediný pokyn Jacoba, který v podobě mávnutí paží přišel o pár vteřin později.

Rozjel jsem se. To, že jsem před sebou měl několik stovek metrů plných krutých zatáček, kde se nejvíce ukazuje obratnost řidičských dovedností, jsem vypustil z hlavy a prostě jel.

Mé auto vyrazilo jako první a na startovní rovince jsem si již vydobyl malý náskok, teď mi šlo jen o to jej dodržet až do konce.

Ostré zatáčky byly součástí této tratě a projíždět jimi byl skoro hazard. Avšak my oba byli zkušení jezdci, nebyl ani pro jednoho takový problém je vytočit i při minimální rychlosti sto padesát kilometrů za hodinu.

Stále jsem měl náskok, avšak Mike ho velmi rychle stahoval. Přestože jsem upír a mé reflexy by tím měly být mnohem bystřejší a rychlejší, auto bylo stavěno pro člověka, proto v tomto měl asi výhodu soupeř.

Projeli jsme tunelem, který se nacházel téměř v polovině trati, těsně vedle sebe. Za ním se nacházela jedna z mála těch rovinek, na které se skoro vždy již rozhoduje o vítězi.

Ta rychlost byla… Vyřítili jsme se z tunelu. I když jsme jeli vedle sebe, byl jsem o chlup rychlejší.

Pohled Setha:

Dav kolem mě byl ticho, jen občas nějaké šeptnutí ho rušilo. Všichni nedočkavě hleděli na poslední zákrut před cílem. Svým zesíleným sluchem jsem vlastně obě auta slyšel již od začátku, ale nedokázal jsem podle toho určit, který z nich jede první. Zvuky motorů se k nám však přibližovaly téměř rychlostí blesku a já se nedočkavě nakláněl.

Jako první vyjelo Mikeovo auto. Zklamaný povzdech sotva ze mě vyšel, když jsem si všiml, že jede špatným směrem. Srdce mi začalo splašeně pumpovat – nepřál jsem nikomu nic zlého – ale pro teď pro mě byla důležitější Edwardova výhra.

Tmavé auto projelo cílem a já pocítil, jak se atmosféra kolem zaplňuje zklamáním a nevěřícností. Snad jediný, kdo si dovolil radost, byl Emmett, který právě dobíhal k Edwardovi, gratuloval mu k vítězství a poskakoval u toho jak malý, což mě pobavilo.

Edwardovy oči přelétly přes celé shromáždění, na moment se zastavily na mé osobě a mírně se usmívaly, než na Emmetta nakonec promluvil: „Mike se vyboural. Měli bychom mu pomoct.“

Proběhl jsem kolem několika jedinců, kteří stáli přede mnou, a zamířil jsem rovnou k místu havárie. Přímo tam jsem se s Edwardem skoro srazil, protože jsme mířili na stejné místo – k přednímu sklu auta.

Sundal jsem si košili a obmotal si ji kolem ruky. Když v mé hlavě viděl, co se chystám udělat, poodstoupil o několik kroků stranou. Nemusel by – ale měli jsme opravdu veliké publikum, kterému bychom pak asi nevysvětlili, že po zásahu skla není vůbec zraněný.

Pořádně jsem se rozpřáhl a rukou zamířil doprostřed předního skla. Sice bylo se zadním jediné, které vydrželo kotrmelce, ale auto celé teď vypadalo, jakoby právě prošlo téměř celé lisem.

Sklo prasklo a začalo se sypat. Měl jsem obavy, abych Mikeovi nějak neublížil, ale opak byl pravdou. Ta rána ho nejspíš probrala z bezvědomí a teď kolem sebe jen prskal nadávky.

„Myslím, že ostatní už můžeme nechat na nich,“ zamumlal tiše Edward a kývl směrem k partě lékárníků, kteří k nám už přibíhali.

My se pomalu vrátili zpět ke svým autům. Část lidí se asi už vypařila, ale stejně tam byl dost velký chumel zvědavců.

Za cesty se k nám připojil i Emmett a všichni tři jsme zamířili za Jacobem, který se zase tvářil povýšeně.

„Gratuluji, Edwarde, k výhře,“ prohlásil, když jsme k němu došli. Pak se jen otočil, nasedl do svého auta, projel davem a zmizel nám z dohledu.

„Tak, tohle máme za sebou,“ oznámil jsem s tím, že jsem se konečně cítil lehčeji. Edward pokýval hlavou, ale od Emmetta žádná reakce nepřicházela, čemuž jsem se vcelku divil.

„Ahoj,“ pozdravil nás pár vteřin na to sametový, chladem prodchnutý, ženský hlas. Když jsem se na ni otočil, údivem mi padala brada.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Need for speed (15):